Vůně domova seniorů
Víš, čím voníš? Starobincem. Kafrovým olejem a stářím. Takhle už dál nemůžu.
Ludmila stála u okna bytu v Dejvicích a dívala se na vnitroblok, kde sousedčina kočka, ta mourovatá, opatrně přecházela louži mezi garážemi. Slova jejího muže k ní doléhala, jako by byla pod vodou, a neotočila se hned. Až pak.
Vladimír stál uprostřed kuchyně v nové košili. V té světlemodré, co mu Ludmila koupila na trhu na Kolbenově v dubnu, protože říkal, že potřebuje něco lehkého, nemačkavého. Vybrala pečlivě, ptala se po složení látky. On zatím seděl v autě a poslouchal rádio.
Slyšíš mě? zeptal se.
Slyším, odpověděla Ludmila.
Zvuk jejího vlastního hlasu jí překvapil svou rovností.
Vladimír položil na židli cestovní tašku, velkou, modrou, s logem nějaké firmy. Ludmila tu tašku znala: ležela v komoře pod lyžáky, které za posledních osm let nikdo nevytáhl.
Odcházím, řekl. Oba víme, že už to mělo být dávno.
Podívala se na tašku. Potom na jeho ruce. Měl je klidné, ani necukal košilí, ani skláněl pohled. Rozhodnutí bylo učiněné dávno, teď je jen vyslovoval nahlas, jako něco nevyhnutného.
Dávno, zopakovala.
Jo, pokrčil rameny. Ludmilo, nechci hádku. Prostě jsme jiní. Ty jsi pořád tady, s maminkou, s těmi procedurami, s tou vůní. Já tohle nevydržím.
Vůně. Pomyslela na vůni. Pět let. Pět let vstávání pokaždé v šest, protože paní Věra vstávala v šest, protože tak svítí vnitřní mechanika cizího postaršího těla, co už dávno žije podle jiných pravidel. Pět let kafrového oleje, podložek, co se jim decentně říká inkontinenční savé podložky, pět let kašlání za zdí a nočních telefonátů na záchranku. Pět let její vlastní práce ležela ve složkách ve studiu, kam stále méně chodila, protože nebyl čas a nikdo další to dělat nemohl sám říkal: Ludmilo, když ne ty, tak kdo?
Rozuměla tomu dobře.
Odcházíš teď?
Ano.
Dobře, řekla Ludmila.
Čekal asi jiné reakce. Pláč. Křik. Nebo klasickou otázku ke komu. Tu nedala. Ne že by nevěděla odpověď, ale v tu chvíli jí přišla zbytečná.
Vladimír vzal tašku, postál ještě v chodbě u dveří.
Klíče nechám na stolku v předsíni.
Nechej, kývla.
Zacvakl zámek. Pak zabouchly dveře vchodového domu, čtyři patra dolů, ten zvuk znala nazpaměť. A bylo ticho. Takové skutečné, jako když se vypne televize, co běžel na pozadí tak dlouho, že už ho nevnímáte a teprve když ztichne, člověk pochopí, jak moc hučel.
Podívala se na klíče na stolku. Na židli místo tašky už tam nebyla.
Vrátila se do kuchyně a dolila vodu do rychlovarné konvice.
Před pěti lety dostala paní Věra mrtvici, u oběda, na Vladimírovy narozeniny. Ten den Ludmila upekla bublaninu, paní Věra řekla výborná, pustila vidličku a podívala se tehdy na Ludmilu tak, že bylo jasné, co se děje. Záchranku volala Ludmila. Seděla s ní v sanitce, držela ji za ochablou ruku.
Vladimír byl v ten večer na firemním večírku. Telefon zvedl až na potřetí.
Lékaři pak řekli, že levá polovina těla je částečně ochrnutá, že rekonvalescence bude dlouhá, že bude třeba péče. Vladimír tehdy řekl: Ty přece nemáš práci na plný úvazek, Ludmi, tvoje projekty to není hlavní příjem. Nikdy neodpovídala. Vzala složky s výkresy, úhledně je uložila do krabice, krabici do studia.
