Paní svého bytu.
Aničko, tys zase zapomněla přikrýt máslo víčkem, povzdechla si Vladimíra Koudelová a hlučně přisunula židli ke stolu. Teď přes noc nasáklo všechny vůně z lednice. Lukáši, namázni si radši tvaroh, koupila jsem včera čerstvý.
Anna sevřela prsty na rukojeti nože a soustředěně krájela chleba, snažila se to dělat rovně, i když se jí ruce trochu třásly. Za oknem šedlo deštivé říjnové ráno, po skle stékaly kapky a kuchyně působila až příliš malá pro tři dospělé lidi.
Mami, to se s tím máslem nic nestalo, procedil Lukáš, aniž by zvedl oči od telefonu, žvýkajíc svůj chleba.
No jistě, jistě. Já to jen říkám ze starosti. Vy mladí myslíte, že se jídlu nic nestane. A pak vás bolí břicha a kdo vás bude léčit?
Anna položila talíř s nakrájeným chlebem na stůl a unaveně se posadila. Hlava se jí od rána točila, v ústech měla podivnou pachuť. Nalila si čaj z pytlíku Dobré ráno doufala, že teplý nápoj zažene blížící se nevolnost.
Aničko, ty zase nic nejíš, nevynechala Vladimíra příležitost, zahlédnout skrz brýle. Podívej se, co jsi pohublá. Lukáši, jak ty chceš na takové ženě zakládat rodinu? Dítě potřebuje zdravou mámu.
Uvnitř se něco křečovitě stáhlo. Anna upila horký čaj a donutila se k úsměvu.
Paní Koudelová, ráno prostě nemám hlad. Vždycky to tak mám.
Vždycky, vždycky Za mých časů se chodilo do práce s teplotou a nikdo si nestěžoval. Dnešní mládež má na všechno neschopenku. Já v tvém věku už vychovávala Lukáše, sama, mezi tím zvládla práci, domácnost všechno pěkně v pořáku.
Lukáš konečně vzhlédl od telefonu.
Mami, vždyť Anna včera seděla v kanceláři do osmi, uzávěrka. Co s tím má společného máslo?
Já neříkám, jen se bojím o vás. Mladá rodina, měli byste už přemýšlet o potomkovi, ale takhle zdraví chatrné
Anna vstala a odnesla nedotčený hrneček do dřezu. V odrazu okna viděla, jak Vladimíra s mateřskou péčí klade Lukášovi na talíř další porci tvarohu. Za jejími zády se nesl klidný, dojatý hlas tchyně adresovaný Lukášovi.
Synku, nezapomeň, máš dneska důležité jednání. Vyžehlila jsem ti tu světle modrou košili, visí na židli.
Anna stála nad dřezem a ve ztuhlých prstech držela svůj čaj. Uvnitř cítila břímě, které přesahovalo únavu, bylo to něco hlubšího dotčenost, která hryzala zevnitř.
A přitom ještě nedávno, tři měsíce zpět, se na příjezd tchyně opravdu těšila.
***
Vladimíra Koudelová dorazila k nim na konci července. Zavolala pozdě večer, nervózní hlas na hraně slz. Sousedé ve Vsetíně ji vytopili, parkety v čudu, půlka nábytku na odpis, čekají ji rozsáhlé opravy. Stavební firma slíbila týden, možná deset dnů.
Lukáši, můžu u vás přenocovat ten týden? Hotel je drahý a já bych tam byla sama, štkala do telefonu a Lukáš samozřejmě hned souhlasil.
Anna se tehdy opravdu těšila. Tchyně bydlela až ve Vsetíně, viděly se vzácně, zpravidla o svátcích, vztahy měly v klidné rovině. Vladimíra působila rázně, energicky trochu upovídaná, ale neškodná. Po smrti manžela žila sama, pracovala v archivu, pěstovala fialky.
To uteče, je to jen týden, řekla Anna manželovi, v duchu už režírovala přesuny v bytě. Aspoň budeme mít čas si pořádně promluvit.
