Rodinný klenot
Ne! Nepřemlouvej mě, mami! Stejně to udělám!
Evičko, proč? Vysvětli mi, proč ti na tom tolik záleží?
Protože on do místnosti vstoupí o minutu dřív než já! Protože se nemůžu na sebe v zrcadle ani podívat! Protože nedokážu žít normální život! Nebudu mít ani manžela, ani děti! Panebože, mami! Copak to nechápeš?! Eva se rozplakala a vzteky hodila hřebenem po zaskočeném kocourovi Matesovi.
Polštář, který zrovna škrábal drápy, zatímco poslouchal hádku nad sebou, byl ručně vyšívaný právě Evou. Měl být dárkem pro babičku, než velká hádka rozdělila jejich rozvětvenou rodinu na dvě nesmiřitelné části a zabránila Evě dar poslat. Zářivé růže na sametu teď sloužily Evě samotné a sem tam padly za oběť drápům věčně rozpustilého člena rodiny, kocoura jménem Mates Novotný.
Ten bydlí u Evy jen díky tomu, že jej kdysi zachránila před surovostí pár uličníků z vedlejšího vchodu. Oni ji přehlíželi jako vzduch, když se jich tiše, ale pevně zeptala, co dělají. Přepočítali se Eva nebyla žádná křehotinka, i když to její maminka z duše chtěla. Na rozdíl od ní to tatínek viděl jinak: Eva měla černý pás v karate a policu plnou hrnků a pohárů, které ji rozčilovaly při každém úklidu. Uklízení nenáviděla a prach na policích s těmi úspěchy ji vedl k zoufalství. Ale máma by jí nedovolila je schovat věřila totiž, že dceři dodávají sebevědomí.
Právě její sportovní talent jednou zachránil i Matesův mrňavý holý ocásek a z klepajícího se klubka chlupů vyrostl sebevědomý tvor, přesvědčený, že Eva je výhradně jeho majetek a on nemá proč být na světě smutný.
V den, kdy Mates už patřil do rodiny, Eva přišla z konzervatoře rozladěná a plná vzteku. Příprava na soutěž, kam se chystala, jí nešla vůbec od ruky. Prsty se jí rozklepaly vždycky, když do zkušebny vešel Tomáš spolužák, kterého znala skoro tak dlouho jako sebe. Nejprve základní škola, pak gympl, nakonec konzervatoř. Ze známého kluka z ulice se najednou stal někdo cizí, skoro nepochopitelný. Přes léto byli každý jinde a po krátké přestávce se vše změnilo. Když ji Tomáš, jak měl ve zvyku, vesele objal a něco vykládal ostatním, Eva doslova zamrzla štěstím, které pro ni bylo až téměř nesnesitelné a nechtěla ten moment nikdy pustit. Obvykle by mu za to dala pohlavek a uhnula, tentokrát ne. Toužila v jeho objetí vydržet co nejdéle.
Když Tomáš odfrčel do další učebny s partiturou další skladby a halasně všude oznamoval svůj návrat, Eva se v duchu okřikla. Je blázen, vymýšlí si! Ale to podivné štěstí z ní už nikdy naplno nevyprchalo. Takže pohledem podvědomě hledala Tomášovu rozcuchanou hlavu a hned, jak se k ní obrátil, skláněla řasy.
Bylo to bolestné i krásné. Chtěla si s Tomášem promluvit, ale bála se toho tak, že by jí ztuhly ruce i hlas. A tak trpěla.
Komu by vyprávěla o tom, co prožívá? Máma by ji nepochopila. Nebo si to Eva aspoň myslela, ale v té chvíli na tom nezáleželo. Na první vyznání lásky si našla důvěrníka jen ve svých snech.
S mámou si rozuměla těžce obě se zbožňovaly, ale taky věděly, že každá má svou tvrdou hlavu. Zdržet se leckdy ostrého slova byla dřina a ne vždy to šlo. Když už se pohádaly, nikdo v tom domě nekřičel, nerozbíjely se talíře. Jen Eva tiše přibouchla dveře do svého pokoje nebo naopak, a v bytě nastalo ticho.
Kulturní vyhlazování jednoho druhým, říkávala babička Eva, dokud rodina neskončila na dvou březích řeky. Fenomenální blbost!
