Taťkova chata
O tom, že jejich chatu spolu s tátou prodali, jsem se dozvěděl naprosto nečekaně a úplnou náhodou. Po telefonu, když jsem volal z pošty mámě do jiného města. Takové věci se obvykle dějí jen ve filmech. Stal jsem se nechtěně třetím účastníkem hovoru mezi dvěma lidmi jen jsem poslouchal, jak ti dva mluví. Telefonistka zřejmě omylem spojila dalšího člověka. Dva města, dva hlasy sdílely během několika zaplacených minut něco zásadního: chata už není, výhodně ji prodali, a teď je možné… spoustu věcí, dokonce mi, Honzovi, trochu pomoci penězi!
Hlas mojí mámy a její sestry Ivany, tak známé, vzdálené sto dvacet kilometrů, přeměněné zvukové vlny do elektrických signálů vedených drátem. Fyzika mi vždycky obzvlášť nešla, táta mě nutil se jí učit.
***
Tati, proč je v září takhle slunce?
Jaké, Honzíku?
Nevím těžko to popsat, svítí nějak jinak, měkčeji. Je to jasné, ale není to jako v srpnu.
Musíš se učit fyziku, v září jsou ta nebeská tělesa někde jinde! Chyť jablko! táta se zasmál a hodil mi obří, trochu zploštělé jablko, které vonělo po medu.
Rubín?
Ne, ještě nedozrály. To je Strýmka.
Zakousl jsem se, chrupání a v puse se rozlila bílá sladká pěna nasáklá létem, dešti a šťávou ze země. Odrody jablek, stejně jako fyziku, jsem nikdy moc neovládal. A právě v tom byl dnes hlavní problém! Protože jako osmák na základce jsem byl už druhým rokem zamilovaný do naší fyzikářky. Svět se kvůli tomu zbláznil, zákony hmoty a prostoru se mi pletly do školního sešitu. Táta ten to poznal jen podle mého pohledu do prázdna a mizerné chuti k jídlu. Řekl jsem mu to už vloni, probrečel jsem mu celou noc v klíně. Máma byla tehdy na lázních, starší sestra studovala v Brně.
Na chatě byl táta šťastný, neustále si broukal melodie. Doma to nikdy nedělal. Tam kralovala máma a Ivana, když dorazila. Máma byla krásná, vedoucí vojenské knihovny, vysoká, rázná, temperamentní žena s měděnou hřívou kudrnatých vlasů, které barvila hennou. Každých pár měsíců vycházela z vany s turbanem na hlavě, voněla jako louka po dešti. Krása mojí mámy byla znát na první pohled. Táta byl proti ní nižší, o deset let starší, nenápadný. To tak jednou řekla sestře, a mě to zabolelo.
Mirek je nenápadný. Ale chlap nemusí být krásný.
Nenápadný vedle máminých lesklých vlasů na slunci, hlučných scén s třískáním talířů a bouřlivým naturelem. Máma měla ráda pohodlí a pořádek. Musela však snášet vojáčky, jak jim táta říkal ti někdy přespávali na zemi v průchozím pokoji naší malinké dvoupokojové bytovky. Během tátovy služby v armádě často přijížděli; někdo jen přenocovat, jinému pomoci najít práci. Táťkovi kluci. V roce 1960 byl propuštěn při velké reorganizaci, vyhodili přes milion třista tisíc vojáků a důstojníků. Táta odešel v hodnosti majora a pak dělal hlavního mechanika na telegrafu v Pardubicích. Právě jeho bývalí vojáčci mu pak pomáhali stavět chatu zadarmo, střídali se, pomáhali mu kopat záhony. Malý domek s jedním pokojem a verandou, na jejíž střeše jsem v létě miloval číst. Táta mi tam podával misku s angreštem, višněmi nebo jahodami. Nejlepší čas, největší štěstí. Máma chatu neměla ráda, jezdila málo, šetřila si ruce. Krásné, upravené, s dlouhými nehty. Obdivoval jsem je, táta je líbal.
S takovýma rukama se mají vydávat knihy, ne kopat záhony smál se a mrkl na mě…
***
První kapky zářijového deště začaly bubnovat na střechu verandy. Veselé, čilé, žádná podzimní melancholie. Zavřel jsem knížku.
Honzo, pojď dolů, máma s Ivanou co nevidět přijedou, je čas udělat oběd tátův klidný hlas zněl na chatě nezvykle zvonivě.