Lukáš ji objal a políbil do vlasů.
Jsi zlatá. Vím, že je to pro tebe nepohodlné, ale mám větší klid, když máma není s tím vším sama.
Vladimíra přijela se dvěma obřími kufry a kartonovou krabicí svázanou provázkem. Anna s Lukášem jí pomáhali s věcmi od vlakového nádraží. Tchyně byla bledá, s očima zarudlýma a ústa měla pevně semknutá.
Aničko, díky, že jste přístřeším pro starou bábu, objala Anna na prahu bytu. Jen na chvíli, slibuju. Jakmile budou hotovi, hned mizím, nebudu vás zatěžovat víc, než je nutné.
První dny byly skoro idylické. Vladimíra vařila obědy, uklízela, když Anna s Lukášem byli v práci. Večer čaj a sušenky Takáč, které přivezla celou krabici, a u stolu se vyprávělo. Lukáš rozkvetl, vtipkoval, očividně mu blízkost matky udělala dobře.
Jenže koncem druhého týdne se cosi změnilo.
Nejdřív šlo o drobnosti. Vladimíra přerovnala kořeničky, prý takhle je to praktičtější. Potom přeskládala prádlo ve skříni a vše s vlastním systémem. Anna nacházela věci na nových místech a nebyla si jistá, zda si má stěžovat. Říkala si: maličkosti, opravdu.
Aničko, všimla jsem si, že máte na garnýžích prach asi jste to dlouho neotírali? To je škodlivé, můžeš z toho skončit s alergií. Dneska jsem to setřela, už je čisto, poznamenala švagrová, když rozlévala polévku.
Děkuji, paní Koudelová, brumlala Anna, tváře jí rudly. Nestíhala otírat garnýže každý týden, pracovala hodně, večer byla ráda, že otevře knihu nebo pustí seriál.
Já ti to nevyčítám, zlato, zářila Vladimíra. Chci být nápomocná, ať máš volněji.
Po třech týdnech volali stavitelé z Vsetína: s bytem je víc potíží, zasekli se na elektrice, to ještě deset dnů. Vladimíra byla viditelně rozladěná, ale statečně to zvládla.
Lukáši, snad vám nepřekážím? Ještě chviličku a bude klid.
Nepřekážíš, mami, objal ji Lukáš.
Anna se dívala a mlčela. Někde vzadu v hlavě se jim usadilo jemné mravenčení nejistoty, ale zaháněla je: vždyť to uběhne.
Jenže neuběhlo.
Měsíc za měsícem, bez výrazné změny. Vladimíra se jaksi nenápadně zabydlela v jejich malém bytě. Spala v bývalé Aniččině pracovně, kde byl rozkládací gauč a pracovní stůl. Anna skončila s notebookem v kuchyni nebo v ložnici nepříjemné, ale nebylo odvahy svou vlastní místnost nazpátek vyžadovat.
Každý večer Vladimíra vařila většinou to, co měl rád Lukáš. Brambory na smetaně, guláš, řízky. Anna zvyklá spíš na lehčí jídla a ryby, se neodvažovala říct, že by taky ráda něco zeleninového.
Aničko, ty zas nic nejíš, kroutila hlavou tchyně. Lukáši, podívej na tu svoji ženu, samá kost a kůže. Asi by měla jít k doktorovi, co když má něco se žaludkem.
Aničko, fakt jíš málo, přisadil Lukáš a díval se na ni lehce znepokojeně.
Prostě nemám hlad, opakovala Anna. Byla to pravda. Chuť k jídlu zmizela. Ráno se jí chtělo zvracet, přes den padala na ni lehká slabost. Ale k lékaři nechtěla bála se, že uslyší, že je to od stresu. Přiznat stres znamenalo přiznat, že ji tchyně dusí. Jak se to vlastně říká nahlas?
