A nezapomeň na banány pro babičku Boženu! Jen malé, jaké má ona ráda! Minule jsi koupila nějaké podivné! Jitko! Jak se ti to povedlo? Opravdu je tak těžké udělat, oč tě prosí?
Marie Hronová, hlavní účetní velkého podniku, matka dvou dětí a docela spokojená manželka, přikývne do prázdna, aniž by přemýšlela o tom, že ji maminka teď nemůže vidět. Stačilo vědět, že její mamka přesně pozná, jak Marie na ty instrukce zareagovala.
A nekývej, udělej to! Vím, jaká jsi! Máš hlavu plnou větru! Jitko! Už bys mohla být rozumnější!
Marie už nepřikývne. Jen řekne: Ano, dobře! a rozloučí se.
Rozumnější už bych měla být… Jasně! Jak si přeješ! Přes čtyřicet, to opravdu není nejmladší…
Do konce pracovní doby zbývá půlhodina a Marie se pokusí soustředit na výkaz. Moc jí to nejde, hlavou jí víří všelijaké myšlenky. Převážně ne moc veselé. Přitom ona byla vždy hodná holka. Tak to aspoň vždycky říkala její maminka.
Naše Maruška je šikulka! Moc hodná holčička!
Bylo to roztomilé, když chodila do školky. Holčička s mašlemi ve vlasech a sukničkou s volánky. Prostě zázrak!
No, spíš pěkný "divočáček"! Protože ze školky si maminka odváděla vždycky ne roztomilou holčičku, ale divocha.
Jitko! Co to máš na hlavě?
Hnízdo! Paní učitelka Jana říkala, ať postojím venku, že možná přiletí ptáčci a udělají si tam rodinu. Třeba bude z mých vlasů aspoň nějaký užitek!
A mašle kde?
Nepamatuju! Pepík si jednu vzal. Potřeboval lano pro loď. Mami, víš, že má Pepík opravdovou loď? Tatínek mu ji udělal! Dnes nám ji paní učitelka ukazovala! Do lavoru napustila vodu a loďka plula! Bylo to super!
A druhá stuha?
To tuším Jarka chtěla a vzala ji. Mami, proč fouká vítr?
Jitko!
No co?
Nech mě být s těma hloupostma! Bolí mě hlava!
Marie zmlkla a po cestě domů pozorovala maminku. Třeba ji něco opravdu bolí… Co když ji ta hlava nikdy nepřestane bolet a mamka bude jako ty vaječné skořápky, co je hází do koše, když smaží vajíčka?
Maruščina fantazie byla vždycky bujná a ještě než došly domů, začala popotahovat a nakonec se rozbrečela takovým sípavým barytonem, až to maminku úplně rozčílilo.
Jitko! Co to je za koncert?!
Vysvětlit, oč jde, nedokázala. Bylo jí maminky tak líto, že by nejradši brečela ještě hlasitěji úplně jako sousedčina fenka Punťa.
Punťa byla velmi hloupý pes. Vyl z kdejakého důvodu, ale úplné drama předvedla tehdy, když její pán, pan Novák, známý instalatér, padl do alkoholového tahu. To Punťa vyla nepřetržitě několik dní, až z toho šíleli sousedé a skoro všechny děti z třetího vchodu domu v Libeňské ulici žadonily, ať si někdo Punťu vezme. Rodiče sice nadávali a volali strážníka, ale Punťa zůstávala na svém místě. Jen jednou, právě v dalším pánově tahu, najednou ztichla, zpola vylá svou píseň… a všichni v domě hned pochopili, že je zle.
S panem Novákem se loučilo celé sídliště. Byl to dobrý člověk, vždy připravený podat ruku. Jen slabý, jak říkala Jitčina maminka.
Punťa pak seděla na prahu domu a strnule zírala za odcházejícími lidmi, kteří rozhazovali kytky po chodníku před domem. Už nevyla. Jitka, kterou maminka ten den nevzala do školky, protože šly na zubní prohlídku, pohladila Punťu, ale ta ani nehnula ocáskem, a přitom vždy reagovala na každé pohlazení. Mamka Jitku popadla za ruku a šly dál, a když se od zubaře vracely, zjistily, že psa je pořád na stejném místě, aniž by se ji pokusila zahřát nohy. Jitka by přísahala, jak učil Pepík, že ta malá fenka pláče.
