Odložený život
Mami, můžu si vzít bonbon z krabičky? Jen jeden, prosím! Eliška se kroutila jako liška kolem skříňky, kam maminka Jana složitě ulovila vzácné sladkosti.
Ne! To je na stůl. Když teď všechno sníš, na Vánoce už nic nezbude.
Eliška se uraženě nafoukla. Jaký je rozdíl, kdy sní ten bonbon? Stejně nechce všechny, jen jeden! Proč je mamka pořád taková? Když je něco dobrého, tak schovat na potom, když je něco pěkného, tak na parádu. Eliška by si tak ráda vzala bonbon, oblékla nové šaty, co jí táta přivezl z pracovní cesty z Prahy, a šla na návštěvu za Aničkou. U ní v školce nosí nové věci klidně, maminka jí to nezakazuje. Pravda, Eliška slyšela, že Aniččina máma jí šaty šije sama, protože na nové nemá. No a? Anička je vždycky nejhezčí holka v oddělení. Zato Eliška pořád chodí ve starých šatech s puntíky, které už jí lezou krkem.
Tehdy Eliška ještě netušila, jak těžce se ty bonbony a šaty rodičům pořizovaly. Její mamka pracovala v knihovně, táta byl technik. Od malička vnímala zvláštní slovo sehnat. Znamenalo to, že mají doma něco nového, co se běžně nedá koupit. Tak se jí dostaly do rukou krásné střevíčky, a mamce nové kozačky. Jenže po jejich nákupu se skoro měsíc jedly jen brambory a těstoviny, ale mamka byla šťastná, že první dny nové boty ani nenosila jen se na ně chodila dívat. Ty kozačky si Eliška pamatovala i po letech. Každý škrábanec, každou ztracenou podrážku měla navždy vrytou do paměti.
Čas plynul a všechno se rychle změnilo. Obchody se zaplnily zbožím, o jakém se dřív jen snilo. Problém nebylo nic sehnat, problém byly peníze. Eliška byla v osmé třídě, když táta jednoho odpoledne šťastně oznámil:
Přijali mě!
Netušila tenkrát, co to znamená, ale radost rodičů naznačovala, že půjde o něco dobrého. Pracoval nově v české pobočce velké elektronické firmy, kde jeho schopnosti konečně ocenili. Eliška sledovala, jak se její věčně zamračený a ustaraný táta začal měnit. Konečně našel místo, kde mohl využít svůj talent. Ukázalo se, že je i skvělý organizátor, a jeho kariéra rychle rostla.
Život se stal lehčí. Mamka už nemusela večer v neosvětleném pokoji počítat, za co ušetřit, aby Eliška mohla dostat novou halenku. Poprvé se doma objevily džíny, moderní tenisky a další poklady. Eliška se vzdala myšlenky, že půjde hned po základce pracovat a rozhodla se, že zkusí gymnázium. Rodiče ji podpořili. Seděla nad učebnicemi dva roky, zapomněla na diskotéky a kamarádky. Složila maturitu na výbornou a stala se univerzitní studentkou. Teď už by se dalo polevit, ale Eliška chtěla studovat dál, najít si pak dobrou práci a až potom myslet na všechno ostatní. Tenhle přístup přinesl ovoce. S červeným diplomem a díky tatínkově kontaktům nastoupila do firmy, kde se rychle začala prosazovat. Zdálo se, že vše má. Práci, byt, auto zakoupené za vlastní úspory. Ví, jak si naplánovat dovolenou v zahraničí. Jenže stále sama.
Ale Elišku to netrápilo. Nikdy nebyla ta hodná, tichá holčička a nápadníků by měla dost. Jenže do vážných vztahů se nehrnula. Proč? Mladá, tolik toho je před ní. Děti mohou přece počkat, bude čas.
