V pětapadesáti jsem se zamilovala do muže o patnáct let mladšího. Román jak z telenovely. Jenže pak jsem narazila na šokující pravdu a kafe mi zhořklo víc než kdy dřív.
I když jsem tady prožila půlku života, najednou mi obývák připadal cizejší než čekárna u zubaře. Stála jsem u otevřeného kufru a přemýšlela, jak jsem se k tomuhle scénáři vůbec dopracovala.
Kde jsme to vlastně skončili? vzdychla jsem nad odrbaným hrnkem s nápisem Navždycky možná, a položila ho stranou.
Pohladila jsem gauč. Sbohem, nedělní kávičko a nekonečné hádky o šunkovou nebo sýrovou pizzu…
Vzpomínky bzučely v hlavě jako povinně se objevující příbuzní na rodinné oslavě člověk je nechce, ale stejně nejdou vyhodit.
Ložnice byla ještě horší. Prázdná půlka postele na mě zírala, že jsem si připadala jako zločinec. Nedívej se tak na mě, zamumlala jsem. Není to jen moje vina.
Balit věci se změnilo skoro v detektivní pátrání po něčem, co ještě má hodnotu. Na stole ležel můj notebook maják v bouři.
Aspoň ty ses mnou zůstal, pohladila jsem ho.
Uvnitř se schovával můj rozpracovaný román dvě léta a nespočet bezesných nocí. Nebyl hotový, ale byl můj. Důkaz, že ještě nejsem odepsaná.
Najednou mi pípne zpráva od Lenky:
Kreativní klídek. Chorvatsko, krásný ostrov. Nový začátek. Víno!
Jo jasně, hlavně víno, uchechtla jsem se.
Lenka uměla všechny životní pohromy překopat na lákavé výzvy.
Bylo to odvážné, ale není právě tohle potřeba?
Podívala jsem se na rezervační mail do Splitu. V hlavě hromada scénářů co když tam budou samí éteričtí umělci a já budu za suchara? Co když mě tam nikdo nebude mít rád? Co když tam spadnu do moře, rozliju víno a ještě mě ohryžou krabi?
Ale pak mi hlavou bleskla jiná myšlenka co když to fakt bude super?
Zhluboka jsem se nadechla a zabouchla kufr. No tak pojď, útěku.
Ale neutíkala jsem pryč. Mířila jsem do neznáma.
Ostrov mě přivítal vlahým vánkem a zvukem vln. Už jsem skoro cítila, jak to ze mě všechno padá.
To ticho ale dlouho netrvalo. Když jsem dorazila do kempu, místo meditace mě přivítalo disco pro mladé umělce. Skoro všem bylo dvacet nebo třicet, polehávali na pestrobarevných pytlích s drinky, kde byl víc paraplíček než vína.
Teda… klášter to rozhodně není, odfrkla jsem si.
U bazénu se smáli tak, že se na to přišli podívat i racci. Zato já se viděla spíš v koutku s knížkou, ne v kolektivu, kde když jsem zamlaskala, nikdo to ani neslyšel.
Než jsem stihla zalézt do stínu, přihnala se Lenka s kloboukem na křivo a campari v ruce.
Jitko! zaječela na mě, jako bychom si nepsaly včera do půlnoci. Ty vážně přijela!
Už teď toho skoro lituju, zamumlala jsem, i když koutky úst mi cukaly.
Ale no tak! mávla rukou. Tady je inspirace na každém kroku! Pojď, seznámím tě.
Než jsem mohla cokoliv namítnout, táhla mě davem.
Připadala jsem si jak matka na besídce jen se tu nikdo nebál, že upadne přes žabky.
Zastavily jsme před mužem, za kterého by se nemusel stydět ani magazín pro ženy.
Opálená kůže, uvolněný úsměv a bílá košile lehce rozepnutá přesně tolik, aby to nebylo na hraně, ale bylo co okukovat.
Jitko, to je Tomáš, oznámila hrdě Lenka.
Těší mě, povídá Tomáš. Tón hlasu měl hladký jak toskánské gelato.
Mě těší taky, zakoktala jsem a přála si, ať nepraskne, že v duchu řeším, jestli nemám mezi zuby petržel.
Lenka byla blažená jako po zásnubách. Tomáš je taky spisovatel. Když jsem mu řekla o tvojí knížce, úplně zahořel zvědavostí.
Zrudla jsem. No, ona ještě není… téměř hotová
To nevadí, mávl rukou Tomáš. Dva roky psaní, to je odvaha! Rád si poslechnu víc.
Lenka se potutelně vytratila. Vy si popovídejte, já skočím pro víc campari!
Měla jsem chuť ji proklít. Ale za pár minut ať už Tomášovým šarmem, nebo magickým mořským větrem jsem kývla na procházku.
Chci chvilku, šokla jsem sama sebe.
