Zuzana Novotná stála uprostřed kuchyně a v rukou držela květináč s fialkou. Ta fialka byla Jitčina. Jitka ji koupila loni v dubnu na trhu, dlouho se rozhodovala mezi třemi, nakonec vzala tu, co měla nejhezčí a nejrovnější listy. Postavila ji na parapet, každou neděli opatrně zalévala. A teď stojí tchyně uprostřed kuchyně, svírá květináč v obou rukou jako něco podezřelého, co by se mělo nejprve pořádně prozkoumat, než to vyhodí.
Paní Novotná, co to děláte?
Jitka přišla z pokoje v tílku a domácích kalhotách. Anička teprve před chvílí usnula po obědě, Jitka doufala, že aspoň půlhodinu bude v bytě klid. Místo toho slyšela kroky, cinkání nádobí a šustění sáčků.
Uklízím, odpověděla paní Novotná, aniž by se otočila. Zase jsi ji dala špatně. Brání tu světlu, Jitko.
Je na tom místě, kam jsem ji dala já. Vybrala jsem ten parapet schválně.
No jo, ale východní strana. Fialky nemají rády přímé ranní slunce.
Roste krásně, podívejte. Už má poupata.
Protože je mladá. Pak ti uschne. Já ji dám sem, ke lednici, tam je akorát polička.
Jitka přešla do kuchyně a mlčky vzala květináč z tchyniných rukou. Nebylo to trhnutí, jen ho vzala a postavila zpátky na parapet.
Prosím vás, paní Novotná, nepřesouvejte mi věci.
Tchyně na ni pohlédla. V očích spíš překvapení než zlost, pohled člověka, jemuž právě vysvětlili pravidlo, které vždy považoval za mylné.
Jitko, nejde o věci. Chci pomoct.
Já vím. Ale je to moje kuchyň. Já si rozhoduji, co kde stojí.
Tvoje kuchyň, pozvedla paní Novotná obočí a otočila se ke dřezu. Jak chceš.
Vzala houbičku a začala pečlivě se silou čistit vodovodní baterii. Jitka pozorovala její široká záda v hořčičně žlutém svetru a hlavou jí běželo: proč jsi přišla ve středu bez zavolání, bez ohlášení? Klíčem v zámku, dveře se otevřou a už jsi mezi cizími věcmi a vysvětluješ, co kde má stát.
Navenek nic neřekla.
Kdy se Anička probudí? otázala se paní Novotná, aniž se otočila.
Asi za hodinu a půl.
Tak tu trochu poklidím, ano? Ty si odpočiň.
Jitka chtěla něco říct, ale jen suše odpověděla:
Mám tu pořádek.
Vidím, poznamenala tchyně a ustala v čištění. Jen byl trochu zaschlý vodní kámen na kohoutku.
Jitka si nalila vodu, stoupla si k oknu a pozorovala fialku. Jeden z poupat se už drobně rozevíral fialový květ s bílým okrajem. Anička do něj sahala každý den a říkala kvítíko. Jitka opravovala: květina. Anička se tomu smála a opakovala kvítíko.
Jitka postavila sklenici a šla zpátky do pokoje. Nezavřela dveře, nechtěla dělat gesto, nechtěla hádku. Přála si, aby tchyně pochopila, že přišla nevhod, že tady bydlí někdo jiný, kdo si žije po svém. Ale paní Novotná to buď nechápala, nebo to neřešila.
Za dvacet minut se z kuchyně začala linout známá vůně vývarová, silná.
Jitka se šla podívat.
Na sporáku její hrnec, ve kterém se něco vařilo.
Co to vaříte? zeptala se.
Polévku. Kuřecí se zavářkou. Petr přijde z práce hladový, a lednice byla prázdná.
Měla jsem tam pohanku. A karbanátky.
Karbanátky byly včerejší. Ty jsem vyhodila.
Jitka se zastavila.
Vy jste vyhodila moje karbanátky?
Vždyť byly od včerejška, Jitko. Ještě byste se otrávili.
Byly v pořádku. Dnes jsem je chtěla ohřát. Sama jsem je vařila.
Nebuď taková, karbanátky jsou za pár korun. Uvařila jsem polévku, to bude lepší.