Eva s babičkou souhlasila, ale nemohla s tradicí nic dělat. Po hádkách většinou byla ta, kdo kontakt opět navázal.
Přitom věděla, že maminka ji miluje. Někdy až tak, že to skoro přecházelo v bolest. Pro Albínu Novotnou nebylo na světě nic cennějšího než dcera. A Eva si to moc dobře uvědomovala.
Tušila také, že kvůli té lásce by pro ni matka udělala cokoli i kdyby ji to mělo stát vlastní štěstí. Albína uzavřela Evin svět, ochraňovala ji, jak mohla a tak měla Eva život rozdělený mezi domov, školu a pár výletů rodiči. Nikdy nebyla v žádném táboře, kamarády měla jen z kruhu maminčiných známých, a ti jí byli cizí. Třeba Lucka jí pořád vymýšlela vtípky, které bolely, a Radim hned při prvním setkání utrhl jejího plyšového medvídka:
Tak mu to patří!
Eva dodneška nechápe, co tím myslel, ale od toho dne pokaždé, když Radim vstoupil do jejího pokoje, měla chuť brečet.
Škoda, že se děti nesešly povahou, prohlašovala Radimova matka a marně se Evu snažila utěšit.
Albíno, nenič ji! říkávala tehdy babička a Eva, schoulená na babiččině klíně, naslouchala jejím slovům. Dej jí volnost v rozhodování! Jinak si bude celý život myslet, že není dost dobrá!
Paní Růženko, nechte toho! Eva je ještě dítě! Jaký volby? Je to na mně!
Hlavně ať jednou nezačneš svou dceru považovat za vlastní majetek.
Proč si Eva rozhovor tak zapamatovala? Dodnes neví. Ale vryla se jí do paměti natolik, že kdykoli maminka začala být přehnaně ochranitelská, Eva pronesla:
Nejsem tvůj majetek, mami!
To Albínu vytáčelo.
Dělej si vlastní názor, ale nemluv pořád cizí slova!
Ale já mám svůj!
A do bytu se zase vkradlo ticho.
S babičkou se Eva nesměla stýkat po velké hádce. Kdo měl pravdu a kdo byl vinen, odmítala řešit. Všichni měli svůj díl!
I babička, co v afektu vyčetla matce:
Měla sis dát pozor na nervy, když jsi čekala dítě! Jemná duše a podobný nesmysly! Hlavně nemyslet jen na sebe!
I maminka, co si vymrčovala kdeco při druhém těhotenství a trápila tím Evu i otce, že chodili po špičkách. Nakonec však přijít o očekávané dítě bylo na obzoru. Všechno zlé: zbytečná léčba, nesprávná terapie… Albína vinila celý svět, jen babička to řekla narovinu:
Pokud to chcete zkusit znovu, najděte si lepšího lékaře! Já vás tady obviňovat nebudu, i když jste tvrdohlavá jak mezek… Máte dceru, tak buďte matka a manželka! Víš, kolik lidí je kvůli tomu nešťastných? Myslíš jen na sebe!
Po tomto proslovu babičce vyskočil tlak a skončila v nemocnici. Matka se s ní pak už nesmířila.
Otec se pokoušel rodinu zase spojit, ale vzdal to, když pochopil, že dvě temperamentní ženy stejně neusmíří.
Eva babičku zoufale postrádala byla by jedinou, komu by mohla všechno svěřit. Jenže babička prodala byt, koupila domek v Karlových Varech a odjela.
Synku, bude vám líp, řekla tátovi. Pojížděl za ní dvakrát ročně; maminka to tiše tolerovala, ale Evu odmítla pustit.
Nechci, aby ji někdo obracel proti mně!
Eva z toho nebyla nadšená, ale mámu litovala a s tátou chtěla být zadobře.
Babiččinu fotku si Eva schovávala ve své nejmilejší knížce a když ji matka neviděla, tajně si ji prohlížela. Umění fotografa ji fascinovalo: jak dokázal zachytit tu nejsilnější rodinnou ozdobu a přitom ji udělat téměř neviditelnou? Když pak Eva v zrcadle viděla svůj rodinný nos charakteristický, výrazný, pohoršivě krásný… ze všeho si ponechávala jen to výrazný. Krásný jí rozhodně nepřipadal.