***
V září přišel pracovní kalup. Finančák chtěl okamžitě upřesnit výkazy, v kanceláři seděli s kolegyněmi dlouho do večera. Anna domů přicházela v devět, někdy v deset, vyčerpaná, s hlavou jak střep.
Bytem ji vítalo žluté světlo, vůně večeře a hlas Vladimíry.
Aničko, no konečně! My už s Lukášem dojedli, nechala jsem ti v hrnci. Jenom mi neměň polohu hrnců na plotně, mám to schválně poskládané, víš jak.
Anna poslušně ohřívala porci, kterou sotva pozřela. Lukáš si sedl vedle, políbil ji na tvář, povyprávěl, co se mu v práci přihodilo. Vladimíra seděla blízko, něco pletla nebo četla časopis, prostě byla všude. Vzduch v bytě najednou houstl.
Lukáši, mně připadá, že bude tvoje máma u nás bydlet už navždycky, zeptala se Anna v noci, když už leželi ve tmě.
Ale renovace není hotová, zamumlal ospale. Zkus to ještě vydržet, tam se žít nedá.
Ale už je to dva měsíce
Aničko, to je přece moje máma. Je sama, je jí těžko. Nemůžeš být trochu chápavější?
Zabolelo to, až Anna ztichla a odvrátila se. Lukáš usnul do minuty, zatímco ona ležela s očima do tmy, naslouchala šimrání a pohybům na druhé straně zdi.
Ráno ji Vladimíra přivítala s nápadem.
Aničko, napadlo mě, že ti budu o sobotách pomáhat s úklidem. Vždyť sama vidím, jak jsi unavená. Ve dvou to zvládneme raz dva.
Anna chtěla odmítnout, ale Vladimíra už smýčila mop, kyblík, hadry. Myly spolu, Vladimíra si pořád neodpustila komentář.
Jé, za radiátorem je solidní nános! A záclony taky potřebují vyprat, vidíš je? A lednici, Aničko, tu čistíš kdy? Každé dva týdny aspoň? Bakterie se tam rozmnoží hned.
Anna kývala, drhla, myla, a s každou větou v ní narůstalo tiché podráždění. Ale říct cokoliv ostřejšího nemohla. Tchyně přece jen pomáhala, měla dobrý úmysl jak by mohla být nevděčná?
Koncem září už Anna věděla, že se doma cítí spíš jako host. Nezkušený, nepraktický, nedostatečný. Vladimíra měla pod palcem kuchyň, koupelnu, dokonce praní. Oblečení Lukášovo prala sama, skládala jinak, košile škrobila.
Lukáš vždycky miloval, když mu košile křupe, usmívala se Vladimíra. Už odmalička jsem ho to učila.
Anna prala své věci zvlášť, a to jen v těch krátkých pauzách, kdy byla pračka volná. Někdy si připadala, že se po bytě krade, aby nenarušila pořádek.
V noci se jí zdály podivné sny. Bloudila po nekonečných chodbách, hledala svůj pokoj, všude zavřeno. Nebo stála v kuchyni, chtěla vařit, ale všechny hrnce a talíře záhadně mizely.
Budila se zpocená a s bušícím srdcem. Toužila Lukáše vzbudit a říct mu, jak dusno cítí, jak moc to nezvládá, ale slova se zarazila v krku. Jak by vlastně popsala, že ji tchyně dusí péčí? Kdo by to pochopil?
***
S prvním říjnem přišly zvláštnější věci.
Anna se ráno probudila s nevolností. Do koupelny stihla doběhnout tak tak. Nad umyvadlem bledá, třaslavá. Za dveřmi hlásila Vladimíra:
Aničko, jsi v pořádku? Není třeba zavolat doktorku?
Ne, dobrý, jen nějaký žaludek.
A to bylo co? Vždyť večeře byla z čerstvého masa. Lukáš to jedl taky a nic.
Není to večeří, paní Koudelová. Asi včerejší stres.
Celý den slabost, v práci se Anně pletly čísla před očima. Kolegině ji přemlouvala:
Ančo, vypadáš jak smrtka. Nechceš domů?
