Zkažené děti
To jsi ho rozmazlila! Ve všem mu povoluješ, a tak ti teď sedí na hlavě! Lído, to nejde! Zkazila jsi z kluka úplného fracka! Jako jsem, ostatně, zkazila i já tebe! Nemáš koho vinit! Já jsem taky povedený kousek! Vy jste vůbec celá generace zkažených dětí! A nevykládej mi, že už jsi dospělá! Pořád jsi to stejné dítě jako kdysi absolutně neumíš používat hlavu a dělat správná rozhodnutí! Jarmila si zhluboka oddechla, práskla dvířky lednice a leknutím sebou trhla, když z ní spadl magnet s rodinnou fotkou dcery.
Fotka byla z loňského léta, kdy ji Lída s rodinou nepozvala na dovolenou. Nestalo se to poprvé roky jezdila s dětmi k moři, pomáhala s vnoučaty, užívala si dovolené a navazovala důležité známosti. Ale letošní klíč k moři neměla.
Důvody, proč tentokrát nebyla zvaná, se Jarmile zdály přinejmenším podivné.
Mamko, letos jsme na tom s penězi špatně. Jedeme sami s dětmi. Tobě koupíme pobyt jindy, abys taky odpočívala. Zatím koukej, kam bys ráda vyrazila, co ty na to?
Ale Lído! A kdo se postará o děti?
Mamko, Jan už je velký, sám může pohlídat klidně půl hřiště. A Anička bude se mnou. Tentokrát nemáme na pětihvězdičkový hotel, takže děláme ústupky. Aničce moře udělá dobře pak půl roku ani nezakašle. A když nejsou koruny na animátory, jedeme… jak se tomu říká? Jako na vlastní pěst? Pronajmeme byt nebo chalupu a postaráme se o ně sami.
Jasně, a pro mě už místo nezbylo…
Jarmila byla vyloženě nespokojená s představou, že pojede sama do lázní, kde jsou jedinou zábavou tanečky pro ženy v nejlepších letech. To není ono! V pořádném hotelu to aspoň žije, jsou tam i cizinci, a domácí většinou slušní lidé! Jenže letos má místo výběru pouze zbytky…
Mamko, vždyť víš! Dovolená není jen ubytování, ale i cesta, jídlo, ne?
No jasně, jako bych vás snad sežrala! Jarmila jela na plné obrátky.
Panebože, proč musím vlastní mámě vysvětlovat základní věci? Prostě nemáme na to jet všichni. Ráda bych tě vzala, fakt, ale nejde to. Rekonstrukce u tebe v bytě, moje zdravotní patálie minule, doučko pro Jana… To všechno lezlo do peněz. Teď jsme na tom špatně. Co bys chtěla? Abych dovolenou zrušila? Nebo aby děti neviděly moře? Sama jsem na dně, víš, jaký to byl rok! Všechno jsi viděla!
Jo, jasně že jsem viděla! Hlavně, že nemáš čas být matkou! Děti věčně na mně nebo na Hance, tvý tchyni. Vodit Anču ze školky, vítat Jana po škole, krmit, vozit na kroužky…
Mamko, nepřeháněj! Jan jezdí na tréninky sám. Ty vozíš Aničku jen na tanec, a ne denně. Klidně bychom to zatím stopli, ve školce mají tancování navíc, ale tys trvala na dětském rozvoji.
Takže já jsem teď viník? Jarmilin hlas přešel do oktávy pro vrány. Chytla se za srdce. Vy jste nevděční! Snažím se, ale nikdy vám není dost!
Mami, prosím Lída sklopila oči k oknu, temno před očima. Já ti moc děkuju za všechno, co děláš. Ale nemusíš mi to pořád vyčítat, víš?
Jarmila nastoupila tichý protest. Odejít, vysypat uprostřed obýváku igelitku s novými plavkami a urazit se v tom byla přebornice. Nevolala, nebrala telefony, nereagovala na omluvy, a když se konečně uráčila zvednout si dceru, odpovídala vzdychy a slabým hlasem:
Lidičko, co to znamená, když to se srdcem klepe sotva a člověk sotva dýchá?