Konvice se spustila. Uvařila čaj, postavila se zpět k oknu, dívala se na dvůr. Kočka už odešla. Louže zůstala.
První tři dny Ludmila téměř nevycházela ven. Ne že by nemohla, ale protože nevěděla kam. Tělo bylo zvyklé: šest budík, půl osmé procedury, v deset snídaně, ve jednu oběd, ve čtyři balkon, v sedm uložení. Teď to chybělo, režim vymizel, tělo nevědělo, co dělat.
Chodila místnostmi a dívala se na věci. Na invalidní vozík u stěny v obýváku. Sáčky pod postelí. Krabici s léky v předsíni, kde měla pečlivé etikety: ráno, večer, při tlaku. Paní Věra zemřela před třemi měsíci, ve spánku, a všechno zůstalo stát, protože Vladimír se toho nedotýkal a jí se nechtělo.
Čtvrtý den vytáhla tři velké černé pytle a pustila se do toho.
Jela systematicky, bez spěchu. Podložky, močové sáčky, hadičky, rukavice, kapky. Pak léky, balení po balení. Nejhorší bylo rozebrat vozík pamatovala si, jak ho vytahovala ven na procházky okolo domu a jak se paní Věra dívala na stromy pohledem toho, kdo dobře ví, že sleduje poslední jaro. Rozebrala, co šlo, vynášela ve třech sériích.
Pak se dlouho sprchovala.
Když se podívala do zrcadla, spatřila někoho, koho už dlouho neviděla: sebe. Ne pečovatelku, ne manželku, ne dceru jen jako, ale ženu dvaapadesát, navlhlé vlasy, šediny, které neměla čas barvit, protože to neměl kdo ocenit.
Pátý den ráno zavolala do kadeřnictví.
Kadeřnice měla jméno Radka, bylo jí něco přes třicet a pohyby jí šly svižně a jistě. Když vysvětlila, že chce kratší vlasy a něco s barvou, Radka nekládla otázky, jen se odborně podívala a řekla:
Barva je moc pěkná, stačí lehké melíry, aby šediny splynuly, ať to není kousek tady, kousek tam. Moderní. Stříhnu to tak, ať je vidět váš krk. Máte pěkný krk.
Udělejte to, kývla Ludmila.
Dvě hodiny sledovala proměnu ne nová, ale opravdová. Spíš očištěná od let, co seděly jako prach.
Když vyšla ven, vanul říjnový vítr, hrál si s krátkými prameny kolem uší. Ludmila zjistila, že už dlouho necítila vítr ve vlasech. Prostě nebyl čas procházet se jen tak po ulici vždycky někam musela: do lékárny, k doktorovi, domů.
Nemusela nikam.
V malém krámku si koupila kávu do kelímku a procházela se Dejvicemi bez cíle.
Rozvod trval čtyři měsíce.
Vladimír přišel k soudu s advokátem mladý muž, značkový oblek, mluvil rychle, díval se všude možně. Ludmila byla sama. Ne ze symbolu, ale protože nechtěla bojovat.
Na druhé stání už nebyl Vladimír s advokátem, ale přišel s ní.
Ludmila ji zahlédla na chodbě soudu: kolem třicítky, možná míň, světlé vlasy v culíku, kostkovaný kabát, boty na podpatku. Stála stranou, držela telefon v obou rukou, dívala se na displej. Vladimír přistoupil. Krátký halasný pohled, bez zájmu, jako na cizího ve frontě.
Ludmila se na to dívala téměř zvědavě. Ani stopa povýšenosti.
Ludmilo, promluvil Vladimír tiše. Chtěl bych mluvit o bytě.
Není třeba.