Jitka se dívala na hrnec, polévka už byla skoro hotová, těstoviny nabobtnávaly ve zlatavém vývaru. Vonělo to dobře. To ji asi štvalo nejvíc ta krásná vůně, že polévku vařily tchyniny ruce, v jejím hrnci, z ingrediencí, které si paní Novotná zřejmě přinesla, a teď s tím musela něco dělat.
Děkuji, řekla Jitka. Ale prosím vás, příště mi nevyhazujte jídlo.
Nemyslela jsem to zle. Chtěla jsem pomoct.
Věřím. Ale nevyhazujte. Prosím.
Paní Novotná polévku zamíchala, neodpověděla.
Jitka si sedla ke stolu a pozorovala ji, jak s jistotou uklízí po sobě, myje lžíci, kterou zamíchala, otírá kraj sporáku. Pohybovala se po kuchyni sebevědomě, rovnou otvírala tu správnou skříňku, jako by tu byla už mnohokrát, když Jitka nebyla doma, když byla třeba u maminky, nebo spala, nebo byla s Aničkou na hřišti. Prostě přišla a chodila po bytě.
Paní Novotná, oslovila ji Jitka, jak často sem chodíte?
No, občas. Když je potřeba.
Když je potřeba to myslíte jak?
Tchyně se otočila, ve tváři otevřenost, možná trochu dotčenost.
Jitko, co tím myslíš? Nejsem přece cizí. Petr je můj syn.
Ano. A je to i jeho byt. I můj.
A co? To nemůžu přijít?
Můžete, když zavoláte a řekneme, že vás čekáme.
Dlouhá pauza. Paní Novotná na Jitku pohlédla tím výrazem, který už Jitka poznala směs nepochopení a skrytého zklamání, z něhož za pár hodin bude telefonát synovi.
Dobře, řekla nakonec. Jak chcete.
Polévku nechala na plotně. Odejít se rozhodla ještě předtím, než se Anička probudila. Přes zavřené dveře ji políbila na čelo: Tichounce, spinká a odešla. Klíč si vzala sebou.
Večer přišel Petr, sotva otevřel dveře, ucítil vůni.
Mamka byla tu?
Byla.
Voní to dobře.
Petře.
Svlékl bundu, pověsil ji do předsíně. Otočil se.
Co je?
Přišla bez ohlášení. Vyhodila moje karbanátky, co jsem včera dělala, přesouvala mi věci. Procházela celý byt.
Jitko, chtěla jen pomoct.
Já vím, už jsi mi to říkal. Ale chci, abys jí řekl, že musí zavolat, než přijde.
Petr vzal chléb, ulomil kousek, žvýkal.
Řeknu jí to.
Vždy to říkáš.
Tak jí to řeknu znova.
Jitka nalila polévku, postavila před něj talíř. Vzal lžíci, ochutnal.
Mamka vaří dobře, vyklouzlo mu a hned pochopil, že to nebylo nejvhodnější.
Jitka jedla tiše.
Za pár dní paní Novotná přišla zase. Tentokrát v pátek, kolem druhé. Anička se právě budila po odpoledním spánku a Jitka šla k postýlce, když v zámku cvaknul klíč.
Probudilas se, holčičko! Prošla bytem širým hlasem. Babička přišla!
Anička okamžitě přestala plakat. Vždycky přestala, když přišla babička. Jitka se nijak netvářila divné, ale přitom i uklidňující.
Vstoupila do dětského. Paní Novotná už rozpažila ruce u postýlky, Anička se natahovala.
Dobrý den, řekla Jitka.
Dobrý, dobrý, odpověděla tchyně, už zvedala vnučku, objímala a točila s ní. Chybělas mi. Volala jsi?
Ne, byla jsem tady vedle.
Tak já byla tiše. Neruším.
Přešly do kuchyně. Jitka udělala čaj. Anička seděla u babičky na klíně a jedla chleba s máslem, co si babička přinesla z domu spolu s něčím dalším, co Jitka ještě neviděla.
Přinesla jsem malinový dort, z cukrárny. Anička má ráda sladké.
Anička dort nejí.
Jak to?
Jsou jí dva a půl. Snažím se jí nedávat tolik sladkého. Po čokoládovém krému měla reakci.
Po krému. Tady je vanilkový, bez čokolády.
Paní Novotná, prosím…
Jitko, jeden kousek dítě nezabije, odvětila tchyně klidně, skoro mile, což bylo horší než výčitka. Své děti jsem vychovala, nic jim nebylo.
