Zkouška

Zkouška

Už toho mám dost! Stačilo! Jestli mi ještě jednou budeš vrtat hlavou, na tu zkoušku prostě nejdu! Vůbec tam nepůjdu! Tak co budeš dělat, co?! vykřikla Tereza a hodila batoh do kouta předsíně, zatímco si sundávala čepici z hlavy.

Máma jí mlčky jen pokrčila rameny, zakroutila hlavou a odešla do kuchyně.

Tereza si stáhla bundu, chystala se ji taky zmuchlat na hromadu k batohu, ale nakonec si to rozmyslela. Otevřela skříň a pečlivě ji pověsila na ramínko. Pak si povzdechla.

No nazdar, zase jsme se pohádaly A jako vždycky úplně zbytečně!

Proč máma pořád musí šťourat a poučovat? Copak je dítě? Nebo snad je úplně mimo?

To ví přece moc dobře, že má dnes první hodinu s novou doučovatelkou. Nemusí jí to omílat každou půlhoďku!

Tereza to samozřejmě trochu přeháněla. Máma ji neotravovala neustále dokola, jen se zeptala, jestli nezapomněla, že už má letos třetí lektorku češtiny a literatury. Jenže Terezu tak vytáčelo, že ji máma stále chce mít pod palcem, že vzteklé reakce pro ni už byly skoro běžné, někdy i bez skutečného důvodu.

Umyla si ruce, pohlédla na sebe v zrcadle nad umyvadlem.

Nádhera, teda. Pupínky, tátův rozpláclý nos a máminy rezavé vlasy… Kolikrát už prosila, ať jí dovolí se přebarvit! Ne a ne! Prý že krása přijde časem, a Tereza jí za to jednou ještě poděkuje.

Jasně! To určitě. Všichni můžou chodit jako lidi, jen ona jako strašák do zelí. Copak teď ještě někdo nosí copánky? Už dávno ne!

Tereza se ušklíbla, když si vzpomněla, jak byla máma nešťastná, když si ty copánky sama ostříhala skoro až ke kůži tupými dětskými nůžkami. Jak si předem představovala to mámino vydechnutí:

Terezko, proč jsi to vůbec udělala?!

No proč asi! Protože mě všechno štve! Všichni si myslí, že mi budou poroučet. Ale tohle je její život a její pravidla!

Všichni pořád žvaní, že se má poslouchat. Ale proč? Jaképak zastaralé poučky o životě? Ona má svůj! Jiný! A oni to stejně nikdy nepochopí však v jejím věku snad ani neměli internet! Jak vůbec žili? Opravdu záhada. Vysvětlujte jim, že je dneska všechno jinak! K čemu je sedět nad učením, když stačí pár vteřin a všechno si najde na mobilu? Máma říká, že to tak není a že internet z nikoho neudělá člověka, ale co o tom ona může vědět? Měla by se radši dívat na nějaký kurzy, jak jednat s puberťákama! Třeba by přišla rozumům!

Tereza si odloupla strup z další sopky a sykla bolestí. Hlavně že to máma nevidí, to by byl zase povyk! Po doktorech ji tahá a omílá, že jí po akné zůstanou jizvy, ale Tereze je to jedno. Lidi přece mají oceňovat, co má uvnitř!

A to slovo rodičovka Dobře. Máma ji porodila, ano. Ale tím ještě nevzniká právo vlastnit dítě! Tereza není žádná věc!

Mrkla na sebe do zrcadla.

No co, mami? Dostalas, co sis zasloužila! Neměla jsi mě vláčet po doučkovačích! Nechtěl jsem být právničkou! Už teď vím o právu a zákonech víc než oba rodiče dohromady. Kdyby byli aspoň napůl tak chytří, rozvod by zvládli s větší důstojností.

Máma samá pokora, žádné velké ambice. Táta odešel za mladší, matku pustil k vodě, rozdělení bytu podle svýho a máma to nechala být. Ano, na mě napsali byt po babičce. A co jako? Táta platí jen alimenty? To je všechno? A co odškodnění za těch promarněných let? Snad to Tereza neví? Přece není pořád ta malá žabka, jak jí kdysi říkal táta! Všechno vidí, všechno chápe.

Viděla mlčenlivou nenávist mámy při servírování večeře, i lhostejnost v tátových suchých díky za jídlo. Viděla tu pohovku v pidikanceláři, kde nebylo místo ani na skříň, takže táta stejně chodil každé ráno do ložnice pro věci. Mamka nastavovala budík, aby už byla v kuchyni než on přijde, a oba se ulevili, když Tereza ve čtrnácti řekla, že už můžou být od sebe a zbytečně se netrápit.

