Nedám klíče
Chápeš, že jsme to nakonec zvládli? zeptala jsem se Petra, když jsme stáli uprostřed prázdného bytu s klíčem v ruce. Chladný a těžký kov jsem tiskla tak silně, až se mi do dlaně vtiskly zoubky klíče drobnými červenými otisky.
Chápu, řekl a objal mě zezadu, opřel si bradu o mou hlavu. Naše.
Naše. Znělo to v těch čerstvě vymalovaných a novotou vonících zdech zvláštně, a tak jsem to slovo vyslovila nahlas abych ho slyšela mezi těmi stěnami, které už patřily nám. Pět let jsme se s Petrem stěhovali z podnájmu do podnájmu. Nejprve malá garsonka u známé kamarádky v Libni, potom dvě místnosti ve společném bytě na Smíchově, pak ještě jeden pronájem už lepší, ale s majitelkou, která chodila bez varování a kontrolovala, jestli máme správně uložené její hrnce. Pět let. Je mi čtyřicet dva, Petrovi čtyřicet šest. Dospělí lidé a přece to trvalo pět let odříkání, střádání, přesčasů a jedny máminy narozeniny s obálkou, abychom konečně stáli na zemi, která je jenom naše.
Byt byl malý. Dvě místnosti v paneláku na Žižkově, třetí patro, okna do vnitrobloku. Petr tvrdil, že je to nejlepší, co jsme našli, a já souhlasila, i když mě napoprvé, když jsme tu byli s makléřkou, zarazila stísněná předsíň. Skříň tady vejde jenom jedna a ještě si musíme vybrat, jaká. Ale pak jsem si všimla kuchyně. Okna na východ, ráno tam svítí slunce; hned jsem si představila, jak sedím s kávou a pozoruju, jak se na dvorku probouzejí holubi. A bylo rozhodnuto.
Stěhovali jsme se v půli září, když byla rekonstrukce hotová a barva ještě lehce voněla. Petr nosil krabice, já ukládala nádobí, hádali jsme se, kam přijde gauč, a smáli se tomu, že ho oba chceme u okna, i když je tam jen jedno. Nakonec jsme ho postavili doprostřed, a zjistili jsme, že je to vlastně lepší. Paní z bytu pod námi, stará paní Alena Novotná, hned zaklepala a přinesla domácí štrůdl. Řekla, že je ráda, že dostala za sousedy normální lidi. Tehdy jsem si poprvé řekla: takhle vypadá domov.
Ale ještě ten první večer, kdy jsme seděli na zemi a jedli štrůdl přímo z plechu, protože stůl byl stále rozebraný, Petr najednou zvážněl.
Musím zavolat mámě, řekl. Bude se zlobit, když ji nepozveme na kolaudaci.
Odložila jsem kus štrůdlu.
Petře.
No, Markéto. Je to prostě máma.
Já vím, že je to máma. Jenom chci jeden den. Jeden jediný den jenom pro nás dva.
Dobře, souhlasil. Zítra jen my dva. V sobotu je pozveme.
Přikývla jsem. Jeden den jenom pro nás byl vlastně velký luxus.
O Petrovoj mámě, paní Olze Dvořákové, bych mohla mluvit dlouho a nikdy neřeknu to nejdůležitější. Není to o tom, co dělá ale jak to dělá. Nikdy nekřičí. Ani se nehádá. Přijde do místnosti, rozhlédne se pomalu, jako by hledala, co není podle jejích představ, a vždycky to najde. Pak to řekne takovým tónem, že to zní jako laskavá laskavost. Markéto, jen ti chci říct, že tahle polička je trochu křivě, asi sis toho nevšimla. Všimla jsem si. Je totiž křivě proto, že stěna je v paneláku šikmá a jinak to nešlo. Ale vysvětlovat to paní Dvořákové je jako vysvětlovat větru, proč vane zrovna sem.
Je jí jednaasedmdesát. Celý život byla hlavní účetní v továrně a zvykla si, že má poslední slovo. S Petrovým otcem, panem Jiřím, tiše klidným mužem, který miluje rybaření a staré české filmy, mluví stejně jako s podřízenými. Ne hrubě. Prostě definitivně. Pan Jiří se dávno naučil nehádal. Petr, vychovaný v tomhle domě, taky.
Už ve třetím měsíci našeho vztahu jsem to pochopila. Poprvé jsme jeli k nim na návštěvu Olga nachystala stůl, všechno krásné a chutné. Zeptala se, co dělám. Řekla jsem, že pracuji jako grafička v reklamní agentuře. Jen přikývla: To není těžké, že? Bez zloby. Prostě fakt. Mlčela jsem a vzala si řízek. Od té doby jsem mlčela a něco jedla při každé její návštěvě.
