Bylo mi osm let, když maminka odešla z domu. Sešla dolů na rohu ulice v Praze a nastoupila do taxíku už se nikdy nevrátila. Můj mladší bratr Lukáš měl tehdy pět.
Od toho dne se doma všechno změnilo. Táta, Václav Novák, začal dělat věci, které předtím neuměl: vstával brzy, aby nám připravil snídani, učil se prát prádlo, žehlit školní uniformy, nemotorně nám česal vlasy před odchodem do školy. Viděla jsem, jak si plete množství rýže, jak se mu připaluje jídlo, jak zapomíná oddělit bílé oblečení od barevného v pračce. Přesto nám nikdy nic nescházelo. Vracel se utahaný z práce, sedl si s námi k úkolům, podepisoval žákovské knížky a chystal svačiny na další den.
Maminka už nás nikdy neviděla. Táta si domů nikdy nikoho nepřivedl. Nikdy nám nikoho nepředstavil jako svou partnerku. Věděli jsme, že občas někam večer šel, že někdy přišel pozdě, ale jeho osobní život byl vždy za dveřmi našeho bytu. Doma jsme byli jen já a Lukáš. Nikdy jsem od něj neslyšela, že by se znovu zamiloval. Jeho život se stal rutinním cyklem práce, návratů domů, vaření, praní, spaní a pořád dokola.
O víkendech nás vodil do Stromovky, k Vltavě, na výlety po okolí nebo do obchodního centra klidně jenom proto, abychom se dívali na výlohy. Naučil se zaplétat copánky, přišívat knoflíky, dělat obědy. Když jsme měli školní besídky, vyráběl nám kostýmy z krabic a zbytku látek. Nikdy si nestěžoval. Nikdy neřekl: Tohle není moje práce.
Před rokem odešel k Bohu. Bylo to rychlé, bez rozloučení. Když jsme s Lukášem procházeli jeho věci, našli jsme staré sešity, kde si vedl domácí výdaje, důležité termíny, poznámky typu zaplatit družinu, koupit boty, zajít s dcerou k doktorovi. Nenašla jsem žádné milostné dopisy, fotky s cizí ženou, ani náznak romantického života. Jen stopy člověka, který žil pro své děti.
Od té doby, co tu není, mi v hlavě stále běží jedna otázka: byl šťastný? Maminka odešla hledat své štěstí. Táta zůstal, a jako by se svého štěstí vzdal. Nikdy si znovu nepostavil rodinu, nikdy neměl domov s partnerkou. Od toho dne byl prioritou už jenom pro nás.
Dnes chápu, že jsem měla výjimečného otce. A zároveň vím, že byl muž, který zůstal sám, jen aby nás chránil před samotou. A to těžkne u srdce. Protože teď, když tu s námi není, nevím, jestli se někdy dočkal lásky, jakou si opravdu zasloužil.