Nemůžu, zítra výkazy.
Ale k lékaři nešla. Vrátila se domů pozdě, Vladimíra ji přivítala obličejem téměř dotčeným.
Starali jsme se, Lukáš byl taky nervózní. Tobě vůbec nedochází, že tu na tebe čekáme?
Promiň, je moc práce.
Práce! Vy mladí pořád práce. A doma, kdo bude?
Anna zmizela v ložnici, padla na postel, hlava jí třeštila. Skrz stěnu slyšela tlumené hlasy Vladimíra s Lukášem si povídají. Slova nerozuměla, ale intonace byla jasná. Něco si stěžuje. Lukáš odpovídá, uklidňuje ji.
Anna sevřela polštář a užuž chtěla křičet. Nahlas, klidně dlouze, dokud nebude konec sil. Mlčela, jako vždy.
Ráno při oblékání zjistila, že její oblíbenou hedvábnou halenku zdobí nevysvětlitelné žluté fleky na límci. Večer přitom byla čistá.
Paní Koudelová, nevíte, co se stalo s tou bílou halenkou? zeptala se, když přešla do kuchyně.
Tchyně se otočila od plotny, nevinný pohled.
S jakou halenkou?
S bílou byla čistá, teď má flek.
Aničko, já tvoje věci vůbec neberu do ruky. Možná jsi něco polila a zapomněla.
Anna na ni zírala se zjevným pocitem, že lže. Ví to. Udělala to. Ale neměla důkaz a opět zmlkla. Vzala jiný svetr a odešla do práce s těžkým hrudníkem.
A podivností přibývalo. Ztratila se její oblíbená keramická hrnek, co dostala od Lukáše k narozeninám. Prostě zmizel. Vladimíra jen pokrčila rameny:
Možná spadl a vyhodila jsi ho? Já nic nevím.
Potom byla v koupelně prázdná flaška šamponu doslova ze dne na den. Vladimíra pokrčila rameny:
To je zvláštní, možná protéká víčko. U těch levných to dělá.
Anna přestala klást otázky. Každým dnem vplouvala do podivného světa otupělosti, v práci fungovala na autopilota, večer vysedávala s notebookem namáčknutá v kuchyni. Do pokoje, který teď obývala Vladimíra, nechtěla vůbec vkročit. Lukáš byl podrážděný a uzavřený, párkrát se málem pohádali.
Ančo, jsi poslední dobou nervózní, řekl jednou. Je to z práce?
Ne. Není.
Tak z čeho?
Podívala se na něj a stejně ji napadlo říct pravdu: že jí dusí přítomnost jeho matky, že se cítí cizí ve vlastním bytě. Ale jak obvykle, slova se nevyškrábala ven.
Jen jsem unavená. Promiň.
Objal ji, políbil do vlasů.
Vydrž to ještě trochu. S mámou jsem mluvil; už brzo odjede, rekonstrukce finišuje.
Jenže rekonstrukce nikdy neskončila. Každý týden volala Vladimíra stavitelům a vracela se se starostlivým obličejem.
Prý už jen pár dnů lepí tapety, dělají sokly. Jen týden a je to.
Jenže týdny se sypaly v měsíce.
***
Na konci října ztrácela Anna schopnost spát. Tedy, usnout šlo ale spánek byl mělčí než řeka v srpnu. Probudila se rozlámaná, s kruhy pod očima.
Jednou v noci ji probudil zvláštní šramot. Tiché šoupání, zvuky z pokoje Vladimíry. Anna se posadila na loket, naslouchala šramot se ozval znovu, pak ticho.
Ráno se zeptala:
Neslyšela jste v noci nějaké zvuky?
Nee, zlatíčko, já spím jak zabitá. Snad tě neblbnou nervy, chceš jít k praktické?
Za pár dní si Anna povšimla v bytě podivného pachu. Sladký, voskový jak ve starém kostele. Obcházela byt a cítila, že je nejsilnější u dveří do pokoje tchyně.