Ale
Vladimíre, sklidnila ho. Potřebuji jen své studio. To, které bylo moje už před manželstvím. Ten byt, auto, chatu, vše ostatní nechávám.
Chvíli mlčel.
Jsi si jistá?
Ano.
Advokát něco rychle psal. Vladimír se díval, jako by čekal, že bude smlouvat, nebo vypočítávat léta. Že připomene paní Věru, těch pět roků, kdo pro koho obětoval kolik.
Nepřipomněla to. Ne že neměla právo, ale nechtěla. Ani výčitky, ani dojemné scény, ani vlastní slzy, co ještě nepřišly, ale cítila je někde v hrudníku.
Studio bylo na Sadové, druhé patro činžáku, dvaadvacet metrů s vysokým stropem a velkým oknem na sever. Koupila si ho jako čerstvá absolventka v třiceti čtyřech za našetřené peníze za tři roky. Ve studiu byl její kreslící stůl, starý a zbytečný, ale zvyklý, poličky se šanony, květiny v květináčích, zelenaly na okně bezstarostně.
Ve studiu strávila první noc po podpisu rozsudku.
Spala na rozkládací pohovce, koukala do stropu a přemýšlela: co teď.
Odpověď nepřišla, ale nevadilo to tolik, jak by čekala.
První telefonát do Zeleného listí, kde kdysi navrhovala sekretářka radostně, jistě, spojím vás s panem Pilátem. Pan Pilát byl milý, pamatoval si její návrh parku u dětské léčebny, chválil. Ale pak: Paní Ludo, pět let je dlouhá prodleva. Trh je jinde, programy, klienti Potřebujeme někoho, kdo může nastoupit hned
Rozumím, uklonila se.
Kdyby něco, zavoláme.
Věděla, že nezavolají.
Druhý telefonát soukromý ateliér, kde vedla třídu spolužačka Agáta. Upřímná radost, v páté minutě však opět: požadavky se změnily, mladší s novými nástroji, víš, je to těžké.
Třetí už bez iluzí, oddělení zeleně města. Rezolutně: stav naplněn.
Odložila telefon, dívala se z okna. Listopad, holé stromy, kolemjdoucí ve svetrech s límci u krku. Přemýšlela, jak pět let znamená venku mnohem víc, než uvnitř. Venku se něco hne, místo, které člověk opustil, už zaujme někdo jiný.
Otevřela notebook a studovala nové softwary zahradní architektury. Četla do dvou ráno, pila čaj, dělala poznámky. Něco opravdu nové, něco staré v novém hávu.
V prosinci našla práci. Ne vysněnou v malém zahradnictví na okraji města. Paní Věra, majitelka, byla rázná a usměvavá, posuzovala lidi užitečný neužitečný.
Umíte s kytičkami?
Umím.
Fajn, to hledám. Výplata malá, práce opravdová.
Byla. Chodila na osmou, přepichovala sadbu, radila zákazníkům. Práce nebyla vysněná, ale byla živá. Ruce v hlíně, vůně listí, narovnané řady květináčů.
Právě v zahradnictví poprvé zaslechla o opuštěném skleníku.
Paní Věra pronesla, že na Říční je u botanické zahrady dávno zavřená oranžerie, nový ředitel, málo lidí
Ludmila dlouho váhala. Pak jedno volné nedělní dopoledne nasedla do tramvaje.
Skleník zapadával mezi starými javory, první, co zaujalo, bylo sklo špinavé, prorostlé, nosné železo rezavé, několik tabulí nahrazeno dřevovláknem. Cesta k vchodu zasypaná listím.
Uvnitř
Otevřela těžké dveře, vydechlo to teplo a vlhko.
Uvnitř chaos, ale živý. Rostliny rostly jedna přes druhou, liány vyšplhaly kamsi ke stropu, pomerančovníky se žlutými plody, vanikovité palmy přerostlé, na jedné polici orchideje, zjevně kdysi s láskou sázené.
