15. října
Dneska zase přemýšlím, jak zvláštní čas dokáže být: někdy letí, jindy se vleče jako med. Doma už zase voní čerstvě vytřená podlaha, talíře se třpytí čistotou… A přitom jsem to nebyla já, kdo to všechno zvládnul.
Matýsku, to jsi ty uklidil na dvoře? jemně jsem položila ruku na synovo rameno.
Vyděšeně sebou škubnul a sundal sluchátka. Na monitoru ještě stále poskakovaly postavičky a pálily po sobě paprsky, ale Matěj už zíral ke mně.
Cože, mami?
Jestli jsi přišel už dávno ze školy?
Před chvílí, zamumlal a protáhl se.
A kdo pak to uklidil tam venku?
Stáhnul obočí. To fakt nevím. Třeba Anička?
Musela jsem se usmát. Moje tříletá dcera Anička je sice pěknej šikula, ale na takový pořádky je ještě moc malá.
To je vtip, že?
Tak asi náš domácí skřítek!
Jo, jasně! Ten určitě! Než začneš plácat, dojděte s babičkou pro Aničku domů, už tam je moc dlouho. Já mezitím připravím večeři. Máš hlad?
Jo… V jídelně jsme měli housky, ale to bylo ještě ráno. A kdy už budeme mít ranní směnu, mami?
Ještě nevím, zatím škola mlčí, máme pořád druhou. Je nás prostě moc.
Matěj, jak už to má ve zvyku, mávl rukou: Aspoň se ráno pořádně vyspím.
Políbila jsem ho do vlasů a zlehka mu prohrábla ucho, i když se snažil uhnout už je z něj samozřejmě puberťák. U třinácti let je to normální, má pocit, že už je vlastně dospělý, ale tohle ho vždycky rozesměje… To dělal i jeho táta.
Děti jsou opravdu rozdílné. Matěj s tmavými vlasy, s modrýma očima, vysoký a štíhlý, celý jako Pepa právě povahou. Tvrdohlavý, zodpovědný, poctivý. Ve dvoře neuklidil, to asi ne, ale v kuchyni je znát jeho ruka: nádobí umyté, podlaha čerstvě vytřená. Kam na to vzít lepšího pomocníka? Jedině až Anička povyroste.
Anička, to je můj malý zázrak. Deset let jsem na ni čekala, na tu nejmenší naději, po problémech po prvním porodu už jsem pomalu ani nevěřila. Přesto se narodila, světlá jako kopretina na louce, s vlasama světlýma a kudrnatýma a modrýma očima jako bratr. Celá po mně, a přitom tak jiná. Když přijde a přitulí se ke mně nebo k Matějovi, celý byt se rozzáří jejím úsměvem. Takovým, jaký měl její táta… a ten úsměv mě těší i bolí zároveň. Pepa už není…
Chtěla bych někdy jen tak křičet bolestí, jak chybí. Ale děti jsou tu, nemůžu si to dovolit.
Pepa byl hasič. Zachraňoval lidi a domy. Při těch posledních požárech… zachránil celou rodinu z chalupy otce, matku, tři děti. Pak se vrátil pro babičku, která odmítla odejít bez svých zvířat… a bylo pozdě. Smrtící past se za nimi zavřela.
Dozvěděla jsem se to dřív, než mi někdo zavolal. Srdce se mi sevřelo, zvedla jsem Aničku a vzlykla na tchyni Marii, která přijela, aby mi s miminkem pomáhala:
Mami, podrž ji! Potřebuji někam zavolat!
Pak jsem jela autem do Chrudimi, na stanici hasičů, kde Pepa pracoval. Ani nevím, jak jsem jela, jak jsem se držela na silnici.
Jak jsem tenkrát neztratila rozum? Zvládly to děti. Matěj se ode mě nehnul ani na krok.
Matejku, pojď, uložím tě! říkala babička Marie, sama už skoro nemohla stát. Nosila mi Aničku na kojení, nenechala mě být.