Paní Koudelová, nemáte tady někde voskové svíčky? zeptala se večer.
Svíčky? Proč? Samozřejmě že ne. Co tě to napadlo?
Protože tady podivně voní vosk.
Žádné svíčky tu nejsou, Aničko. Možná sousedi? Ta stará paní pod námi pořád něco pálí.
Jenže pach přicházel znovu a znovu, pokaždé v noci. Anna znovu a znovu ležela v tmě a v krku se jí svíral strach.
Jednou, když Vladimíra neměla být doma, Anna prošla jejím pokojem. Všechno vypadalo normálně: gauč úhledně rozložený, stůl s časopisy, fialky na parapetu. Otevřela skříň. Uvnitř visely šaty, dole kufry, stará krabice svázaná provázkem.
Anna si dřepla, sáhla po krabici, ale uslyšela, jak cvakly dveře. Vyskočila právě včas. Vladimíra vešla s nákupem, rozesmála se:
Aničko, ty už jsi z práce doma? Myslela jsem, že máš přesčasy.
Dneska mi nebylo dobře.
Lehni si, hned ti uvařím čaj.
Večer zas ten voskový pach. A když šla pro něco do předsíně, všimla si, že na polici pod zrcadlem leží jejich společná fotografie ta v rámečku, která jindy stála na knihovně. Anna ji zvedla: sklo je v pořádku, ale Annina tvář na fotce byla poškrábaná vrstvou tenkých šrámků, jako by ji někdo škrábal jehlou.
Srdce jí bušilo ostošest. Držela rám v rukou a nemohla odtrhnout pohled.
Ančo, co koukáš? Lukáš jen vyšel ze sprchy, zívajíc.
Podívej.
Vzal si rámeček, zamračeně zkoušel fotku.
Co to je?
Nevím. Našla jsem ji takto.
Možná to při tisku nějak poškrábali a nikdy jsme si toho nevšimli.
Není to tisk. To je poškrábané úmyslně, Lukáši.
Podíval se na ni samozřejmě oba věděli, kdo dalším v bytě by něco takového mohl udělat. Ale vyslovit to bylo šílené.
Já asi blouzním, vydechla. Promiň.
Tu noc nespala vůbec. Ležela, zírala do stropu a poslouchala šramot podél zdi.
***
Říjen přešel v listopad a Anna stále mrzla. I doma jí byla zima, zachumlaná v tlustém svetru. Ranní nevolnosti sílily. Téměř nejedla, jen čaj a sem tam suchar, když se Vladimíra nedívala.
Aničko, ty jsi úplně nemocná, poznamenala tchyně hlasem plným starosti, ale v očích Anně přišlo, že jí tam zableskl vítězný pohled.
Šéfová si ji zavolala na pracovišti do kanceláře.
Anno, poslední dobou děláte chyby. Včera omyl v součtech, předevčírem špatné datum. To se vám nestává.
Omlouvám se, paní vedoucí.
Jste si jistá, že jste zdravotně v pořádku? Nevezmete si radši volno?
Volno. Anna si představila dovolenou doma, v bytě kde každá stěna je nasáklá Vladimířinou přítomností, a úplně ji zamrazilo.
Ne, děkuju, zvládnu to.
Ve skutečnosti nezvládala. Propadala se do divného polospánku, přes den automaticky zpracovávala čísla, večer čuměla prázdně do kuchyňského stolu. Lukáš se snažil s ní mluvit, Anna odpovídala jednoslovně. Lukáš se urážel, uzavíral.
Ani, nerozumím, co se děje. Připadáš mi úplně mimo.
Promiň. Jsem prostě vyčerpaná.
Možná bys fakt měla k lékařce. Máma říká, že už skoro nejíš.
Máma říká. Anna na něj zírala napřímo.
Tvá máma říká dost.
Prosím?
Nic. To je jedno.
Odešla do ložnice a Lukáš už za ní nepřišel.
A pak přišla věc, po které bylo všechno jinak.