Dělám to už osm let. Od naší svatby. A pět z těch let, co jsme bydleli v podnájmech, mi paní Olga pravidelně připomínala, že slušní lidé mají ve čtyřiceti vlastní byt. Tohle nikdy neřekla nahlas o nás. Vždycky mluvila o někom jiném: Ta sousedčina Lenka, šikovná, vzala hypotéku v pětatřiceti. Nebo: Synovec si koupil dvoupokoják, a to měl menší příjem než vy, Markéto, to vím. Ona ví všechno. O všech.
Teď jsme konečně měli vlastní byt a o víkendu jsme pozvali hosty. Petrova sestra Kamila s mužem, moje kamarádka Hanka, dva Petrový kolegové. A samozřejmě Olga s Jiřím.
Přijeli první. Jak zazvonili, ožila ve mně nervozita. Ne silná, spíš to známé napětí, jako před zkouškou, kterou snad zvládnu, ale člověk nikdy neví.
Petr otevřel dveře. Olga držela zavařovací sklenici s okurkami a dort v papírové krabici. Za ní šel Jiří s lahví Bohemky a výrazem člověka, co ví, že ho čeká dlouhý večer.
Tak jsme tady, řekla Olga a rozhlédla se.
Chvilka ticha, jen pár vteřin, ale já už vím, co v nich čte. Zkoumavě přehlédla předsíň. Jedna skříň, zrcadlo, polička na klíče, věšák z obchůdku Domek přes ulici.
Malá předsíň, konstatovala. Bez výčitek.
Ale útulná, povídá Petr.
No jo, no jo, už mířila do pokoje.
Šla jsem za ní a snažila se vnímat byt jejíma očima. Gauč není u okna, regál je malinko šikmo, protože panelákové podlahy nikdy nejsou rovné. Závěsy jsem koupila v béžové pruhy myslela jsem, že to bude světlé a moderní. Teď jsem přemýšlela, co na ně řekne Olga.
Světlé jste vzali, povídá. Budou se špinit.
Dají se vyprat, odvětila jsem.
Podívala se na mě. Ne s podrážděním. Jen tak, jak se někdo podívá na člověka, co právě řekl banální věc.
Samozřejmě, Markéto. Jen říkám.
Jiří tiše přešel do kuchyně a díval se z okna. Byla jsem mu za to vděčná.
Hosté přišli v sedm. Bylo veselo. Hanka přinesla obrovskou kytici oranžových chryzantém, na parapetu v kuchyni rozsvítily prostor slavnostně. Kamila mě objala opravdově a šeptla: Konečně svoje, Markét, mám z vás radost. Petrový kolegové, David a Pavel, hned probrali s Jiřím všechno o rybaření a za chvíli seděli v koutě, zaujatě debatovali o nějakém rybníku u Písku, že je bylo třeba zvát ke stolu několikrát.
Olga zasedla na čelo stolu. Ne proto, že by ji tam někdo posadil. Prostě si vždycky zabrala místo, které považovala za správné. Pila střídmě, jedla pomalu, sem tam zmínila sousedy z Břevnova, někdy se ptala na ceny za renovace a kývala hlavou, že to má už dávno zmapované.
Jednou Hanka vyprávěla vtipný zážitek z jejich první podnájmu že tam měl bojler, který šel spustit jen úderem ruky. Smáli jsme se, i Olga se pousmála. Pak dodala: Tak to je, když si mladí berou, co zbyde. Mělo se vybírat líp.
Hanka přestala mít chuť se smát. Doplila jsem jí víno.
Po dezertu Kamila s mužem šli, kvůli dětem u babičky. Pak David s Pavlem. Hanka mě při odchodu objala a zašeptala Drž se tak, že bylo jasné všechno vnímala ostřeji, než jsem tušila.
Zůstali jsme čtyři. Petr skládal nádobí, já myla. Jiří usnul na gauči s ovladačem v ruce. Olga přišla do kuchyně.
Pomůžu ti, pravila.
Netřeba, zvládnu to.
No, když myslíš. Postavila se k oknu a dívala se na dvůr. Byt není špatný. Malý, ale dá se.
Utírala jsem talíř.
Mně se líbí, řekla jsem.
Jo, tobě se vždycky líbí, co máš. To je dobrá vlastnost, Markéto, opravdu. Petr to s tebou má snadné.