Vaše dítě a moje dítě jsou jiné. Anička má svoje reakce.
Děláš z toho moc velkou vědu.
Možná. Ale je to moje dítě a prosím vás, nedávejte jí dort.
Pauza. Anička se natáhla ke kabelce, paní Novotná ji nenápadně uklidila pod stůl.
Dobře, řekla. Bez dortu.
Děkuji.
Chvíli popíjely čaj. Anička si hrála na zemi s kastrůlkem a vařečkou, kterou paní Novotná vytáhla z dolního šuplíku a podala jí bez ptaní. Jitka to zaznamenala, ale mlčela. Vařečka byla čistá.
Jak se má Petr v práci? zeptala se tchyně.
Dobře. Je unavený.
Bývalý vždycky takový, od dětství. Dává do všeho vše, pak padne. Zamíchala čaj. Měl by si vzít dovolenou. Nechcete si v létě někam vyjet?
Zatím nevíme.
Vzala bych Aničku k sobě na chalupu, je tam klid.
Promyslím to.
Co promýšlíš? Udělejte to rovnou. Třeba v červenci.
Paní Novotná, říkám: promyslím to.
Tchyně na ni pohlédla. Jitka držela hrnek oběma rukama a dívala se zpátky. Jejich pohledy se na chvilku setkaly. A pak se paní Novotná obrátila k Aničce.
Pojď ke mně, Aničko.
Anička se odplazila, cupitala po linu. Babička ji přivinula a přivoněla jí k vlasům.
Jitka umývala hrnečky a dívala se z okna. Fialka byla na místě, druhé poupě se skoro rozvíjelo.
Dort paní Novotná nakonec stejně vytáhla, když Jitka telefonovala. Jitka vešla zpátky do kuchyně a viděla, jak Anička žmoulá v pěstičce kousek piškotu a babička se tiše usmívá.
Paní Novotná, upozornila Jitka.
Malý kousek, Jitko. Sama si natáhla ruku.
Anička sahá po všem, co jí kdo nabídne. Je to dítě.
Právě. Dítě má zkoušet.
Jitka přišla k Aničce, opatrně jí piškot vzala z ruky. Holčička neplakala, jen překvapeně se dívala na maminku. Jitka jí podala kousíček jablka z mísy. Anička si vzala jablko a ke kastrolku se vrátila.
Prosila jsem vás, nedávejte jí dort, řekla Jitka klidně.
Sama si vzala, to jsem už řekla.
Příště, když po něčem sáhne, řekněte jí ne. Jste dospělá, umíte říct dítěti ne.
Tchyně vstala, popadla tašku.
Já už půjdu.
Dobře.
Ty se zlobíš.
Ne. Jen chci, abyste u nás dodržovala naše pravidla.
Vaše pravidla, zamumlala, zapnula si tašku. Rozumím.
Odešla. Anička jí zamávala: Pá pá. Paní Novotná odpověděla už z chodby: Ahoj, sluníčko. Dveře se zavřely.
Jitka dort zabalila do igelitového sáčku a postavila ke dveřím, aby ho nezapomněla vrátit.
Večer Petr řekl: Ona Aničku prostě miluje.
Jitka: Já vím.
On: Tak v čem je problém?
Jitka dlouho mlčela a pak řekla: Petře, chápeš, že sem chodí, kdy se jí zachce, dělá co se jí zachce a nemusí se mě ptát? Je to náš domov. Nemám na to pořád dokola bojovat za to, čím krmím svoje dítě.
Petr seděl na gauči, díval se do telefonu. Pak ho položil.
Pomohla nám s bytem, Jitko.
Bylo to řečeno.
Jitka složila ruce do klína.
Pamatuju si to.
Bez ní bychom ještě dlouho bydleli v nájmu.
Pamatuju, Petře.
Možná bychom jí měli vyhovět, aspoň trochu…
V čem? Vydržet všechno? Dát jí volný přístup, protože nám půjčila peníze?
Petr neodpověděl.
Tak to nefunguje, řekla Jitka. Úplně to nezakládá právo přijít kdykoli.
Zvedl telefon.
Promluvím s ní.
Říkal jsi to dvakrát.
Promluvím znova, Jitko. Co ještě chceš slyšet?
