Pustila si to na vlastní hlavu
Tati, co to máš za novinky? Tys snad vybílil nějaký starožitnictví? Lenka se překvapeně zamračila, když si všimla bílé háčkované dečky na svém prádelníku. Netušila jsem, že jsi na takový starý věci. Máš fakt vkus jako babička Marie…
Leničko? Ty tady bez ohlášení? Václav Novák vyšel z kuchyně, trochu nervózně se usmíval. No… Já tě nečekal…
Snažil se vypadat v pohodě, ale v očích měl vinu.
To je vidět, že nečekal, bručela Lenka a šla do obýváku, kde ji čekalo překvapení. Tati… Odkud je tohle všechno? Co se tady děje?
Vůbec svou byt nepoznávala.
…Když jí babička byt předala, vypadalo to docela děsně. Starý socialistický nábytek, obří bedna na rozpadající se skříňce, rezavé radiátory, odlupující se tapety tu a tam… Ale byl to její vlastní domov. Lenka si už našetřila pár korun a pustila se do pořádné rekonstrukce. Žádné improvizace chtěla světlo, jednoduchost, a prostor. Najít správné závěsy, načechrat chlupaté koberečky, doladit barvy a každý detail.
Teď ale její tlusté závěsy vystřídalo obyčejné síťované záclonky. Italskou pohovku pohřbil syntetický deka s vyceněným tygrem. Na konferenčním stolku plastová váza, růžová jako žvýkačka, s umělými růžemi, až oči bolely.
To ale nebylo to nejhorší. Lenku hlavně děsily pachy. Z kuchyně se linul smažený olej a ryba, všude smrděl tabák. A přitom její táta nikdy nekouřil…
Leničko, chápeš… Václav se konečně odhodlal promluvit. Víš, jak to je… Nejsem tu sám. Chtěl jsem ti to říct dřív, ale nějak jsem se k tomu nedostal.
Jak jako nejsi sám? Lenka se zarazila. Tati, takhle jsme se nedomluvili!
Leni, musíš mi rozumět, život se mi nerozpadl s tvou mámou. Jsem ještě poměrně mladý, ani důchod ještě nemám. Nemám nárok na osobní život?
Lenka byla v šoku. Jasně, má právo na vztah… ale přece ne v jejím bytě!
…Rodiče se rozvedli před rokem. Máma vzala tátovu nevěru v klidu, skoro jako by jí tím spadl kámen ze srdce, a začala se věnovat sama sobě. Kamarádek měla víc než času na smutek. Táta to nesl hůř. Vrátil se do svého předmanželského bytu a zhrozil se. Desítky let tam žili podnájemníci, až jeden z nich usnul se zapálenou cigaretou. Peníze na opravu nebyly, a tak táta byt raději ignoroval. Neprodal ho, ani tam nechtěl bydlet.
Pravda, v takovém stavu se žít nedalo. Černé stěny od kouře, rozbitá okna, plíseň na parapetu… Spíš to připomínalo horor než místo k bydlení.
Leničko, já nevím, co budu dělat… povídal tehdy, zoufale. Tady se nedá být, a na zimu to nestihnu opravit. Tolik peněz nemám. No co… prostě vymrznu, možná to je osud.
To už Lenka nevydržela. Nechtěla, aby někdo, kdo ji vychoval, žil v takovým zoufalství. Navíc její byt teď stejně stál prázdný, protože se nedávno provdala a přestěhovala k manželovi. Po špatných zkušenostech se špatnými nájemníky ho dál pronajímat nechtěla.
Tati, přebývej zatím u mě, nabídla mu. Všechno je tam zařízené. Uděláš si pomalu rekonstrukci, pak se zas přestěhuješ. Jen jedno pravidlo: žádní hosté.
Opravdu můžu? Táta se zaradoval. Holčičko, děkuju ti moc! Jsi moje záchrana. Slibuju, bude tu klidný režim.
Jasně, klid…
Lenka si vybavila ten rozhovor, když se najednou rozlétly dveře koupelny a vyšlehl oblak voňavé páry. Ven vyšla paní kolem padesátky, v jejím oblíbeném froté županu. Teď sotva zakrýval štědré křivky neznámé ženy.
O, Vašíku, máme návštěvu? zahudlala dáma chraplavým hlasem a blahosklonně se usmála. Měl jsi říct, ať tu nejsem takhle domácí.
A vy jste kdo? zamhouřila se Lenka. A proč máte můj župan?
Já jsem Ivana, tváťova milovaná. Proč tak vyšiluješ? Župan jsem si vzala, když tak visel nevyužitý.
Lenka cítila, jak jí v hlavě buší krev.
Dejte ho dolů. Hned, vydechla.
Lenko! zkusil ji chlácholit otec, stavěl se mezi obě. Nedělej dusno! Ivanka jen…
Ivanka si prostě vzala cizí věc v cizím bytě! šlehla po něm Lenka. Tati, jsi normální? Přivedl sis sem milenku a necháš ji šmejdit v mých věcech bez dovolení?!
Ivana demonstrativně obrátila oči v sloup a s hukotem se posadila na tygří deku.
Jsi ale nevycválaná, zavrčela. Na místě Vaška bych tě vyplatila pořádným řemenem, nehledě na věk. Takhle mluvit s vlastním otcem! To, že žije s jinou, tě nemusí zajímat, milá slečno.
