Pomsta Jitky
Podzimní deštík lenivě bubnoval do oken mikrobusu, kterým jsem před lety jela zpět domů. Domů Ten pojem se tenkrát rozostřil: velké rušné město, moje garsonka v sedmém patře věžáku na Jižním Městě, to byl můj domov. Vesnice, kde jsem se narodila, studovala, to se s lety vzdálilo a splývalo s obrazy dětství. Ale teď bylo něco jiného zvláštnosti v chování rodičů mě znepokojily, a tak jsem seděla ve žlutém mikrobusu, v ruce telefon, a dívala se na mokré sklo.
Již dřív jsem byla pyšná na to, co jsem dosáhla v sedmadvaceti letech: vystudovaná lékařka, úspěšná práce v prestižním kosmetickém salonu v centru Prahy, neustálé vzdělávání, konference, praxe To všechno mě zaměstnávalo natolik, že jsem na návštěvy doma skoro zapomínala. Jenže telefonáty se staly podivné matka nemluvná, otec nikdy nebyl doma, když jsem volala. A když jsem zavolala jemu, matka byla prý někde na nákupu.
Mami, co se tam děje? ptala jsem se, ale odpověď zněla vždy stejně: Všechno v pohodě, nic se neděje, Jitunko.
Od krajského města, kam jsem dorazila letadlem, to byly jen dvě hodiny autobusem. Na malá města a vzdálenosti jsem si už zvykla, Praha je naučila soustředit se, neztrácet čas.
Mikrobus zastavil u malého nádraží. Ten prostor jsem znala zpaměti zdálo se, že se tu nic nezměnilo, jen obchůdek naproti měl jiné jméno a stromy trochu povyrostly. Nebylo ani po dešti mezi mraky prosvítalo slunce.
Starý taxikář líně přecházel ke mně. Kam jedeme? zeptal se, když mi potlačil kufr po rozbitém asfaltu.
Na Palackého 52, odpověděla jsem.
Rodičovský dům vypadal stejně jako kdysi, s modrými okenicemi, nevysokou černou bezinkou mezi břízami, které táta zasadil, když jsem končila základku. Vzorná zahrádka, okna, skrz která jsem viděla matku spěchat ke dveřím.
Jitko! vykřikla, objala mě a slzy jí tekly po tváři. Jitunko moje, už se mi ani nezdálo, že tě uvidím!
Mami, no tak jen klid, taky jsem se těšila, proto jsem přijela.
Kufr jsem nechala v předsíni, zulula si boty, pohodlně usedla na pohovku v obýváku. Skoro nic se tu nezměnilo, jen ubrus byl nový a na stole květovaný servis, co jsem v dětství neznala. Ta domácí vůně, maminčina jídla kotlety, zeleninový salát z vlastní zahrady, tvarohové lívance, vše, co jsem milovala a z města mi už scházelo.
A přece mě pořád trápila stejná otázka: Mami, kde je táta? Není doma?
Matka se snažila hovor odvrátit na jídlo, ale já byla neúprosná. Nakonec ztichla, posadila se naproti a s pohledem sklopeným řekla: Musíme si promluvit. Víte, s tátou jsme se rozešli.
Jak to, rozešli? otevřela jsem skříň v jejich ložnici. Otcova košile, jeho svetry, všechno zmizelo.
A kde je teď?
U babičky na statku, byl to vždycky jeho domov. Sbalil si věci a šel.
Má jinou? vyhrkla jsem.
Matka tiše přikývla: Žije tam teď s jinou ženou. Je o deset let mladší, než je on. Nedávno se nastěhovala se synem.
Prošla mnou vlna zlosti. Jediná dcera, co vždy byla středem pozornosti, co dostala za dětský pláč novou koloběžku nebo rádio Ale současně jsem věděla, že nejsem rozmazlená uměla jsem být zodpovědná, šetřit peníze ze studentského života, v rozletu v Praze jsem dál bojovala sama.
Ale teď se zvedla stará dětská spravedlnost odpuštění jsem neznala. Nechci ho už vidět, řekla jsem matce tvrdě. Zradil nás, naši rodinu!
