Jak se Markéta stala mámou díky své laskavé duši
Markéta proplula do chodby paneláku, která byla toho večera naplněná podivným dechem jara a vzdáleným zvoněním zvonů z Chrámu svatého Víta. Přede dveřmi svého bytu v Praze na Jižním Městě našla velkou papírovou krabici, která jako by spadla sama z nebe. Naklonila se a v tlumeném světle viděla podivně stočené v hedvábném klubíčku psa a kocoura. Dohromady v krabici, s očima plnýma úžasu i bázně, třásli se, jako by je navštívila stará pražská bílá paní.
Co to je? Kdo jste? zašeptala Markéta, jako by snad tito tvorové mohli odpovědět lidskou řečí, kterou slyšela jen ve snech.
Najednou cvaknul zámek sousedních dveří a vykoukla paní Milada, sousedka známá po celém vchodu tím, že zná každého až na dno jeho duše.
Jéje, Markétko, dobrý večír! No to je věc! Božena z druhého patra už odešla za světlem a její zvířata její neteř je prý nechtěla. Nabízela je už všem, ale nikdo si je nevzal. Já mám svou Micinu, ta nesnáší cizí a pan Karel alergii Vy s Vláďou byste je možná mohli vzít, nemáte děti, práce dost, peněz naštěstí taky.
Takhle jsme ale nikdy nad zvířaty nepřemýšleli, a natož nad dvěma najednou, nesměle hlesla Markéta.
Nedělte je, to by byla škoda. Spí vždycky spolu v jednom klubíčku, zvyklá dvojka to je. Paní Božena venčila psa, kocour běhával po dvoře, moc s nimi nebude starostí
Paní Milada naklonila hlavu, jako by hypnotizovala Markétu.
A když je nevezmete, co bude? přemýšlela Markéta, pohled jí sklouzl na krabici, kde se obě stvoření třásla.
Slyšela jsem, že je prý chtějí dát utratit. Už je připravená krabice. Byt je skoro prodán a nikdo je nepotřebuje povzdechla si Milada tiše, až to v chodbě zavonělo melancholií.
Právě v tu chvíli vkročil do vchodu mladík v ruce igelitku plnou rohlíků a v očích odhodlání.
Vemte si je domů, jsou tiché, nenáročné, už mají svá léta. Moc toho nesežerou. Tetička je měla ráda, a je škoda, že by skončili takhle.
Dobrá, beru je, přikývla Markéta najednou rozhodnutě, jako by jí to někdo našeptal do ucha. Nechci, aby skončili, jak říkáte. Muž jí podal krabici a položil na stoleček v předsíni složenku na tisíc korun. Aspoň na první dobu, hlesl ještě a zmizel jako stín do výtahu.
Zavřela dveře a usedla ke krabici. Mluvila tiše, skoro šeptala: Tak co, kluci? Vláďa bude koukat, až vás uvidí. Ale je hodný, určitě to pochopí, nebojte, slibuju vám, že nikdy vám nikdo neublíží.
Kocour černý jako noční Malá Strana vylezl z krabice, otevřel oči doširoka a prozkoumával předsíň, kde vonělo perníkem a starým dřevem. Pes, drobný, rezavý, zůstal napřed stát jak socha svatého Václava, a jen sledoval pohyby ženy a svého chlupatého přítele.
Markéta odešla do kuchyně. V lednici mléko a vejce, ale žádné granule. Ve snovém zmatku tedy uvařila krupičnou kaši a rozmělnila do ní kousky šunky, rozhodnutá, že i zvířata si zaslouží v Čechách pořádnou večeři.
Kocour po prohlídce bytu prošlapal až ke kuchyňské lince a zvědavě zanořil čumáček do kaše. Markéta zavolala i psa, který se tvářil nejistě, ale když viděl kocoura, rychle se přidal, přičemž jeho pohled byl pln melancholie, jako by věděl, co všechno už prožil.
Večer se do bytu vrátil Vláďa, Markétin muž. Zíral, jako by právě na Letné viděl tančit vodníka. Společně pak přemýšleli, zda by zvířatům nenašli větší domov, třeba v nějaké vilce za Dejvicemi.
Markéta a Vláďa žili spolu čtyři roky, byt si koupili před dvěma, žili v klidu, jen to prázdno po dětech trochu tížilo.
Ty jsi vždycky říkala, že budeš mít raději dítě než psa, kroutil hlavou Vláďa.
To jo, ale když jsem slyšela o utracení prostě nemohla jsem to nechat být.
Vláďa ji objal. To je v pořádku, máme teď větší rodinu. Zeptám se v práci, třeba by si je někdo vzal, jestli u nás nebude místa dost.
Od té chvíle se život změnil. Zvířata se rychle sžila s novým domovem, vždyť byt byl pod bytem jejich staré paní, dvůr stejný, jen výhled z okna jiný místo topolů teď ořešáky.
Jste úžasní, kluci, hladila je Markéta. Naučila se venčit psa třikrát denně; kocour odcházel na procházky oknem a vracel se stejně tichounce, jako byl odchod.