Nevěděla jsem, jestli je to kompliment. Možná by to nedokázala rozlišit ani ona sama.
Markéto, chtěla jsem se jen zeptat odvrátila se od okna a nejistě mě pozorovala. Hlas měla zvláštní ne měkčí, ne ostřejší, prostě úřední. Dáte mi klíče?
Zastavila jsem pohyb.
Prosím?
Duplikát klíčů. Chtěla bych chodit pomáhat. Petr je večně v práci, ty taky. Mohla bych během dne zalévat květiny, utřít prach, aby to tu bylo pěkné. Mně to nevadí, jsem v důchodu, času mám dost.
Chvíli jsem mlčela.
Paní Dvořáková, to je od vás hezké, ale pomoc nepotřebujeme.
Jak to že ne? trochu se zamračila, ale klidně. Neříkám, že to nezvládáte. Říkám, že můžu pomáhat. Není to totéž.
Zvládáme.
Markéto, nebuď tvrdohlavá. Klíč je jenom klíč. Nejsem cizí, jsem Petrova matka.
Vešel Petr s poslední hromádkou talířů. Podíval se střídavě na mě a na matku a zůstal stát.
Co se děje?
Nic, pravila Olga. Prosím je o klíče, abych pomohla. To je normální, Petře. Když měl strýc Milan byt v Dejvicích, teta Vlasta tam taky chodívala a nikdo si nestěžoval.
Petr na mě pohlédl.
Markéto?
V tu chvíli to všechno viselo ve vzduchu. V osmi letech, co jsem mlčela a raději ustupovala, se pokaždé něco ve mně zmenšilo. Jen trochu, ale osm let znamená mnoho drobných krůčků zpátky.
Ne, řekla jsem.
Olga povytáhla obočí.
Co ne?
Pomalu jsem si utřela ruce do utěrky. Ne schválně, prostě jsem potřebovala cítit, že stojím na zemi. V našem bytě.
Nedáme vám klíče. Je to náš byt a chceme, aby každý návštěvu domlouval předem. Platí to pro všechny.
Markéto, řekla mé jméno jako když napomíná dítě. Děláš z toho něco víc, než to je. Já chci pomoct.
Věřím vám, odpověděla jsem. Ale klíče nedáme.
Petře, otočila se k synovi. Řekni jí to.
Mám to v paměti jasně: Petr stojící u lednice, dívající se chvíli na matku, chvíli na mě. Viděla jsem, že v něm bojuje dávný návyk vyhovět matce s něčím novým. Ale věděla jsem, že má v sobě navždy uložené, jak jsme pět let šetřili, jak jsme nejezdili na dovolené, jak jsem po večerech kreslila loga pro cizí firmy, abychom přitlačili na splátky. A jak jsme byli šťastní, když jsme podepisovali smlouvu v kanceláři. Jak byl klíč studený a těžký v mé dlani.
Mami, řekl, Markéta má pravdu. Klíče nedáme.
Ticho bylo tak hutné, že se dalo krájet.
To myslíš vážně? zeptala se Olga prostě.
Vážně. Pokud chceš přijít, zavolej. Rádi tě uvidíme, ale ne bez ohlášení, i kdybys měla klíč to není to, co teď potřebujeme.
Podívala se dlouze na syna. Pak na mě. Vydržela jsem pohled. Nebylo mi úplně lehko, pod žebry mi cukalo něco nervózního, ale snažila jsem se, aby to nebylo znát.
Rozumím, řekla nakonec. Tedy tak.
Odešla z kuchyně. Bylo slyšet, jak v pokoji probouzí Jiřího, něco mu polotichu vysvětluje. Za chvíli stáli oba v předsíni. Jiří se díval na svoje boty jako by je nikdy předtím neviděl.
Děkujeme za večer, řekla Olga klidně, zdvořile. Gratujeme ke stěhování.
Mami začal Petr.
Je to v pořádku, Petře. Je pozdě. My už pojedeme.
Odešli. Zavřela jsem dveře a opřela se o ně zády. Petr stál vedle mě. Mlčeli jsme.
Jak ti je? zeptal se.
Nevím ještě, přiznala jsem. A tobě?
Taky nevím.
Šli jsme zpět do kuchyně. Udělala jsem čaj. Petr seděl a díval se, jak zalévám horkou vodu. Pak řekl:
Měl jsem to udělat dávno. Ne až teď. Dávno.
Udělals to teď. To stačí.
Bude se zlobit.
Já vím.
