Řekla jsem ne své rodině
Rozhodla jsem se. Byt přepíšu na Matyáška. Tobě to nevadí, že ne, dceruško?
Ivana odložila lžičku. Kovové cinknutí zaznělo na podšálku.
Na Matyáška? Ale vždyť mu jsou tři roky.
Aby měl do života něco jistého. A já se nastěhuju k tobě. Stejně bydlíš sama, místa máš dost.
Božena Hrubá stála ve dveřích, plášť nesundala. V ruce kabelka, z níž trčel okraj nějakého dokumentu. A opět ten těžký oblak kolínské “Noční Praha”, stejný už dvacet let, vždy od jednoho prodavače v trafikách na Vinohradech. Ten pach Ivaně vždycky připomínal, že se něco blíží někdy bouřka, někdy průšvih. Sladce vtíravý, plnil celou malou garsonku na Švermově ulici.
Ivana beze slova vstala od stolu, přešla do kuchyně. Zapnula konvici. Ruce mechanicky vyndaly hrnky, lžičky, cukřenku. Hlavou jí běželo jen jedno slovo: přepsat.
Dáš si čaj? zeptala se naprosto klidně.
Ano, děkuju, dceruško. Matka vešla do obýváku, sundala plášť, pověsila jej na židli. Usadila se na gauč a rozhlédla se s tím pohledem, který znamenal: Tak tu jsme zase. Máš tu nějak chladno. Topení moc nehřeje?
Hřeje normálně.
Mně je tu zima. To u nás na Náměstí Míru je teploučko. Pepa na to dává pozor. Kdyby ne, už dávno by to řešil přes družstvo.
Ivana postavila matce hrnek na stůl. Sedla si naproti. Dívala se na známou tvář, na vrásky kolem očí, na sevřené rty. Šedesát osm let. Vlasy šedé, pečlivě upravené. Nový svetřík, světle modrý. Pepa koupil minulý týden, chlubil se u telefonu: Mamince dárek, byla úplně nadšená.
Notář tě čeká zítra v deset, pokračovala matka a míchala si cukr. Všechno zařídil Pepa, dokumenty připravil. Je to šikula.
A ptala ses mě na mou půlku?
Matka vzhlédla, v očích překvapení.
Jakou půlku? Jsme rodina. Je to stejně pro rodinu, jen to napíšeme na vnuka. Matyášovi se to jednou bude hodit.
Mamko, polovina bytu je podle papírů moje. Půlka.
No a co? Matka usrkla a zašklebila se. Příliš horké. Nepočítáš snad, že tam budeš bydlet. Pepovi s Alenkou a dítětem je tam těsno. A já budu u tebe. Tobě to vadit určitě nebude, že ne?
Ivana se podívala na fotografii na stěně. Starý snímek v rámečku z devadesátých. Rodinný. Táta, matka, ona a Pepa. Jí je tam asi jedenáct, bratrovi osm. Stojí na kraji, skoro ořezaná rámem. Pepa v centru, na matčině klíně ač už velký, směje se. Táta se dívá stranou. Ivana stojí bokem, ruce u těla, obličej vážný.
Ani ses mě nezeptala, zopakovala tiše.
Na co bych se měla ptát? Matka položila hrnek na podšálek s tichým cinknutím. Jsem přece tvoje matka. Vždycky jsem věděla, co je správné.
To je pravda, přikývla Ivana a matka se spokojeně usmála, že dcera konečně pochopila. Pepa měl radost. Říkal, že jsem rozumná. Kdo jiný by o děti takhle pečoval?
Ivana vstala, odnesla svůj hrnek, zbytek čaje vylila do dřezu. Chvíli stála a zírala z okna. Za sklem šedl listopadový podvečer. Lampy už svítily, na chodníku se tlačily mokré listy do hromádek. S metařem ve výrazně oranžové vestě to připomínalo podzimní estrádu.
Promyslím to, řekla a neotáčela se.
Není co promýšlet, holčičko. Zítra v deset. Zapiš si adresu na notáře.
Už jsem řekla, že to promyslím.
Matka zmlkla. Ivana slyšela, jak vstává, balí si věci, obléká plášť. Kroky ke dveřím. Pauza.
Zklamáváš mě, Ivanko. Vždycky jsi byla tvrdohlavá. Ne jako Pepa.
Dveře se zavřely. Ivana zůstala stát u okna, dokud neslyšela zvuk výtahu. Pak přešla do pokoje, lehla si na gauč a ani se nepřevlékla. Dlouho zírala do stropu na prasklinu, která se táhla od rohu ke stropní lampě. Každý její záhyb znala zpaměti. Večerů, kdy počítala ty záhyby místo oveček, bylo už bezpočet.
Mobil zavibroval. Volala Martina.
Jak je? Přijď do Pohody, donesla jsem ti domácí ovesné sušenky.
Ivana koukla na displej. Napsala odpověď: Dík, zítra se stavím.
Telefon odložila na prsa. Zavřela oči.
Vzpomínka přišla nečekaně. Osm let. Pepův svátek. Stůl prostřený, hosté už odešli. Zbyl poslední kus dortu, velký, s marcipánovou růžičkou. Ivana na něj kouká a utírá si pusu. Matka porcuje dort, dává ho Pepovi.
Tobě, chlapečku. Ty máš dneska svátek.
A co Ivanka? ptá se Pepa už s plnou pusou.
Ivanka je velká, ta si někdy kousek uloupne jindy, viď, zlatíčko?