A Lída? Nechala všechno a hnala se za Prahu na maminču chatu, kam Jarmila po hádce mizela uklidit duši. Z návratů domů byla Lída polomrtvá, švihla klíče od auta na stůl a šla do ložnice. Tam si trochu poplakala, bez šance pochopit, proč jí matka dělá takovou mexickou telenovelu.
Jan ji našel ležet, poťapkal ji po rameni a tiše přikryl dekou:
Mámo, nech to bejt! Už tam nejezdi. Babička chvíli trucuje, pak přijede.
Ach Jene! Kdybych jen mohla být tak klidná jak ty…
Jenže Lída moc dobře věděla, s kým má tu čest. Jarmila byla vždycky citlivka, sečtělá polyglotka, která ovládala češtinu i francouzštinu, znala dějiny hudby a všechny podle ní jakkoli neschopné. Včetně vlastních kolegů, přátel, příbuzných, sousedů a výčet pokračoval.
Lída od mala žila v domnění, že matka ví všechno. To změnila rána v šesté třídě: spolužačka s pálivým břichem a poprvé pětka z diktátu. Doma se nedostala ke slovu Jarmila ji vyhnala do pokoje se slovy, že je zklamaná a přemýšlej, děvčátko, o svém chování. Nikdy se ten den nevyjasnil. Až babička dceru v slzách vyzpovídala, a taky žena!
To byl první vlas v polívce, co rozbil líp nastavený svět Lídě. Mamka není světice. Ty řeči o obětavé matce občas nesedí s realitou. A jak šly roky, zklamání přibývalo. Při pohledu na Jarmilu se hedvábným šátkem na hlavě Lídě jasně blikalo nastane scéna. Jarmila nikdy neječela. Stačila usednout do křesla, tlačila si prsty na spánky a s ledově klidným hlasem pronesla:
Lído… ničíš mě.
Vysvětlení? Pochop sama, čím jsi jí ublížila. Mohl to být nový sen stát se lékařkou kdežto maminka byla přesvědčená, že to dělat nesmí:
Vždyť já s tátou žila léta a viděla ho tak málo! Chirurg není práce pro ženu, nech si to projít hlavou!
Ale babička říkala, jak je zachraňování životů šlechetné. Táta taky vždycky chtěl být chirurgem
Nezajímají mě babiččiny řeči! Výsledek je vdova a dítě bez otce. Táta vyhořel, srdce nevydrželo! Dítě, mysli i na ostatní, nejen na vlastní sny!
Tyhle přestřelky trvaly do maturity. Lída prostě šla na medicínu a matka s ní půlroku mluvila jen hm a no u kafe. Další zkouškou vztahu byl výběr partnera ženicha maminka neuznala.
Děvče, tys nenašla nikoho vhodnějšího? O peníze nejde! Váš manžel vůbec neví, kdo je Čapek nebo Verdi!
Honza je hodný člověk… a hlavně mě má rád.
Jen na lásce nikdo nevystačí! Jednou mi dáš za pravdu, ale pozdě.
A na svatbě pečlivě decentně utírala kapesníčkem oči:
Budou to mít těžké. Ale já jsem přece matka, budu jim pomáhat!
Naštěstí právě na svatbě Lída poznala nového partnera své matky. Vzdálený příbuzný zeťáka, Miroslav, bývalý plukovník v důchodu, Jarmilu uchvátil svými způsoby a francouzštinou. Recitoval básně, měl vlastní chatu a Jarmila na chvíli pustila Lídu z dohledu.
Ve druhém manželství Jarmila rozkvetla, Miroslav ji hýčkal, vnoučata přijala s nadšením.
Liduško, to jsou skvělé děti! Jan je chytrý jak děda, Anička má můj nos a oči, bude z ní krasavice!
Lída byla ráda… A světe, div se, její manželství nebylo vůbec k zahození. Honza s tchyní vyšel nehádali se, prostě každý tvrdil pořád to své, a to stačilo. O bydlení měli jasno hypotéku si vzali navzdory odporu Jarmily.
Lída se dočkala operace, děti rostly, vše běželo. Až Miroslavovi selhalo zdraví a Jarmila zůstala sama s bolestí.