Chtěla, aby sám pochopil. Ne protože mu to pořád bude vysvětlovat. Jen aby to věděl. Ale viděla, že nechce chápat znamenalo by to jednat, a to by přineslo konflikt s matkou, který ho děsil víc než Jitčino mlčení.
Nic, odvětila. Dobrou noc.
Šla zkontrolovat Aničku.
Dcerka spala, ruce roztažené, tvář zabořenou do polštáře. Jitka ji otočila na záda, Anička cosi zamumlala a spala dál. Jitka zůstala v šeru, naslouchala jejímu dechu.
Uteklo několik dní.
V sobotu ráno volala paní Novotná:
Jitko, chtěla jsem přijít v neděli. Máte čas?
V neděli máme něco domluvené.
Co máte? Petr říkal, že budete doma.
Jsme doma, ale máme svoje plány. Jindy, prosím.
Dlouhé ticho.
Koupila jsem Aničce hračku. Chtěla jsem přinést.
Můžete ji poslat přes Petra.
Další, ještě delší pauza.
Dobře, řekla už jiným tónem. Tak jo.
Večer Petr povídá:
Máma je dotčená.
Vím.
Říká, že ji nechceš pustit dovnitř.
Nechci ji pouštět bez domluvy. Je v tom rozdíl.
Pro ni ne.
Jitka skládala čisté prádlo na postel. Nadzvedla prostěradlo, protřepala ho, uhladila.
Petře, na čí straně vlastně jsi?
Nejsem na žádné straně. Chci, abyste…
Ne. To není otázka pochopení. Je to otázka, kdo tu rozhoduje. Ona, nebo my dva?
Seděl na kraji postele, sledoval, jak skládá prádlo.
My dva, řekl po chvíli.
Tak jí to opravdu řekni. Ne jako vždy, ale naplno. Že bez ohlášení ne. Že má respektovat moje prosby a že musí vrátit klíče.
Podíval se.
Klíče?
Ano. Klíče.
Jitko, to je…
Co?
Vstal, chodil po pokoji. Pak řekl:
To ji hodně raní.
A mě její návštěvy nebolí?
Není to to samé.
A proč ne?
Mlčení.
Protože je to moje máma, řekl potichu.
A já jsem Aniččina máma. A tvoje žena. Jitka pečlivě položila prostěradlo do skříně. Já neříkám, že sem nemůže chodit. Jen ať zavolá, ať se ptá, ať dodržuje naše pravidla. To není moc.
Neodpověděl. Odsedl na kuchyň.
Jitka vzala ze sušáku další kousek Aniččinu mikinku s kačenkama. Jedno očko knoflíku nedrželo, musí ho přišít. Dala ji stranou.
Po další dvou týdnech volala paní Novotná Petrovi, že má narozeniny synovce a že nemůže v pátek, ale v sobotu by ráda přišla, pokud to jde. Petr řekl: Samozřejmě. Jitce nic neřekl.
V sobotu otevřela Jitka dveře a viděla tchyni s těžkými taškami.
Ahoj, Petr říkal, že přijdeš.
A už jsem tady.
Dobře. Pojď dál.
Pomohla jí s taškami. Byly plné jídla: brambory v síťce, cibule, sklenice domácího kompotu, kus vepřového, jablka, balík s moukou.
Chtěla jsem dělat šátečky z těsta, vysvětlila paní Novotná, skládajíc nákup na stůl. Petr má rád s kapustou.
Paní Novotná, mohla bych vás poprosit…
Jitko, máš váleček? Svůj jsem nechala doma.
Mám, ale…
Výborně. Zatím zamíchám těsto, Anička spí.
Už si myla ruce, otvírala správnou šuplík, našla mouku, bez zeptání.
Jitka odešla z kuchyně. V ložnici seděl Petr s mobilem.
Řekl jsi jí, že může přijít?
Zvedl oči.
Jo. Chtěla…
Ale nezeptal ses mě.
Jitko, je to moje mamka.
Je to náš byt. Mohl ses zeptat.
Stejně bys řekla ne.
V tom byl celý problém. V té jediné větě. Stejně bys řekla ne, proto jsem se neptal.
Jitka chvíli mlčela. Za zdí cinkala paní Novotná s nádobím, vůně cibule, pak něco připáleného, pak zase cibule.
Příště se ptáš. Vždycky. Rozumíš?
Něco odpověděl, ale Jitka už nečekala. Šla za Aničkou, která akorát vstávala.