První vážný vztah přišel až v pětatřiceti. S Viktorom byli kolegové, roky seděli v sousedních kancelářích, znali se skoro jen od vidění. Elišce ani nenapadlo, že se Viktorovi líbí. Byl pohledný, chytrý, přesně typ muže, kterého oceňovala. A když mu na jednom firemním večírku Eliška položila hlavu na rameno, už lehce podnapilá, Viktor už neotálel:
Vezmeš si mě, Eliško? Jsme oba úspěšní, čas běží. Je na čase založit rodinu. Už dávno tě miluji.
Eliška se tomu zasmála:
Viktore, neblázni! Vždyť máme ještě dost času. Všechno stihneme.
Ale ráno, když mu koukla do očí, sama pro sebe překvapeně řekla:
Souhlasím.
Následovala svatba, Janina slzy štěstí, která už ani nedoufala, že se stane babičkou. A tři roky poté, během kterých Eliška zjistila, že všechny dosavadní úspěchy nic neznamenají proti tomu, čeho se léta bála.
Už není… už nemám žádnou budoucnost, mami Eliška nemohla ani brečet, tisknouc v ruce výsledky vyšetření. Proč jsem byla tak hloupá?
Počkej, Eliško, vždyť je to jen nález z jedné kliniky. Lékařství pokročilo. Všechno se může změnit.
Kdy? odhodila papíry, které se rozsypaly po podlaze obýváku.
Zde doma se skoro nic nezměnilo, vše zůstalo tak, jak si pamatovala z dětství. Rodiče odmítali, aby jim platila nový nábytek či opravy, přestože tatínek už nepracoval, byl vážně nemocný a mamka měla strach nechat ho samotného. Eliška jim samozřejmě leccos koupila, ať chtěli, nebo ne. Spíš se to vždy omezilo na to, že lednice u rodičů byla stejně naplněná jako ta její, starý nábytek prošel renovací. V módě je vintage, tak proč ne. A kompletní rekonstrukce bytu udělala už před víc jak deseti lety. Teď, zírajíc do prázdna, ji problesklo hlavou, že by chtělo nové tapety a zbrousit parkety. Zvláštní, jaké hlouposti napadají člověka, když se mu bortí život.
Maminko, ty fakt nerozumíš, že právě teď mi už žádný čas nezbývá
Seděly spolu dlouho, ani jim nedošlo, že zhasly lampy, telefon nepřetržitě vyzváněl. Eliška plakala, pak se uklidnila, ale mlčela, neměla chuť znovu rozebírat něco, co už nemělo řešení. Nakonec se podívala do šera na maminku a řekla:
Děkuju ti, mami
Za co, Eliško?
Že jsi mě vyslechla. Nemám o tom už s kým mluvit. Komu bych byla proč potřeba?
Co to povídáš? Jana jí okamžitě přikryla pusu dlaní. Jsi pro mě i pro tátu důležitá! I pro Viktora!
Pro Viktora už ne.
Proč, Eliško?
Protože je to můj problém. On má ještě čas. Děti může mít s někým jiným.
Eliška vstala, krátce maminku objala a sbalila se domů, aniž by dál naslouchala jejím argumentům.
Já se neztratím, mami, neboj. Poslal matce letmý polibek do vzduchu, zavřela za sebou a Jana zůstala sedět zničená v předsíni na židli. Proč zrovna její holka
Domů se jí nechtělo a tak odbočila směrem k náplavce Vltavy. V tomhle ročním období tu moc lidí nebylo. Jen pár páníčků se psy a starší manželský pár pospíchající proti větru. Eliška je sledovala pohledem, a najednou ji přemohl pláč nanovo. I ona si kdysi přála jedno být s někým až do stáří, rozumět si beze slov, mít vše společné Teď to mít nebude. Teprve teď jí došlo, že Václava opravdu milovala. Celý život odkládala to podstatné, jako všechno v jejím životě, a teď je to už jedno. Protože když někoho opravdu miluješ, nemyslíš na sebe, ale na něj.