Ach, Mirečku, ty mi dáváš, teď když jsem si už konečně připadala jako žena! Tak brzo to skončit…
A s tím skončila i základní pohoda. Po pohřbu nakupovala dva svazky bílých karafiátů a trávila co nejvíce času s rodinou dcery.
Co je na tom? Jsem rodina! rázně opravovala zvědavé kamarádky.
Valy, možná by Lída ráda byla občas jen s mužem a dětmi? Bez tvého dohledu.
Nesmysly! Já nikdy Lídu nekontrolovala. Pomáhám! Jak by zvládla dvě děti sama?
Problémy nastaly, když Jan povyrostl. Babiččina bdělost mu lezla na nervy. Samozřejmě ji měl rád, ale ustavičné poznámky byly na přesně opačný efekt.
Jene! Zas jsi to pustil na plný koule! Jak můžeš tu hrůzu vůbec poslouchat?!
Opět nastoupil šátek na hlavě, ale Jan byl už jiná generace nefungovalo to. Nesvěřoval se rodičům a našel si s babičkou vlastní styl komunikace.
Ančo! Jdeš? Dáme zpěv a tanec!
Když babi zahlédla děti tančit na Kapitána Demo nebo Mirai, zavolala:
Jene, ty kluku! Ale Anča?! To už vážně ne… Volám mámě!
Spíš tátovi, babi! Máma má v nemocnici vypnutý mobil, když operuje!
Honza reagoval v klidu, večer ještě se synem pěkně zahulákali. Jan měl muzikální buňky a Lída se rozhodla pro kytaru.
Lido, to snad nemyslíš vážně! Chcete mě už vypakovat?
Mami, o čem to mluvíš?
To nepřežiju! Kluk má studovat, ne třískat do strun!
Vždyť Jan je vzorný žák, to víš! A co je na té kytaře špatného? Mluvila jsi o všestranném rozvoji…
Myslela jsem pochopitelně něco úplně jiného! Ó Lido…
Debata mlela dokola několik dní. Honza stál za Lídou, Jarmila nasadila strategii dusno ve vzduchu, opět nezvedala mobil a neotevřela, když Lída přijela. Klíče k bytu jí už dávno vzala pro jistotu.
Tentokrát to Lída pustila k vodě.
Jestli nechce komunikovat, no tak ať! podržela se za bok u dřezu a v tu ránu rozbila synovu narozeninovou hrnek. Právě ty střepy byly poslední kapkou v nekonečné rodinné válce. Srdce ji sice bolelo, ale začala chápat, že láska často potřebuje změnu jinak jen bolí.
Jene! zavolala Lída nahoru. Jan v mžiku seběhl po schodech.
Jsem tu!
Vybral jsi tu kytaru?
Jakože fakt můžu? zablesklo se mu v očích.
Ne že můžeš, ale měl bys! Tak kterou jsi chtěl?
Basu? Máma, jsi si jistá?
Na sto procent, jak říkáš ty.
A co na to babi?
Řekne, že jsme zkažený děti. Nestraš se tím, jedem!
A kam?
Kam? Do hudebnin! Nebo kde vlastně kytary prodávají?
Super! Vemem Anču, ta mi poradí!
Když Lída sledovala syna s malou Aničkou, dojalo ji, jaký má doma skvělý kluk: komu by přišlo normální tahat na výběr hudebních nástrojů šestiletou ségru?
Kytara byla koupena, pokoj se změnil v miniaturní studio, kde Jan s kámoši zkoušeli a postupně nahrávali první song. Když doma natočili veselý klip, kde Anička zpívala s bráchou, a video sbíralo mraky lajků na sociálních sítích, bylo jasno všechno to má smysl.
Lída si v klidu užívala, že jsou děti zabavené a Jan už není pichlavý. Večery po službě v nemocnici trávila s dětmi, kteří se předháněli, kdo vymyslel kurióznější plán na další týden.
Jarmila stále čekala. Uklízela, pekla, vařila něco speciálního doufala, že Lída se přijde omluvit jako vždycky.
Jenže týden, další týden a pořád nic.
Jarmila to nejdřív nechápala, pak se naštvala a ublíženě si řekla, že tentokrát Lída nevyvázne snadno. Nakonec ji popadlo uvědomění někdo jí poprvé skutečně vzdoruje. A kde kohokoli jiného by rychle vyškrdla ze života, s dcerou to nespasí. Ač tvrdá žena, Lídu podle svého přece jen milovala.