Dospělí jsou fakt zvláštní, pořád dokola to samé: Žijeme jen kvůli tobě! a Ty jsi smysl našeho života!

Ale to jsou jen fráze! Každý žije pro sebe! Na cizí štěstí kašle. Dovede přinést důkazy za všechny ty situace, kdy to bylo přesně tak! I když šlo údajně o její dobro, rodiče sledovali svoje vlastní. Byla jen kartou do jejich obchodu.

Ten byt, ve kterém teď s mámou žijí. Pořád stejný dům, jiné patro, menší byt. Ze třípokojáku udělali dvoupokojový. Nový, vymazlený, ale stejně. Máma si ten byt vyjednala výměnou za tátovo provinění. Přeci dítě musí mít podmínky! Chceš si žít nový život? Tak zajisti svojí dceři vše! Táta na to kývnul. Jo, Tereza tu má velký pokoj. Ale není to kvůli ní, jen aby už se rodiče nemuseli hádat. Ta dvoupokojová byla pojistka na klid.

Tereza nakonec vzala z poličky mast, co jí předepsal lékař. Stejně to neznamená, že máma má pravdu. Mast pomáhá a dnes ji potřebuje.

Protože večer Protože střecha…

Střecha se v Terezčině životě objevila docela nedávno. Před pár měsíci jí napsal Viktor, na kterého se vždy jen z dálky dívala a nikdy si nedokázala představit, jak s tím nejoblíbenějším klukem ze školy promluví. Půjdeme ven?

Napřed myslela, že je to zlý žert. Všichni ve třídě věděli, že se jí Viktor líbí, někdy si z ní tropili srandu, ale ne škodolibě. Byla oblíbená totiž vždycky napověděla, když bylo třeba, a sama zvedala ruku, když ostatní nevěděli.

Holečková, tebe jsem se ptala minule! Co se zase hlásíš?

Jé, paní učitelko, ale ta témata jsou tak zajímavá! Řeknete mi, byl Karel IV. doopravdy osvícený panovník? A není to diktátorství?

Proč myslíš? i přísná paní dějepisářka se chytila Terezčina dotazu a třída oddechla. Dneska asi nebude zkoušení.

Tak když Tereza zprávu ukázala své nepřítelkyni kamarádce Kristýně, ta jen protočila oči:

No a? Čeho se bojíš?

Je to opravdu od něj?

Terezo, ty ses vážně zbláznila! Prostě se ho zeptej! Vždyť holky dneska samy zvou kluky na rande!

Tereza Kristýně nic neřekla. Stejně by nedokázala popsat ten vichr, co se jí najednou rozburácel v hlavě.

Na domluvené místo ale přišla. A od té doby se všechno změnilo.

Střecha starého paneláku, dávno obsazená místní mládeží, nebyla zrovna bezpečné místo. To věděla moc dobře. Ale pokaždé, když jí Viktor chytil za ruku a řekl: Opatrně!, přepadl ji zvláštní pocit štěstí.

Počítala schody v duchu a tlumeně s ní vesele vyhrávala jistá vnitřní melodie:

Patnáct, šestnáct Pojď! Třicet dva Čeho se bojíš? Je blízko

Na střeše ji Viktor poprvé objal. Bez zbytečných slov, prostě si ji stáhl blíž, položil jí ruku na rameno a jen tím pohybem dal všem jasně najevo: Tohle je moje holka!

Nikdo neměl poznámky, i když Tereza viděla pohledy holek z vedlejší třídy. S Viktorem chodily do školy léta a on si zrovna vybral ji.

Na střeše ji i poprvé políbil

Toho večera tam zůstali sami, ostatní šli do kina. I Tereza tam chtěla, ale když ji Viktor vzal za ruku a pošeptal, že legračně, že do kina půjdou spolu někdy jindy, poslušně zůstala s ním už věděla, že ten večer bude výjimečný.

A stalo se. Ještě dnes, někdy naprosto nečekaně, Terezu zaplaví to štěstí, když si zavře oči a před očima slyší jeho hlas:

Teri, líbíš se mi Moc Neumím to hezky říct, ale jsi nejlepší holka, jakou jsem potkal Můžu tě

A jeho teplé rty Tak laskavé, tak jemné

Jenže najednou přerušila máma, co opatrně zaťukala na dveře:

Tery, ať nepřijdeš pozdě Oběd je na stole.

Zlost Terezu zahltila celou. Kdy už toho bude dost?!

