Maminka

Maminka

Hej, ty chlupatče! Čípak jsi? Eliška se zastavila a zamyšleně si prohlíží statného zrzavého kocoura, který si hoví před jejím bytem.

Kocour, jak se dalo čekat, neodpoví. Vlastně ani nijak nereaguje na Eliščinu přítomnost. Ani polohu nezmění. Jen natržené ucho mu škubne, jako by říkal: Slyším tě! Ale odpovídat ti nebudu!

Tak si mlč! uraženě odsekne Eliška a sáhne do kabelky pro klíče.

Kocour, jako by chápal, co se bude dít, se nepatrně posune na rohožce, ale neuteče, pořád na Elišku upřeně zírá.

Klíče konečně najde a začne zápasit se zámkem, nervózně po nehostinném návštěvníkovi pokukuje.

Tenhle byt si s manželem koupili teprve před pár měsíci. Skromný, dvoupokojový, ale pro ně znamenal vrchol snů. Někdo by možná řekl, že v paneláku po babičce není radno usazovat kořeny, že by měli mít vyšší cíle. Inu, možná. Ale Eliška s Petrem by se tomu člověku jen zasmáli do očí ještě před půl rokem byli rádi, že zvládají vůbec bydlet sami. Mačkali se v pokojíčku u dědečka na žižkovské ubytovně a byli šťastní, že můžou mít mezi sebou zavřené dveře.

Eli, hlavně se nehádejte se sousedy! pomáhá jí vyklízet pokoj před svatbou tchyně, paní Milada. Jsou to hodní lidi, jenom trochu pijani.

To bych ráda věděla, co je na nich hodného, když pijí. Eliška nadzvedne obočí, vyždímá hadr a přehodí si nad čelem své dlouhé bujné kudrliny.

Petr jejím vlasům nemohl odolat, sama je ale v tom vedru uvnitř bytu proklínala. Ať si je spíná, jak chce, stejně se jí pramínky rozlétají kolem tváře, takže nakonec vypadá jak rozčepýřený pampelišák.

To se těžko vysvětluje, kroutí hlavou Milada. Těm lidem se toho stalo, každý unesl jiný úděl. Ne každý si dokáže třást životem jak je třeba.

To Eliška znát moc dobře. Jako sirotek vyrostla v náhradní rodině, která ji po dovršení osmnácti vyprovodila v lepším případě dveřmi na ulici s batůžkem a s plyšovým králíkem, s jedním uchem utrženým.

Maminka ji opustila, když jí byly sotva tři. Zanechala ji na hlavním nádraží v Praze s lístečkem v kapse a s toho načechraného zajíčka, kterému Eliška říkala Štěpán. Seděla na dřevěné lavici v čekárně, jak jí maminka přikázala, čekala, až se vrátí, přitisknutá k plyšovi, a brečela potichu. Strašně potřebovala na záchod, ale přesně věděla: kdyby se zvedla, dostala by nakládačku.

Maminka se už neobjevila. Zato přišel velký pán ve stejnokroji, na něco se vyptával, a Eliška zarytě kroutila hlavou. Plakat už neměla sílu. Bylo jí zima, byla mokrá, měla hlad, a pořád tížili stejné otázky. Jen když se policista dotkl ucha jejího plyšáka, jemně se usmál a zeptal:

Jak se jmenuje ten zajíc?

Trošku se osmělila. Vzhlédla, a zašeptala:

Štěpán…

Pán ji i plyšáka pohladil a dodal:

Čekáš tu na maminku dlouho?

Teď už Eliška nevydrží. Propukne v hlasitý pláč, až se všichni kolem polekají. Čekárna je plná, každý sleduje odjezdy vlaků, nikdo si nevšimne holčičky mnohé hodiny samotné na lavičce.

Proč to matka udělala, zjistila až po letech. Podivná žena ji zastaví před gymnáziem, ruce natáhne: Eliško, našla jsem tě! Pojď ke mně! Stýskalo se mi!

V té době už Eliška žije v pěstounské rodině s šesti dalšími dětmi. Hlady tam nikdo netrpí, poctivě chodí na kroužky, ve škole mají dobré známky, dobře vědí jakmile je osmnáct, nastupuje další dítě místo nich.