Přikývla a nesnažila se mě přesvědčovat. Po chvíli jsem oblékla bundu a šla na procházku kolem vesnice, k rybníku. Čerstvý podzimní vzduch mě ovanul a vybavily se mi vzpomínky na staré spolužáky, s nimiž jsem se dávno odcizila. Hodnoty v Praze byly tak jiné
Stará chalupa, ve které nyní bydlel táta s cizí ženou, mě přivítala klidem. Nebylo zamčeno a já vstoupila rovnou do kuchyně, kde cizí žena asi čtyřicetiletá, jménem Lenka pomáhala synovi s úkolem.
To vy jste Jitka? zeptala se nesměle.
Je tu někdo doma, nebo jste všichni vyhnali? odvětila jsem ostře. Nezapomeňte, že tohle je chalupa mé babičky!
Chci jen, abychom spolu vycházeli, snažila se Lenka. Jsem tady s tátou, protože jsme se měli rádi
Nebudete tady žít, vyjela jsem, sledovala, jak její syn Honzík vyšel na dvůr. Bylo mi jasné, že nemá smysl přetlačovat, přesto jsem v sobě cítila křivdu.
Vrátila jsem se domů. Viděla jsem ji, oznámila jsem matce.
Stiskla mi ruku, zkameněla tvář. Děvče, zbytečně jsi tam chodila. My dva se s tátou dál trápit nechceme; jeho srdce už není moje. Vím to.
Toho večera jsme se rozmluvily. Poprvé mi máma vyprávěla, jak bylo jejich manželství spíš zvykem. Když jsem vyrostla, zůstalo mezi nimi už jen dítě.
Ale já už taky nechci být jen kamarádkou, řekla. A víš co? Já třeba ještě někoho potkám!
Zarazila jsem se, poprvé ochotná připustit, že i matka touží po štěstí, že tu není jen proto, aby byla matkou a rozbitá nešťastná.
Další dny jsem trávila smířením se situací. Táta se zdržel služebně ještě tři dny, volal mi ale já mu nebrala telefon. Viděla jsem ho až při odjezdu. Seděl v otlučené staré škodovce, prošedivělý a unavený, oči napuchlé. Neobejmula jsem ho, jen jsem chladně kývla na pozdrav.
Ještě poslední vycházka k rybníku. Potkávala jsem děti mezi nimi i Honzíka, syna Lenky. Srazil se na kolena o kupu prken, krev mu tekla z nohy, plakal a nevěděl, co se děje. Přistihla jsem se, jak mu bez váhání pomáhám: uložila ho, vytáhla mobil a volala tátu, ať pro nás rychle přijede. Táta přisedl s autem, Lenka vyběhla v zástěře na dvůr, a já zařídila, aby Honzíka naložili do auta a odvezli na ošetření.
V nemocnici Lenka rozklepaně seděla na lavici a držela synovo ruku, táta poděkoval pohledem. Mně se v hlavě poprvé ulevilo; život není černobílý a zloba zřejmě beztak ničemu nepomůže.
Druhý den jsem už stála na nádraží s mámou. Počasí nezapřelo podzim, vítr hnal oblaka, vonělo mokrým listím. Znenadání u našeho auta zastavila stará modrá Felicie vystoupila z ní Míša, moje spolužačka, s tatínkem a malým chlapečkem. Po letech jsme se objaly aspoň něco z dětství zůstalo. Máma s Míšou se radovaly, povídaly, Já konečně ocenila tu krásu, že v malé vsi si lidi pomůžou, i když jsou cizí nebo se o křivdu dělí.
Zastavil autobus, máma se rozbrečela, ale já už věděla, že se budu vracet. Táta mě objal poprvé po letech a já ho objala taky, protože i přes všechny zrady je rodina pořád rodina, jakkoliv se rány hojí.
Když jsme se s mámou, tátou, Míšou a všemi rozloučili a autobus se rozjel, dívala jsem se oknem na malé postavy, co tam stály. Někde uvnitř jsem tušila, že všechno je jinak než předtím a přece to v sobě navždy ponesu. A že domů budu jezdit dál, už ne s pomstou, ale s pochopením.
Venku mezitím vykouklo slunce a svou chladnou září polaskalo cestu, vesnici, domy a lidi, na které nikdy nezapomenu.