Zírala na chladnou, cizí hladinu a vzpomínala na dětství. Jak tu za ruku s rodiči dostala jediné povolené potěšení zmrzlinu. Měla ji, ať bylo jakkoli, a nikdy neměla angínu. Se svými dětmi takto chodit nebude
Otřásla se, zvedla hlavu. Dost! Litováním nic nezmění. Musí jít dál. Najít aspoň drobnost, která by jí dala sílu žít. Najednou jí všechny úspěchy připadaly bezcenné a byla si jistá, že ani kariéra, ani cokoli jiného nenahradí to, co ztratila. Znamená to najít něco jiného Ale co? Odpověď zatím neznala, ale aspoň jedno musela vyřešit ihned. Protože svůj čas má, ale Viktorův už ne.
Otočila se k autu kolem stálo pár puberťáků. Rozhlédla se. Nikdo další nikde. Najednou se v ní spojila vztek a lhostejnost, což nikdy necítila. Je jedno, co se mi stane, pomyslela si.
Strčila ruce hluboko do kapes a šla k autu.
Co se tu děje?
Kluci, mohlo jim být šestnáct, se na ni obrátili.
To je vaše auto?
Ano.
Pod kapotou! Je třeba ji otevřít! Dostaneme ho! začali křičet jeden přes druhého.
Počkejte, nerozumím, co se děje? Jeden najednou! Co je pod kapotou?
Nejmenší z party, zřejmě šéf, přistoupil blíž.
Kotě. Viděli jsme ho, jak vlezlo pod vaše auto a vyšplhalo nahoru. Musíme ho dostat, jinak se zraní.
Jsi si jistý?
Jasně, teď jsou noci studené, chodí se hřát k motorům.
Odemkla centrálním zámkem a otevřela kapotu.
Ježiši Kriste! vydechla, když kluci vytáhli černého, zoufale se bránícího kocourka.
Kousavá potvora! zasmál se šéf party a podal kotě Elišce. Tady, držte ho!
Mně? opatrně si ho vzala. Co s ním mám dělat? Nikdy jsem doma kočku neměla.
Zjistíte to! Jenom aby měl co žrát.
Kluci se rozchechtali, šli dál podél Vltavy. Eliška si vzpomněla na maminku:
Počkejte! zalovila v kapse a podala jim stovku. Dát zvířeti peníze je prý samozřejmé Mamka to vždy říká.
Díky! vzali bankovku, zamávali a zmizeli.
Sedla do auta a upřeně se dívala na novou společnici.
No, co s tebou?
Kotě se bez ostychu uvelebilo na jejím klíně a s vrněním hnízdilo špinavýma tlapkama ve světlém kabátu.
Tak jo stará a s kocourem Přesně jak děda říkal, že to dopadne. Zapnula motor a připoutala se. Jedeme domů!
Rozhovor s Viktorem nechala na ráno a večer celé strávila koupelí kotěte.
Kde jsi vzal tolik blech? To je katastrofa! Jak jsem mohla naletět na takové dobrodružství? cákala kocoura, zatímco Viktor držel připravený ručník.
Podivné prohodil Viktor.
Co?
Kočky vodu nesnáší. Tenhle ani nešílí. Dokonce vrní. Slyšíš ho? Má snad motor místo srdce.
Eliška zabalila malého kocoura do osušky.
Hotovo, jdeme krmit!
Nakrmené kotě si zalehlo Elišce na klín a spokojeně usnulo. Viktor nakonec položil otázku, která visela ve vzduchu:
Eli, tak jak? Nějaké novinky?
Hluboce vydechla. Lepší by to bylo ráno, ale stejně nemá cenu to dál odkládat.
Budeme se rozvádět, Viktore.
Jaké to novinky proboha? Proč?
Protože děti mít nebudu. Je to jen moje vina. Tobě se ještě poštěstí. Najdeš si jinou a staneš se tátou.
Viktor chvíli zíral, jako by ji opravdu viděl poprvé:
Opravdu si myslíš, že jsem takový stroj? Najdu si koho chci, když chci? To nejsi normální, Eli. Myslelas na to, že tě miluju? Děti nejsou vše. Hlavní jsi pro mě ty. Ale evidentně jsi rozhodla za oba.
