Cena pýchy
Kláro, mohla bys mi půjčit pár věcí? prosí Jana s naléhavostí v hlase, když vchází do útulného bytu své starší sestry.
Její pohled sklouzne po prostorné předsíni s designovým nábytkem, zrcadlech v elegantních rámech a úhledném taburetu u vchodu vše působí jako z titulní stránky časopisu o bydlení. V hrudi ji bodne známá, přesto ne méně trpká závist: u Kláry bylo vždy všechno dokonalé.
Kája, právě vyšlá z obýváku, si sestřinu postavu bedlivě prohlíží. I v měkkém kašmírovém domácím úboru působí Klára samozřejmou elegancí, které se Jana roky marně snaží docílit.
Tak povídej, co máš za tajemství, klidně řekne Klára a opře se o futro.
Jana si nervózně srovná rukáv svého kabátu pořád v dobrém stavu, i když už dávno nemoderní. Vyhýbá se pohledu na velký obraz visící naproti, na dokonale uklizený byt a na vůni čerstvě uvařené kávy, která vše prostupuje.
Není to až tak podstatné zamumlá, hledajíc slova.
Klára z ní nespouští oči, Jana chápe, že mlčení jí tentokrát nepomůže. Zhluboka se nadechne a všechno ze sebe vyhrkne:
V sobotu máme sraz maturantů. Musím tam být! Ale musím vypadat naprosto skvěle, chápeš? Chci, aby si všichni mysleli, že mám báječnej život!
A proč ti na tom tak záleží? otočí se Klára. Kvůli lidem, se kterými ses už dávno přestala bavit a nejspíš je už nikdy neuvidíš? Žiješ přece ani ne v jiném městě, ale v jiném kraji!
Jana si zoufale prohrábne vlasy. Najednou si přeje, aby měla stejnou kuchyň s barovým pultem, vestavěnými spotřebiči a těmi stylovými závěsnými světly. Aby její ráno nezačínalo zmatkem, ale stejně klidnou kávou v krásném prostředí.
Ty tomu nerozumíš! vyhrkne. To je pro mě důležité. Chci, aby všichni viděli, že jsem to dokázala, že se mi daří. Aby si nikdo nemyslel, že jsem že jsem nic nedokázala.
Na chvíli zmlkne a zadívá se na Kláru s nepokrytou závistí. Klára nic neříká možná si toho ani nevšimla, nebo jí to nestojí za řeč.
Opravdu chceš všem lhát? zeptá se Klára měkce, usedne ke stolu. Myslíš, že to na ně zapůsobí?
Nejsem si jistá, zavrtí hlavou Jana. Jenom chci, aby si spolužáci mysleli, že se mi splnily všechny sny!
Dobře, povzdechne si Klára, jdeme se podívat, co mám. Ale slib mi je to naposledy, co někoho záměrně klameš. Není to správné.
Ty to prostě nechápeš!
A Jana se pustí do svého příběhu…
~~~~~~~~~~~~~~~~
Ve škole byla hvězdou třídy to nikdo nepopíral. Po chodbách za ní pobíhali kluci, každý doufal, že si ho aspoň na chvilku všimne. Učitelé nevědomky měkli, když zahlédli její zamyšlený výraz a unikátní, trochu smutný pohled dospělé tím dokázala skoro zhypnotizovat. Rodiče jí neodmítli skoro nic stačilo trochu zvednout obočí a, co si přála, měla ihned u sebe.
Byla zvyklá, že získá, co chce. Nové tenisky, které se teprve objevily v Praze? Máma jí je druhý den donesla v krabici. Nový spolužák, co se jí líbil? Už po týdnu ji doprovázel domů. Byla to hra jak daleko může jít, kolik přání si splnit, kolik hranic překročit.
Protože můžu, opakovala si v duchu skoro jako zaříkávadlo. Stalo se to jejím mottem, jednoduchým ospravedlněním čehokoli. Když začala kamarádka chodit s klukem, který Janu taky zaujal, bez váhání se pustila do hry a téměř vždycky vyhrála. Opravdovou zamilovanost necítila; spíš šlo o adrenalin dokáže přetáhnout pozornost na sebe? Odpověď obvykle zněla ano.