V pokoji jsem rychle prohrabala kufr a našla nejlepší letní šaty. Když už, tak už.
Tomáš už čekal. Jdeme?
Kývla jsem jako zkušený zenový mnich a doufala, že mi nejde slyšet bušení srdce až do Splitu.
Ukázal mi skrytá místa ostrova, o kterých by nevěděli ani domorodci houpačka na palmě, cestička na útes paráda.
Umíš člověka nechat zapomenout, že je totálně mimo svůj živel, smála jsem se.
Rozplýval se. Třeba nejsi tak mimo, jak si myslíš.
Smáli jsme se, až mě bolely břišáky. Mluvil o cestování, o literatuře Zjistila jsem, že máme společného víc, než bych čekala. Povídal, že by si můj podpis jednou dal doma na zeď. No, hřálo to víc než sluníčko.
Ale někde v koutku té srandy mi cosi vrtalo v hlavě.
Skoro až moc dobrý na to, aby to byla pravda.
Ráno jsem vyrazila s hlavou plnou nápadů. Dneska to rozepíšu, dneska! šeptala jsem. Notebook žhavil prsty.
Ale ouha mou pracovní složku s rukopisem jsem nenašla. Ani jedno písmenko! Prohledala jsem celý disk, restartovala snad i elektrárnu ve Vltavě, ale nikde nic.
To snad nééé…, tlačila jsem slzy zpátky.
Věděla jsem, že jsem to jinak nezálohovala. Sebrala jsem se a utíkala za Lenkou.
Cestou jsem zaslechla něco podezřelého tlumené hlasy. Nakoukla jsem do skoro zavřených dveří vedle.
Musíme to nabídnout správnému nakladatelství, šeptal Tomáš.
Srdce mi poskočilo, ale ne nadšením.
Lenka se k němu naklonila jako královna intrik.
Tvůj rukopis je boží, mluvila sladce. Prodáme to jako moje dílo. Ona ani nepozná, co se stalo.
Zatahalo mě u žaludku. Tomáš, co mě rozesmával. Tomáš, co poslouchal Je součástí podrazu.
Vrátila jsem se do pokoje, balila ve spěchu a brousila si v hlavě: Tohle měl být můj nový začátek.
Ani slza, už fakt ne. Ty ať radši tečou Lence z vína, když zvedne účet.
Při odchodu mě ostrov pálil do zad, slunce vysmáté jak účetní při daňové kontrole. Neotáčela jsem se.
Několik měsíců poté byla knižní kavárna v Praze narvaná. Stojím u stolku, podepisuju knížky a snažím se vnímat úsměvy.
Děkuji všem, co přišli, řekla jsem. Byla to fůra práce, dlouhá cesta ale stálo to za to.
Potlesk byl milý, ale v krku škrábala pachuť zrady.
Konečně konec. Po všech historkách a selfíčkách jsem zůstala sama a na stole objevila malý lístek.
Dlužíš mi podpis. Kavárna na rohu, pokud ti to stojí za to.
Písmo známé jako stará deka.
Tomáš.
Minutu jsem váhala, lístek chtěla roztrhat, ale chaos zvědavosti i zlosti mě přemohl. Hodila jsem na sebe kabát a vyrazila.
Seděl tam. Vypadal trochu jako pes po dešti, ale pořád stejně pohledný.
Na to nechat mi lístek musíš mít nervy, pronesla jsem a sedla si naproti.
Nebo už fakt nevím co dělat, ušklíbl se.
Netušil jsem, jestli přijdeš.
Taky jsem to nevěděla, přiznala jsem.
Jitko, musím ti vše vysvětlit. Co se stalo na ostrově
Říkal, že zpočátku nevěděl, co Lenka zamýšlí. Že mu nabulíkovala, že mi tím vlastně pomůže že kniha musí ven a že já prý mám malou odvahu. Chtěl jsem tě podpořit že prej překvápko.
Podpořit??? Ty myslíš, že krást tajně je podpora?
Nechápal jsem, co se děje. Když jsem zjistil pravdu, vzal jsem flešku a poslal ti ji.
Chvíli bylo ticho.
Lenka ti vždycky záviděla, řekl tiše. Už na vejšce se cítila v tvém stínu. Prostě si chtěla vzít, co jí nepatřilo.
A teď?
Zmizela, utnula vše. Nedokázala snést následky, když jsem odmítl lhát.
Zachoval ses správně. To něco znamená.
To znamená, že mám šanci na druhé rande?
Jedno rande, zvedla jsem prst. Nesmíš to zkazit.
Usmál se a já si uvědomila, že se taky usmívám.
Jedno rande bylo druhé. Pak třetí a najednou jsem byla znovu zamilovaná. Tentokrát na obě strany.
Co začalo zradou, skončilo pochopením, odpuštěním a nevím, jak jinak to říct láskou.