Zůstanu s mámou! křečovitě mě držel Matěj za ruku. Babi, proč má máma studené ruce?
To vše si pamatuji už jen jako záblesky. Jak jsem sbalila věci rychle, uslzeně, dětské oblečky a hračky bez ladu a skladu do tašek.
Tady už nedokážu být… pořád čekám, že Pepa práskne dveřmi a zavolá jako vždycky: Jsem doma!
Správně, Olgo! Pojedeme ke mně. Zatím tu budete bydlet. Něco vymyslíme.
Ne, ani k vám nechci… Promiňte. I tam je vše připomínka. Nejraději pojedu do babiččina domu.
Ten je ale roky opuštěný! S dětmi to nejde!
Jen uklidím… A vy budete poblíž. Sama to nezvládnu.
Kam bych se poděla… Jen vy mi zůstáváte.
Nemluvte tak, mami. Zase bych brečela, máme před sebou moc práce. Pohlídejte Aničku, já dodělám věci, a Matěje je třeba nakrmit. Jen se mnou jí, jinak nemá chuť, já zas vůbec žádnou.
To nejde! Ty jsi máma, ty musíš být v pořádku, jinak co s dětmi? Já už nemám tolik sil. Šetři se, Olgo!
Políbila jsem Marii ruce, rychle a vděčně, a začala znovu balit. Z tohohle bytu, kdysi plného štěstí, musím pryč…
Babiččin dům mě uvítal chladně. Sama jsem si to způsobila roky jsem sem nejezdila, skoro zapomněla.
Prošla jsem pokoji, opatrně přejela prstem po vyšívané dečce, otevřela okna a pustila dovnitř ostrý říjnový vzduch.
Mami, vezmi děti, za chvíli přijdu Aničku nakojit.
Zvládneš to tu?
Zvládnu…
Dlouho jsem sama nebyla. Za půl hodiny se za dveřmi ozvala známá rázná rána. Vešla Kamila moje kamarádka ze školy.
Mohla jsi dát aspoň vědět, že dorazíš! Kde máš hadr?
Kamila vždycky byla podnikavá. Ukecaná, ale když šlo o blízké, dřela jako kůň.
Otřela jsem si ruce od pěny, objaly jsme se.
A kde máš děti? ptá se.
U mámy.
Jasně! No tak na co čekáš? Pojď, otočíme to tu. Nebo dneska nocuješ u ní?
Ne. Zůstanu tu.
Tak na co zíráš?
Otočila jsem se po lavoru. Najednou si všímám, že Kamila má větší bříško.
Kamilko! vyhrkla jsem.
No… jo! V únoru. Nezblázni se, jsem těhotná, ne nemocná.
Od koho?
Jako bys to nevěděla! Ale vše si povíme později, jo?
Poprvé se usmívala bez náznaku bolesti před časem ji opustil manžel, prý že nemůže mít děti. Jeho rodina jí to dávala sežrat, litovali jejího muže.
Kamila na něj nejdřív čekala, brečela po nocích, pak sebrala odvahu a šla dál. A ukázalo se, že chyba nebyla v ní exmanželova nová žena nemohla taky otěhotnět. Nakonec to byl on, kdo se léčil…
Nestihla bych to popsat celé, ale s úklidem jsme skončily až večer. Bylo to potřeba: starý dům jakoby se probudil k životu prach zmizel, záclony zavlály, všude čisto. Kamila se uvelebila u stolu a zadumaně si mě prohlížela, zatímco jsem vařila čaj.
Kdy jsme byly děti? Létaly jsme přes dvůr, braly si koláče rovnou z tácu a pádily k řece. Ani babička nadávat nestačila:
Holky, co to je za spěch?
Za hodinku jsme zpátky! volaly jsme a do večera se neukázaly. Pomohly jsme babičce na zahradě, okopaly řádky, pomohly s dobytkem Jinak by to nezvládla děda nežil, jediný syn v Praze, v nové rodině.