Přestože city a blízkost do té rodiny nepatřily stačila péče a povinnost Eliška k cizince neběží. Vlastně by strašně chtěla, hrozně moc touží po objetí, jaké v noci záviděla spolužačkám, ale něco v ní už nedovolí věřit.

Zůstane stát, když ji neznámá objímá. Natašo, kdo to je? kamarádka a nevlastní sestra Nataša se postaví Elišce po bok.

Nevím… svěří šeptem, hlava se jí točí a svět kolem tančí jak na kolotoči.

Paní, spletla jste si dítě! To je moje sestra! Natálie přehodí ruku kolem Eliščiných ramen a vede ji domů. Až doma povím mámě! Neotravujte nás!

Tehdy Eliška přijde domů poprvé ruku v ruce se svou nevlastní sestrou. Na překvapené pohledy pěstounů pokrčí rameny obě najednou.

Co se děje?!

A od toho dne má sestru doopravdy.

Natálie, která také zažila, jaké to je být opuštěná, jen s tím rozdílem, že jí opustil otec pijan, také toužila mít koho obejmout, s kým být spřízněná, byť to nebyl vlastní člověk.

S matkou nakonec Eliška promluví až po týdnu. Žena na ni čekává každý den před školou, tentokrát už bez slzavých scén, jen prosí:

Povídej si se mnou, Eliško!

Tohle její Eliško ji neskutečně rozčiluje, Nataša jen pokrčí rameny: Ať si říká, jak chce! Jsou to jen slova.

Právě Natálie poradí Elišce, že by si s ní přece jen měla promluvit.

Nic neztratíš. Aspoň zjistíš, proč tě opustila. Ptej se, pořádně a do syta. Třeba už nikdy nebudeš mít příležitost. Aspoň si přestaneš myslet, že můžeš za to ty.

Jak víš, že tohle si myslím? žasne Eliška.

No neříkej! My si to myslíme všechny. Vždycky máš pocit, že tě někdo opustil, protože jsi špatná…

S matkou nakonec prohodí jen pár drsných vět.

Ty jsi mě nechala.

Promiň mi, Eliško!

Neříkej mi tak! To mě dohání k šílenství.

Dobře, dobře! Už budu mlčet. Nezlob se…

Proč jsi to udělala?

Bylo to těžké. Žádná pomoc, nikdo za mnou nestál. Tvůj otec mě vyhodil.

Proč?

Řekla jsem mu, že nejsi jeho.

To je pravda?

Není.

Tak proč?

Byla jsem naštvaná. Hádali jsme se často. Mladí a hloupí jsme byli. Rozešli jsme se.

A dál?

Dál jsem se pohádala s mámou a rozhodla se odstěhovat. Ale kam bych šla s dítětem? Tak jsem tě nechala. Věděla jsem, že ti někdo pomůže. Nechala jsem přece vzkaz, že se vrátím…

Ale opravdu sis myslela, že papírek stačí? Jaká jsi matka?!

Vím, že jsem chybovala! Jestli mi dovolíš, zkusím to napravit…

Co chceš napravovat? Vrátíš mi ty roky bez tebe? Omlouvám se, ale nechci tě už nikdy vidět. Už nikdy.

Neodpustíš mi?

Nevím. I kdybych odpustila, zapomenout to nelze! Chápeš? To prostě nejde!

Proč bys měla něco zapomínat? Byla jsi moc malá! Nic si nemůžeš pamatovat!

Eliška prostě vstane a odejde. A právě tehdy se rozhodne, že už nikdy nenechá nikoho jiného určovat, co cítí a co smí nebo nesmí.

Natálie to vezme správně.

Tvoje rozhodnutí. Pokud máš pocit, že je to tak dobře, neměň nic a nevracej se k tomu.

Jsi chytrá, Natali…

Zatím nic moc. Ale jednou budu. Chci studovat!

Co chceš být?

Psycholožka. Možná tak pochopím, jak se dá správně žít.