Ale nechtělo se mi; zaklonil jsem hlavu, nebe bylo nacucané, šedé, ale ne bouřlivé. Kapky mi máčely tvář. Objímal jsem se, abych se zahřál. Jen na střeše blíž k nebi a dál od země bylo nad ostatními chatami vidět, jak se skrz mraky drápou sluneční paprsky. Fyzika byla zapomenutá, na prvním ročníku žurnalistiky v koleji v Praze platila jiná pravidla života.
Hned od začátku mě dali na kolej. Ale první zářijový týden jsem musel bydlet v pronajatém pokoji s paní domácí, druhý pokoj si platili studenti. Ve škole jsem se ponořil do nové, hlubší literatury, češtiny. Učitelé, do kterých jsme se všichni zamilovávali neuvěřitelná charizma a šarm. Po škole však těžká stesk po domově, kamarády jsem tehdy ještě neměl.
Rychle jsem pojedl v menze a coural do tmy po ulicích. Krása velkého města byla cizí, úplně jiná. Chytilo mě chladno a samota. Tak opuštěně mi nikdy nebylo. Jako by to nebyl já, kdo se večer vrací z kopce na Karlově ke koleji mezi zahrádkami, neslyší štěkat psy sousedů, nezakopne a neodře si nohu v nových těsných polobotkách.
V kuchyni voněla tátova jablka, která mi přivezl v bedýnkách paní domácí na oplátku za bydlení. Ta vůně byla sladká, lehce přezrálá lezly mi slzy do očí a duše se drala z těla.
Na koleji se ukázalo, že spolubydlícími jsou studentky z NDR Viola, Magda, Marion. Z toho německého povídání mě každý večer bolela hlava, chodil jsem se nadýchat na dvůr. Všichni tam většinou kouřili. Němky za mnou běhaly, loudily cigarety a vždy se snažily platit. Holky z Česka se divily. Ony se zase divily naší domácí zelenině od mámy, hlavně nakládaným rajčatům, jedly je pohrdavě s bramborami. Když mi došel domácí příděl, vytahovaly salámy, které u nich doma byly na pár zimních týdnů v Česku vzácnost, ale nikdy nám je nenabídly. V květnu po ročním studijním pobytu odjížděly do Německa, u popelnic zbylo hory zimní obuvi, kterou si koupily na české zimy. Německá obuv! Holky ji potají rozebraly
***
Honzíku, nastrouhej zelí, já zatím vyberu mrkev. Vývar už je.
Malá kuchyň byla zamlžená dlouhým vařením. Obří hlávka zelí se rozprostřela jemnými listy na prkénku. Urval jsem jeden, vynikající. Ze země vždy chutná nejvíc. Nožem jsem sekal svižně a radostně, zelí vonělo sladce. Otevřel jsem okno, pustil dovnitř vůni spadaného listí, kouře a jablk. Táta kopal venku, lopata těžce v zemi, věděl jsem, že ho bolí záda. Odložil jsem nůž, vyběhl na zahrádku a objal ho zezadu, přitiskl jsem se k němu. Otočil se, mlčky mě objal a políbil na temeno.
Ivan přijela ten večer sama máma měla migrénu a zůstala doma.
***
Za mnou je univerzita, studentské manželství, první práce v redakci “Novátor” v Letovi, první tátův infarkt, narození dcery a dokonce rozvod. Hodně se toho za pět let stalo. Moje žena odchází za jiným, já s dvouletou Maruškou na podnájmu. Táta za námi jezdil každé dva týdny na víkend. Přivezl potraviny, hrál si s vnučkou.
Honzo, nezlob se na mámu, že nejezdí tak často jako já, víš… Je jí z cesty špatně. A myslím… že má přítele…
Tati, prosím tě! V jejím věku, vážně?
Táta se zasmál trpce. Zmlkl. Najednou jsem jasně viděl, že je úplně šedivý a vyčerpaný. Ani si už nebrouká.
Tati, co kdybych si vzal od pondělka dovolenou? Vyrazíme na chatu, dokud je ještě teplo, já, ty, Maruška?
***
Chata byla zasypaná listím, poslední teplý týden října a babí léto. Zatopili jsme v kamnech, uvařili čaj s mlékem a rybízovými listy. Já smažil bramboráky, táta shraboval listí, Maruška pomáhala, pak je rozhazovala zpět a řvala smíchy. Olej prskal a syčel. Z hloubi zahrady zdálky zaznívalo tátovo broukání.
K večeru jsme rozdělali oheň. Ulice prázdná, prázdné chaty sousedů. Táta napichoval silné krajíce chleba na větvičky višně, pomáhal Marušce je držet nad ohněm. Já si hřál ruce u plamenů; oheň mě vždycky fascinoval.