Jednoho dne přišla z práce brzo asi v šest. Obvykle tou dobou bývala Vladimíra v kuchyni, nebo si telefonovala s kamarádkami, teď byl byt až podezřele tichý.
Anna se svlékla, přešla do koupelny a při utírání slyšela potichounku šeptat. Hlas z pokoje tchyně.
Zamrazilo ji a poslouchala. Monotónní šeptání, slova nerozuměla, melodičnost však připomínala ne, nebyla to modlitba. Ale něco tomu podobného.
Vyrazila ke dveřím, které byly pootevřené. Světlo uvnitř, na stole v koutku jasně planuly dvě kostelní svíčky.
Srdce jí div nevyskočilo z hrudi, Anna dveře otevřela.
Vladimíra stála zády, skláněla se nad stolem. Před sebou měla Lukášovu velkou fotografii z promoce a vedle ní Aniččinu, přeškrtnutou černým fixem.
Viděla, jak Vladimíra posouvá rukou nad snímky, něco brebentí, v prstech se zaleskla dlouhá jehla. Naklonila se k Aniččině fotce.
Paní Koudelová, zahřměla Anna třesoucím se hlasem.
Tchyně sebou trhla, obličej bílý jak stěna, oči vytřeštěné.
Aničko Ty jsem nečekala
Co to děláte?
Ruka Vladimíry sjela, jehla zmizela ve dlani. Nejistota v očích rychle ustoupila podráždění.
Nedělám nic, není ti do toho nic.
Svíčky, fotky. Co to má znamenat?
Říkám, není to tvoje věc! zvýšila hlas, až zněl ostře, nepřátelsky. Opusť moji místnost!
Něco v Anně prasklo. Všechna únava, bída, strach, právě vybuchla.
VAŠI místnost?! popošla vpřed, ruce se jí třásly To je MOJE domácnost! Můj byt! Můj pokoj, kde už tři měsíce okupujete! Celé tři měsíce!
Anno, nehulákej
Hulákat budu! Tady čarujete se svíčkami, ničíš mi věci, ničíš mi život!
Já ti nic neničím! Vladimíra se narovnala, v očích měla chladný hněv. Tys zničila mého syna! S někým jiným už mohl mít děti a pořádnou rodinu. Ty pořád jen práce a práce! Tys mu nikdy nebyla manželka, jsi přítěž!
Zasáhlo to jako poliček. Anna jen stála, slzy jí pálily v očích.
Jak si dovolujete
Dovoluju si, protože jsem ho porodila a vychovala SAMA, bez chlapa! Celý život šlo vše pro něj. A ty? První, která se nachomýtla
Nachomýtla? My se milujeme! Jsme rodina!
Rodina? Pche! Ty ani dítě mít nedokážeš. Koukej na sebe, seschlá, nemocná. K Lukášovi nepatříš.
Tečka. Anna došla ke stolu a zmetla svíčky na zem jedna zhasla, druhá žhnula na boku. Popadla tu překreslenou fotku a roztrhla ji vejpůl.
Sbalte si věci a jděte, řekla, potichu, ale jistě. Teď hned.
Cože? Vladimíra zbledla. To nemůžeš!
Můžu. Tohle je můj domov. Moje pravidla. Okamžitě ven.
Lukáš ti to nikdy neodpustí!
To je mezi mnou a Lukášem! Vy už tady dneska nespíte ani minutu!
Do bytu vpadl Lukáš, slyšel křik.
Co se děje?!
Vladimíra se vrhla k synovi, chytla ho za ruku.
Lukáši, tvoje žena mě vyhazuje! Odsud!
Lukáš pohledem přelétl matku i Annu, která stála v chvění s roztrženou fotografií v rukou, slzy po tvářích.
Luko, Anna ukázala na stůl Podívej, co tu dělala. Svíčky, jehly, škrábané fotky
Chvíli mlčel, výraz se měnil nechápavost, poznání, zděšení.
Mami co je to?!