Hodně se tomu smály. O pár let později, když už Natálie krmí svou malou dcerku, se Elišce svěří:

Je to všechno k smíchu. Nikdo neví, jak žít správně.

A jak tedy žít, Naty?

Jak? Se smíchem! Hlavně ať je rodině dobře a vlastní problémy nezabírají víc místa než v nějakém seriálu.

Ty to umíš.

Snažím se! Natálie se směje, podsouvá plenu pod dítě.

Díky Natálii bere Eliška svoje starosti s větší nadhledem. Copak na tom záleží, že mají pokojík v poděděném paneláku? Je to v centru, práce za rohem. A sousedi jsou vlastně milí ztratili dceru, utápějí žal v alkoholu, ale potíže nedělají, cizí jim nevádějí, ruchu není. Projevit soucit se člověk musí naučit.

Což šlo Elišce dlouho obtížně. Nikdo ji nikdy nelitoval kromě Natálie.

Pomohli jí až tchyně s dědou.

Milada byla pragmatická, někdy tvrdohlavá, ale dobrosrdečná žena. Velkým činem bylo už to, že přijala Elišku jako vlastní. Natálie to nazvala hrdinstvím.

Nic nečekej, Eliško, radila ji Natálie, když šla Eliška poprvé do rodiny Petra. Jsi pro ně ta sirota. Přebýváš tam, kde jiní mají jistoty. Byt ti město stejně nikdy pořádně nepřidělilo.

Vždyť jsem se dočkala! Zařadili mě do pořadníku!

A pamatuješ si číslo? Vždyť do té doby bude prase lítat! Spoléhej jen na sebe a zapomeň, že na to někdy přijde řada. Radši o tom s Miladou ani nemluv.

Proč?

Až budeš mít něco v ruce, pak se pochlub. Dřív ne.

A ještě: nevytahuj ježka. Nic od ní nečekej, ale nehledej háčky.

Tohle chápe Eliška sama.

Milada jí zpočátku moc sympatická není. Všechno dělá nahlas, je velká, akční, touží zlepšovat a předělávat život všem kolem. Elišku dojatá péče spíš znervózňuje. Zvlášť, když Milada dělá dobro.

Eliško, kabát už mám úplně starý. Půjdeš se mnou vybírat nový?

Jak bych si mohla pomoct?

Zajdeš se mnou do obchoďáku? Já bych poprosila Petra, ale víš, jak to chlapi mají. Netváří se šťastně, okamžitě popadnu první, co potkám, a šup pryč. A na mě, holka, najít něco, co mi sedne, je výkon na celé odpoledne. Půjdeš?

Eliška nakonec kývne, ani neví jak z obchoďáku táhnou plné tašky, z toho jen pár skladeb patří paní Miladě, zbytek botky, kabelka, zimní bunda má pro Elišku. Argumenty nezabírají, prostě zaplatí a láskyplně přistrčí do ruky.

Sama si nedovoluje Miladě důvěřovat, ale vděčně třídí dárky a potichu děkuje.

Milada je totiž svým způsobem zvláštní. Kdo je Eliška? Skoro snacha. Vlastně jen holka, kterou si Petr přivedl. Proč by ji měla milovat? Ale Milada to dělá a Eliška proto zůstává na pozoru.

Milada to chápe. Nenetlačí a akceptuje Eliščinu touhu žít samostatně.

Děda už je starý, stěží se o sebe postará, začne jednou. Nastal čas, abysme ho stěhovali ke mně. Petře, budete se muset vystěhovat z pokoje.

Mami, a my kam?

Do dědova. Vyměníte si místa. Jste mladí, poradíte si, děda potřebuje péči.

Petrův děda, když to poslouchá, se směje do hustého kníra a souhlasí. Po přestěhování budí dceru v sobotu: Vstávej, lenochu! Jdeme na procházku!

Milada povzdechne, vykope se z postele, vezme otce na Letnou a pomůže mu polit se studenou vodou.

Tati, myslíš, že jsem udělala všechno dobře?

Jistě. Mladí mají sbírat modřiny sami. O pomoc si musejí říct.

A Eliška? Ta k tobě přišla skoro v ponožkách.