Vzpomněl jsem svůj první letní studentský brigád, zpívání u kytary, opojení z lásky bez konkrétní osoby; prostě zamilovanost do hvězdné noci, ohromujícího ticha kraje, rozladěných akordů kytary, tváří. Ty tváře byly u ohně jiné než ve dne každá měla svou tajemnost, své hluboké oči. Přesně tam jsem potkal budoucí ženu. Teď mě pozvali na stranický výbor v práci měli mě přijmout do KSČ. Den předtím jsem se učil stanovy, materiály sjezdů. A najednou otázky na rozvod, kdo za to mohl. Vykoktal jsem, skoro se rozbrečel. Pak se mě jeden kolega zastal, vyskočil a zadrhával:
Je to schůze h-h-hulvátů, ne komunistů!
Za tu scénu se ještě za mnoho let budu stydět
Když se setmělo, oheň jsme uhasili. U branky zastavilo auto. Zabouchly dveře. Máma! Krásná, v barevném kabátě, říká, že ji z práce přivezl kolega. Maruška běží k babičce, táta se zamračí, nesměle mámu políbí.
Kdo je ten kolega?
Mirek, prosím tě, to je jedno, prostě mě svezl. Ani ho neznáš
U večeře řeč vázne Maruška je protivná, máma se ptá na práci, ale přemýšlí si něco svého. Táta mlčí, dívá se na mámu, mračí se, ramena se mu sklánějí čím dál níž. Večer je zkažený
***
Za rok tátu postihl infarkt. Odejít mu stačily dva dny, bylo krásné slunné říjnové ráno. Po pohřbu jsem si vzal dovolenou, chtěl jsem chvilku žít na chatě. Marušku jsem nechal u tchyně.
Všechno mi padalo z rukou. Úroda jablek nikdy nebyla větší. Rozdával jsem je kýbly sousedům, vařil marmeládu s mátou a skořicí, jak ji táta miloval. Přijel pomoct jeho starý kamarád z Pardubic, spolu každoročně jezdili do školky v Dejvicích pro nové sazenice.
Zůstanu tu pár dní, Honzíku, zryju zahradu, prořežu stromy, když nebudeš proti.
Pane Aleši, ale to nemůžete Děkuju!
Zase to Honzíku zableskly se mi oči slzami, právě tehdy jsem ucítil první pravou beznaděj a osiření. Dosud jsem někde uvnitř doufal, že se táta vrátí, že je to jen zlý sen. Prvních pár dní, na hraně mezi spánkem a bděním, jsem dlouho nevěděl, proč mi je tak zle. Sekunda uvědomění táta už není.
Pak přicházely výčitky, že jsem ho nedokázal udržet na světě.
Ale chatu neprodávejte, přijedu vždycky pomáhat. Víš, Honzo, tuhle antonovku jsme vybírali spolu. Jako kluk si byl srandovní. Míra tehdy víc vyprávěl o tobě než o sestře. Úplně se rozplýval. Říkal, že stromy ho přežijí. Sazenice probíral dlouho já ho popoháněl, někdy i štval.
Aleš zůstal tři dny zryl záhony, prořezal jabloně, pohnojil stromy, před chatou zasadil tři keře žlutých chryzantém, jak jsem mu povolil.
Trochu pozdě, ale je teplý podzim, ujmou se! Na památku Míry Růže ještě musíme přikrýt, listí uklidit, ale to už příště.
Na rozloučenou mě objal. Začal padat déšť. Ještě jsem stál dlouho u branky a sledoval Aleše, jak odchází. Otočil se a zamával, abych šel domů. Déšť sílil, bubnoval smutně a zarputile na střechu. Vítr s nářkem přivřel branku, zápraží bylo pokryto žlutými chryzantémovými květy. Všechno tu je tátovo a vždycky bude. Déšť, stromy, podzimní vůně, zem. A tak je i on někde nablízku, navždy. Já se všemu naučím. Budu jezdit s Maruškou až do prvních mrazíků, autobusem je to dvě hodiny. A pak zase na jaře, hned jak roztaje sníh, zařídit si topení. Musím začít šetřit koruny. Na jaře určitě s Alešem zajedu pro bílý rybíz, táta o něm tolik snil
***
Za půl roku, začátkem dubna, právě když poslední sníh tál, chata byla prodána. Náhodou jsem se to dozvěděl telefonem z pošty, když jsem volal domů cestou zpět z Dejvic. V malé telefonní budce, na jejíž podlaze, v igelitce, obalený ve starém dětském tričku, stál sazenec bílého rybízu.