Vstal, vzal z pohovky ospale mžourající kotě a jen za sebe procedil:
Dneska spím v pracovně. Dobrou noc.
Eliška jen kývla, počkala, až odejde, a tiše plakala. To člověk musí být opravdu Ale stejně, co když změní názor časem?
Celou noc jí v hlavě běhaly myšlenky. Probírala svůj život s Viktorem, zvažovala všechny možnosti. Došla k přesvědčení, že řešení je jediné správné. Okamžik šlechetnosti se může změnit v dlouhé lítosti a Viktor jí to nikdy nevyčte, protože je to prostě dobrý člověk.
Usnula až k ránu, schoulená jako klubíčko. Nezaslechla, jak Viktor chystá kocourovi snídani a odchází do práce. Probudila se skoro v poledne, přikrytá teplým přehozem. Vedle ležela vzkaz: Večer se vrátím, promluvíme si. Ani nemysli na to, že odejdeš. Nepustím tě! Miluji tě.
Kotě sedělo u jejích nohou, upíralo zelené oči.
Tak co? Adrenalin ji prošel tělem. Dáš si kafe? Já jo. Ty možná mléko
Poprvé za poslední dny se Eliška usmála, když kocour hned zamířil do kuchyně.
Ty ses tady rychle zabydlel
Zatímco připravovala kávu, uvědomila si, že je jí najednou lépe než včera. Nevěděla, jestli za to může vzkaz od Viktora, nebo už čas začal pomalu hojit její zraněnou duši. Bylo jí prostě o kapku lehčeji. Dosud tomu nedokázala dát podobu, aspoň ne formou naděje, ale něco viselo ve vzduchu. A to znamená, že má žít dál.
Zavolala do práce, vymluvila se na zdraví a rozhodla se pro improvizovaný volný den. Objednala se na stříhání a manikúru a vyrazila ven.
Město plně v dešti. Auta téměř plavala ulicemi, liják byl neúprosný. Cestou k autu Eliška promokla na kost, když zapomněla deštník. Do salonu došla, i když jí hlavou běželo, že by se mohla raději vrátit. Ne! Něco musí dělat. Jinak by přišly zase jen slzy a myšlenky k ničemu.
Kvůli počasí měl salon skluz. Seděla v čekárně a listovala prvním časopisem, co ji padl pod ruku. Reklama, maminkovské články, tipy pro děti. Zasmála se hořce, když na obálce zahlédla rodinnou fotografii. Právě teď se jí musel dostat do rukou tento časopis? Proč ne něco o módě? Listovala dál, až se zarazila. Ze strany na ni zíraly velké zelené oči malého chlapce. Připadalo jí, že ten pohled zná odjakživa. Něco v něm bylo nezaměnitelného, nedalo jí spát. Když vzhlédla k popisku, zjistila, že chlapci jsou asi čtyři roky a jméno pod fotkou není české Hlavní ale bylo, že v tu chvíli se rozhodla.
Kadeřnice po Elišce koukala, kde že její klientka zmizela. Nebyl tam časopis, nikdo si ho nevšiml.
Viktor se lekl, když Eliška vtrhla do jeho kanceláře. Nikdy ji neviděl tak rozrušenou.
Podívej! položila před něj časopis a ukázala prstem.
Kdo to je, Eliško?
Nevím. Jen jméno a věk. Ale podívej na to, prosím!
S nečekanou silou ho vedla k zrcadlové stěně oddělující jejich kanceláře, nastavila mu časopis před obličej.
Nepřipomíná ti někoho?
Viktor zaostřil zrak. Díval se z fotky na svůj obraz v zrcadle a pochopil. Chlapec v časopise mohl být klidně on sám, jen o třicet let mladší.
Je to možné? Eliška zatajila dech a čekala na odpověď. Teď šlo o všechno.
Neuvěřitelné
Viktor se začetl do textu pod fotkou a zvedl k Elišce obočí.
Jsi si jistá?
Ne. Nic nevím. Možná už má rodinu, časopis je starý. Ale vím jedno: Nesmím už nic odkládat!