Mami, proč jí nejdou slzičky?
Co v té otázce bylo, Jitka tehdy netušila. Ale maminka se zachvěla, podívala se na Punťu, pak si k ní dřepla a opatrně natáhla ruku:
Punťo Punťo moje Pojď se mnou. On už zpátky nepřijde
Chápala fenka? Jitka neví. Mamka čekání nevydržela, vzala ji zkrátka do náruče a prostě řekla Jitce:
Jdeme! Potřebujeme ji dát dohromady.
A tak se Punťa stala Jitčiným psem. Žila velmi dlouho. Kolik jí bylo, když ztratila prvního pána, Jitka neví. Ale u nich doma byla ještě sedmnáct let. Jitka stihla dodělat školu i se provdat. A nikdy už neslyšela Punťu výt. Poslušně jedla, nechala si mýt packy, chodila s Jitkou i rodiči ven, ale nevyla nikdy. Ani umírajíc, když se loučila s Jitkou, jen tiše vydechla a s hlavou v dlaních, mokrých od slz, zavřela unavené oči. Dalšího psa už Jitka nikdy neměla. Ani když děti prosily. Stačilo jí pamatovat si ty Punťiny oči, tmavé, plné té zvláštní, ale rozumné psí moudrosti.
Jinak byla Jitka docela šťastné dítě. Měla vše potřebné k radosti maminku, tatínka, dvě babičky, králíka bez ucha a lívance se zakysanou smetanou každou neděli. A také chalupu babičky Olgy, tatínkovy mámy, kam jezdily s mamkou jen málokdy. Proč, to tehdy Jitka ještě netušila bylo to rodinné tajemství. Na chalupě byli šťastní všichni kromě maminky, ale to Jitka ještě netušila.
Byly i cesty k moři s druhou babičkou, Boženou. Tu měla Jitka nejradši, protože s ní trávila všechen volný čas. Oproti babičce Olze u Boženy neexistovala žádná zakázaná témata ochotně odpovídala na každý dotaz, za což schytávala nejeden pokárání od Jitčiny mamky.
Proboha, mami! Proč, vždyť Jitka je ještě malá! Stejně tomu nebude rozumět!
Ty ses taky všemu naučila. Jitka je po tobě!
Jitka se smála, když viděla, jak je mamka zaskočená a neumí odpovědět, a v duchu si myslela, že polovině toho, co jí babička vyprávěla o dětech, vůbec nerozuměla, ale stejně poslouchala ráda a těšila se, že se příště zeptá, proč dospělí někdy lžou.
Ten důvod si Jitka nejednou promyslela.
Dospělí dělali všechno pro to, aby Jitka nepoznala, co se doma děje. Co by z toho dítě mělo, kdyby vědělo o hádkách a smutku? Ale za zavřenými dveřmi išly občas slyšet tlumené hádky i tichý maminčin pláč. Babička Olga při vnoučetině návštěvě svírala rty a dívala se kolem mámy. Jitka nechápala a tahala mamku do kuchyně, kde ta pravá babička dělala svůj legendární višňový koláč.
Mami, pojď! Babička ti ukáže, jak na to! A jednou ho upečeš i ty!
Maminka odmítala a zavrtěla hlavou:
Ne.
Bylo jasné, že dospělí nechtěli Jitce nic vysvětlovat. Udržovali dekorum. Později si Jitka uvědomila, že dospělí sice tvoří příbuzné, ale rodina je o něčem jiném.
Rodiče se rozvedli, když bylo Jitce deset.
Oslava, kterou mamka zařídila pro Jitku a její kamarádky, byla v plném proudu, když práskla v chodbě dveřmi a na dívčin udivený pohled zaznělo:
Tak je to asi konec…
Punťa tou situaci pochopila líp než dítě; přitulila se mamince k noze. Někdo zavolal Jitku a ona utíkala do obýváku, volala, že už bude dort, a když se vrátila, viděla, že máma a pes stojí pořád vedle sebe a dívají se každá jinam. Na Jitčin opatrný dotaz maminka sebou trhla, podívala se přísně a řekla:
Samozřejmě! Však už jdu! Běž za kamarádkama!
A za dvě minuty přišla do obýváku s úsměvem a dortem, který dělala půl noci, snad aby si konečně někdo pochvaloval její cukrářský talent.