Stála a dívala se, v břiše se jí cosi po letech rozvinulo.
Jste tu na domluvě?
Otočila se. Z boku vyšel starší muž, svetřík, brýle na čele. Malý, bílé strniště, pracovní ruce.
Ne, usmála se. Viděla jsem zvenku, zašla dovnitř. Když nemůžu, odejdu.
A copak ne, mávl rukou. Karel Toman, ředitel, jestli se to tak říká.
Ludmila Hlavatá. Zahradní architektka.
Pauza.
S přestávkou. Pět let pauzy.
Přikývl, nepřišla žádná výčitka.
Pojďte, ukážu, co tu máme.
Prošli oranžerií celé dvě hodiny, ukazoval, vysvětloval, co bylo, s čím zápasil. Zavřeli to před sedmi roky na dočasnou rekonstrukci, pak změny, propadliště času.
Karel Toman dostal povolení, byl tu sám, poléval, hnojil, kontroloval teplotu.
Můžu pomoct?
Platu není.
Vím.
Podíval se upřímně.
Tak přijďte ve čtvrtek.
Od té doby chodila pořád. Zahradnictví opustila, paní Věra jen dodala: Správně, máš hlavu na víc než na květináče.
Oranžerie se stala jejím skutečným projektem po pěti letech.
Pracovala systematicky inventář: každá rostlina, stav, potřeby. Tři týdny zápisů, precizně jako kdysi projektovou dokumentaci.
Pak začala prostor uvnitř byla jen změť květináčů bez ladu a skladu. Ludmila kreslila návrhy večer doma, na papír, starou školou, ručně.
Karel Toman prohlížel, kýval:
Zóna citrusů bych nechala tady, suchý vzduch, mandle, limety, kumkvaty. Nejen květy, ale i vůně.
Vůně, přitakal. V zimě, když přijdeš, ta vůně je ohromující.
Tady necháme palmy, prostor, výšku, pod ně menší keře A podél cestička.
Aby lidi přišli.
Přijdou, uvidíte.
Zima utekla v práci. Scháněla rostliny, opravovala skla, najímala řemeslníky, peníze z rozvodu pomalu mizely. Karel Toman přitom denně poléval, staral se, mluvil se zelení jako starý kamarád.
V lednu poprvé volala kamarádce Evě.
Eva dávná spolužačka. Dřív ji zvala, teď už ne Věra je na tom špatně, nemůžu pryč. Eva vzala telefon, chvíli stichla, pak:
Ty žiješ?
Žiju.
Díkybohu. Kde ses propadla?
Dlouhé vyprávění. Jsi doma?
Jasně. Dělej, přijeď.
Seděly v kuchyni, čaj, později víno, Ludmila vyprávěla. Eva poslouchala v tichosti, nehodnotila.
A ten tvůj Vladimír ví, že teď děláš ve skleníku?
Nemusí.
Jen se ptám. Ludmilko, jak ti je?
Poprvé dlouho normálně.
Eva kývla a už se k tématu nevracely.
V únoru přišlo překvapení.
Ludmila donesla orchideje a velký keř rozmarýnu, Karla zaměstnal jiný kout, pracovala tedy sama. Najednou se otevřely dveře.
Vešel muž, kolem osmapadesáti, v bundě, s deskami pod paží. Široká ramena, pohled, jaký znají lidé z terénu.
Hledám pana Tomana?
Je tamhle za palmami.
Díky. Zastavil se, rozhlédl. Už to vypadá jinak. Před půl rokem no zkrátka jinak.
To je práce naše s panem Tománkem.
Ale myšlenka vaše, kývl.
A vy?
Aleš Pokorný, inženýr. Dělám střechy, tu byly průsaky na třetí a sedmé sekci.
To jsem zachytila.
Teď ji Aleš pozoroval jinak.
Jak to víte?
Jsem tu každý den.
Odešel za Tománkem, pak šel zpět s dokumenty. U dveří se zastavil.