Samuela si přivezli z dětského domova o půl roku později. A za další dva roky našli v podobném časopise fotku holčičky Marušky. Tehdá jí byly teprve dva roky, Eliška jí byla jedinou maminkou. Potom, za pár let, když si myslela, že zvláštní změny v jejím těle jsou přechod, zůstala koukat na doktorku s pusou dokořán:
Cože? To není možné!
Julie se narodila přesně v termínu, k překvapení celé, už velké rodiny.
Jana se ještě dožila vnučky. Zesnula rok po Julčině narození. Těžká nemoc ji zlomila, ale do poslední chvíle se snažila trávit čas s vnoučaty.
Vy jste moje štěstí Vy jste celý můj život
Když Eliška po maminčině pohřbu vyklízela byt a chystala tatínka k sobě, našla v rohu skříně krabici. Otevřela ji a v tu chvíli se rozbrečela tak, že děti kolem ní úplně ztichly.
Mami, jsi v pořádku? Samuel se k ní vrhl.
A Eliška vytáhla staré kozačky a přitiskla je k sobě. Plakala, cítila, jak bolest konečně mizí. Držela se, když odcházela mamka, držela se na pohřbu, ale teď prostě nevydržela.
Mami, proč brečíš? Maruška si přiklekla a snažila se Elišce podívat do očí, pak ji objala kolem krku a rozplakala se taky.
Julinka, malá ještěrka, začala kňourat taky. Až Viktor s úsměvem přišel a všem třem přinesl čaj.
Tak dost! Eli, co se tu děje?
Holky ztichly a obrátily se k tátovi. Je klid. Máma určitě přestane plakat.
Vítku byly tu Mamka je měla pořád schované. Všechny ty roky.
Eliška odložila kozačky a sáhla zpět do skříně. Mezi policemi bylo opatrně poskládané její věno. Když se vdávala, odmítla ho s tím, že se do nového bytu nehodí. A teď, když ho vyndávala z polic, pochopila, že maminka nikdy nic nevyhodila. Malé pytlíčky s levandulí voněly dodnes. A bylo tu i ložní prádlo, které maminka nikdy nepoužila, s krajkou a vyšívanými monogramy.
Vítku, otočila se k manželovi. Jak je to možné? Člověk už není a věci zůstaly Proč vše odkládáme? Proč si nedopřejeme radost hned, proč pořád čekáme na nějakou tu pravou chvíli, co možná nikdy nepřijde? To je chyba. Tak velká chyba.
Viktor ji beze slov objal. Co dodat měla pravdu.
Julinka se přitulila k Elišce, zaklonila hlavu a zelenýma očima na ni koukla:
Maminko!
Eliška strnula, ještě tomu nevěřila, ale Viktor kývnul a ona si klekla:
Zopakuj to!
Maminko! Julinka skočila k ní do náručí. Mamí
Samuel s Maruškou zatleskali:
Už umí říct maminka! Samuel na tátu mrkl. Je to tvoje práce, tati!
Tak jo, vezmu vás do ZOO.
Kdy, kdy? Maruška poskakuje. O víkendu?
Nač čekat? Eliška políbila dcerku na nosík. Nemusíme čekat, když můžeme hned. Jedem hned dneska!
Pohlédla na položky rozházené po pokoji. Tohle opravdu počká. To už teď věděla jistě.
Řídila auto a poslouchala, jak se děti smějí na zadním sedadle. Přemýšlela, jak udělat děti opravdu šťastné. Možná na to recept není. Ale aspoň jednu věc je musí naučit že není třeba život odkládat na potom. Protože to potom je děsně vrtkavé. A když už si člověk myslí, že přišel ten pravý okamžik, může být zase všechno jinak.
A zmrzlinu?
Teď? Samuel překvapeně.
Vždyť jsme ještě neobědvali!
Všechno stihneme! Tak co vy na to?
JOOOO! děti výskají, Viktor se usmívá.
Ty je rozmazluješ, maminko.
A jak jinak, tatínku! Kdy jindy než teď?