Dlouho.
Já vím, Petře.
Vzal do rukou šálek, chvíli ho držel. Venku byla tma a klid. V dálce projel vlak.
Jsi statečná, řekl. První jsi to řekla.
Neodpověděla jsem. Jen jsem tam seděla a cítila, jak to napětí pod žebry pomalu ustupuje. Ještě se neztratilo, jen se ztišilo.
Další dny byly zvláštní. Ne zlé, ale zvláštní. Olga nevolala. Dřív volala Petrovi ob den ptát se, jak se má, nebo oznámit, že soused koupil novou skříň, že má svátek teta. Teď byla ticho. Petr prvních pár dní častěji kontroloval mobil. Viděla jsem, že se na něj dívá, a pak zase odkládá.
Zavolej jí sám, řekla jsem jednou večer.
Ne, odpověděl Petr. Nechám to na ní.
Byla to jeho volba, nehádala jsem se.
Ale brzy zavolala Kamila. Třetí den po kolaudaci.
Markéto, nevolala ti máma?
Ne.
Ani nám ne. Táta napsal, že je smutná. Co se u vás stalo?
V krátkosti jsem jí to vypravovala. Kamila mlčela.
Rozumím, řekla nakonec. Fakt jsi udělala dobře.
Opravdu?
Opravdu, Markét. Máma to zkoušela i u nás s Vítkem. Já tenkrát polevila, dala jí klíče. Chodívala sem. Ne denně, ale třikrát týdně určitě. Vítek byl z toho zoufalý. Pak jsem jednou klíče ‘ztratila’ a nový nevznikl. Byla uražená čtyři měsíce. Ale pak to šlo líp.
Takže bude naštvaná dlouho.
Možná. Ale pak už bude líp.
To slovo pak jsem si nosila v hlavě jako slabé světýlko v temné chodbě.
Byt se mezitím zabydloval. Na trhu jsem koupila velký kaktus v terakotovém květináči a postavila ho na kuchyňský parapet. Vedle něj jsem konečně vybalila keramický hrnek s ježkem dárek od Hanky, co jsem léta schovávala v krabici. V podnájmech se totiž snažíte šetřit ty nejlepší věci na potom. Teď je hrnek vystavený. Měla jsem z toho radost, která mě překvapila.
Petr přidělal poličku v koupelně přesně tak, jak chtěl, ještě s malou žárovkou nad zrcadlem. Koupili jsme v Světelném koutku malý stojanový lampičku do obýváku, jantarové světlo dělalo večer místnost útulnou a klidnou.
Pracovala jsem z domu třikrát týdně, a ty dny byl byt celý můj. Vařila jsem si kávu, pouštěla muziku, kterou mám ráda, a nemusela se bát, že na prahu zaťuká někdo nečekaný. Bylo to nové. Trvalo, než jsem pochopila, co to vlastně znamená. Pak mi to došlo: pocit bezpečí. Konečně jsem byla chráněná ve vlastním bytě. Zní to samozřejmě, ale vůbec to nebylo samozřejmé.
Olga mlčela.
Už uplynul týden. Pak druhý. Petr se jednou stavil u rodičů sám, v neděli, řekl mi to až potom. Prý byla máti chladná, mluvila stručně, Jiří vyprávěl o novém rybářském místě a byl viditelně rád, že se rozhovor netýká nás.
Jak působila? zeptala jsem se.
Je uražená. Ale drží se. Ty ji znáš nebude křičet, nebude brečet. Jen udělá ten svůj obličej.
Jaký?
Petr ukázal, jak lehce povytáhne bradu a sjede pohledem mimo, koutky úst lehce dolů.
Musela jsem se smát, ale pak jsem toho nechala. Některé věci nejsou k smíchu.
Petře, dělá ti to starosti?
Ano, přiznal. Ale nelituji toho. Kdybych byl řekl Mámi, klíče si vezmi, sám bych si to pak vyčítal.
Řekl to úplně jednoduše, proto jsem mu věřila.
Měsíc uběhl v tichu. Pak další. Olga volala Petrovi jednou týdně, v neděli večer, stručně, věcně. Zda není nemocen, že táta musí už asi k doktorovi s kolenem. O bytě ani slovo. Klíče nezmínila. Petr odpovídal také stroze a pokládal mobil s vydechnutím, jako když projde něco nepříjemného, ale nezhroutí se.