Vyletěla z koupelny jak fúrie. Vypadala asi přesně jako ta obrázková bába, co ji jednou viděla na internetu, jak na někoho syčí.

Co po mně pořád chceš?! Všechno vím! Nech mě už být! I tátu jsi už vyštvala! Odejdi! Já budu bydlet s tátou! Jasný?! Jestli nepřestaneš…

Nedořekla. Máma jen divně povzdechla a uštědřila jí facku.

Jdi. A až se večer vrátíš, nezapomeň, že máš zítra procvičovací test z češtiny. Potřebuješ se vyspat

Tereza byla v šoku. Máma na ni nikdy ruku nevztáhla. Ani jedinkrát. A nebylo jí to snad ani líto. Možná si za to mohla sama. Ale samotný fakt, že to máma vzdala a přestala být klidná, jí otevřel oči.

Jenže vzdát se bez boje není její styl. Batoh, bunda, sluchátka Měla chuť pořádně prásknout dveřmi, ale ovládla se. Nebude dávat příležitost říct, že je hysterka.

Vyběhla z paneláku a mrkla na hodinky. Hodina tam, hodina s doučovatelkou. S Viktorem se sejde kolem šesté. Dobře. Budou mít čas na střeše, a máma si aspoň trochu oddechne. Bude jí to ku prospěchu. Táta už dávno nezvedá mobil hned, takže Tereza bude mít čas si s Viktorem popovídat. Třeba jí i poradí. Viktorovi rodiče jsou totiž fakt v pohodě. Nepletou se mu do života. Má svůj účet, rodiče mu nastavili limit, nejlepší hadry, vlastní rozhodování. Táta tvrdí, že v šestnácti je už čas být dospělý. Dovoluje mu i brigády, přípravu na zkoušky nechal na něm. Budoucnost si musí vybírat sám.

To jsou chytrý lidi!

Máma To je něco jiného.

Táta Tereze volal, když šla k doučovatelce.

Co se u vás zase děje? Máma říkala, že se chceš stěhovat ke mně?

Ale táto! Ty to moc řešíš. Kateřina bude mít za chvíli dítě, a já bych měla dělat chůvu? Mám svých starostí dost!

Jasně. Ale nehadej se s mámou, Tery. Jinak ti zavřu peněženku, jasný?

Co se mi na tobě vždycky líbilo, tati, je ta tvoje přímočarost. Beru to na vědomí!

Tak je to správně. Nech mámu být. Nezaslouží si to.

Ozvaly se jen krátké tóny a Tereza si pomyslela:

Furt to mají, mezi sebou válka, ale když jde o mě, drží spolu. Podivný

Nová doučovatelka Terezu moc nenadchla. Když začala mudrovat o idiomech, jen se ušklíbla, pak podsunula knížku a dala jí zadané kapitoly na příště. Tereza nadávala, ale jak jí vysvětlila pár příkladů, uznala, že jí to opravdu bodne.

Blbka být nechce. Viktor je kluk chytrý. Musí se mu vyrovnat. Nakoukala tolik videí o vztazích a všude stejné: Holka musí být samostatná a chytrá! Samostatná zatím tolik není, ale chytrost přijde časem, to říká i máma a v tom má pravdu. I ona přece zvládla dokončit školu při práci a dítěti navzdory všemu.

Když Terezu porodila, máma nechala VŠ. Prý dítě je víc než titul. Malá byla stále nemocná, babičky už žádné. Ve školce to taky nešlo, Tereza byla pořád doma, nechodila ráda pryč od máminých rukou. Táta jednou mámě řekl:

Příliš si ji držíš. Špatně, bude pak těžko snášet odloučení.

Když šla Tereza do druhé třídy, máma domluvila sousedku na hlídání, šla dálkově zpátky na školu a k tomu do práce.

Udělala dobře. Jinak by dnes jen řešila každou korunu a byla naštvaná na celej svět. Tak má vlastní malou firmičku na dekorace pro svatby a oslavy. Tereze se mámina práce líbila. Bylo to ženské, krásné I když doma byla tichá, v práci byla šéfová. Uměla dirigovat lidi, ukazovat, co a jak, a Tereza ji za to obdivovala. Tam viděla sílu, kterou by sama chtěla mít.

Stejně je ale mateřská kontrola děsivá věc! S tátou v tomhle souhlasí. Už ji to unavuje! Naučila mámu, že do jejího pokoje musí klepat, do jejích věcí se nemíchá, ale vždycky něco vyzvěděla. Ne vyhrožováním jako táta, ale sladkým, klidným:

Teri, jak se máš? Co dnes plánuješ? Nejsi hladová?