Ivana přikývla. Odešla do pokoje. Lehce se zavrtala do postele a dívala do stropu. Otec přišel později, tiše ji pohladil po hlavě.
Nezlob se, zašeptal. Maminka prostě miluje Pepu. Je nejmladší.
Já se nezlobím, zašeptala Ivana.
Táta povzdechl a odešel. Ona tam ležela dál. Tenkrát byl strop ještě rovný. Ale i tak něco stále počítala. Asi tlukot vlastního srdce.
Ráno Ivana vstala unavená. Vzala si sprchu, oblékla se. V sedm třicet musela vyrážet do Teplozdroje, pěšky to bylo dvacet minut. Chodila ráda, zvlášť na podzim. Vzduch ostrý, listí křupe pod nohama, kolem nikdo moc nemluví. Mohla si jít a myslet na co chtěla.
V kanceláři voněla káva a nové faktury. Nad starými účty seděla už účetní Jitka, předsedkyně všech tabulek.
Dobré ráno, Ivuško. Vypadáš bledě.
To víš, moc jsem toho nenaspala.
Měla bys brát nějaké vitamíny. Já jedu na Celaskonu, každý den jeden. Pomáhá.
Ivana kývla, zapnula počítač, otevřela tabulky. Čísla skládala do řad, z řad byly sloupečky. Známá práce, u které mohla vypnout hlavu a jen klikat, zapisovat.
Na oběd nešla do jídelny, ale natáhla si bundu a zamířila kousek do parku. U fontány, která v létě zurčela, teď zůstala jen betonová mísa a na dně listí. Prázdná lavička. Ivana si sedla, vytáhla z kabelky chleba se šunkou. Nebyla hladová, jen seděla a dívala se na stromy.
Telefon zvonil. Pepa.
Nevzala ho. Strčila zpět do kabelky. Za chvíli zpráva: Ivanko, co blbneš? Máma byla z toho hotová. Zavolej jí.
Smazala. Kousla do chleba. Suchý, šunka mdlá. Žvýkala mechanicky, dívala se na fontánu a vzpomněla si, jak v dvanácti poslala matka pro chleba. Pepa měl horečku a ona v lijáku běžela do sámošky, chleba chránila bundou, promočená až na ponožky. Doma chléb předala, matka jen kývla, ani se na ni nepodívala, čaj nesla k Pepovi.
Ivo, převlékni se, houkla přes rameno. A ticho, brácha spí.
Svlékla se do naha, zmuchlané mokré hadry položila na zem, zabalila se do deky. Zuby drkotaly zimou. Večer už měla 38. Matka později vrazila teploměr To nic není. Dáš si malinový čaj a bude ti hej.
Druhý den šla Ivana do školy s teplotou, seděla zkroucená v lavici, knoflíkový svetr kolem ramen. Učitelka se ptala, jestli je v pořádku. Jen kývla. Doma matka vařila polévku pro Pepu. Ivana sedla ke stolu, nalila si. Matka vzala talíř.
To je pro Pepu, potřebuje zesílit. Ty si dej chleba s máslem.
Ivana to tak udělala. Zvyk.
V práci se vrátila až na konci pauzy. Jitka koukla starostlivě.
Fakt nejsi nemocná?
Nejsem.
Večer opět volal Pepa. Tentokrát to Ivana vzala.
Haló.
Ivo, co blbneš? Máma říká, že nechceš podepsat papíry!
Řekla jsem, že si to rozmyslím.
Není co rozmyslet. Stejně byt nepotřebujeme, vždyť tam nebydlíš. Matyáš to využije, je to přece náš synovec.
I můj synovec.
Tak vidíš, tak to podepíšeš. Notář tě čeká.
Ivana mlčela. Poslouchala, bratr těžce dýchal do telefonu, už podrážděný.
Ivo, slyšíš mě?
Slyším.
Tak co teda?
Nepřijedu zítra.
Cože?!
Nepřijdu k notáři.
Ty se zbláznila?! Máma celý týden lítá, papíry sháněla, všechno jsem zařídil, a ty…
Pepo, půlka toho bytu je moje. A já souhlas nedala.
Jaký souhlas?! Vždyť jsme rodina! Nebo si už zapomněla, co to znamená?
Začal řvát. Ivana odtáhla mobil od ucha. Slyšela, jak do sluchátka nadává: Sobecká, bezcitná, vždycky taková, žárlivá.
Pepo, klid.
Nene! Ty jsi mi vždycky záviděla! Od dětství! Protože mamka měla ráda víc mě!
Položila telefon na stůl. Bratr ještě křičel, teď už vzdáleně, tlumeně. Ivana si nalila vodu, vypila na ex. Ruce se jí třásly, sledovala své prsty: třiačtyřicet, hubené, krátké nehty, nikdy prsten. Nikdy.
Po návratu do pokoje už byl klid. Pepa poslal smsku: Až se uklidníš, zavolej. Ale stejně zítra dojeď.
Ivana se schoulila pod deku na gauči. Z okna bubnoval déšť, kapky se spojovaly do proužků. Sledovala je, dokud ji nezačaly bolet oči. Pak je zavřela ale spánek nikde. Hlavou běžely vzpomínky jako starý černobílý film.
Šestnáct. Pošťák nese dopis z Brna, z univerzity. Udělala přijímačky, získala stipendium, místo na koleji. Skákala radostí, běžela za matkou do kuchyně.
Mamko, vzali mě! Do Brna! Jsem přijatá!
Matka míchala kaši. Podívala se na dopis, přečetla, vrátila ho.
