Hele, představ si ten večer Honza se vrací z práce domů, vleze do kuchyně a na stole už na něj čeká večeře. Ale hned ho napadne: Kde je Lenka? Ticho. Projde do ložnice a tam sedí jeho žena na zemi, skládá si věci do tašky. Ty někam jedeš? ptá se překvapeně Honza. Lenka zvedne oči a řekne: Dostala jsem doporučení na vyšetření do krajského města. Něco není v pořádku, jsou tam nějaké špatné obavy. Honza zbystří: Jak špatné? Jako to co měla tvoje máma? Dívá se na Lenu a nevěří vlastním uším a očím, prostě jako by se svět zastavil.
Poslední dny Honza pořádně nemá, co by dělal. Má srdce na dlani a bojí se o Lenu, která odjela na vyšetření do Brna. On zůstal doma ve vesnici kousek od Třebíče a netrpělivě čeká, až se ozve. Celý barák mu bez ní připadá prázdný v kuchyni i v jídelně úplná tísnivá atmosféra.
Lenka nikdy na nic nereptala. Honza prostě bral, že je všechno v pohodě byli spolu přes třicet let, vychovali dva syny. Domov stál na Lenčiných ramenou. Vaření, úklid, praní, žehlení to všechno byla její parketa. Honza si pořád myslel, že tak to musí být, že chlap se u plotny nebo nádobí prostě motat nemá.
Lenka přitom nebyla žádná hospodyňka doma, hele, makala s ním v té samé fabrice jako účetní. Honza přišel domů, postěžoval si na těžký den, práskl sebou na gauč a pustil zprávy. Lenka zatím lítala kolem večeře, připravovala jídlo na zítra, uklízela, prala pořád něco. Domácí práce nikdy nekončí.
Bylo u nich vždycky natošup, všechno čisťounké, jídlo čerstvé, a hlavně každý den jiné, protože Honza by druhý den to samé do pusy nedal. Lenka si nikdy nestěžovala, ani neceknula o pomoc, a Honza? Tomu nikdy ani nenapadlo se nabídnout. Proč? Vždyť pomáhat doma je nechlapské, ne?
A když si Lenka jednou vzala v práci volno a řekla, že musí na vyšetření, Honza z toho byl vedle.
Co ti je? ptá se. Nějak ses necítila?
Asi nic vážného, ale poslední dobou je mi divně, pokrčila rameny Lenka.
Nechceš si koupit nějaké vitamíny? Máme jaro.
Možná, usmála se Lenka.
Večer, co se Honza vrátil, mu žena oznámila, že musí do Brna na prohlídku.
Jak jako? Proč do Brna?
Doktoři mají podezření, tak jedu, řekla Lenka tiše.
Myslíš, že to je to samé co měla tvoje máma?
To zatím není jisté, Honzo, nestarej se, třeba to bude dobré, uklidňovala ho, i když i jí bylo úzko a už si doma potajmu pobrečela. Zítřkem v osm ráno mi to jede.
A budeš jíst?
Nemám chuť, řekla Lenka a balila si věci dál.
Honza na ni kouká najednou nemůže uvěřit, že se tohle skutečně děje. Lenka, kterou považoval za nezlomnou energii, je najednou někde úplně jinde.
Mám snad všechno, povídá žena.
Nezapomeň na nabíječku, poradí Honza.
Jo, to je pravda! Díky, Honzo. A proč nejdeš jíst?
Taky nemám chuť Trochu jsi mě rozesmutnila.
Promiň…
A v tu chvíli Honza čučel na tašku úplně si vzpomněl, jak před čtyřmi lety kupovali právě tuhle tašku na jejich vysněnou dovolenou u Balatonu. Lenka byla tehdy jako dítě, po všech těch letech konečně jinam než na chalupu. Pořídila si dva nové plavky, pěkné šaty a slamáček. Ale na dovolenou nedošlo, protože Honza dostal nabídku: nahradit kolegu a slíbená prémii deset tisíc korun. Šlo jim to dobře do krámu; už dlouho chtěli vymalovat ložnici.