Lenka ztratila řeč. Cizí ženská jí takhle napomínánavíc na jejím gauči!
Nemusí, pokud se to neděje u mě doma.
U tebe? Ivana zvedla obočí a otočila se na Václava.
Ten stál u stěny a koukal střídavě na rozčilenou dceru a na drzou milenku, jako by doufal, že bouřka odezní sama. Ale to teď nevypadalo.
Ach, můj tatínek vám neřekl? Lenka chladně šklebila. Tak povím já. On je tu host. Tenhle byt je můj, a každá židle tady je kupovaná z mých peněz. Pustila jsem ho, že tu může být, ale ne aby si tahal milenky.
Ivana zrudla.
Vašku? Co to plká? Ty jsi řekl, že je to tvůj byt. Lhal jsi mi?
Táta se krčil u stěny, uši mu hořely.
No… Ivanko, nebylo to tak myšlený. Máme byt, ale ne tenhle. Nechtěl jsem tě zatěžovat detaily.
Nechtěl zatěžovat?! Skvělý! Teď tu na mě může kdekdo házet špínu díky tobě!
Lenka už neměla sílu.
Vypadněte, řekla tiše.
Cože? zaskočeně vydechla Ivana.
Vypadněte oba. Dávám vám hodinu. Pak si to budeme řešit přes policii a právníky. Tak jsem si tu pohostinnost nepředstavovala.
Lenka šla ke dveřím. Táta se ale konečně probral a skočil k ní.
Dcero! Vyhodíš vlastního otce na ulici? Vždyť víš, jak to tam vypadá! Zmrznu tam!
Táta jí chytil rukáv, a Lenka měla na chvíli sevřené srdce. Vybavil se jí dětství, povinnost, lítost nad skoro starým otcem… Ztěžka polkla.
Pak ale znovu viděla Ivanu, jak sladce sedí v jejím županu a nenávistně na ni zírá. V tu chvíli měla jasno. Když teď nezasáhne, zítra ta ženská vymění zámky a tapety.
Tati, jsi dospělý. Najdi si podnájem, řekla a vyprostila se. Můžeš si za to sám. Domluvili jsme se, že tu budeš sám, ale místo toho sis dotáhl cizí ženu, nechal ji brát moje věci a udělat tu nepořádek…
No tak si to svoje hnízdo užij! skočila jí do řeči Ivana. Jdeme, Vašku. Není ti škoda jí prosit. Vychoval jsi nevděčnou…
Za půl hodiny bylo po všem. Táta odešel, shrbený, jako by mu bylo devadesát. Ten jeho pohled Lenka měla v hlavě ještě dlouho pohled týraného psa v dešti. Ale vydržela bez slova.
Sotva zmizeli, otevřela dokořán okna, aby zmizelo smrady ryby, cigaret a laciných voňavek. Sebrala župan, deku a vše, co Ivana zanechala. Zamířilo to do popelnice. Druhý den si povolala úklidovou firmu a zámečníka. Jen ta představa, že se dotýká čehokoli, čeho se dotkla cizí ženská… Bylo jí z toho zle.
…Utekly čtyři dny.
Teď byla Lenčina byt zase v pořádku. Žádný nevkusný plast, žádné podivné pachy. Bydlela s manželem, ale při té představě se jí ulevilo.
S tátou už nemluvila. Na čtvrtý den jí sám zavolal.
Haló? zvedla po chvíli Lenka.
No tak co, Leni… zaznělo váhavě opilým hlasem. Jsi spokojená? Ivana mě opustila. Prostě odešla…
To jsem skutečně překvapená, neudržela se Lenka. Hádej, kdy to bylo až viděla tvůj skutečný byt a pochopila, že je tam práce až nad hlavu?
Táta popotahoval.
Jo… Dal jsem tam elektrický radiátor. Spali jsme na nafukovačce. Vydržela tři dny… Pak řekla, že jsem chudák a lhář. Sbalila si věci a odjela k sestře. Řekla, že jsem jí promarnil čas… A já ji přitom miloval, Lenko!
Ale táto, to nebyla žádná láska. Ty jsi chtěl pohodlí, ona taky. Prostě se vám to nevyšlo.
Bylo ticho, táta zjevně ještě neskončil.
Je mi tu samotnému hrozně. Leničko, je tu děsně… Můžu se vrátit? Budu tu sám, slibuju! Přísahám!
Lenka sklonila hlavu. Táta seděl někde mezi rozpadlými zdmi a chladem. Ale ten binec si způsobil sám: nevěrný mámě, obelhal dceru, pak motali hlavu Ivaně.
Jasně, bylo jí ho líto. Ale soucit teď akorát vše ničil.
Ne, tati. Nepustím tě tam zpátky, řekla Lenka. Najmi si řemeslníky, oprav si to. Nauč se žít s tím, co sis sám přivodil. Můžu ti dát kontakt na dobrý lidi, to je vše, co můžu. Potřebuješ-li, napiš.
Položila mu telefon.
Drsné? Možná. Ale už nechtěla, aby se její župan, a hlavně její duše, znovu ušpinily. Některé skvrny prostě nejdou vyčistit jde jen jim nedovolit, aby tam vůbec byly…