Já na ni myslela častěji, než bych čekala. Ne s křivdou, spíš s pochopením, které přijde, když vidíte člověka ne jen v roli vůči sobě. Olga byla celý život hlavní, nejdřív v práci, pak v rodině. Stavěla, řídila, rozhodovala. Vyrostla sama, Petr a Kamila ji měli jako jediný skutečný střed. Byt v Břevnově získala v letech, kdy to byla malá senzace. Kontrola byla jejím způsobem, jak mít ráda. Neuměla to jinak.
Neomlouvala jsem jí to. Jenom jsem pochopila. To je rozdíl.
Hanka se mě na ni ptala vždycky, když jsme se potkaly tak co Olga? Scházely jsme se zhruba dvakrát do měsíce, často v malé kavárně Měděná konvice u Palmovky. Ani ne proto, že by to bylo nejlepší místo, spíš pro klid. Hanka si vždy dala cappuccino a croissant, já americano a občas něco s dýní, když byl podzim. V listopadu horkou polévku, protože byla zima.
Pořád je naštvaná? zeptala se Hanka jednou, zahřívaje se o hrnek.
Je.
Dlouho.
Kamila říkala, že třeba čtyři měsíce.
Jak to zvládáš?
Poctivě jsem se zamyslela.
Je to těžké. Ne že bych litovala, že jsem jí to řekla. Ale to ticho tíží. Přemýšlím, jestli jsem to nemohla říct jemněji, jinak.
Jinak bys to nedokázala prodat.
Asi ne.
Markéto, neudělala jsi nic zlého. Řekla jsi prostě: ne.
Já vím. Ale někdy je ‘ne’ hrozně moc.
Hanka chvíli mlčela.
Pamatuješ, jak jsi vyprávěla o té majitelce posledního bytu?
Pamatuju.
Ta paní se jmenovala Eva Šafránková. Malá dáma, vždy ve starém hnědém kabátě. Přicházela každou středu, někdy i častěji. Zaklepala, přišla dovnitř, zkontrolovala kuchyň, koupelnu. Tvrdila, že jen pro klid. Jednou jsem stála v chodbě v županu po sprše a ona stála proti mně s výrazem, že tohle je její domov. A měla pravdu. Já byla nikdo.
Cítila jsem se mizerně, řekla jsem Hance.
No vidíš. Teď jsi doma. Opravdově.
Ano. Doma.
Prosinec přinesl mrazy a brzké stmívání. Vyzdobili jsme s Petrem malý živý stromeček ze stánku u školy, postavili ho do rohu. Většinu ozdob jsme tahali roky sem a tam v krabici s nápisem Vánoce. Mezi nimi byl i skleněný Ježíšek s ošoupaným nosem, kterého jsem si koupila za svoji první mzdu dávno před Petrem vždycky ho věším první.
Na Silvestra jsme nikoho nezvali. Seděli jsme sami, koukali na staré české filmy, jedli mandarinky a nějaké mé pokusy z kuchyně. O půlnoci jsme si přiťukli u otevřeného okna. Bylo mínus osm a hned jsme ho zavřeli. Museli jsme se smát.
To byl dobrý rok, řekl Petr.
I přes všechny ty věci?
Právě proto.
Chápala jsem ho. Byl to dobrý rok, protože v něm bylo i těžké. A tím, že jsme to zvládli společně.
Olga zavolala osmého ledna. Ne Petrovi. Mně.
Uviděla jsem její jméno a chvíli jsem na displej jen koukala. Pak jsem zvedla telefon.
Markéto, oslovila mě. Kdykoliv šlo o něco vážného, používala celé jméno.
Paní Dvořáková.
Chtěla jsem vám popřát šťastný nový rok. S malým zpožděním.
Děkujeme, i vám.
Pauza.
Jak se máte?
Dobře. Zvykáme si.
Stavěli jste stromek?
Ano, živý.
Správně. Živý je lepší.
Další pauza. Seděla jsem v kuchyni a dívala se na kaktus. Přežil zimu a vypadal spokojeně.
Markéto, řekla, a bylo v tom něco, co jsem u ní dřív neslyšela. Ne vlídnost, spíš jakousi vnitřní práci, snahu nést něco těžkého, aby to nebylo vidět. Ráda bych někdy přišla. Jestli vám to nebude vadit.
Nevadí nám. Zavolejte předem, domluvíme se.
Ano. Zavolám.
Dobře.
Tak tedy tak. Pozdravuj Petra.
Vyřídím.
Zavěsila. Chvíli jsem seděla bez hnutí, pak si nalila vodu a vypila celý skleničku.
Petrovi jsem to pověděla večer, když přišel z práce.