Paní Milada radostnila ze srdce, nosila Timíkovi chrupavky a Fandovi zbytky sýra. Večer se Markéta s Vláďou smáli nad zvířecími rošťárnami: jak kocour honil míček pod sedačku a pes chrupal ve vlastním pelíšku, zakoupeném na Floře.
Brzy dvojice najednou nechtěla hledat nový domov, tak si na zvířata zvykli vždyť je propojuje to něco nehmotného, co bývá jen mezi sny a skutečností.
O víkendech přicházela Markétina maminka žila opodál v Nuslích. Nejprve brumlala něco o zbytečném pořízení dcery, ale brzy podlehla jejich kouzlu.
Ráda bych si vzala kocourka domů, ale bydlím ve třetím patře bez dvorka, naříkala maminka.
Markéta vrtěla hlavou: Mami, jedině že bys nám pomohla, až pojedeme na dovolenou. Pak je budeš mít na starost a zaliješ nám i balkónové muškáty.
A skutečně! Přišlo léto, Vltava byla jak zrcadlo a rodina odjela do Karlových Varů na pár dnů oddechnout. Markéta volala mamince každý večer: Nezlobí? Nepere se kocour s psem?
Všechno v nejlepším pořádku, honí se po dvoře, spí v klubíčku, je s nimi legrace. Jen odpočívejte, chlubila se maminka.
Když se rodina vrátila, Timík vítal Markétu vrtěním ocásku a tichým zoufáním, že už zase od ní musí spát metr dál. Fanda, kocour, spěchal k Vláďovi a otíral se mu o nohy, jako by byl Vltavský mlok.
Hele, naši čtyřnozí přátelé nás vítají jako doma, smál se Vláďa. Markéta všechny pohladila a šla jim dát večeři, kterou vždy trochu polidštila kapkou smetany.
A pak, pár měsíců nato, Markéta, celá rozechvělá, oznámila Vláďovi, že čeká miminko. Dlouho očekávané, chtěné, pohádkové až se zdálo, že to není reálné, ale jen sen ve snu.
Maminka ji objala: Vidíš, nebylo to náhodou. Zkusil to s tebou sám osud Ty a tvoje laskavá duše. Odpověď z nebes. Teď budeš krásná máma.
Asi máš pravdu, mami, já na pověry nevěřím, ale je to zvláštní, smála se Markéta, bříško v dlaních. Ale péče o zvířata byla opravdu zkouškou na všechno lásku, trpělivost, noční vstávání, dokonce i utírání tlapek!
Chceš je na začátek k sobě vzít, až budeš mít miminko? ptala se maminka.
Ne, děkuju, to zvládneme. Budeš k nám chodit kočárkovat a hladit je, a s malým spolu chvíli posedíte na lavičce pod kaštanem.
Všechno šlo jak ve snu. Markétino těhotenství probíhalo v betlémském klidu, synáčka porodila načas. Všichni žili v harmonii.
Timík byl stár, chraplavě dýchal, ale štěkal jen ve snu, když ho navštěvovala stará Pražská vodnice. Fanda trávil léto na slunci, na zahrádce nebo v koruně staré lípy, odkud měl výhled až na Petřín.
Sousedky si povídaly historky po pražském způsobu a paní Milada šířila příběh, jak Markéta maminkou se stala právě pro to velké srdce, že zachránila dvě chlupatá stvoření u popelnic v podvečerní Praze.
A jestli je odpovědí vesmíru laskavost na laskavost, to ať posoudí každý sám. Co myslíte vy? Píšte do komentářů, sdílejte, dejte srdceV podvečer, kdy na modravém nebi rozkvetly lampy a sídlištěm táhla vůně posečené trávy, seděla Markéta na balkoně. Vedle ní v košíku spal klouček s drobnými pěstičkami sevřenými, na dece pod nohama se spokojeně tísnili Timík s Fandou. Z dvorku zněly ozvěny dětského smíchu i vzdálené cinknutí tramvaje. Markéta se tiše pousmála, vděčná za náhody, které tolikrát odevzdala osudu.
V tu chvíli Fanda tiše zamňoukal, přeskočil zábradlí a na okamžik se ocitl ve světle západu, načechraný jako stín. Timík, už unavený věkem, se na něj podíval a pak pohlédl na Markétu, jako by jí děkoval za druhou šanci.
Markéta pohladila psa i kocoura. Nebojte se, tady jste doma, šeptla, a její syn v košíku cosi zaspalého zamumlal. Byl to večer, kdy noc slíbila klidné sny a den přinesl nekonečno tichých důkazů, že rodina může vzniknout i z těch nejpodivnějších hádanek života.
Až jednou bude Markéta stará, možná bude vyprávět: Všechno krásné v životě začíná nečekaným zvoněním u dveří a laskavostí, která udrží svět pohromadě.
A mezi všemi těmi příběhy v panelácích nad Vltavou ten její zůstane o mámě, která do náruče přijala všechny, co potřebovali někoho milovat.