Postupně se od ní začaly staré kamarádky vzdalovat jedna přestala zvát na procházky, druhá si našla nové přítelkyně. Ale Janu to netrápilo kolem ní se vždycky motali ti, co toužili po jejím uznání a chtěli patřit k vyvoleným. Brala to jako samozřejmost: kdo nevydržel její pravidla, nezaslouží si být nablízku.
Na maturitním večírku se cítila jako královna. Učebna nazdobená lampionky, balónky, to byl její vlastní malý zámek. Spolužáci se kolem ní scházeli jako šlechtici u dvora, chytali každý její pohled a slovo. Byla v centru dění tam, kde byla zvyklá být.
Omámená pozorností a vědomím své moci, dovolila si zajít příliš daleko. Když řeč přišla na vzpomínky ze školy, spustila proud sarkastických slov mířených na spolužačky: zmínila staré křivdy, připomněla drobné přešlapy, přidala několik jedovatých poznámek na adresu jejich vzhledu. Slova plynula sama, v očích jí hořela soutěživost: jak zareagují, jak se budou bránit.
Můj život bude naprosto skvělý! prohlásila s pohrdáním, narovnala hlavu a pohledem přejela spolužačky. Hlas jí zněl sebevědomě, skoro slavnostně, jako by už svůj úžasný život měla na dosah.
Dala si pauzu, aby si užila veškerou pozornost, a pokračovala ještě nadšeněji:
Už to vidím: bohatý manžel, který mi splní vše na očích, luxusní vila se služebnictvem Možná i vlastní podnikání. Ale popravdě? Pracovat nehodlám ani den! Peníze, přepych, obdiv všechno mi bude patřit.
Její oči jiskřily, na rtech samolibý úsměv. Jako by svůj perfektní život už teď prožívala třpytivé lustry, drahá auta, večery v nóbl restauracích.
Ale vás čeká jiný osud! změnila tón a obrátila se k tiché spolužačce, premiantce, která pečlivě sedávala v první lavici a zapisovala si každou poznámku.
Ta pod jejím pohledem téměř ztuhla, ale Jana už neměla slitování:
Ty budeš učit někde v zapadlé škole. Nebo prodávat v drogerii. Protože jsi šedá myš a vůbec se o sebe nestaráš! přejela dívku pohrdavým pohledem. Tvůj manžel bude nejspíš nějaký dělník, co přijde domů pozdě, ztříská se pivem a ještě tě bude mlátit.
Slova šla plynule, jako by je dávno nacvičila. Hlas neprojevoval pouze posměch, ale opravdovou radost z toho, že je výjimečná.
Bez odpovědi se otočila k další spolužačce:
A ty? Sedíš někde v kanceláři, počítáš každou korunu a o nových šatech si budeš moct nechat jen zdát!
Pokračovala, rozdávala proroctví jedno horší než druhé život na sídlišti, nikdy žádná kariéra, jen samé starosti o děti Každý sarkastický komentář byl doplněn douškou o vzhledu, vystupování či schopnostech dané dívky.
Ostatní klopily oči, nervózně se rozhlížely, někdo se pokusil pousmát, jako by šlo o vtip. Napětí však bylo cítit ve vzduchu slova bolela.
Jana se jejich zoufalým pohledům smála. Její smích se rozléhal místností, podobně se přidali i kluci jen aby náhodou nebyli na okraji kolektivu.
Reakce jim potvrdila správnost strategie. V té chvíli měla pocit, že skutečně určuje budoucnost ostatních a může všechno.
Když šlo o další studium, zvolila vysokou školu v jiném kraji ne proto, že by ji obor zajímal, ale přišlo jí to vhodnější. Více prestiže i příležitostí. Ve velkém městě, říkala si, musí být snazší chytit toho pravého syny podnikatelů, začínající právníky, manažery Bylo pro ni zásadní proniknout mezi ně. Navíc jí babička odkázala byt, takže nemusela platit nájem nebo žít na koleji další bod pro ni.
Zpočátku jí všechno hrálo do karet. Upravený byt si zařídila podle svých představ, rychle si našla známosti, chodila na večírky. Díky úsměvu, pěstěnému vzhledu a jistotě kolem sebe nikdy neměla nouzi o pozornost. Byla přesvědčená: stačí chvíli počkat a ten správný si jí všimne.