A večer, když bylo ticho, si sedla Jitka k mamce a ta jí podala polévkovou lžíci.
Chutná dort? No jasně! Teď už je všechno jedno, Jitko! Ať už máme taky štěstí!
Jaké štěstí maminka myslela Jitka nepochopila. Ani později. Když vzala v úvahu, že alimenty od tatínka sotva pokryly nové boty pro rostoucí puberťačku, slavilo se doma stále méně. Zůstaly jen Vánoce a narozeniny Jitky. Ty své mamka slavit přestala.
Babička Božena klidně veřejně prohlašovala, že její dcera si má najít někoho nového. Ale Jitka viděla, že maminuka ty řeči otravují. Odpověď byla vždy stejná:
Stačí mi to, co bylo.
Ve finále Jitka přemýšlela, co by bylo, kdyby mamka neuzavřela svůj život? Kdyby znovu zkusila štěstí? Kdyby nechala minulost odplout a dovolila si být znovu šťastná? Odpověď neměla, ale někdy si představovala, že má sourozence, mamka se nesvazuje bolestí hlavy a zase se směje.
V reálu mamka dávno zapomněla, jak se směje. Byla čím dál přísnější a Jitka potřebovala hodně sil, aby na její výtky neodseknula. Samozřejmě, v pubertě to občas udělala, ale vždy se někde objevil Punťa a její ostré, drobné zuby, které ukázala, když už bylo dusno… a Jitka raději prchla do svého pokoje.
Kousla Punťa jednou jedinou po zvlášť ostré hádce. Přišla za Jitkou do pokoje a jemně ji kousla do kotníku. Jitka se rozplakala, ale pes se zklidnila a bez povšimnutí odešla. Zůstaly po ní dvě modřinky a Jitka si pořádně pamatovala, že nechat se pesu i neposlušné dceři radit se musí.
Mnohé Jitce objasnila babička. Ta se nikdy nebála říct, co si myslí.
Co čekáš? Každá ženská zahořkne, když ji nikdo nemiluje.
Ale my ji milujeme, já i ty?
Ale Jitko, to není ono! Žena potřebuje být ženou. To nenahradí ani děti, ani rodiče. To může dát jen muž. Ty to teď nechápeš, ale já vím svoje. Když děda odešel, bylo mi teprve čtyřicet. Byla jsem mladá. Jasně, měli jsme různé známosti… Co se směješ? Taky jsem byla mládě, zlomená pod měsícem, i o mně se kdysi básnilo… A dědu jsem milovala a miluju pořád. Nedovedu si představit někoho jiného. Odnést květinu od ctitele, zajít na večeři, to není to samé jako každé ráno se vedle někoho probouzet. Uvidíš, až se vdáš. A podle mámy to přijde brzy.
Babi, je mi šestnáct!
No a co? Tvoje mamka měla sotva osmnáct, když přišla a oznámila, že tvého tátu miluje a nemůže bez něj žít. Jestli by mohl žít on bez ní, to ji moc nezajímalo. Někdo by řekl, že se zamilovala jako kočka. Ale já viděla, že neblbne. Že ví, co dělat. Věděla, že bude těžké, protože jeho rodiče ji nikdy nevzali mezi sebe, a tvůj táta byl jejich miláček. Snesla, co šlo. Ale nevěrě neodpustila.
Cože?
Nevěru. Promiň, že to říkám narovinu, ale stejně bys to jednou slyšela jinde. Musíš vědět, čím tvá máma prošla. Je to bolest, když ti trhají duši, když ti radí, co jsi měla udělat jinak, že jsi málo milovala A dál už nešlo. To neříkám proto, abys nenáviděla tátu. Každý má právo žít, jak potřebuje. Nemá cenu plýtvat časem na nenávist. On si zvolil svou cestu a tobě je přece jasné, že se má dobře. Tak mu to přej, i když to zní zvláštně. V tobě je kus táty i mámy. Ani jeden z těch kusů se nedá odříznout.
Mamka nikdy neřekla o tátovi nic zlého.
A taky neřekne. Je to chytrá ženská, Jitko. Ví, že tátou ti zůstane. A pro něj jsi vždy jeho holčička. Tak proč to kazit?
Máma ho pořád miluje?