Nic, synku. Jen jsem za tebe modlila
A jehlou? S přeškrtnutou Annou? doslova mu přeskočil hlas. Mami, proboha, co to mělo být?
Chtěla jsem ti pomoct! Tohle není žena pro tebe!
DOST! zakřičel Lukáš tak, že Vladimíra nadskočila. Anna taky. Takhle nikdy na matku nezvýšil hlas. Sbal si věci. Odvezu tě na nádraží. TEĎ.
Lukáši
Teď!
***
Za hodinu Vladimíra odjížděla. Sbalila vše beze slova, tvář bez výrazu. Lukáš jí pomáhal, stejně mlčky. Anna se opírala ve dveřích a cítila, jak jí z těla odtéká poslední zbytek sil.
Když bylo hotovo, Vladimíra se zastavila mezi futry a na Annu vrhla dlouhý pohled.
To ještě budeš litovat.
Anna neodpověděla. Lukáš popadl kufry a vyšel. Vladimíra odkráčela za ním. Zabouchly se dveře.
Zůstala sama.
Ticho v bytě bylo ohlušující. Prošla do pokoje, kde Vladimíra bydlela. Stůl s voskem, poškrábaná fotografie, povalené svíčky. Sesbírala vše, vyhodila na balkon do popelnice.
Potom rozrazila okno, studený listopadový vzduch dovnitř. Stála nad temným městem a poprvé po dlouhé době mohla opravdu dýchat zhluboka.
Lukáš se vrátil až po půlnoci, strhaný. Vstoupil do ložnice a složil se na postel.
Je pryč. Odvezl jsem ji až na vlak.
Anna si sedla a vzala ho za ruku.
Promiň.
Za co?
Za tohle všechno.
Neomlouvej se. Spíš já mám prosit o odpuštění. Nechtěl jsem vidět, co se děje. Doufal jsem, že se moc namáháš prací. Ale tohle jsem netušil.
Na chvíli se odmlčel, rukama si mnul tvář.
Je zřejmě zlomená. Po tátovi zůstala sama, já jsem její vesmír. Ale to není omluva.
Chvíli seděli v tichu. Lukáš Anně položil hlavu na rameno a celé se třásl.
Měl jsem hrozný strach, že tě ztrácím. Připadala jsi mi v poslední době cizí, vzdálená. Myslel jsem, že už mě nemiluješ.
Ne. Jen jsem se dusila.
A už nebudeš. Slibuju.
Ráno bylo podivné. Anna se probudila do klidu zalitého prosincovým sluncem. Sedla v posteli; ticho. Žádné kroky v kuchyni, žádné šustění nádobí, žádný hlas Vladimíry.
Pomalu procházela bytem. Otevřela dveře do svého pokoje. Prázdný. Jen gauč, stůl, poličky. Zase její pokoj, její prostor.
V kuchyni už voněl káva; Lukáš se na ni otočil se šálkem v ruce.
Dobré ráno.
Dobré.
Jedli spolu a bylo až podezřele klidno; Anna snědla toast s máslem a poprvé ji nezvedlo žaludek.
Furt vypadáš mizerně. Dneska tě objednám k doktorce, jo? rozhodl Lukáš.
Klidně.
Objednal ji na druhý den do polikliniky. Anna odešla do práce, a poprvé po měsících se necítila dobře, ale lehčeji jakoby jí někdo sejmul batoh z ramen.
Večer na gauči ji Lukáš objal.
Přemýšlel jsem o mámě. Ještě se neozvala.
Asi je uražená.
Možná. Ale Já s ní nechci přerušit kontakt úplně. Je to přece máma. Ale tebe už takhle ohrožovat nebude. Nikdy.
Rozumím.
Jednou, až se uklidní, třeba přijede. Na návštěvu ne bydlet!
Anna přikývla. Uvnitř měla pořád ještě strach, ale chápala, že Lukáš odthnutí vyžadovat nemůže. Je to jeho máma.