Zajímalo by mě mandarinky tam pokynul ke květináči vykvetou letos?
Pokud bude teplota dobrá. Před květem nabudou pupeny, drobné tmavozelené. Pak asi za tři týdny vykvetou.
Srozuměno, díky.
Znovu přišel za týden. Obešel prostor, často se zastavoval, zapisoval si. Později se s Ludmilou střetli u citroníků.
Co jste dělala dřív?
Krajinnou architekturu, veřejné prostory.
Vidět na aranžmá. Ne pouze krásné, vede to sem, kam půjdou lidé.
Zapamatovala si to: už dlouho jí nikdo o práci nemluvil tak věcně.
V březnu vyvěsili na vrata neoficiální otevření, informace i v sousedské facebookové skupině. První den přišlo sedm lidí, příští týden třicet. Procházeli cestičkami, voněli citrusy, fotili palmy. Starší paní dlouze stála u rozmarýnu vzpomínala, že babička jej měla doma.
To funguje, zhodnotil Karel Toman.
Funguje, přikývla.
Povedlo se mi vyjednat malý poloviční úvazek. Hlavní specialista na zeleň, není to žádná sláva, ale oficiální.
Děkuji.
To slovo dostalo za poslední měsíce jiný obsah. Ne stačí, ale opravdu: je to v pořádku.
V dubnu Aleš pozval Ludmilu na kávu.
Ne romanticky Znám tu kavárnu za rohem, pracujete už hodinu bez pauzy. Šli, ukázalo se, že má dceru v Brně, rozvedený, práce u něj znamená časté cestování, což mu vyhovuje, protože je každé místo jiné.
Proč rekonstrukce starých staveb?
Je v nich otisk historie. První vymyslel, druhý zrealizoval, třetí zachraňoval. Rozhovor napříč časem.
Ludmila se dívala z okna.
A skleník?
Oranžerie je jedinečná, dialog tu neutichl. Je tam život.
Díval se na ni pozorně, bez očekávání jen upřímně.
Mluvili ještě hodinu, došli zpět do skleníku.
Zítra přijdu zase, na třetí sekci.
Dobře.
Když odcházel, napadlo ji, že je vedle toho muže jednodušší dýchat. Ne proto, co dělá. Prostě proto, že je.
Když v květnu o Alešovi řekla Evě, hned chtěla podrobnosti.
Je to vážné?
Nevím. Zatím nevím.
A on jak?
Neptala jsem se.
Ludmilo, ve svých třiapadesáti
Třiapadesáti.
To je ještě víc! Tak se zeptej.
Smála se. Bylo to dobré smát se jen tak, bez povolení.
O Vladimírovi slyšela občas od známých. Nejprve volala Nina, sousedka.
Nechci se plést ty jsi slyšela? Jeho Markéta sbalila se v květnu, odjela, říká se, že chtěl děti, ona nechtěla. Nebo naopak.
Jasné, Nino. Díky.
Pak starý známý, kolega Petr, co zůstal s oběma v kontaktu.
Je mi to blbé, ale Vladimíra propustili z firmy. Už před třemi měsíci. Volal mi několikrát, teď má těžké období.
Proč mi to říkáš?
Místo odpovědi mlčení.
Jsem rád, že má aspoň kamaráda. Ale já s tím nemám nic.
Zavěsila a šla do oranžerie. Byl červen, vnímala vonící šeříky za okny, uvnitř už běžely klimatizace, co pořídili. Mandarinky po odkvětu, začaly tvořit malé plody, palmy stály majestátně.
Vzala konvičku, šla cestičkou mezi keři.
Vzpomínala občas na Vladimíra. První roky byly opravdu dobré, pak se odcizovali nenápadně, drobnými změnami. I ona nebyla bez viny péče ji pohltila, stala se doma neviditelnou.
Ale ta věta voníš jako domov seniorů.