To je jiné, na to máš mateřské právo. Jen to nepřežeň, je hrdá.

Milada si bere k srdci. Navštěvuje děti, když jí zvou, do ničeho nemluví. Pamatuje, jak byla sama mladá, ne úplně moudrá. Se svou tchýní si rozuměla až po narození Petra. Sama s novorozencem nevěděla, jak začít. Maminka žila na druhém konci republiky. Tehdy jí pomohla tchýně.

Ty jsi máma! kroutila hlavou tchýně, dívala se, jak se Miladě třesou ruce u dítěte. Čeho se bojíš?

Co když mu ublížím? Je tak malý…

Nebuď naivní! Žádná matka nedokáže vlastní dítěti ublížit. Naučíš se. Ke všemu! Vezmi ho na ruce, poslouchej sebe a přijdeš na to, co potřebuje. Nebo se ptej. Ráda ti poradím.

Babičku ani otce si Petr nepamatuje, zemřeli, když mu byl jeden rok, ale Milada synovi pořád připomíná:

Byli na tebe tak pyšní! Děda ti kupoval míče, že prý fotbalových míčů není nikdy dost…

Mami, proč se to stalo? Táta byl dobrý řidič…

Těžko říct, mlha byla hustá, jeli navštívit nemocnou tetu, nedalo se odmítnout… Víkend, málo aut, ale ten náklaďák…

Stýská se ti, viď?

Hodně, synku, moc… Bez tebe a dědečka bych nevěděla, jak dál. Opravdu jsem ho milovala.

A on tebe?

Taky. Vím to jistě.

Jak poznáš, že je to opravdu láska?

Chceš-li žít s někým proto, že to chceš, ne že musíš. Protože tě s ním čeká smysl života, protože chceš být milován.

Já to chci taky, mami…

Možná proto Elišku Milada přijala do rodiny. Jaké by to bylo těžké, kdyby ji Petr tolik nechtěl?

S Eliškou bylo těžší jen zezačátku. Ostružiny, kterými se chránila před pečující Miladou, se pomalu ztrácejí, na druhou straně už k tchýni vzhlíží téměř jako k přítelkyni.

Plán prodávat společný pokoj Elišku rozhodí.

Jsi smutná, děda třídí papíry k převodu, Eliška pomáhá. Bojíš se, že nebudete mít kde bydlet?

Ne, jsme dospělí, poradíme si. Nanejvýš si pronajmeme nový pokoj nebo garsonku. Petr teď mění práci, těžko říct, jak to vyjde, mně by to vyšlo tak na něco podobného…

A co na něm vadí?

Na ničem! Kdybych na to měla, chtěla bych ho od vás vykoupit. Ale to jsou jen sny. Vyděláme si, časem. Aspoň spoříme. Natálka říká, že i pár set korun do foroty člověka uklidní. Má pravdu časem to přijde.

Jéje, jste šikovní! usměje se děda.

Řekla jsem něco vtipného?

Děda neodpoví. Pohladí ji po tváři a poprosí, jestli může připravit varnou konvici.

Uvaříme si čaj a poklábosíme. Když už jsem starý, radost mi dělá už jen čaj a povídání. Štve tě Milada?

To vůbec! Eliška nadskočí na židli. Ani jednou mi neublížila!

Klid, děvče, ty jsi mi ale temperamentní! usmívá se děda.

Proč tak mluvíte?

No jak, vždyť to je tvoje tchyně!

A co jako?

No, co pohádky o zlých tchyních, které snědly nevěstu k večeři? To není pravda?

Samozřejmě že není! Možná někdo takový je, ale rozhodně ne ona! Vy to přece všechno víte…

Vím! Taky že Milada tě má ráda jako dceru. Nebuď na ni tvrdá, nech ji blíž k sobě. Má laskavé srdce.

Ale mě nemá nikdo litovat! Já nepotřebuju soucit!

A proč by tě neměli litovat?

Prostě nechci!

No, v tom případě už za tebou jezdit nebudu!

Jak to? Eliška skoro upustí konvici.