Jenže pak začala výuka a realita dopadla jinak. Studium bylo mnohem těžší, než čekala. Přednášky vyžadovaly soustředění, semináře přípravu a zkoušky opravdovou práci. Jana byla od dětství zvyklá všechno dostat bez námahy. Teď ji stát to úsilí vadilo čím dál víc. Vynechávala přednášky, úkoly odkládala, doufala, že šarm a pár znalostí postačí.
Ale první zkouškové bylo nemilosrdné propadla v téměř všech předmětech. Učitelé, zpočátku mírní, už neměli trpělivost: Buď se změníte, nebo odejděte. Poprvé v životě cítila, jak se její jistota rozpadá.
Došlo jí, že dětství skončilo. Skutečný svět je mnohem tvrdší, než si myslela. Kolem byla spousta hezkých, chytrých a cílevědomých slečen oproti nim už nevynikala. Některé už během školy pracovaly, měly jasné plány. Ona stále žila včerejším obrazem sebe samé.
To ji probralo, ale ne způsobem, který by jí změnil život. Místo aby zabrala u své školy, vymyslela nový cíl: co nejdřív se dobře vdát. Dokud je krása, počítala v duchu, kolik jí zbývá času, než už nebude tou Janou.
Začala víc randit, chodila i s muži vyššího věku, snažila se vypadat stále dokonale. Ve společných hovorech často zmiňovala, jak by ráda našla spolehlivého partnera, založila rodinu. Čím víc ale tlačila na pilu, tím spíš ji muži opouštěli její nervozitu z ní totiž poznali.
Pak přišel jeden, který ji opravdu zaujal.
Měl vše potřebné v očích Jany byl skoro ideálem. Martin, tak se jmenoval, pocházel z lékařské rodiny, rodiče měli po celé Praze soukromé kliniky, žili v luxusní čtvrti a chodili do lepší společnosti. Byl jejich jediný syn, vystudoval prestižní univerzitu ve Vídni, pracoval v rodinné firmě a působil dojmem, že má život jasně nalinkovaný.
Martin nebyl žádný krasavec menší postava, kulatý obličej, zvyklý být spíš v pozadí. Ale Janě to bylo jedno: Proč hledat krasavce, který mi nic nenabídne? S Martinem budu mít dům, status, finanční jistotu. Už se viděla, jak je paní ve vile, účastní se plesů a letí na dovolenou do zahraničí.
Všechno si promyslela: nejprv se nenápadně dostat do Martinova okolí, zjistila, kam chodí cvičit a kam po práci do kavárny vždycky náhodou přišla taky. Pak začala ukazovat: šarm, vtip, zajímavé názory. Vybírala oblečení, vážila slova, snažila se působit přirozeně a elegantně zároveň.
Nakonec se jí seznámení opravdu povedlo. Začali spolu trávit čas, chodili do parku i kaváren, bylo vidět, že Martin má zájem. Jana nespěchala tu a tam zmínila, jak je pro ni důležité založit rodinu, jak hledá někoho pro život.
Ale zapomněla na jednu věc: v Martinově rodině byl původ a minulost nesmírně důležitý. Jeho rodiče už dávno plánovali, že si vezme dívku ze svého okruhu s odpovídajícím původem a konexemi.
Jednou, když o Janě Martin doma poprvé promluvil, matka si jen skepticky povzdechla:
A ta tvoje Jana, odkud je? Čím se zabývá její rodina?
Martin pokrčil rameny:
Studuje. Normální rodiče, z Brna.
Obyčejní matka se povzneseně ušklíbla. Uvědomuješ si, že naše rodina je pověst, známosti, tradice? Chceš, aby se o nás říkalo: Syn majitelů klinik si vzal obyčejnou holku bez zázemí?
Martin se snažil oponovat:
Ale je chytrá, zajímavá…
Chytrých je spousta, přerušila ho. Potřebujeme takovou, která bude reprezentovat rodinu. Nechci problémy.
Jana mezitím plánovala, jak Martinovi představí rodiče, jak si vyberou společný byt Ale jednoho dne ji pozval na schůzku a jeho hlas byl vážný:
Máma s tátou jsou proti. Myslí, že jsme každý z jiného světa.
Jana cítila, jak v ní všechno podivně ztuhlo, ale zachovala úsměv:
Na tom přece nezáleží, ne? Jsme dospělí, můžeme si rozhodovat.