Šátečky paní Novotná upekla. Byly výborné: křupavé, s kapustou, jak slíbila. Anička snědla celý jeden a poprosila ještě. Tchyně zářila. Jitka jedla mlčky, v myšlenkách na karbanátky, piškoty, fialku.
Když paní Novotná odcházela, zastavila se v chodbě a ukázala na roh.
Tady by se hodila polička na boty. Neskladní se na zemi dobře.
Promyslíme to, řekl Petr.
Viděla jsem na trhu pěkné dřevěné. Mohla bych koupit.
To netřeba, zarazila Jitka. Koupíme si sami, když budeme chtít.
Tchyně na ni pohlédla, pak na Petra, pak se obula a odešla.
Dveře se zavřely.
Proč jsi byla taková, řekl Petr.
Jak?
Nabízela pomoc.
Nabízela, že pověsí moji poličku v mém bytě bez mého svolení. To je rozdíl.
Odešel do kuchyně. Jitka slyšela, jak si bere poslední šáteček.
Duben byl chladný. Jitka chodila s Aničkou na procházku dopoledne, po obědě usínala, Jitka vařila, prala, uklízela, někdy četla. Život byl klidný, malý, ale vlastní.
Jednoho dne, když Jitka četla u okna, Anička spala, cvaknul zámek.
Odložila knihu.
Vešla paní Novotná, rozhlédla se, uviděla Jitku:
Ty jsi tu. Dobře. Nebudu zdržovat.
Paní Novotná.
Chci jen vyměnit záclony. Dovezla jsem nové, hezčí. Ty už vybledly.
Rozbalovala balík hned v chodbě. Uvnitř lehce žluté se vzorkem.
Zastavte, řekla Jitka.
Tchyně na ni pohlédla.
Co?
Prosím, nenoste sem nové záclony. Tyhle jsem vybírala já. Mám je ráda.
Jsou obyčejné. Tyhle jsou pěkné, koupila jsem je ve slevě.
Paní Novotná. Jitka vstala. Už jsem říkala, že je třeba předem zavolat. Říkala?
Ano, říkala.
Zase jste přišla bez zavolání.
Myslela jsem, že jsi tu.
To je jedno. Máte zavolat. Jitka udělala krok. Ty záclony nechci. Jsou moje, pořiďte si je domů.
Tchyně chvíli mlčela, pak záclony pečlivě složila.
Jsi tady paní, řekla.
V tónu bylo něco jiného než uznání, spíš tvrdohlavost. Možná výčitka.
Ano, souhlasila Jitka. Jsem paní domu.
Tu návštěvu odešla hned, ani si nedala čaj. Poprvé za ty měsíce nezůstala nic vařit ani nedávat do lednice.
Večer Petr řekl:
Mamka volala. Je smutná.
Vím.
Prý jsi na ni byla tvrdá.
Ne, jen jsem řekla, ať dodržuje to, co jsme už probírali.
Chtěla pomoc.
Petře, řekni mi jedno: myslíš, že když chce někdo pomoci, může v cizím bytě dělat cokoli?
Toho se nedočkala.
Pokud ano, máme různé názory. Pokud ne, postav se za mě. Jsem tvoje žena.
Vzal jí za ruku. Nechal ji chvilku v dlani.
Promluvím s ní, slíbil.
Říkal jsi to už pětkrát.
Jitko…
Pětkrát, Petře.
Vstal a odešel.
Jitka sklidila nádobí, utřela stůl, posunula fialku do světla. Druhé poupě rozkvetlo, třetí nabíralo sílu.
Konec dubna. Petrovi je třicet.
Jitka se těší na narozeniny, najde recept na medovník, připraví suroviny, upeče korpusy, v noci vše spojí krémem z kysané smetany a kondenzovaného mléka. Dala chladit.
Hostů má být málo: dva Petrovi kamarádi s manželkami, jeho sestra Alena s mužem. A samozřejmě paní Novotná.
Stůl krásně prostřela: bramborový salát, pečená ryba, sterilované okurky, uzené, vše pořádně. Snažila se.
Paní Novotná přišla první, tentokrát předem zavolala a nabídla pomoc. Jitka řekla: Je hotovo, jen přijďte. Hned zkoumala prostřený stůl:
Tohle je ryba?
Losos.
Petr má radši pstruha.