Myslím, že ano. Proto nic nemění.
Babi, myslíš, že i já… že to bude jednou takhle napořád?
Nevím, Jitko. Můžu jen prosit nebesa, aby ten, kdo přijde, za to opravdu stál…
S manželem Olem se Jitka seznámila přesně, jak babička předpověděla. Spěchala chodbou na svou první zkoušku na vysoké a narazila do vysokého, nezajímavého kluka. Ani si ho neprohlédla, jen hlesla pardon, ale jeho rychlá reakce jí utkvěla pevné ruce ji zachytily těsně před pádem na dřevěné parkety a ironický hlas poznamenal:
Slečno, jste tak rychlá! Rychle mi nadiktujte své číslo, než zas vyrazíte!
Telefon mu sice nedala, ale nepřekvapilo ji, když ho potom potkala na chodbě, když šla zkoušky.
Už nikam nespěcháte?
Vzali se za tři roky. Ze začátku bydleli s maminkou a Jitka věděla, že to není řešení.
Bylo to složité. Mamka Olega nepřijala. Neviděla v něm oporu pro dceru.
To je nějaké povolání programátor? Sedí u počítače a pořád něco žvýká. Za chvíli se z něj stane malý slon.
Mamko, nepřeháněj! Co je ti do jeho chleba?
Je mi líto tebe. Napláčeš se ještě!
Oleg musel opravdu zabojovat, aby změnil tchynin pohled, a nakonec to dokázal. Až po téměř deseti letech prohlásila, že je zeť k nezaplacení.
To už Jitka s Olegem žila ve svém, v malém dvoupokojovém bytě. Oleg trávil dny v kanceláři, kde budoval svou první firmu, Jitka běhala po prohlídkách a věděla, že realitního makléře uživí jen jeho nohy. O jejich prvorozeného se střídaly babička s prababičkou a Jitka děkovala nebesům, že obě jsou při smyslech a zdravé.
První nejasné náznaky problémů přišly, když čekala druhé dítě.
Jitko, co si o sobě vlastně myslíš? Odejdeš na hodinu a už tě není! Mám toho dost! rozčilovala se mamka a míchala na sporáku Olegův oblíbený špenát. Hotovo! Odcházím! A příště si plánuj svůj čas i můj!
Jitka nechápala a sledovala zmateně mámu, která se motala v předsíni, i když ona nikam nešla. Lékaře měla naplánovaného už předchozí den a konzultaci měla pět minut od domu. Ale ta hodina se podle mámy odehrála teprve dnes.
Vyšetření své máma odmítala.
Na co mi to je? Co si vymýšlíš? Jsem zdravější než všichni ostatní! Mysli radši na babičku! Tam lékař neuškodí!
Jitka se poradila s manželem a přes tatínka našli lékaře, který přišel domů.
Nemám pro vás dobré zprávy. Je potřeba širší vyšetření. Čekají vás těžší časy.
Jitce tuhla krev v žilách. To mluví o její mámě?! Vždyť je ještě mladá! Odkud ty zdravotní potíže?
Důvodů je mnoho. Pomůže vám, když budete znát všechny? Spíš je potřeba zaměřit se na to, jak to zvládnout.
Je to možné?
Medicína umí hodně, ale zázrak žádný. Lze průběh zpomalit, podpořit organismus a získat čas… A kdo ví, třeba v budoucnu pokročíme dál.
A Jitka pochopila od dnešního dne se vše změní. I když jí z těch změn není dobře, jsou nevyhnutelné. Protože blížšího člověka než mámu nemá. Ani manžel, děti, babička, táta máma je máma. Je teď na ní, aby jí dopřála klid, jak jen umí.
Na stěhování mamky do domu ani nechce vzpomínat. Oleg se snažil a dům, co Jitka našla, koupili, i když museli do půjčky.
Zvládneme to. Hlavně, že jsme spolu a ty budeš v klidu.
Jitka si zakryla oči na Olegově rameni a věděla, že klid už v životě mít nebude.
A opravdu.
Mamka pořád zapomínala, že bydlí u nich a chtěla pořad odjet domů.
Maminko, tvůj pokoj je po chodbě.
Proč bych byla v jejich hostinském? Mám svůj dům!
Samozřejmě, ale zítra tě potřebuju u kluků. A babička je nemocná. Zůstaň, prosím!