Oni si to nemyslí, povzdechl Martin. Už mi domluvili jinou. Snažil jsem se to zvrátit… Ale nedokážu se jim postavit. Omlouvám se.
Ještě dlouho poté seděla sama nad šálkem kávy, hledíc do prázdna. Neplakala spíš ji sžíral tichý vztek.
Proč? Dělala jsem vše správně! Proč je tady všechno jen podle jejich rodičů? Kdyby se aspoň povedlo s těhotenstvím, nemohl by nikdy odejít
Jenže zklamání neskončilo. Po pár týdnech se k Janě doneslo, že mezi mužskou elitou Prahy o ní kolují pověsti: prý loví boháče a zneužila Martina kvůli penězům. Tyto historky se šířily raketově.
Při dalších večírcích a v kavárnách si všímala podivných pohledů, posměšných úsměvů a naprostého chladu tam, kde ji ještě nedávno vítali. Někteří muži, co o ni měli zájem, se najednou drželi dál. Jeden ji dokonce v restauraci jen ledabyle pozdravil a rychle odešel.
Snažila se tvářit, že ji to netrápí, ale dobře věděla v těchto kruzích už na lepší sňatek může zapomenout.
Vrátit se do domovského Brna pro ni nepřipadalo v úvahu znamenalo by to přiznat prohru. Rodičům si už léta vymýšlela, jak výborně studuje, jak v práci dostává odpovědné úkoly, že má skvělého partnera Maminka i tatínek ji hrdě poslouchali a pochlubili se dokonce známým.
Jediná, kdo znala pravdu, byla Klára. Ta to rozklíčovala náhodou, když přijela neohlášeně.
Vrať se domů, tady pro tebe už nic není, řekla Klára vážně. Otevři rodičům oči řekni, že jsi jim lhala.
Jana tehdy ztuhla, utřela si slzy a tvrdě prohlásila:
Přiznat, že jsem lhala? Nikdy! Nepřestanu bojovat, všechno se srovná.
V té chvíli tomu skutečně věřila. Myslela si, že stačí zkusit a štěstí zase přijde. Chodila na další schůzky, seznamovala se, hledala způsoby, jak se dostat do správné společnosti. Jenže čas utíkal a žádný bohatý ženich nepřicházel. Ti, co chvíli měli zájem, rychle zjistili, jaké má nároky a vzdali to.
Peníze z babiččiny pozůstalosti vše nad rámec bytu se tenčily. Nejprve šetřila, pak musela výrazně omezit běžné věci přestala chodit do kavárny, kupovat nové oblečení, vzdala se posilovny. Výdaje za byt a poplatky stále rostly nedaly se přehlížet.
Jedno ráno, když počítala zbylé peníze, jí došlo, že už nemůže dál odkládat hledání práce. Dlouho vybírala, co by důstojně odpovídalo jejím představám, ale bez titulu a zkušeností všude dostala slušnou, ale rozhodnou odpověď: promiňte, ne.
A tak někdejší školní “princezna” skončila za pokladnou v obchodě s potravinami. Ze začátku bylo utrpení největší. Poslouchala poznámky zákazníků, že na takovou práci působí moc dobře, musela se usmívat, blokovat nákup, přát hezký den a v duchu si prý říkala, že to je jen přechodné.
~~~~~~~~~~~~
A včera mi došlo pozvání na ten sraz! končí pochmurně svoji zpověď Jana. Nemůžu tam prostě nepřijít, chápáš? Jinak si všichni budou myslet, že mám problémy a bojím se jim podívat do očí.
Klára odloží lžičku od čaje a pozorně se na Janu zadívá. Její pohled je zamyšlený.
Nezdá se ti, že možná už dávno o tvém skutečném životě vědí? ozve se tiše. Možná tě zvou jen pro smích, jako pomstu za minulost. Pamatuješ, co jsi tenkrát říkala na maturáku? Něco se neodpouští lehko.
Janě zrudne obličej.
Nesmysl! mávne rukou, jako by odháněla obtížný hmyz. Dobře se skrývám. Nikdo nic neví jistě. Stačí se ukázat v nejlepší formě a všichni mi budou závidět!
Klára se opře do opěradla židle a zamyšleně poklepává prsty o talířek. Něco jí tu nesedí. Proč zvát někoho, kdo kdysi ostatní ponižoval a shazoval jako Jana? Málokdo chce obnovit kontakt s člověkem, který mu dal kdysi najevo pohrdání.