Tvrdě to řekl. Tohle nejsou slova pro odchod, ale pro vinu, aby ji cítila ona.
Odložila konvičku, pohladila citroník, pokračovala.
Aleš se objevoval v oranžerii několikrát do měsíce, někdy pracovně, jindy prostě tak. Mluvili spolu různě: práce, knížky oba četli, každý jiné. Jednou přinesl trhlem čerstvý fíkovník: Zkusíme zasadit. Karel Toman měl radost, Ludmila začala vysvětlovat, jak se o fikus starat.
A došlo jí on ji poslouchá. Nečeká, až domluví, poslouchá.
V červenci šli spolu na výstavu architektury do centra. Aleš znal třetinu tvůrců osobně, vyprávěl ke každému: kdo, jak, proč, co selhalo. Bylo to odborné, konkrétní, ale živé.
Jak dlouho děláte památkovou údržbu?
Od čtyřiceti. Do té doby nové stavby. Staré je zajímavější.
Proč?
Ve starém jsou chyby. Ne technické, lidské. Když je najdete, vnímáte člověka z minulosti. Architekta, inženýra. Zajímavý pocit.
Ludmila o tom dlouho přemýšlela. Možná je to tak i s minulostí: ne odsuzovat ji, ale přijmout, že je to lidská chyba, která se dá pochopit.
Srpen byl horký, skleník se stal cíleně navštěvovaným místem. Rezervace, školy, učitelky zařizující biologii v praxi. Karel Toman zářil.
To jste vy, říkal.
Kdepak, to jsme my.
Vy s nápadem, já s poléváním.
Smála se. Dělala projekt rozšíření v sousední budově by prý mohla být dílna pro děti. Hledala dva granty, Karel četl podmínky s vážností.
Září. Telefon v pátek večer. Nechala zvonit, pak přijala.
Ano?
Ludmilo máš chvilku?
Mám práci. Co se děje?
Nejde o nic vážného, jen potřebuji s tebou mluvit.
Vykládej.
Osobně. Můžu přijít? Kde jsi?
Oranžerie u Říční. V pracovní době.
Zavěsila.
Přišel v říjnu, úplně běžné úterý, půl jedné odpoledne. Studovala plánky na podstavce u orchidejí. Do oranžerie vešel Vladimír. V ruce pugét chryzantém, klasika u metra. Držel je neohrabaně.
Ahoj, řekl.
Dobrý den.
Rozhlédl se.
Je tu krásně.
Vím.
Podal pugét.
To je pro tebe.
Vzala je.
Díky. Pojď, sedneme ke stolečku.
U stolu u vchodu, kde pro návštěvníky připravila s dvěma křesílky a pár časopisy, Karel Toman diskrétně zmizel dozadu.
Vypadáš skvěle, řekl.
Děkuju.
Myslím to vážně. Dlouho jsem tě takhle neviděl.
Jak?
Živou. Dřív jsi pořád žila maminkou, procedurama, vším okolo. Teď jsi někdo jiný.
Jsem stejná.
Nejsi.
Mlčela, dívala se na mandarinkovníky.
Ludmilo vím, co jsem provedl. Vím, co jsem řekl Bylo to nespravedlivé.
Bylo, uznala.
Neuvědomoval jsem si, co dělám. Chtěl jsem něco jiného, měl jsem pocit, že se dusím ale nakonec jsem se bál.
Stáří, nemoce Je to lidské.
Netušil jsem, že takhle uvažuješ.
Ne vždycky jsem myslela takto. Došlo mi to až časem.
Dlouho mlčel. Za okny šustil vítr.
Chci se vrátit. Zní to vím. Ale prosím tě, uvažuj o tom.
Věděla, co odpoví.
Nezlobím se na tebe. To už mě přešlo. Teď tomu rozumím nejsi špatný, vybral sis, jak jsi uměl.
Je šance?
Není.
Chvíli ticho.
Proč ne?