Ne.
Cože?
Nikam nejedeš. A kdo tu zůstane s námi? Táta je pořád v práci. Pepu čekají testy, musíš mu pomáhat. Ty se někam odstěhuješ, a já zas sama na všechno?
Ale mami, už jsem velká, tohle je můj sen!
Sny si nech. Jseš holka, tady je ti dobře. Vdáš se, budeš mít děti. Brno ti chybět nebude.
Mami…
Řekla jsem ne. Tátovi neříkej, ten by mě stejně podržel.
Ivana stála uprostřed kuchyně, dopis v ruce. Matka míchala kaši dál, ona odešla do pokoje. Večer spálila dopis nad umyvadlem. Sledovala, jak černá, svinuje se v popel. Opláchla to vodou.
Druhý den matka otci u večeře oznámila:
Ivana zůstává. Půjde na ekonomku tady, na účetnictví. To stačí.
Táta koukl na dceru. Přikývla. Neřekl nic. Dojedl polévku a šel na televizi.
Pepa poprosil:
Pomůžeš mi z matikou? Zítra mám písemku.
Pomůžu.
V noci šla Ivana pro vodu. Překopla se o stoličku, praštila se do nártu. Dýchala hluboce, bolest tepala až do krku. Ráno měla nohu nateklou. Matka ji poslala natřít jódem.
Otevřela oči. Venku už šero, nebe visí nízko. Omyla si obličej ledovou vodou, koukla do zrcadla. Bledá, kruhy pod očima, vlasy rozdivočelé. Pročísla je, dala trochu rtěnky, oblékla se a šla do práce.
Den utíkal pomalu. Jitka vykládala o vnučkách, ukazovala fotky. Ivana se jen usmála. O polední pauze zase park, stejná lavička. Otevřela galerii v telefonu. Prohlížela staré fotky ta rodinná na zdi, Pepa v uniformě na první školní den, Pepa s tátou na rybách. Ona na okraji záběru, někdy jen její špička nohy, jinde se pod snímkem píše: “Fotila Ivana”.
Zavolala matka.
Ivana to ignorovala. Za chvíli SMS: Dceruško, notář čekal. Mrzí to Pepu. Přesunuli na pozítří. Přijedeš?
Smazala. Schovala telefon. Vstala, vrátila se do kanceláře.
Večer, když odemykala byt, zaslechla hlasy v chodbě. Otočila se po schodech kráčel Pepa s Alenou. Pepa supěl, rudý obličej. Alena tichá, s hlavou sklopenou.
Ivko, konečně! Čekáme tady snad hodinu!
Proč?
Potřebujeme si promluvit. Pustíš nás dovnitř?
Ivana otevřela. Pepa si to namířil přímo na gauč, rozkročil se jako závodník. Alena si sedla na kraj křesla, mlčení.
Na čaj? nabídla Ivana.
Kašli na čaj. Pojďme rovnou na věc, mávl Pepa rukou. Sedni si.
Ivana usedla. Pepa začal:
Hele, Ivko, buď rozumná. Máma už je stará, potřebuje klid. Tady máš dvoupokojový byt, pro dvě úplně dostačující. Ona tě nebude rušit.
Já neřekla, že mě bude rušit.
No tak prima. Tak podepíšeš odstoupení, byt napíšeme na Matyáše a všichni budeme spokojení.
Byt není jeho, Pepo.
Čí je teda? Tvůj? Vždyť tam nebydlíš!
Půlka je moje. Papírově.
Co na papíru nebo ne, my jsme rodina! Rodina si přece nepočítá podíly!
Dívala se na Pepu. Obličej zpocený rozhořčením, ruce teatrálně mávaly vzduchem. Pupek přes pásek. Čtyřicet. Pracuje na stavbě, častěji je doma než v práci. U matky bydlí s rodinou na všechno připraveno. Jídlo od Aleny, praní a finance od matky.
A ty teď někde pracuješ, Pepo? zeptala se zničehonic.
Zarazil se.
Co to sem pleteš?
Jen tak. Jsi zaměstnaný?
Jasně! Včera jsem makal osm hodin na stavbě.
Kolik vyděláš?
Dost. Tebe to stejně nezajímá.
Platíš nájem?
To platí máma. Je to její byt.
Půlku platím já. Už patnáct let.
Pepa zmlkl. Alena krátce vzhlédla, pak spustila oči.
No a co? To tak prostě je. Ty peníze máš, žiješ si, my máme dítě. Potřebujeme toho víc.
A proto se má byt napsat na Matyáše?
No a? To je vnouče! To je běžné!
Matka může přepsat svůj podíl. Můj ne.
Co jsi to za člověka! Pepa vystartoval z gauče. Lakomá! Vždycky jsi byla lakomá! Mamka to řekla dobře!
Co řekla mamka?
Že jsi studená! Srdce z ledu! Nikdo by tě nechtěl!
Slova padala do ticha jak olova. Alena v křesle se ještě víc schoulila. Ivana seděla bez hnutí. Stále jen sledovala bratra: zrudlé tváře, křečovitě sevřené pěsti.
Běžte, řekla klidně.
Co?
Běžte z mého bytu.
Vyhazuješ mě? Mě? Svojeho bratra?!
Běžte. Teď hned.
Pepa otevřel pusu, zase ji zavřel. Kouknul na Alenu. Ta rychle vstala, popadla bundu.
Pepo, pojď, šeptla.