Ten je obří! Lucka, s níž se Eva víc jak deset let neviděla, nadšeně až skoro posměšně protáhla ruku k jejímu nosu. Pardon! Ale fakt připomínáš Pinokia! Nepřekáží ti to při pusách? Proboha, tys nikdy…?! Ani jednou? Kolik ti je?! Žádnej kluk? Jsi vážně originál!
Jak Eva zůstala klidná, sama nechápe. Nejradši by Lucce vyrvala polovinu jejích naondulovaných vlasů. Co jí je do toho? Už pět let žije v Barceloně, setkání domluvila máma… Proč, to Eva netuší.
Evičko, vždyť jste se tolik let neviděly!
A klidně mohly!
Takhle ne, Maria! a bylo po diskuzi.
Máma za schůzku dostala od Evy v duchu poděkování, ovšem díky rozhovoru s Luckou Eva učinila možná svoje první dospělé rozhodnutí.
Půjdu na plastiku!
Ne! Albína vytřeštila oči na zarputilou Evu. To ti nedovolím! Proč?
Přemlouvat mě nemusíš, zvlášť když táta už souhlasil. Rozhodla jsem se, mami.
To neuděláš… šeptala matka tak potichu, že ji Eva sotva slyšela.
Konec rozhovoru vyústil v matčin pláč. Celá rozhozená pobíhala po bytě a hledala východisko.
To přišlo až k noci, jasné a prosté Albína si vyžádala telefon na Růženu Novotnou.
Druhý den Eva letěla do Karlových Varů.
Albína ji sama odvezla na letiště a do ucha jí zašeptala:
V životě uděláme tolik hloupostí, děvenko… Tolik zbytečně ztratíme, když bychom mohli tolik získat. Nepakuj moje chyby! Miluju tě nade vše! I když to tak někdy nevypadá, pamatuj jsi pro mě víc než můj vlastní život i všechny poklady světa.
Eva jen mlčky přikývla a objala mámu na rozloučenou. Teď už měla před sebou jen jedno: babičku. To bylo to nejdůležitější.
Růžena Novotná Evu přivítala s takovým vřelým objetím, že na rozhovor došlo až za dva dny, kdy obě vychladly.
Evi, proč se tvoje máma najednou proměnila ve skutečnou ženu?
Nevím. Možná proto, že si chci dát odříznout nos.
Proč? Vypadáš krásně! Kdyby ses trochu nalíčila…
Ty také! Já vypadám jak Pinokio!
A kdo to říká?
No… takoví ti lidé.
Eva si kousla do rtu, aby nebrečela. Lucčina dokonalost jí připadala nedosažitelná. Takové holky kluky neřeší, ti jim sami padají k nohám.
Lidé, kteří snižují druhé kvůli vzhledu, nejsou lidé, Evičko, to je nějaké nedopatření osudu! Nikdo není dokonalý a už vůbec ne ženy! Kdyby existovala jediná, která je se sebou dokonale spokojená, Guinness by mohl končit!
Třeba bych mohla podat nominaci já na nejvýraznější nos? Vyhraju bez konkurence!
Počkej! Růžena vstala a odešla pro modrý sametový fotoalbum.
Tady máš ty, které rodinný nos neochudil o štěstí. Tady máš předky, i když všechny fotky nemáme. Tetička Eliška, lékařka, která celá léta v nemocnici nosila speciální masku, aby jí nos nepřekážel podívej!
Štíhlá žena v koupacím úboru se smála v mořské pěně, držela si na týlu slamák, vedle ní muž jako z časopisu.
To je strýc Michal?
On. A Eliška s ním byla šťastná až do jeho posledního dne. I když poslední roky ležel nemocný, nevzdala se. Odstoupila z práce, aby s ním byla každou vteřinu. Umřela jen pár měsíců po něm tolik ji to bolelo.
Osud…
Ano. A nejen ona, Evi. V naší rodině nikdo kvůli nosu nezůstal sám. Všechny jsme milovaly a byly milované, měly děti i vnoučata. Takhle je to správně.