Dnes je losos.
Dobře. Srovnala vidličku o pár centimetrů. Tohle je tvojí práce? Sama jsi pekla dort?
Ano. Medovník.
Petr radši má Napoleon. Tenhle je těžký na žaludek.
Nic neříkal.
Mně ano.
Jitka překrojila chleba. Mlčela.
Udělala bych Napoleon, stačila bych to, šeptla tchyně.
Už je hotovo. Je dobrý.
Uvidíme.
Přišli hosté, bylo veselo. Anička běhala mezi dospělými, všichni jí podávali sušenky, Jitka hlídala, kolik toho sní.
Petr byl spokojený. Smál se s kamarády, pil víno. Jitka ho sledovala, říkala si: to je on, můj živý, veselý muž. Jenom zůstal mezi mnou a matkou, a sám neví, že to je jeho úkol, ne náš.
U stolu seděla paní Novotná naproti Jitce.
Když Jitka přinesla dort, rozkrájený na porce, paní Novotná se otočila k manželce Petrova kamaráda:
Medovník. Jitka dělala.
Voní moc hezky, řekla ona.
Je docela specifický, ne každý ho má rád. Je těžší.
Někdo si vzal kousek. Jitka postavila dort na stůl, postála u něj.
Petr má radši Napoleon, dodala paní Novotná bez adresy. Ale co už.
Bylo ticho. Po dvou vteřinách se někdo zakousl do dortu: Výborný, a mluvení šlo dál.
Jitka sklidila trochu nádobí na kuchyni. Postála tam chvilku, vydechla. Vrátila se.
Už ke konci, když Anička byla unavená a usínala, Jitka ji zvedla do náručí. Paní Novotná vstala.
Uložím ji.
Já sama, odmítla Jitka.
Jitko, jsi unavená. Nech mě.
Já sama, paní Novotná.
Tchyně se zastavila. Z obývacího se nesl hluk, smích.
Pořád si všechno děláš sama, řekla tiše, aby nebyla slyšet chtěla jsem pomoct, ale ty nedovolíš. Mrzí mě to.
Jitka se otočila. Anička na rameni téměř spala.
Paní Novotná, uložím ji sama. To není výčitka. To je moje právo.
Zanesla Aničku do pokoje.
Uložila ji, pohladila po hlavě. Anička spala okamžitě. Jitka zavřela dveře a vrátila se.
Hosté se začali rozcházet. Alena líbala bratra, něco mu šeptala do ucha. Jeden z kamarádů si obouval boty v předsíni. Všechno už končilo.
Paní Novotná v kuchyni skládala do krabičky bramborový salát.
Co to děláte?
Beru zbytky domů, je toho moc.
Nepropadnou. Sníme je zítra.
Je tam ještě půl mísy.
Vezmu si sama, paní Novotná.
No, když už jsem…
Dejte mi krabičku.
Hlas Jitky byl klidný. Právě proto se na ni tchyně zadívala s něčím jako opravdovým zájmem. Zastavila se.
Co je s tebou? ptala se.
Nic. Dejte mi krabičku.
Tchyně ji postavila na stůl. Chvilku bylo ticho.
Jitko, nejsem ti nepřítel.
Vím to.
Mám Petra ráda. Mám ráda Aničku.
Já to vím. Jitka dala krabičku do lednice. Ale mám vlastní rodinu. Petr má ženu a dceru. Potřebujeme prostor.
Jaký prostor? Jak to myslíš?
Znamená to toto: chodíte bez ohlášení, děláte v našem bytě, co uznáte za vhodné. Vyhazujete moje jídlo, přerovnáváte věci, přivážíte nové záclony bez ptaní, dáváte Aničce, co vám nechci dovolit. Dnes jste před hosty řekla, že udělaný dort není dobrý, protože Petr má rád jiný. To není pravda. Petr mi to nikdy neřekl. Ale i kdyby ano, tak to není věc, co by se říkala před lidmi.
Paní Novotná zmlkla.
Nejsem váš nepřítel, pokračovala Jitka. Jsem matka vaší vnučky, žena vašeho syna. Chci normální vztahy. K tomu jsou ale potřeba pravidla. Pro všechny stejná.
Vyhazuješ mě? zeptala se tiše.
Chci jen, abyste respektovala tento domov.
Respektuju.