Jdi do háje! zařval na ni. Zase se obrátil k Ivaně. Ještě se budeš divit. Mamka to všechno ví. Pozná, kdo jsi zač.
Bouchnul dveřmi. Alena se protáhla ven za ním, bez jediného pohledu. Ivana zůstala sedět na židli, dokud neutichly kroky. Až potom vstala, šla si pro vodu. Už se jí třásly ruce. Ale uvnitř byla prázdnota. Studená, obrovská.
Vzpomněla si, jak Pepa přivedl domů první manželku, Janu výraznou, hlučnou. Matka ji přijala s otevřenou náručí.
Bydlete u nás, zvala k večeři. Pepík je náš rodinný typ.
Jana souhlasila, přišla do týdne. Zabrala Ivanin malý pokoj, tu noc poslala matka Ivanu na skládací postel v obýváku.
Dočasně, dcero, než se mládí postaví na nohy.
V obýváku vydržela tři měsíce. Pak si pronajala pokoj v paneláku na Černém Mostě. Z výplaty platila i půlku inkasa z rodinného bytu. Protože matka prosila.
Pomoz, dcero. Důchod je malý. Pepovi se rodina rozrůstá.
Pomáhala. Peníze nosila měsíc co měsíc. Matka peníze brala, samozřejmý úsměv, žádné díky.
Když od Pepy Jana za rok odešla, brečel do sluchátka.
Ivko, přijeď. Je mi hrozně.
Přijela. Slyšela na kuchyni, jak na ni křičel, jak hrozná byla Jana. Co všechno po něm chtěla byt, peníze, práci, nezávislost.
Chtěla, abych si pronajal byt! Jako proč? Tady je všechno, máma vaří, pere, pomáhá!
Ivana neříkala nic. Udělala čaj s cukrem. Matka ho objímala.
Neboj, Pepíku. Najdeme ti jinou. Lepší.
Po dvou letech přivedl druhou ženu, Alenu tichou, nenápadnou. Matka jen kývla: Tahleta je normální, žádné manýry. Pepu má ráda.
Alena se přistěhovala k nim, pomáhala matce, porodila Matyáška a postupně úplně ztichla.
Ivana rodinu navštěvovala zřídka na svátky, s dárky. Seděla u stolu, poslouchala chválu na chlapce a oslavné ódy na Pepu. O návratu do práce mlčela. Odcházela brzy.
No jo, říkala matka, sibiřská samota. Máš svůj život.
Svůj život byt na Švermově. Práce v “Teplozdroji”. Večery u televize. Jediná blízká osoba Martina z knihkupectví Pramen. Toť vše.
Pozdě šla spát. Dlouho se převalovala, vůbec se nedařilo usnout. Slova Pepy: Bez srdce. Lakomá. Záviděla jsi mi. zněla jako z rádia.
Záviděla. Možná. Ale především to, že byl milován, omlouván, mohl být slabý. A ona musela být vždy silná a spravedlivá.
Ráno ji probudil zvonek u dvěří. Hodila na sebe župan. U dveří stála matka. V ruce pytlík, z nějž voněl jablečný závin.
Dobré ráno, dcerko. Upekla jsem. Tvůj oblíbený.
Ivana ustoupila stranou. Matka zamířila do kuchyně, položila balík na stůl, rozbalila závin. Zlatočervená kůrka, jablka prosvítala švem v těstě.
Pepík včera chtěl, abych napekla. Myslím, že i tobě se něco dostane, povídá a už krájí. Sedni, ochutnáme.
Ivana si ukrojila. První sousto sladké, sypké, přesně jako vždy. Pro Pepu, na svátky a slavnosti. Ivaně zbyly zbytky. Studené, druhý den.
Chutná? ptá se matka.
Chutná.
No vida. Matka dolila čaj, sedla naproti. Tak co to bylo včera s Pepou? Alena říkala, že jsi je vyhodila.
Poprosila jsem je.
Proč?
Choval se jako buran.
Pepa? Ten je zlatý! Jen to prožívá. Byt pro Matyáška je důležitý, chápeš?
Chápu.
Tak? Podepíšeš?
Ivana položila hrnek. Podívala se matce do tváře. Klidné, přesvědčené, ruce složené v klíně. Matka si byla jistá odpovědí. Jako vždy.
Ne, mami.
Co ne?
Nepodepíšu.
Matka ztuhla. Hrnek zůstal viset ve vzduchu.
To myslíš vážně?
Myslím.
Proč? Vždyť jsi moje dcera! Jsem stará! Kam mám jít?
Mami, nejsi stará. Je ti šedesát osm, zdravá, máš důchod, zvládneš to sama.
Sama?! Vždyť je to rodinný byt! S Pepou, Alenou a dítětem! To mám být sama?
To je tvá volba. Já si vybírat nemohla.
Ale jsme přece rodina! Rodina se nedělí!
Rodina se asi opravdu nedělí, říkal Pepa. Jenže láska i byt jsou vždycky tvoje a Pepy. A to je jaksi zvláštní.
Matka odložila hrnek prudce, čaj vyšplíchl na ubrus.
Ty mě opouštíš?
Neopouštím. Jen nedovoluji rozhodovat o mém bytu za mě.
To není byt! To je domov! Rodinný domov!
Nikdy tam pro mě nebyl domov. Byla jsem tam navíc.
Co to povídáš?!
Mami, Ivana se naklonila k matce a dívala jí upřeně do očí. Víš, kolikrát jsi mi řekla, že mě máš ráda?
Matka mlčela.