Uplynul měsíc, dva…
A postupně jí došlo, že tentokrát nikdo nezazvoní. Omluvy se nedočká.
Tu realitu těžce přijímala. Nechápala, jak může být dítě tak… kruté. Vždyť jí obětovala život! Za co teď tohle? Pořád ji rozčilovalo, že jedno rozžhavené slovo rozbije rodinu.
Utahaná sama sebou nakonec prchla na chatu, snad že se tam najde klid. Ale to nepomohlo. Courala se dřevníkem, po sadě, houpala se na židli a přiznat si svůj díl odpovědnosti neuměla. Léta přešla do podzimních plískanic.
Jednoho takového dne seděla v kuchyni u šálku čaje a koukala z okna, jak sousedovic drobotina skáče v barevných holínkách po kalužích. Manžel kdysi odmítl nepřístupný plot, protože krásná kovaná branka působí líp, a tak Jarmile nezbývalo než zdvořile zdravit sousedy a sledovat dění na jejich zahrádce.
Sousedé, učitelé z VŠ, měli pět vnoučat, úspěšná rodinka! Když nejmenší kluk cákal bahno na všechny strany, došlo Jarmile, že už nemá cenu čekat průšvih, až to dopadne jak s bílými karafiáty. Komu by z toho bylo líp?
Hrnek zašramotil o talířek a za chvilku už Jarmila startovala škodovku.
V neděli bylo na silnicích prázdno a do vilové čtvrti dojela rychle. Před domem dcery však Jarmilu sevřela tréma poprvé to byla ona, kdo musel udělat první krok, položit uražené ego stranou. Dlouho seděla v autě a spřádala ve své hlavě dialog.
Všechna taktika šla do kopru hned, jakmile vešla brankou. Dveře byly pootevřené, z patra se valil rámus bicích, elektrických kytar Lída mezitím v kuchyni tančila s vařečkou v ruce, zplna hrdla zpívala hit o panence a čaroději.
Paráda! Mámo, natočíme svůj vlastní klip? Anička tleskala do rytmu a přestala skládat skleničky na stůl.
Lída dolila šťávu a podala dvě sklenice Anče.
Drž, dva odneseš, dva já. Jdeme! Kluci už budou vyprahli.
Když vykročila ke schodům, zarazila se při pohledu na matku ve dveřích.
Na okamžik se čas zarazil, jako by sám čekal, co řeknou.
Anča zůstala stát s otevřenou pusou, ale Lída byla rychlejší:
Ahoj, mami! Pohlídáš maso? Za chvíli je oběd. Kluci dohrají a jdeme ke stolu. Hladová?
Jarmila pomalu kývla a sundala větrovku.
Ani ne, ale ráda si dám.
Bezva! Lída kývla a mrkla na dceru. Ančo, prober se! Nebo jsi snad zapomněla, jak vypadá babička?
Anča se usmála:
Ne, babi, já už nechodím na tanec! Máma mě zapsala do hudebky, budu zpívat! Jan říká, že mi to jde!
Jarmile se téměř zamžily oči a rychle převzala sklenky.
Tak pojď, ukážeš mi tu tvoji basu! Je pěkná?
Jasně! Červená! Pomáhala jsem vybírat. Ukážu ti!
Anča vyběhla nahoru, Lída pobídla matku:
Tak pojď, mami. To nejtěžší už máš za sebou…
A Jarmila váhavě, ale jistě, vystoupí do podkroví. Jan kývne, stejně vážně jako máma, a s hrdostí ukáže babičce svoji novou basu.
A něco se změní.
Né všechno, samozřejmě. Lidský charakter nepředěláš za vteřinu.
Hádky i nevyslovené potáhnou ještě dlouho; nejednou si Lída povzdechne u kávy nad rodinným stádem, nejednou bude Jarmila luštit, kde to zpackala. Ale rodina si jedno zapamatuje: Chceš, aby tě lidi slyšeli? Tak se taky nauč naslouchat. A pak možná zůstanou a není to nakonec to hlavní?