Ta péče Terezu dohání k šílenství. Nejradši by řvala:

Já už nejsem dítě!

Někdy to fakt udělá. Křičí, dupe, a máma její výlevy snáší jako dětskou vzpouru.

Tereza chvátala na sraz s Viktorem, už myslela jen na jeho objetí. Aspoň na chvíli zapomenout na zkoušky, rodiče a všechnu tu nesmyslnou šaškárnu. Život kolem jí utíká…

U brány školy, kde s Viktorem vždycky stávali, na něj tentokrát čekala marně. Nebral jí to přes mobil, což nikdy dřív neudělal. Tereze přeběhl mráz po zádech něco není v pořádku.

Pomalu vystoupala všechny schody na střechu. Vždycky běžela, když ji Viktor vedl za ruku, jenže teď byla každá schod těžký.

Střecha ji přivítala nárazem jarního větru a tichem.

Nikde nikdo.

Tereza už chtěla odejít, když se na okraji něco pohnulo. Ztuhla hrůzou, dech se jí zatajil, když poznala známou siluetu.

Viktore

Seděl na samém okraji, nohy přehozené přes parapet, ramena svěšená. Tereza, i když ho znala krátce, najednou jasně chápala, že je mu strašně zle. Něco vážného se stalo a cítila, že je úplně na dně.

Strach, že se může stát něco nezvratného, dal Tereze sílu. Opatrně odložila batoh a vystoupila na střechu.

Ahoj

Posadila se vedle na parapet, nohy jí zůstaly na střeše a níž raději nekoukala. Výšek se bála odmala, a teď ani sama nechápala, že dokáže jít za Viktorem těmi schody.

Ahoj Viktor ani neotočil hlavu, Tereza ho jen chytla za ledovou ruku a stiskla jeho prsty.

Je ti zima

Co? tázavě zvedl oči, úplně prázdné, nepoznávala ho.

Najednou si Tereza jasně vybavila, co musí máma cítit, když se hádají a nedomluví se. Ten zvířecí, hluboký strach, že nemůže zasáhnout k tomu, koho má ráda

To poznala i teď, když Viktorova ruka bezvládně ležela v její.

Jak je?

Sama se slyšela. Její hlas byl jako mámin Ta samá intonace, stejná prosba…

Řekni mi to! Řekni! Já tě nechci zranit!

Zafungovalo to.

Strašně Viktor zašeptal a přece jen stiskl její dlaň. Je mi fakt zle, Teri

Stalo se něco?

Už se neptala, oznamovala.

Jo.

Můžu vědět co? Možná nejsme zas až tak blízcí, ale třeba se ti uleví

Zdvihl hlavu, v očích měl něco, co jí vyděsilo.

Připadáš si, že nejsme dost blízký?

Ne, to ne! Jen si nejsem jistá, jestli to máš se mnou stejně.

Teri, nemám kromě tebe nikoho na světě.

Srdce jí vynechalo několik úderů a začalo bušit jak šílené. Ještě chvíli a Viktor to určitě uslyší.

Nikdo? A rodiče? vyletělo z Terezy bezmyšlenkovitě, a hned toho litovala. Ale reakce Viktora ji rychle vrátila zpátky na zem.

Chvěně zavrtěl hlavou až měla Tereza strach.

Pozor!

Jo! Drž mě! Nebo mě rovnou odstrč! Jako to udělali oni!

Kdo?!

Ti, co jsem si myslel, že jsou rodiče! Oni nejsou moji! Dneska mi máma předala papíry a do očí mi řekla, jak jsem se k nim dostal. Terezo jsem adoptovaný, víš? Cizí! Věděl jsem to Ale dneska mi to došlo. Celou dobu jsem žil život někoho jiného! Zaujal jsem cizí místo!

Křičel, a Tereza svírala jeho ruku, bála se povolit sevření, protože by už možná nešlo nic vrátit.

Byla si skoro jistá, že před pár minutami chtěl Viktor přeskočit. Mohl se tvářit, ale ona už ho znala za jeho frajeřinou byl citlivý kluk. Ta póza mizela vždycky, když byli sami. Tereza tam tehdy nacházela světlo a něhu, která jí donutily stydět se za vlastní zlost.

A najednou jí došlo, že její marný boj o dospělost je ve skutečnosti úplně zbytečný. Viktor zestárl v jediném dni. Musí najednou unést ztrátu celé jistoty. A nemá ani zlomek toho zázemí, co měla ona přes všechny hádky.