Já jsem byla její nejstarší vnučka, máma mi zemřela při porodu a tátu jsem znal jen z vyprávění. Babička mě vychovala sama, a když tátovi přibyl další potomek, vzala mě s sebou zpátky na vesnici. Bylo mi tři roky a pamatuji si, jak jsme se nikdy nebavily o tom, proč odjíždíme… Ona jen občas utírala slzy.
Odešla, když mi bylo osmnáct. Právě jsem začala randit s Pepou. Omámilo mě první zamilování a nevšimla jsem si, jak babička slábne. Když mi došlo, že s ní není dobře, bylo už pozdě…
Za ty poslední tři měsíce jsme toho moc nestihly ale jedno zásadní rozhodnutí udělala. Zavolala si Marii, tchyni, a dlouho si s ní za zavřenými dveřmi povídala. Od té doby jsem měla druhou mámu oslovila jsem ji tak už před svatbou.
S Marií jsme se nikdy nehádaly, naopak moc dobře jsem věděla, jak vzácné je mít v životě člověka, který není jen příbuzný, ale vlastně i blízká duše.
Jak se říká, krev není všechno to mi brzy došlo. Po babiččině smrti se na nás svezla celá tátova rodina. Otcova matka i nová macecha:
Pěkný dům, škoda ho neprodat. Byt plný harampádí, tady musí být pořádek, co kdyby se našel kupec!
Jenomže tohle byl můj domov, moje dětství. Mlčela jsem, třásla se. Když mi došlo, že chtějí dům prodat, zvedl se ve mně hněv, co mi skoro sevřel žaludek. Chtěla jsem křičet, ale místo toho jsem utekla ven a když jsem se vrátila, Marie už byla na dvoře a řekla jim jasně:
To je Olžin dům. Má darovací listinu i účet. Já jsem jí vše pomáhala vyřizovat. Už tu nemáte co dělat!
Otcovou rodinu jsem už v životě viděla jen jedinkrát na své svatbě. Pozvánku jsem neposílala, ale on přijel. Mlčky mi předal klíče od bytu v Pardubicích, poprosil o odpuštění a odešel…
Byt byl malý, ale útulný, dvě místnosti, velká kuchyň. Nevěděla jsem, zda mám zanechat babiččin dům, ale Marie mi završila rozhodnutí:
Oluško, tady je to pro tebe a děti lepší. Navíc město! Můžeš při škole i pracovat. Dej na mě.
Dálkově jsem vystudovala pedagogiku na univerzitě v Hradci, díky pomoci Marie, která hlídala Matěje, mi pomáhala s jídlem i penězi. Ulevilo se nám všem, když jsem získala práci a Matěj šel do školky.
Jednou jsme jeli k moři první a poslední dovolená s Pepou. Nesmírně jsme si to užili: večery u promenády, Matěj se cákal v písku pod dozorem babičky, noční nebe jako samet, hvězdy padaly. Tehdy vedle mě Pepa zůstal s Matějem na kolotoč, já s Marií se prošly po molu.
Na konci mola se hádal pár. Křikli na sebe, vztekali se Marie je sledovala a zamyšleně řekla:
K čemu tohle je? Lidi si vůbec neuvědomují, jak si krátí život. Stejně se usmíří, ale ty dny už budou pryč. Chceš promarnit na hádky čas, kerý máš s milovaným člověkem? Olu, neztrácej čas hádkami. Je ho tak málo
Na to nikdy nezapomenu. Díky Marii vím, že jsem čas s Pepou nikdy nepromarnila.
Dnes, když jsem brala z plotny konvici s čajem, něco mě vyrušilo. U okna proklouzla stín. Lekla jsem se Matěj to nebyl, děti s Marií ještě venku.
První impuls: zavřít dveře, utéct, volat o pomoc. Jenže pak mi došlo děti se vrátí, Marie s nimi. Nesmím je vystavit nebezpečí.