Tak dobře. Ale nemysli si, že to tak bude věčně! Mám přece taky svůj život!
Jasně, mami, chápu.
Panebože, co bys tomu rozuměla, Jitko! Ve tvém věku!
Kdyby nebylo babičky, co mámu hlídala, už by Jitka dávno ztratila rozum a sílu.
Babi, ona už si nic nepamatuje?
Ale kdeže, Maruško. Pamatuje si hodně věcí. Většinou ty dávné. Neuvěříš, ale pamatuje i to, co já už dávno zapomněla. A teď lituji, jak málo času jsem jí věnovala, když byla malá. Dřív to bylo školka, družina, viděly jsme se pár hodin za den. Z práce domů, něco udělat, prohlédnout úkoly a hned spát. Skoro žádný čas na povídání. Matkou jsem byla opravdu až s tebou. Tys moje první dítě, které jsem vychovala sama. A maminka to je moje bolest Chtěla bych vrátit aspoň kousek toho času. A někdy si říkám, že všechno tohle se děje, abych dostala odpuštění. Táty tvého. I toho těžkého života. Když mamka na mě dneska kouká, jako by si mě pamatovala, ale ne věděla odkud, chápu, že už ji nic nebolí. A ona se usměje. Je to tak hrozné… ale zároveň dobré… protože každá matka chce, aby její dítě bylo aspoň chvíli šťastné. A když ji vidím šťastnou, vím, že je mladá, zdravá a má všechno před sebou. Lásku, tebe a všechny ty bolesti, co ještě nepoznala. Bože, jak to vydržet, Jitko?
Nevím, babičko… Nevím…
Jitka viděla, jak babička těžko nese, že jediný její potomek pomalu odchází do světa, kam nikdo nemůže. Mnohokrát našla maminku, jak sedí na zemi u křesla, kde babička sedí bez hnutí, a tiše se ptala:
Mám ji odvést?
Ne, nech… Je to jen na chvilku…
Babička odešla za rok poté, co si Jitka přiznala, že jejich život už nikdy nebude jako dřív.
Dávej na ni pozor, Maruško! Hlídač oka! Už nemůžu dál
Jitka jen pokývala hlavou, zatnula zuby a přála si, aby babička nikdy nepoznala, jak moc má strach, že zůstává na všechno sama.
Už ji neber jako maminku, víš? Říká se, že ve stáří jsme zase děti. Je to pravda. Děti cítí srdcem a nežijí hlavou. Dělej všechno s citem, jako pro dítě. Prosím, lituj ji, když ti bude zle. Zakřičet si musíš, ale potichu, ať ji nevyděsíš, ano? A když se vypláčeš, vzpomeň si, co ti říkám, a važ si ji… Moc moc ji važ! Jako budeš jednou chtít, aby tvoje děti vážily tebe… Slib mi to!
Slibuju
Kolikrát si na ten rozhovor Jitka ještě vzpomene? Nelze spočítat. I teď.
Podívala se na hodinky, vzdychla a sáhla po kabelce. Tak… Peněženka, klíče od Fabie, deštník. Všechno. Je čas! Vyzvednout staršího ze sportu, mladšího ze školy a pak ještě do sámošky. Pro banány. Ty malé. Jak měla babička ráda.
Protože máma, když ten trs uvidí, si možná pomyslí, že babička je ještě tady. A že stačí udělat pár kroků chodbou, nevšímat si tázavého pohledu pečovatelky, a pak otevřít dveře do obýváku a vidět to známé křeslo, které sice nepůjde sladit s novým nábytkem, ale zůstane na svém místě, dokud bude v srdci. A zamručí:
Jitko! Už bys mohla vyčistit potah? Kolikrát to říkám! Koupilas banány? Babička co nevidět přijde. Prosila.
No jasně, maminko! Sedni si, udělám ti čaj.
A křeslo nebude prázdné. Bude ještě chvíle mít, abych se přitulila tváří k máminým dlaním. A na chvíli zachytila přísný, ale něžný pohled. A usmála se zpět na překvapené:
Jitko, co to máš na hlavě? Kde máš hřeben? Podej! Učešu tě! Panebože, už je zase tolik hodin… Měla bys jít spát! Co chceš zítra ke snídani? Krupičnou kaši nebo lívance?