Ani jednou, odpověděla si Ivana sama. Za třiačtyřicet let. Pepovi denně. Já to slyšela.
Ale vždyť víš, že tě miluju!
Ne, nevím.
Matka vstala. Tvář se jí třásla, sevřené rty.
Jsi nevděčná. Vychovala jsem tě, krmila, oblékala. A ty…
Vychovala jsi Pepu. Mě jsi trpěla.
Jak se opovažuješ!
Protože je to pravda. Ty to víš. Jen si to nechceš připustit.
Matka popadla kabelku, závin nechala na stole. Odešla ke dveřím, na chvíli se otočila.
Budeš toho litovat, Ivano. Zůstaneš sama. Uvědomíš si, že rodina je to nejdůležitější. A tu jsi právě ztratila.
Dveře bouchly. Ivana seděla u stolu, hleděla na zbytek závinu, na mokrý flek na ubruse. Vstala, uklidila stůl, umyla nádobí. Jednu misku drhla tak dlouho, až voda vystydla. Potom si utřela ruce a přešla do pokoje. Lehce ulehla na gauč a zírala do stropu. Prasklina se vlnila od rohu ke světlu. To už znala.
Mobil byl celý den tiše. Vyčkávla zprávu od matky, od Pepy. Nic. Večer přišla zpráva od Martiny: Jak je? Už jsme se dlouho neviděly. Stav se v Pohodě, popovídáme.
Odpověděla: Zítra přijdu. Položila telefon, přešla k oknu. V ulicích už svítila světla, chodci pospíchali domů. Někoho čekala rodina, jídlo, teplo. Na ni čekal tichý byt.
Vzpomněla si, jak ve dvaceti pěti přivedla domů kluka. Poznali se v práci, byl ajťák, přišel nastavit počítače. Pozval ji do kina, pak do kavárny. Po měsíci ho vzala domů, představit rodině.
Přišli večer. Matka prostřela, zavolala Pepu. Ten přišel, sedl, zahučel do mobilu. Matka se kluka zeptala na jméno, přikývla a dál večer patřil jen Pepovi a jeho úspěchům (v té době rozvážel balíky). Mamka nadšeně: Ty jsi tak šikovný, synáčku, takový poctivec.
Kluk, Honza, mlčel, jedl salát, Ivana se snažila zapojit ho do debaty, ale byla pořád překřikována matkou, která stále točila řeč na Pepu. Když odcházeli, matka prohodila: No uvidíme, jak dlouho vydrží.
Honza doprovodil Ivanu ke dveřím. Objali se.
Máš dost zvláštní maminku, utrousil opatrně.
Já vím.
Nemá mě ráda.
Nemá ráda nikoho, kromě Pepy.
Chviličku přemýšlel.
A tebe?
Ivana pokrčila rameny. Už se dál neptal. Vydržel ještě dva měsíce a pak se už neozval. Napsala zprávu: Všechno jasné. Hodně štěstí. Neodpověděl.
Od té doby nikoho domů nevodila. S muži to nikdy nebylo na dlouho. Většina tvrdila, že je chladná, uzavřená, že vlastně ani neví, co chce. Nevysvětlovala. Pustila to.
Další ráno šla do Pohody. Martina skládala zboží do regálů.
Ivko! Konečně! Myslela jsem, že jsi nemocná.
Ne, jen spousta věcí.
Povídej.
Pokrčila rameny. Martina se na ni povědomě zadívala.
Zase rodina?
Mhmm.
Vzdychla. O Ivaninu rodinu slyšela už mnohé, tedy aspoň útržky. Ivana si na svět nestěžovala. Občas ale praskla stavidla.
Hele, fakt jí něco dlužíš? opřela se Martina o pult.
Nevím. Asi ne. Mám výčitky.
To je schválně. Vinu v tobě pěstovala záměrně. Abys vždy měla pocit, že musíš.
Ivana mlčela. Martina pokračovala popravdě:
Já to znám z domu. Pořád dluh za to, že mě přivedla na svět, vychovala, krmila já jí dlužím všechno a ona mně nic. Dobře vymyšlené, ne?
Je to máma…
No a co? Máma není automat na úctu. Porodit dítě není hrdinství, to si vybírají samy. Ale vychovat s láskou a respektem, to ano. Měla k tobě respekt?
Ivana zavrtěla hlavou.
Tak proč bys měla být její rukojmí?
Martina byla drsná, ale pravdivá. Ivana to cítila, bála se to však přiznat. Změnilo by to všechno, v co věřila rodina je svatá, máma má vždy pravdu a děti mají poslouchat.
Nevím. Jsem prostě unavená.
Tak si odpočiň. Řekni jí ne. Žij si pro sebe.
Už jsem řekla.
No a?
Udělala scénu, Pepa mě označil za sobce.
To se dalo čekat, Pepa je celý život za sukní. Tvoje nepohodlnost je pro něj problém.
Ivana přikývla. Martina ji objala.
Drž se, jsi statečná. Udělala jsi poprvé správné rozhodnutí.
Chvíli tam stály. Pak Martina rozesmátá: Tak běž, práce čeká. Stavíš se ještě?
Určitě.
Ivana šla domů, vystoupala po schodech, otevřela dveře. Klid. Svlékla se, v kuchyni postavila konvici, nakrájela si kus závinu. Jedla u okna, byl dobrý, ale nějak smutný.
Večer volal Pepa. Tentokrát mírný hlas.
Ahoj, Ivi.
Ahoj.