Ne. Jitka vydechla. Prosím, rozlučte se s hosty a odejděte domů. Zítra si chci o tom promluvit s Petrem.
Paní Novotná vzala tašku, zapnula, dlouze se na Jitku podívala.
Dobře, říkala.
Vyšla do obýváku, objala Petra, políbila ho na tvář. Něco řekl, usmála se. Rozloučila se s hosty. Do dětského jen nakoukla bylo už ticho. Pak se oblékla a odešla.
Petr zavřel za posledními hosty, vrátil se na kuchyň.
Jsem mrtvý, povzdechl si.
Sedni, řekla Jitka. Musím s tebou mluvit.
Sedl si. Podíval se na ni.
Fakt vážně?
Ano.
Nalila mu čaj, sobě taky. Postavila hrnky, sama si sedla.
Petře, chci, abys vzal mámě klíče.
Odložil hrnek.
Cože?
Klíče od bytu. Chci, abys je vzal.
Dlouhé ticho. Díval se do hrnku.
Jitko, to je…
Vím, co řekneš. Bude ji to bolet. Bude smutná. Dluh jí máme, protože nám pomohla s bytem. Jitka mluvila tiše, klidně. Řeknu ti to takto: vezmeme si menší půjčku, vrátíme jí její podíl, zavřeme tu kapitolu. Pak už nebude mít morální právo chodit kdykoli, protože přispěla penězi.
Ale splácíme přece v pohodě. Proč si dělat další úvěr?
Abych už neslyšela, že nám pomohla, pokaždé, když si dovolím chtít respektování našich pravidel.
To neříkám.
Říkáš to kdykoli.
Odešel k oknu. Venku byla tma, naproti svítilo jedno okno. Díval se tam.
Máma to má těžké, zamumlal. Po tátovi zůstala sama se mnou a Alenou. Zvykla si vše řídit.
Chápu.
Fakt nechce zle.
Vím. Petře, já po tobě nechci, abys mámu přestal mít rád. Jen abys jasně stanovil: jsi dospělý, máš rodinu, ona musí znát hranici.
Klíče ji raní.
Možná. Ale buď bude respektovat pravidla, nebo se s ní rozloučíme. To není kruté. Je to obyčejný řád.
Otočil se.
Dnes jsi ji vyhodila.
Jen jsem jí řekla, ať jde domů po tom rozhovoru.
Je z toho špatná.
Já taky byla mnohokrát. Když vyhodila moje karbanátky. Když dala Aničce dort, když jsem to zakázala. Když před lidmi řekla, že dort je špatný. Jitka se zvedla. Už nechci vše vysvětlovat. Chci, abys to udělal jednou a naplno.
Dlouho mlčel. Pak řekl:
Řekne, že jsme nevděční.
Možná.
Že jsem ji vyměnil za tebe.
Možná.
Mně to bude hrozně líto.
Vím.
Stáli v kuchyni. Ticho. Za zdí spala Anička.
Opravdu chceš úvěr? zeptal se Petr.
Chci, aby to byl náš domov. Ne z jejích peněz. Náš.
Už je to náš domov.
Dokud má klíče, není.
Přišel ke stolu. Vzal hrnek, napil se.
Dej mi pár dní, řekl.
Dobře.
Promluvím s ní.
Dobře.
O klíčích a o všem ostatním.
Dobře, Petře.
Odložil hrnek. Podíval se na ni.
Ten dort byl dobrý, řekl tiše. Opravdu.
Neodpovídala. Umývala hrnky.
Tři dny se nedělo nic. Paní Novotná nevolala. Petr chodil do práce, pak jedl, hrál si s Aničkou před spaním. Byl mlčenlivý.
Čtvrtý večer řekl:
Mluvil jsem s ní.
Jitka čekala.
Bylo to těžké. Poškrábal se na hlavě. Plakala.
Znám to.
Řekla, že ji nemáme rádi.
Vždy to říká.
Jo. Odmlčel se. Řekl jsem o klíčích. Že má předem zavolat. Že nemá měnit věci bez dovolení. Že Aničce nesmí dávat, co nechci.
Souhlasila?
Ne hned. Říkala, že jsem pod tvým vlivem. Že ji vyháníš.
A ty?
Řekl jsem, že je to naše společné rozhodnutí.
Jitka vydechla.
Děkuju.
O klíčích prosí o týden. Slíbila, že je odevzdá, ale potřebuje zvyknout.