Protože já si vybrala jinak.
Co?
To tady. Skleník, práce, prostor, rostliny sebe.
Pochopil, že to není výčitka.
Ten inženýr Toman říkal, že sem chodí nějaký Aleš.
Karel to říká kdekomu.
Jsi s ním?
Vladimíre, to už není tvoje věc.
Přikývl.
Děkuji, žes mě přijala. Konečně jsem to ukončil.
Byla jsem nejlepší máma a žena, jakou jsi mohl mít, že?
Nejlepší.
A tys to nevěděl ocenit.
Vím. Teď už ano.
Potřebuji dodělat práci. Chceš si prohlédnout oranžerii?
Ne. Děkuju, půjdu.
Jak myslíš.
Zavřel za sebou.
Ludmila chvíli zůstala, dala chryzantémy do vysoké vázy. Dlouho vydrží. Jsou odolné.
Zašla Karel, předstíral, že nic neslyšel.
Dáte si čaj? nabídl.
Ráda.
Seděli u stolku, Karel líčil, jak v létě zkusí chovat motýly citrusové. Ludmila přikývla: děti ze školy budou nadšené.
Říjen nenápadně přešel v listopad. Ludmila dokončovala projekt rozšíření, dostala první předběžné schválení grantu. Karel šel koupit dort a jedli ho přímo v oranžerii.
Aleš teď chodil častěji, někdy jen tak.
Jednou přinesl horký svařák.
Listopad, no, vysvětlil.
Jak víte, že neodmítnu?
Neodmítnete.
Smála se.
Posadili se do křesílek, za okny listopad, Aleš rozléval do šálků. Vonělo to hřebíčkem, pomerančem.
Povídejte mi o projektu, požádal.
A ona povídala, ukazovala nákresy, on přikyvoval, občas sáhl po tabletu a poradil po konstruktérsku. Bylo to rovné partnerství. Přesně to, co jí dlouho chybělo.
Dvojité sklo tu, tím vymizí rosení. Podobné mají ve Finsku.
Unesou to trámy?
Zjistím. Chcete? Přepočítám to zítra.
Chci.
Podíval se z očí do očí.
Ludmilo rád si s vámi povídám.
Chvilka mlčení.
Já s vámi taky.
Pak zpozorovala, že venku sněží.
První sníh drobné vločky, tající ještě ve vzduchu, ale stačí pokrýt lavičky, větve, cesty v parku. Světlo se změnilo, zesvětlelo.
Sníh, řekl Aleš.
Ano.
Dívali se. Ludmila držela hrneček se svařákem, teplo proudilo do dlaně, vonělo jehličím a citrusy (Karel přinesl smrkové větvičky na přivítání zimy).
Myslela na to, že za sklem je zima, první sníh. Uvnitř teplo a vše živé. To vystihuje, co za rok zvládla nalezla místo, kde je i v listopadu teplo, ne proto, že venku není zima, ale protože si to teplo vybudovala.
Na co myslíš? zeptal se Aleš.
Na něco pěkného, pousmála se.
Dívala se z okna na sníh, na malé oranžové kulky mandarinek, na orchideje u vzdálené stěny, na vysoké palmy toužící po světle, které stále přilétá i v zimě, aspoň chviličku.
Na něco pěkného, zopakovala.
Aleš neříkal nic, dolil svařák a mlčky seděli vedle sebe, v teplé oranžerii, a dívali se na první sníh.
Deník, 28. listopadu
Naučila jsem se, že domov si člověk nevytváří z lidí, ale v sobě. Že dobré věci začínají ve chvíli, kdy se člověk přestane snažit vypadat silně a dovolí si být oslabený, zranitelný, obyčejný s rukama v hlíně a hlavou někde mezi kvetoucími stromy. A že i když ze života některé jistoty odejdou a někdo zavře dveře, nové možnosti vzniknou právě tehdy, když je člověk ochoten nezůstat stát u prahu.