Hele, už se nehádejme, jo? Jsme přece dospělí. Trochu jsem to přehnal.
Aha.
Mamka říkala, že nechceš odstoupení. Tak co kdybychom to udělali jinak podepíšeš darovací smlouvu na Matyáška od vás obou. Stačí tvůj podpis, přece máš ráda synovce!
Pepo, já nic podepisovat nebudu.
Krátce ticho. Pak už je hlas tvrdší.
Jak to?
Nijak. Nepřistoupím na přepis.
Víš, co děláš? Připravíš dítě o bydlení!
Nikdo ho nevyhazuje. Žije tam jako dosud.
Ale není to jeho!
Je to matky a moje.
To je fuk, jsme přece rodina!
Pepo, rodina jsou si rovni. U nás ne. U nás jsi hlavní vždy byl ty. Já už nemám sílu.
Nemáš sílu? A co já?! Já živím rodinu!
Bydlíš u matky na hotovém. Ona živí tebe.
Jsi k smíchu! zakřičel a zavěsil.
Ivana položila telefon, odešla do koupelny. Omyla si tvář, zadívala se do zrcadla mokrá, vlasy splihlé. Utřela se do ručníku, zalezla pod deku na gauč a zavřela oči.
V noci měla sen: je malá, pětiletá, stojí v koutě mezi hosty. Všichni sledují Pepu, je středem všeho, matka ho drží, otec fotí. Ivana se snaží přiblížit, ale nemůže nohy neposlouchají. Snaží se zavolat, ale nejde to, hlas žádný, nikdo ji ani nevidí.
Vzbudila se celá zpocená, posadila se a objala kolena. Dýchala zhluboka. Venku svítalo, šedé nebe, těžké mraky. Uvařila si kafe a dívala se z okna dolů. Lidé pospíchali do práce, auta stála v koloně, holubi klovali drobky u popelnic.
Opět volala Martina.
Ivko, jak je?
Jde to.
Napadlo mě co takhle zajít k psycholožce? Probrat si ty věci s někým?
Proč?
Pomáhá to. Já tam jednou došla. Zkus.
Asi ne. Je mi takhle… normálně.
Normálně, jo? Ale v noci brečíš. Já poznám podle hlasu to poznám.
Ivana mlčela. Martina měla pravdu. Občas brečela. Potichu, do polštáře. Aby nikdo neslyšel. Ani ona sama.
Rozmyslím si to.
Rozmysli. A volej kdykoliv. Jsem tu.
Děkuji.
Položila. Dopila kávu, oblékla se, vyrazila do práce. Den plynul v číslech, tabulkách, výkazech. O pauze šla opět do parku, na stejnou lavičku, chleba jen držela v ruce.
Přišla sms z neznámého čísla: Tady Alena. Mohla bych s tebou mluvit?
Ivana se zamračila. Odpověděla: O čem?
Odpověď: O Pepovi a tvé matce. Potřebuju radu.
Chvíli zvažovala, pak odepsala: Přijď večer v sedm. Sama.
Děkuji. Přijdu.
V sedm večer zvonek. Otevřela. Alena bez Pepy i syna, bledá, hubená, v seprané bundě.
Ahoj, zašeptala.
Ahoj. Dál.
Alena se zouvá, vchází do pokoje, sedá na kraj gauče. Ruce v pěst na kolenou.
Dáš si čaj? nabídla Ivana.
Děkuji.
Uvařila čaj, přinesla dva hrnky, sedla si naproti. Alena rukama svírá hrnek, mlčí. Ivana čeká.
Nevím, jak začít, hlesla Alena. Je to… hrozně těžké.
Říkej to, jak to je.
Alena přikývla. Napila se.
Pepa chce, abyste s maminkou podepsaly papíry na přepis bytu. Ale mamka váhá. Říká, že ty jsi proti. Pepa je na ni zlý. Křičí, hrozí, že nás vyhodí. Maxim slyší hádky, v noci pláče. Já… mám strach.
Z čeho?
Že mě Pepa opravdu pošle pryč, když byt nebude. Prý jsem k ničemu. Nepracuju, peníze nenosím, drží mě jen kvůli dítěti.
Hlas se jí láme. Ivana podá kapesník. Alena si utírá oči.
Proč nepracuješ? ptá se Ivana tiše.
Nesmím. Prý žena má být doma. Jeho máma taky roky nechodila do práce.
Jeho máma chodila do práce. Až do důchodu, v pekárně.
Alena vykulí oči.
Opravdu?
Opravdu.
Chvíli mlčí. Pak se nesměle zeptá:
Podepíšeš ty papíry?
Nepodepíšu.
Proč?
Ivana dumá, jak to vyjádřit? Není to jen o bytu. Je to o důstojnosti. O možnosti říct “ne”.
Protože mám právo odmítnout. A využívám ho.
Alena přikývne.
Chápu tě. Možná bych na tvém místě udělala totéž. Ale nedokážu to. Jsem slabá.
Nejsi slabá. Jen tě Pepa zlomil. To je něco jiného.
Alena na ni kouká překvapeně.
Opravdu?
Opravdu. On z tebe udělal závislou. Aby tě mohl ovládat.
Ale já ho miluju.
Láska není strach. Pokud se bojíš, není to láska.
Alena pomalu dopila svůj čaj.
Musím jít. Pepa neví, že jsem tu. Jinak by vyváděl.
Rozumím. Drž se.
Vstala, oblékla bundu, u dveří se otočila:
Děkuju, že jsi mě vyslechla.
Ozvi se, kdybys něco potřebovala.