To není odpověď.
Jitko, dej jí týden.
Petře.
Týden. Když neodevzdá, půjdu pro ně sám. Platí?
Přemýšlela.
Platí. Týden.
Přikývl. Vzal noviny z práce, začal je prohlížet.
O tom úvěru jsem taky přemýšlel, řekl, oči v novinách. Asi máš pravdu. Spočítáme to.
Spočítáme.
Známý v bance by mohl poradit.
Dobře.
Ticho, obyčejný večer. Anička v sousedství cosi mumlala a hrála si s kostkami.
Jitka vstala, prošla chodbou, nakoukla k Aničce. Stavěla věž z kostek, zcela vážně.
Věž, řekla Jitka.
Věž, opakovala Anička a přidala další kostku.
Věž se zachvěla, ustála.
Uběhl týden. Paní Novotná zavolala ve středu, jestli může přijít v sobotu, jestli je to vhodné. Jitka potvrdila. Tchyně přišla přesně ve tři, jak bylo domluveno.
Nesla malý balíček: knížku pro Aničku s obrázky. Podala ji přímo, nerozbalovala.
Tady, řekla. O zvířátkách. Má je ráda.
Děkuji, řekla Jitka.
Ahoj, babi! Anička vyběhla z pokoje.
Paní Novotná se k ní sehýbla, objala ji a přes její hlavičku pohlédla na Jitku. Už ne s výčitkou, spíš s něčím novým.
Pily spolu čaj. Mluvily o počasí a o chalupě, že prý to vypadá na teplé léto. Anička si prohlížela obrázky, ukazovala babičce lišku, zajíce, medvěda.
Medvídek, říkala Anička.
Medvídek, přikyvovala paní Novotná.
Na konci vytáhla z kabelky svazek klíčů. Jeden odepnula, položila na stůl.
Tady. Jak jsme se domluvili.
Petr ho vzal, podržel, schoval do kapsy.
Děkujeme, mami.
Za nic. Dopila čaj. Zavolejte, kdy mě chcete vidět, přijdu. Jak jsme řekli.
Dobře, přikývl Petr.
Nevadí mi chodit na domluvu. Mluvila vyrovnaně, ne se záští, ale bez obvyklého tepla. Chápu, že jste rodina, že máte svá pravidla.
Rádi tě vidíme, ujistil ji Petr.
Podívala se na něj, pak na Jitku.
Vím, řekla.
Možná to byla pravda. Možná ne. Jitka to neřešila.
Paní Novotná odešla ve tři čtvrtě na šest. Anička jí zamávala z okna. Tchyně na chodníku vzhlédla, zamávala zpátky.
Petr zavřel větračku.
Tak co, řekl.
Tak, odpověděla Jitka.
Anička si šla číst knížku do pokoje. Stáli spolu u okna.
Dlouho nevolala, poznamenal Petr. Je jí těžko.
Vím to.
Nelituješ?
Jitka poprvé v klidu a naplno přemýšlela.
Nelituju. řekla.
Ani já ne.
Stáli tam spolu a dívali se z okna. Dole šla paní Novotná, v hořčičném svetru, s taškou přes rameno, za rohem zmizela.
Měli bychom přesunout skříň, napadlo Petra.
Kterou?
Tu v předsíni. Když ji posouvala, nelíbí se ti tam.
Pamatuješ to?
Pamatuju.
Jitka se na něj podívala.
Teď hned?
Proč ne.
Přišli do předsíně. Skříň stála u zdi, jindy bývala napříč, šlo lépe otevřít dvířka.
Petr uchopil z jedné strany, Jitka z druhé.
Raz, dva, napočítal.
Posunuli. Teď dvířka krásně šly.
Tak, řekl Petr.
Tak.
Z dětského přišla Anička s knihou.
Mami, podívej, liška.
Liška, potvrdila Jitka. Chytrá.
Chytrá, ozvala se Anička a spokojeně odešla.
Jitka prošla do kuchyně, nalila si vodu. Sklenici postavila na stůl a zadívala se na parapet.
Fialka stála tam, kde ji sama postavila. Tři květy se rozvinuly, krásně kvetly fialové s bílým lemem, plné. Ještě čtvrté poupě bylo zatím zavřené, pevné. Listy husté, tmavozelené, rovné. Neuschla.