Viktore, mám strach! ani nevěděla jak, a už plakala. Ale to ho na chvíli probralo.

Hej! Co blbneš? chytil ji a Tereza ho sevřela oběma rukama.

Nedělej to! Prosím! I kdyby tě doma vyhodili, já tě nikdy neopustím. Slyšíš? Nikdo na světě pro mě není důležitější!

Nejsem Viktor řekl podivným hlasem a Tereza už v slzách hledala jeho oči.

Jak?

Jmenoval jsem se jinak. Jiné příjmení.

Je mi to úplně jedno! Klidně můžeš být papež! Ty jsi pořád ty! Jsi můj Viktor! Rozumíš?

Jenže to ne každý bude chápat Teri, co mám teď dělat? Kam mám jít?

Nemůžeš domů? Opravdu tě vyhodili?

Ne. Máma brečela, prosila mě, ať zůstanu. Táta… toho jsem praštil…

Cože?

Snažil se mě zamknout doma, nechtěl mě pustit ven. Křičel, že nic nechápu

A chápeš to všechno doopravdy? Jsi si jistý?

Co tím myslíš? Co bych měl chápat? znovu zvedl hlas, bolest zněla jasně.

Proč ti to řekli zrovna teď?

Ten dotaz byl tišší než vítr na střeše. Viktor se zhroutil zpátky na parapetu.

Nevím konečně přiznal. Už v jeho hlase nebyla beznaděj, jen otázka. Tereza věděla, že dokud ji nezodpoví, bude střecha bezpečná.

Chceš, abych šla s tebou?

Kam?

Domů Půjdeme spolu, oni ti vysvětlí, proč přišla pravda teď. A pak se můžeme vrátit sem. Uděláš, co budeš chtít. Nebudu tě brzdit.

Viktorův překvapený pohled ustála. Pak mu stiskla ruku, jemně ho odvedla od okraje.

Pojď!

A Viktor slézl z parapetu, udělal první krok zpátky na pevnou střechu, a Tereza ho objala celou svou silou.

Jsem srab…

To není pravda! vyhrkla uraženě a táhla ho ke schodům. Já bych byla taky úplně v háji, kdyby mi to udělali rodiče. Každý by byl! Slyšíš?

Tereza zakopla, Viktor ji chytil.

Opatrně!

No jo! stiskla mu ruku, rozsvítila mobil. Jdeme! Čeká nás spousta věcí.

Ten večer už nikdy nezapomenou.

Rozhovor s Viktorovými rodiči, těžký, bolestný.

Smíření, ke kterému nakonec došlo, když se dozvěděl, že jeho biologický otec má být propuštěn z vězení a chce se s ním spojit.

A slzy ženy, která mu byla matkou která za něj přebrala zodpovědnost, protože jeho vlastní maminka, její nejlepší kamarádka, tragicky zahynula.

Moji mámu tu mámu

Ano, Viktore. Tvůj otec to udělal…

A teď chce co?

Chce tě vidět, promluvit si s tebou.

Já nechci!

Chápeme to. Chtěli jsme, abys se to dozvěděl od nás, ne od něj. Omlouváme se. Čekali jsme, že budeš mít ještě čas, ale pustí ho dřív.

Já ho nechci vidět.

Je to tvoje volba. Jsme s tebou.

Mluvili spolu dlouho. Tereza pochopila, že na tu starou střechu už s Viktorem nikdy nevylezou. Něco se změnilo, uvnitř i mezi nimi, minulost už byla minulostí.

Když se Tereza vrátila skoro o půlnoci domů, tiše odemkla dveře a v bundě se protáhla do tmavé kuchyně. U okna stála jako postavička maminka.

Tereza ji objala, zabořila nos do jejích kudrnatých vlasů a nadechla se známé vůně parfému. A zašeptala to první, co jí přišlo na jazyk:

Promiň

A k ní se vrátil ten hlas, ten, pro který nikdy Tereziny starosti nebudou malé:

I ty mě Máš hlad?

Ne, mami. Děkuju. Víš, myslím, že jsem dnes složila zkoušku

Jakou zkoušku, Terko? Vždyť ty maturity máš až za chvíli, ne?

Myslím tu nejdůležitější, mami Pak ti to řeknu.

Proč až pak?

Protože zítra mám zkušební test a potřebuju se vyspat

Až dnes jsem si uvědomil, že některé zkoušky v životě nejsou o známkách, ale o tom, jaký jsme k sobě a co pro sebe dokážeme udělat, když přijde nejhorší.