Chopila jsem konvici, dýchal z ní horký proud, ve dvoře tma. Zapomněla jsem rozsvítit.
Kdo je tam?!
Dveře od kůlny zabručely, sevřel se mi žaludek.
Okamžitě běžte! Jinak budu křičet!
Tma se pohnula k verandě. Instinktivně jsem couvla.
Olgo, neřvi, prosím, to jsem já… Lukáš.
Spadla ze mě úleva, pustila jsem konvici a zasyčela, jak mi pára ožahala nohu. Postavila jsem ji na stůl venku a sykla.
Co sem lezeš, Lukáši? Proč nejsi v domě?
Lukáš, statný muž, se najednou díval do země úplně stejně, jako to dělá Matěj, když něco vyvede.
Chtěl jsem ti srovnat dveře v kůlně, jsou celé křivé Zítra musím na včelnici, nevím, kdy se vrátím.
Teď jsem si vše spojila. Pořádek nejen dnes, ale celé týdny. Opravený plot, nová laťka na břehu.
Ty jsi můj domácí skřítek! usmála jsem se.
Cože?
Ten, co tu pomáhá a nenechává stopy. Jen mléko z misky nepiješ. Matěj říká, že bychom měli pořídit kocoura, že tenhle skřítek je smutný, když je doma sám.
Lukáš se pod nočním světlem zčervenal.
Promiň, měl jsem to říct dřív
Děkuju, moc. Jen proč, Lukáši?
Odpověděl mi mávnutím ruky a přeskočil plot. Mávnul na Marii, která stála s dětmi u branky.
Aspoň že se ukázal, poznamenala Marie a podala mi sklenici čerstvého mléka. Dej do lednice.
Ty jsi o tom věděla, mami?!
Samozřejmě! Celá ves o tom ví. Lukáš tě má rád už od školy, tehdy když ses potkala s Pepou. Nebyla sis toho vědoma?
Nevšimla jsem si
Tak to se divím! Ty nevíš, že ti je oddán léta?
Zavrtěla jsem hlavou. Vůbec jsem netušila…
To je čas na dlouhý rozhovor! Marie mě popohnala. Ale napřed uložíme děti.
Prokecaly jsme s Marií skoro do rána. Tvrdila, že Lukáš přišel už před rokem, aby jí řekl, že by si mě chtěl vzít. Dobře věděl, že on je po Pepovi mým nejbližším člověkem.
Souhlasila jsem, proč ne? Oluško, jsi ještě mladá, život teprve čeká. Děti vyrostou, rozletí se, a ty? Zůstaneš tu jen se mnou. Tak to přece nechceš. Směle do něj! I když to nebude jako s Pepou, hlavní je, že je ti s ním dobře. Matěj potřebuje mužský vzor. My sice děláme, co můžeme, ale je to málo.
To jsem vůbec netušila, prý ho tajně učí s autem i opravovat věci. S Aničkou je to snadné táty si moc nepamatuje, ale Matěj… Půjdu si s ním promluvit.
Za rok jsem se s Lukášem vdala. Narodil se nám malý Honzík.
Když jsem ho přinesla z porodnice, sňala mu čepičku, vyhrály dlouhé světlé vlásky jako má Anička.
No to je skřítek! smála se Marie, přebalovala ho a vzala do náručí. Nazdar, nový vnoučku, říkej mi babi Maruško.
Velký ryšavý kocour, kterého Matěj dostal od Lukáše, opatrně nakoukl do pokoje, připlížil se k oknu a vyskočil na parapet. Sedl si, pozoroval spící Aničku a v peřince Honzíka. Ticho se rozhostilo, lehce objalo kocoura. To je ono, štěstí tak křehké, tak tiché. Musíme ho chránit!
Od kuchyně zazněl smích Aničky a cinkla lžička ticho seskočilo z parapetu a na rozloučenou pocuchalo kocouru ucho. Ten zívnul, umyl se a těšil se na nového člena rodiny.
Běž už, strážce domácí pohody tady jsi mezi svými.