Volala? sedl si a díval se s rozpaky.
Volala. Chce přijít. Říkala, že zavolá předem.
A to je všechno?
Všechno.
Odmlčel se.
Tak vidíš.
Tak vidím.
Vydechl. Ani s úlevou, ani s obavou. Zkrátka jen tak, když se něco pohnulo.
Jsi ráda?
Zamyslela jsem se.
Ještě nevím. Až přijde. Záleží, jak zavolá, jak se bude chovat. To není konec nějaké kapitoly, Petře. Spíš nový začátek.
Ano. Další krok.
Zavolala koncem ledna. V pátek večer, když jsme byli oba doma.
Petře, řekla, můžeme v neděli přijít, jestli se vám to hodí?
Počkej, zeptám se Markéty.
Pohlédl na mě, přikývla jsem.
Můžeš, mami. Přijďte na jednu.
Dobře. Upeču štrúdl. S jablky, máš rád.
Mám.
V neděli přišli přesně ve jednu. Olga ve stejném kabátu jako na kolaudaci, jen s tmavě modrým šátkem. Jiří nesl štrúdl ovázaný utěrkou.
V předsíni bylo chvíli rozpačito. Olga se rozhlédla čekala jsem poznámku, ale nic o předsíni neřekla. Jen se vyzula a šla dál.
Stromeček už jste odstrojili, řekla, podívala se na místo v rohu.
Už.
Škoda. Ty živé dlouho vydrží.
Pili jsme čaj, Jiří si povídal o koleni prý nic vážného, jen věk. Olga se ptala na práci. Vyprávěla jsem o novém projektu logo pro pekařství, vybrali variantu, kterou bych nečekala, ale nakonec pasuje nejlíp. Olga poslouchala, ne s předstíraným zájmem, prostě poslouchala.
Takže na tom něco bude, řekla. Ve tvé práci, když si zákazník vybírá.
To ano.
Tak to má být.
Po čaji chtěl Jiří vidět výhled z kuchyně prý slyšel, že tam je pěkný dvůr. Petr ho zavedl, dlouze tam rozprávěli, zřejmě zase o rybaření.
Zůstaly jsme samy. Olga seděla na gauči a dívala se na lampičku.
Hezké světlo, poznamenala. Příjemně teplé.
Líbí se nám.
Chvíli mlčela. Pak řekla:
Markéto, já bych stejně nechodila denně, víš.
Podívala jsem se na ni. Nesledovala mě, ale lampu.
Možná ne denně, uznala jsem.
Jemně se usmála ne dotčeně, spíš s rezignací člověka, co ví, že je prohlédnut.
Neprosím už o klíče, dodala. To jen abys věděla.
Vím.
To ráda slyším. Ten tvůj čaj je opravdu dobrý. Jak se jmenuje?
Louky pod Javořím, takový rodinný podnik koupila jsem náhodou.
Prosím, napiš mi to.
Napíšu.
Venku bylo zataženo, ale ne smutno. Takové to typické lednové světlo, kdy je nebe bílé a všechno vypadá mírně snové, akvarelové. Na parapetu stál kaktus a hrnek s ježkem. Olga seděla na našem gauči, v ruce náš čaj. Nebylo to ani zvlášť dobré, ani špatné. Prostě to bylo.
V únoru zavolala znovu. Ve čtvrtek večer, jestli můžou v sobotu. Měli jsme čas. Přijela s domácím švestkovým džemem, Jiří přinesl rybu prý zamraženou z loňského výletu.
Myslel jsem, že to bude trvat déle, řekl Petr potom. Že vymyslí ještě něco jiného.
Třeba ještě něco přijde, namítla jsem.
Třeba, souhlasil. Ale zatím ne.
Zatím ne.
Myli jsme spolu nádobí. Petr myl, já utírala. Večer, venku lampy a na sněhu chlupatý pes, kterého někdo venčil; zkoumal mrazivý dvůr, očichával všechno a vrtěl ocasem.
Jak myslíš, že to bude dál? ptal se Petr.
Držela jsem v ruce umytý talíř obyčejný bílý s modrým proužkem, co jsme si koupili ten první měsíc.
Nevím, řekla jsem. Uvidíme.
Venku se pes konečně pohnul, pán jej pohladil za uchem. Pomalu odcházeli a světlo z lamp klidně leželo na sněhu.
Petře, řekla jsem.
Ano?
Nic, jen tak.
Usmál se. Položila jsem talíř do poličky. Naší poličky. V naší kuchyni. V našem domě.