***
Následující den šla Anna k doktorce. Paní doktorka staršího věku vyslechla stížnosti na nevolnost, slabost, ztrátu chuti k jídlu. Po pár otázkách se nenápadně zeptala:
Kdy jste měla poslední menstruaci?
Anna zapátrala v paměti a najednou si vzpomněla, že je to už dávno. Teď to vypadá více než měsíc.
Ráda bych vám udělala těhotenský test.
Anna ztuhla. Těhotná? Vůbec o tom nepřemýšlela, poslední měsíce se život boural v základech. Ale vlastně by to šlo Vždyť s Lukášem nechávali vše na osudu.
Test byl pozitivní.
Gratuluji, usmála se lékařka. Tipuji šest týdnů. Nevolnost a slabost je běžná. Pošlu vás na gynekologii, tam už to převezmou.
Anna vyšla ze dveří v lehkém šoku. Těhotná. Opravdu. Dítě. Jejich dítě.
Posadila se na lavičku na chodbě polikliniky a rozplakala se do dlaní. Slzy úlevy, radosti i bolesti všechno najednou.
Večer oznámila novinu Lukášovi. Napřed nechtěl věřit, pak ji popadl a začal se smát i brečet zároveň.
Opravdu? Vážně?
Opravdu. Šest týdnů.
Já nemůžu tomu uvěřit. Ani, to je úžasný!
Seděli spolu v kuchyni, drželi se za ruce a Lukáš pořád dokola opakoval, že je rád, že už bude dobře, že udělá cokoli, co bude potřeba.
***
Utekly tři týdny. Vladimíra se neozvala. Lukáš jí zkoušel párkrát volat, ale bez reakce. Pak přišla stručná SMS: Žiju, jsem zdravá. Neměj starost. Nic víc.
Anna se pomalu vzpamatovávala. Těhotenství přežívala s mírnějším nevolností, vracela se chuť k jídlu, síly. Večer s Lukášem postupně uklízeli Annin pokoj, nový závěsy, pokoj zase dýchal. Byt jaksi prosvětlal, Anna začala vařit, co měla ráda, Lukáš pomáhal a společně se po dlouhé době smáli.
Jednou večer, když leželi na gauči, položil jí Lukáš ruku kolem ramen.
Ančo, přemýšlím o mámě. Když se narodí mimino, určitě se ozve a bude chtít přijet.
Asi ano.
Nebude ti to vadit?
Anna zamyšleně mlčela a pak pronesla:
Ať klidně přijede. Ale pouze na návštěvu. Přespávat už nebude nikdy. To je moje podmínka.
Souhlasím.
A dítě s ní nenechám samotné. Aspoň nějakou dobu. Možná časem, až uvidím změnu ale teď rozhodně ne.
Rozumím a plně respektuju.
Lukáši, nechci být na ní zlá. Opravdu ne. Ale už nikdy nesmí naše životy zase zničit. Naše dítě si zaslouží klid.
Ten klid bude. Hranice budou jasné jako financmajstrův rozpočet. Pokud je máma přijme, může přijít. Pokud ne, je to její volba. Nás to nesmí stát pohodu v našem domě.
Anna se k němu přitulila a zavřela oči. Za oknem bubnoval deštík na parapet, ale uvnitř bylo nečekaně hřejivo a klid.
Myslíš, že to zvládneme? zeptala se tiše.
Co přesně?
Všechno. Dítě, rodina, vztahy s tvou mámou.
Zvládneme. Protože jsme spolu. Protože teď už víme, co nechceme nikdy zažít znovu.
Anna kývla. Strach jí ještě dával zabrat, ale věděla, že tentokrát už neustoupí. Dokázala říct ne. Uhájila svůj domov, svůj život, svou identitu.
Lukáši, položila mu dlaň na břicho, tam kde pod srdcem roste jejich dítě. Slib mi, že když to zase začne být těžké, uslyšíš mě. Nepřehlédneš to.
Slibuju. Uslyším tě. Vždycky.