Jenže nic z toho neřekne dávno už se naučila, že Jana dělá vše po svém a pak řeší následky sama.
Dobře, kývne Klára neutrálním tónem. Když chceš jít, jdi. Ale zamysli se, jestli jsi připravená i na nepříjemnosti.
Proč by se něco pokazilo? mračí se Jana. Obléknu se jak nejlíp umím, učesu se Nikdo nic nepozná.
Fajn. Kdybys potřebovala pomoct s outfitem nebo vlasy, ozvi se. Ráda poradím.
Jana viditelně povolí, jako by čekala přesně na toto.
Děkuju, vydechne. Opravdu potřebuji tvůj vkus. Chci zabodovat. Aby nikdo nepoznal že něco není v pořádku.
**********************
Jana vybíhá z restaurace, slzy stékají po tvářích. Chladný večerní vzduch ji praští do rozpáleného obličeje, ani to však nevnímá nohy ji automaticky ženou pryč z budovy, kde se před chvílí marně pokoušela tvářit jako někdo, kým není. Klára měla pravdu! Neměla jsem sem chodit! běží jí hlavou.
Přitom začátek nebyl špatný. Když vešla do sálu, upoutala pozornost všech. Pečlivě naplánovala každý krok: klidná chůze, decentní úsměv, lehký pohled na hodinky měla působit dokonale, ale zaneprázdněně, jako někdo, kdo si musel na spolužáky udělat čas ve svém nabitém programu.
Rychle si našla skupinku lidí, kteří ji ve škole nikdy moc neznali. Začala vyprávět: manžel podnikatel, teď na cestách po Evropě; velký dům se zahradou plnou růží; dovolené alespoň čtyřikrát do roka. Do svého vyprávění se téměř ponořila přehlédla, co ji mělo varovat: výměnné pohledy, potlačované úsměvy, posměch v očích bývalých spolužáků.
Stále se cítila královnou večera až zaznělo:
Hele, já jsem Janu nedávno viděl ozval se Mirek, kterého si matně vybavovala. A ta skutečnost byla nějak jiná, než co tady dneska plácá.
V místnosti bylo na moment hrobové ticho. Všichni se obrací. Jana se pokusí usmát, rty jí však ztvrdly.
Jo, mám i fotky, ozve se Petra a hned sáhne po mobilu. Minulý měsíc jsem ji náhodou potkala
A rozjede se to. Na velkém promítacím plátně, které někdo spojil s telefonem, se střídají fotky z Janina opravdu běžného života.
Tady je za kasou v Albertu křečovitý úsměv, firemní uniforma, jmenovka na prsou. Tady skládá levné zboží z regálu a počítá, co jí zbylo do výplaty. Jinde nastupuje do tramvaje s nákupními taškami, nebo tahá těžké pytle do ošuntělého paneláku, kde bydlí.
Začne se ozývat smích. Nejprve tichý, pak hlasitější. Někdo prohodí: Taková vila, jo? Další: Manžel podnikatel, asi taky v samošce!
Jana stojí, jako přikovaná, tváře jí hoří a nohy se jí podlamují. Nic neobvyklého na jejím životě není takhle žije řada lidí. Ale před minutou se vychloubala, jaký vede přepychový život, a sama tomu skoro věřila. Fotky ji teď bez slitování strhávají zpátky na zem.
Nevydrží čekat na další otázku, otáčí se a mizí z místnosti. Už neslyší, co na ni volají, nevidí, kdo ji chce zadržet. Jen cítí chladný vzduch a vlastní slzy, když usedne na nejbližší lavičku, aby popadla dech a trochu se vzpamatovala.
Nevšimne si, že jí někdo jde naproti a narazí do něj ramenem. Zhroutí se, téměř padá.
Jste v pořádku? ozve se starostlivý mužský hlas. Je tak nezištně upřímný, že Jana strne.
Vzhlédne a spatří obyčejného muže normálního, v pohodlné bundě, s taškou ze supermarketu. Ale v jeho pohledu je něco, co naposled zažila snad v dětství.
Ne zašeptá, cítíc, jak se jí zase valí slzy. Můj snoubenec mě opustil těsně před svatbou
Jana se očividně ani teď nepoučila…