Pak Růžena vytáhla z komody malou šperkovnici.
Je čas. Vem si tohle. Od Elišky pro tebe. Každá z žen v rodině dostala na památku něco svého.
Náušnice, které Eva vytáhla, byly tak krásné, že jí vyrazil dech.
To dělal tvůj prapradědeček. Byl mistr klenotník. Vnímal krásu, kde jiní neviděli nic. Miloval květiny, proto jsou to lilie. Tvé jméno je tomu blízké.
Babi, to je opravdový rodinný klenot!
Stejně jako tvůj nos! A teď si představ, že bych tyto náušnice dala roztavit, protože nejsou podle módního vkusu. Zůstala by mi bižuterie bez duše…
Eva sevřela dlaň i s náušnicemi a zavrtěla hlavou:
To nejde…
Stejně tak nemluv o sobě, jako by s tebou bylo něco špatně. Všechno máš tak, jak to být má. A teď mi pověz, kdo tě zneklidňuje. Jaký je? Jmenuje se Tomáš?
Babi! Jak to víš?!
Velká tajemství! uchechtla se Růžena. To si myslíš, že jsem nikdy nebyla mladá?
Povídaly si hluboko do noci. Eva mluvila bez ostychu, věděla, že s babičkou může dýchat, snít a připravovat se na soutěž bez strachu. Teď měla opravdu s kým sdílet i to nejhlubší.
Ráno Eva našla babičku, jak balí kufr.
Kam vyrážíš?
Je čas sbírat kamínky, Evi. I já mám své chyby. Největší je, že jsem dovolila, aby se rozsekalo, co rozdělit nemělo. Musím vidět tvou mámu.
Byla tak rozhodná, že Eva jen mlčky pomohla, objednala taxi na letiště.
Později večer Eva seděla ve svém pokoji, schoulená s Matějem a naslouchala šepotu v kuchyni. Chtěla by jít, sednout k babičce, vzít maminku za ruku a zeptat se, jestli se konečně dohodly… ale pochopila, že to nesmí uspěchat. Ač k opravdovému smíru ještě kus cesty, začátek už mají a hlavní je to nepokazit. Křehké štěstí se tak snadno rozbije. Je to práce pro klenotníka…
Rok nato Albína, s těhotným bříškem, těžce vstane, když vizážistka dokončí práci, pohladí Evinu náušnici s lilií, připevní jí závoj, zapíchne třpytivé sponky do Eviných vlasů a řekne:
Tak co, už jsi připravená?
Ještě pudru na rodinný klenot! usměje se Eva do zrcadla.
A když se doma zeptá Tomáše, jestli mu na ní něco vadí, dostane jen upřímné:
Všechno je dokonalé, Evičko! Proč se ptáš?
To překvapení bude tak opravdové, že Eva zavře oči štěstím.
Lehký úsměv, jiskřička pod řasami a útlé paže kolem vysokého, rozcuchaného muzikanta právě vítěze mezinárodní soutěže.
Jen tak, miláčku. Jen takVenku už troubila kolona svatebčanů a Mates, jako vždy nedbalý, se protáhl potichu mezi hosty až ke dveřím. Eva si ještě jednou pohladila náušnice, zdvihla závoj a v zrcadle na sebe mrkla tentokrát s úsměvem, bez jediné výčitky. V jejích očích se na chvíli mihla vzpomínka na všechny ženy s jejich silným nosem, od Elišky až po babičku Růženu, a na lásku, která je spojovala.
Ve chvíli, kdy jí maminka pomohla s vlečkou, a babička pohladila její tvář, Eva ucítila v srdci to pravé spojení: minulost, přítomnost i budoucnost v jednom třpytivém okamžiku. Už věděla, že žádná rodinná odlišnost jí nemohla vzít možnost být šťastná právě naopak.
Jak vykročila vstříc Tomášovi, s náručí připravenou pro život i jeho nečekaná dobrodružství, zavrzala podlaha a do ticha zaznělo babiččino tiché: Tohle je naše holka. A je nádherná.
A Eva si řekla, že jestli na světě opravdu existuje nějaký klenot, pak je to přesně tenhle okamžik. Protože ho už nikdy nepustí.