Zavřely dveře. Ivana zůstala sama. Pomalu umyla hrnky, vytřela stůl, přemítala nad rozhovorem. Alena byla obětí. Jako kdysi ona sama. Jen Ivana našla sílu odejít. Alena ještě ne. Zatím ne.
V noci nemohla usnout. Převalovala se a myslela na matku co asi cítí teď? Zlobí se? Lituje? Nebo už něco pochopila?
Mobil zavibroval. Zpráva od matky: Ivo, je mi zle. Pepa na mě křičí. Přijeď.
Ivana četla. Prsty zaváhaly nad klávesnicí. Co napsat? Přijedu? Mám mlčet?
Odpověděla: Mami, nemůžu řešit vaše vztahy s Pepou. Je to mezi vámi.
Rychlá odpověď: Jsi bez citu. Jsem tvá matka.
Ivana vypnula mobil. Položila ho stranou. Zavřela oči. Srdce jí bušilo, v krku knedlík. Slzy však nepřišly. Jen hluboké dýchání.
Ráno zapnula mobil. Další tři zprávy od matky. Poslední ve dvě ráno: Pepa říká, že mám vypadnout, když nepodepíšu. Kam mám jít?
Neodpověděla. Začala se chystat do práce. Celý den byla duchem mimo. Jitka si všimla, Ivana jen kývla. Při psaní jí znatelně drkotaly ruce.
Večer volala Martina.
Jak je?
Matka píše, že ji Pepa vyhazuje.
Tak ji nech, ať si to vyřeší sama. Je dospělá.
Je mi z toho špatně, Martino.
Proč?
Mám pocit, že jsem špatná dcera.
Ivano, jsi normální dcera ve velmi zvláštní rodině. Umí tě použít a ty odmítla poslouchat. To jim vadí, tak tlačí na city.
Je to pořád máma.
Tak co? Máma není světice. Je člověk. A pokud jsi ji nezajímala, nemusíš jí být dlužná nic. Rozumíš?
Ivana mlčela. Martina pokračovala:
Věř mi. Udělala jsi správně. Vydrž.
Díky.
Kdykoli.
Ivana položila telefon. Šla si udělat čaj, sedla k oknu. Déšť tiše bubnoval na sklo. Sledovala kapky, jak kloužou, jak se spojí v jeden potůček. Hodiny utekly rychleji, než čekala.
Opět sms Pepa. Nezvedla. Zpráva: Jsi spokojená? Máma kvůli tobě brečí.
Smazala. Vypnula zvuky, obrátila telefon displejem dolů.
Uběhl týden. Matka nevolala, ani Pepa. Ivana chodila do práce, večer domů, knihy, občas seriál na internetu. Jen stále pod povrchem klíčila úzkost.
V sobotu ráno někdo zazvonil. Ivana otevřela. Matka. Promočená, bez deštníku, vlasy přilepené k tváři. Kabelka plná dokumentů.
Můžu dovnitř? zeptala se potichu.
Ivana jí ustoupila z cesty. Matka odložila plášť, sedla si na židli. Ruce se jí třásly, tvář byla šedá a propadlá. Ivana jí donesla ručník.
Utři se.
Matka se otřela, položila ručník na stůl.
Nepodepíšu, hlesla.
Ivana mlčela.
Pepa… včera mě odstrčil od zdi, protože jsem řekla, že už nepodepíšu. Nazval mě starou krávou. Prý když nebudu poslouchat, vyhodí mě.
Hlas se jí třásl. Ivana seděla naproti, dívala se na matku, na její ruce svírající kabelku.
Tak jsi přišla sem, řekla tiše.
Ano. Můžu zůstat? Jen na čas. Než si najdu pokoj.
Uvnitř zuřil souboj zloba, lítost, únava.
Můžeš. Ale jen dočasně.
Matka přikývla, sklopila hlavu.
Děkuji, dcerko.
Ivana přešla do kuchyně, postavila konvici, vytáhla hrnečky. Ruce jí šly samy, hlava byla dutá. Nevnímala, co cítit.
Donese čaj, posadí se.
Promiň, řekla matka tiše.
Ivana vzhlédla.
Za co?
Za všechno. Že jsem tě neměla ráda jako Pepu. Že jsem tě neviděla. Že jsem tě využívala.
Slova padala do kuchyně tiše, pomalu. Ivana poslouchala. Dívala se na matku poprvé ji viděla jako člověka, ne jako soupeře. Unavenou, ošlehanou.
Nemusíš… začala Ivana.
Musím. Musím to říct. Byla jsem špatná máma. A teď už to opravdu chápu.
Ivana stále mlčela. Matka pokračovala.
Když mě Pepa odstrčil, najednou mi došlo, že to není láska, jen jeho pohodlí. Jsem pro něj jen služka, střecha. Kdykoliv přestanu vyhovovat, chce mě ven.
Rozplakala se. Ticho. Ivana nic neřekla.
Matka zvedla rudé oči.
Ty jsi měla pravdu. Jeho jsem rozmazlila, tebe přehlížela. Teď sklízím ovoce.
Stačí, mami.
Ne, musím to říct. Jsi silná, dcerko. Víc než já. Dokázala jsi odmítnout, říct ne. Já se vždy bála. Že mě Pepa nebude milovat, když budu přísná. Že odejde. A vychovala jsem z něj… to, co je teď.
Ivana přešla k oknu. Dívala se ven déšť polevil, nebe světlejší.