Jistě, dokud jsem si myslel, že tě mohu litovat, cítil jsem se u vás dobře. Ale jestli nemám, už nedojdu…

Vůbec tomu nerozumím. Lítost je přece špatná…ne?

Záleží, co tím slovem rozumíš, děvče. V češtině mít někoho rád často znamenalo litovat ho. A ve smyslu držet ho při sobě. Když je někdo nemocný, potřebuje, abys ho měla ráda i litovala, že? Aby cítil něhu.

Asi ano…

A když někoho bolí srdce, taky to potřebuje. – Hodná jsi. Ale pozor, lítost není pro každého.

Jak to?

Když manžel pije a roky ho omlouváš, nikomu tím nepomůžeš. Stejně tak děti někdy lítost škodí. Je potřeba používat rozum.

Ale já vás mám ráda…

Vím. A vážím si toho. Protože mě máš ráda proto, že chceš, ne proto, že jsem starý.

Přesně!

A já tebe taky.

Děkuju… A koho vlastně má člověk litovat?

Jak mu napoví srdce. Rodinu, děti, zvířata. Ale ne všechno je skutečný soucit když jednou dáš psovi pár párečků, nikomu to nepomůže. Chceš pomoci, vezmi ho domů, dej mu domov. Pak to má smysl a vrátí se ti to.

Proč?

Kde se srdcem přibylo, vrátí se ti to.

A právě na to myslí Eliška, když dnes ráno nachází zrzavého kocoura před bytem, na rohožce malého velkoměsta, bytu, který si s Petrem mohli dovolit hlavně díky dědovi a Miladě. Zdá se, že kocour čeká, až ho někdo vezme na milost. Když ho pohladí, ani necouvne. Pozvat ho dovnitř chce, ale on najednou vyskočí do patra.

Chtěla jsem tě pozvat! zamručí Eliška a chystá se za sebou zabouchnout dveře, když se kocour zase vrací. A není sám.

Malý kotě, které v zubech tahá za kůži, je jeho malá kopie.

No teda! Eliška bere ten ryšavý uzlíček do dlaní, když kocour znovu mizí po schodech.

Druhý prcek je stejně zrzavý, ale mnohem neposednější. Viset v tlamě se mu pranic nelíbí, vypadne mu už podruhé, Eliška se smíchem pomáhá kocourovi přenést jeho rodinu.

Jsi přeci jenom ta mamka! směje se Eliška, vezme kotě, otevře dokořán dveře. Vlez si taky! Přivedls všechny, nebo jich máš ještě plný sklep?

Kocour opatrně překročí práh a pozorně sleduje Elišku s koťaty v náručí. První, co si rozprostře, je starý tác, kam kocour s jistotou uloží jedno kotě a začne dávat lekci, jak se používá kočičí záchod.

Tak ty jsi opravdová matka! usměje se Eliška, tiše, aby nevyděsila klubka, co se hrabou v novinách. Počkej, něco vám najdu k jídlu.

Kocour vděčně mrkne a Eliška mizí do kuchyně.

Večer svolává rodinnou radu.

Milado, jestli nebudeš souhlasit, pokusím se je dát do útulku. Ale na ulici už je nedám, je mi jich líto. Netuším, co se stalo s jejich kočičí mámou, ale že se jich ujal kocour, je podivné.

Proč se mě na to ptáš, Eliško? Milada pohladí kotě usazené na klíně. Tenhle byt je tvůj, Petrova polovina a tvoje. Vy o tom rozhodujete.

Fakt? Eliška nejistě zamrká. Tak mi poraďte, co jste je učili?

Krmila jsem je mlékem, naštěstí už se to naučili.

Tohle si vezmu, až povyroste. Ostatní hledej domov, ale kocoura si klidně nech, třeba se od něj naučíš…

Cože? Milada se usměje nad zdvihnutým obočím.

Petr tehdy kývne na Elišku, zda řekne rodinné tajemství, které celý týden tajili až do narozenin Milady.

Jak být dobrou mámou… Teď budu mít hned dva učitele. Vás a tohohle vousatého chůvu…

Eliška pohladí kocoura za uchem a rozpláče se, když ji Milada obejme.