Nevychovala jsi z něj zrůdu, řekla potichu. Jen jsi mu dala všechno z lásky. A on se naučil jen brát.
Co teď?
Prostě žít. Zůstaň tu, než najdeš něco svého. Ale nechci být pouze záložní plán, jasné?
Matka kývla.
Jasné.
A nechci slyšet nic o Pepovi. Ani o jeho těžkém osudu. Jestli zůstaneš, žijeme každá svůj život. Souhlas?
Souhlasím.
Ivana prošla kolem do svého pokoje a lehla si. Slyšela matku, jak na kuchyni tiše uklízí, umývá nádobí, snaží se být co nejméně slyšet.
Večer seděly každá jinde matka v kuchyni, Ivana v pokoji. Nemluvily. Ticho bylo těžké, ale ne zlé. Prostě ticho.
Někdo v noci plakal. Ivana vstala, přešla do kuchyně. Matka seděla u stolu, tvář v dlaních.
Ivana stála ve dveřích. Chtěla ji obejmout ale neudělala to. Jen tam byla.
Matka zvedla hlavu, smazala slzy.
Promiň.
Nic se neděje.
Ivana nalila vodu, podala sklenici. Matka vypila. Vzdychla.
Nemůžu spát.
Já taky ne.
Mlčely. Pak matka šeptla:
Odpustíš mi někdy?
Ivana chvíli váhala. Odpustit? Znamená to zapomenout? Nebo přijmout a pustit?
Teď ne, mami. Možná časem.
Matka přikývla.
Dobrou.
Dobrou.
Odešla, Ivana seděla v kuchyni a hleděla do tmy. Venku město dýchalo, život šel dál.
Vzpomněla si, jak jí bylo třicet, když umřel táta. Infarkt. Ráno odešel, večer už nebyl. Ivana přijela do špitálu pozdě, už jen matka držící Pepu za ruku, on usedavě plakal. Ivana stála vedle otec ležel zahalený za dveřmi, matka a bratr v objetí, ona sama.
Ivano, pojď, vyzvala matka.
Došla, objala je oba, ale dobře věděla, že to bylo hlavně kvůli Pepovi.
Na pohřbu vedla matka Pepu, on nesl fotku, oni dva vpředu. Ivana nesla deštníky někde vzadu úplně mokrá, nikoho to nezajímalo.
Po pohřbu matka:
Ty jsi silná, Ivo. Pepík je citlivý, musíme mu pomoct.
Jen přikývla. Doma lehla, dívala do stropu. Ani u táty nikdy neslyšela, že ji má rád.
Ráno matka už pila čaj. Ivana si uvařila kávu, sedly si.
Co budeš dělat? zeptala se matka.
Pracovat, žít. Jako doteď.
A rodina? Nějaký chlap?
Ivana se uchechtla.
Mami, mně je třiačtyřicet. Jaká rodina?
Nikdy není pozdě.
Pro mě už ano. Zvykla jsem si být sama.
To je moje vina…
Už dost. Minulost nezměníme.
Matka se na chvíli zastavila, pak šla hledat inzeráty na pronájem.
Pomalu. Klidně zůstaň déle.
Matka vykulila oči.
Opravdu?
Opravdu. Ale podle mých pravidel.
Jasné.
A tak žily, spíš pod jednou střechou, každá svým směrem.
Jednou večer matka prohlásila:
Našla jsem pokoj u paní v Nuslích. V pondělí se nastěhuji.
Dobře.
Děkuju, že jsi mě vzala.
Nemáš zač.
Nenávidíš mě?
Ivana přemýšlela. Ne. Spíš už nic necítila.
Ne, nemám sílu nenávidět.
Tak co?
Prázdno.
Matka sklonila oči.
V noci někdo zvonil. Ivana otevřela. Pepa, opilý, potlučený:
Kde máma? Chci s ní mluvit!
Spí.
Vzbuď ji.
Jdi domů, Pepo, je pozdě.
Neodejdu, chci s ní mluvit!
Odmítla ho pustit dál.
Volej, volej policii, brácha, haha! Už jsi se fakt zbláznila.
Jdi domu.
Ohnal se, ona couvla. Matka přišla, bílá jak stěna.
Pepo? Co tu děláš?
Mamko, pojď domů, přece nebudeš u ní! Já tě beru zpět.
Matka stojí, dívá se na syna tvář zrudlá, šaty pomuchlané, ruce se třesou.
Nepůjdu, Pepo.
Co?
Nepůjdu.
Jsem tvůj syn!
A stejně mě nemáš rád, jen tě tu obtěžuji. Už toho mám dost.
Pepa udělal krok. Ivana se postavila před matku.
Pepo, teď odejdi, jinak volám policii.
Koukl na ni, nenávist v očích. Plivl, drsně odešel. Bouchl dveřmi. Matka se opřela o zeď, třásla se.
Ivana ji objala. Poprvé po mnoha letech. Matka se rozplakala, opřela se o ni. Ivana hladila její záda, mlčela. Co říct? Že bude líp? Nebo že už aspoň něco chápe?
Ráno matka vstala, sbalila kufřík.
Dnes se stěhuji, oznámila.
Tak rychle?
Nechci tě trápit.
Zůstaly stát ve dveřích. Ve tváři matky poprvé pochopení.
Jsi silná, mami, řekla Ivana tiše.
Matka jí věnovala smutný úsměv.
Ty taky, Ivo.
Zavoláš někdy?
Zavolám.
Kdy?
Až to budu cítit.
Dveře se zavřely.
Ticho.