Myslel si, že je Lenka v pohodě. Večer slyšel, jak tiše pláče. Říkala mu, že měla špatný sen, ale až teď mu cvaklo, že to bylo zklamání z neuskutečněné cesty.
Další rok to nevyšlo zas a pak už o dovolené radši nemluvila. Honzovi to nevadilo. Dyť co, mají chalupu a tam práce i relax u grilu s kamarády. Nedaleko je rybník, voda čistá, není důvod utrácet za nějaké moře…
A teď ten samý kufr, ale ne na moře. Jede do nemocnice… A co když… Z těch myšlenek mu bylo fakt ouzko.
Ten večer stejně nejedl. V noci nespal a slyšel, jak Lenka potichu vzlyká. Chtěl ji obejmout, něco říct, ale nenašel odvahu.
Ráno šli spolu na autobus před nástupem do Karosy ji pořádně objal a nechtělo se mu ji pouštět. Když bus mizel za první zatáčkou, měl slzy v očíchfakt.
Lenko hlavně buď v pořádku… šeptl pro sebe.
Cítil se prázdný, ale musel se sebrat a jít do práce. Ve výrobě to šlo, ale doma na něj vždycky padla deka. Bez Lenky byt nebyl domov. Nutil se, aspoň aby si ohřál včerejší večeři, i když mu vůbec nechutnalo.
Pustil si televizi, všechno mu lezlo krkem, tak ji vypnul. Pak vytáhl z police fotoalbum. Proklikal fotky jak se s Lenkou poznali, když byla ještě štíhlá a křehká. Doteď je krásná, ale tehdy… to byla jiná liga. Seznámili se na narozkách jeho kámoše, ona tam přišla s jiným klukem, Honza s přítelkyní. Stačil jeden pohled a už v tom lítal. Vždycky si myslel, že láska na první pohled je kravina. No a vidíš, stalo se.
Tehdejší Katka mu udělala scénu a rychle to mezi nimi ukončili. Katka se za týden začala scházet s Viktorem, co ji tahal na pivo už od školy, a pak se za něj vdala.
O Lenu musel Honza bojovat. Nebyla z těch, co by skočily do cizí náruče. Nakonec mu přece jen podlehla díky jeho vytrvalosti.
Listoval albem a jakoby znovu prožíval všechny jejich krásné chvíle. A najednou si říká, kdy naposledy jí řekl, že ji má rád? Udělal jí aspoň někdy pochvalu? Díky za večeři? Vůbec Bral to všechno jako samozřejmost, že ženská má o chlapa pečovat. Teď si uvědomil, co měl že Lenka nesla všechno sama, a on dělal, jakoby se nechumelilo. Když byl nemocný Honza, ona se starala, smolila vývar, poslouchala jeho stížnosti. Když byla nemocná Lenka, prostě se sebrala, vzala prášek a šla makat.
Při představě, že by ji mohl navždy ztratit, měl slzy v očích Během těch několika dní, co Lenka byla na vyšetření, fungoval jako robot. Každý den si volali, ale pořád nebylo jasno. Honza byl úplně rozhozený. Vyčítal si, že se choval sobecky, byl slepý. Kdyby to šlo, chtěl by to všechno napravit…
A pak jednoho večera volá Lenka: Honzo, mám dobrou zprávu! Podezření se nepotvrdilo. Něco tam lékaři našli, ale není to tak zlé.
Fakt jo? To mám radost, Lenko, to je nejlepší zpráva, vydechl Honza úlevou.
Za pár dní šel Lenu vyzvednout na autobus. V ruce jí podal pugét bílých liliíjejí nejoblíbenější.
Ty jsi blázen, že jsi utrácel za kytky, culila se dojatě Lenka.
Víš, jak jsem se o tebe bál Já tě fakt miluju, objal ji Honza. Promiň mi to všechno.
Za co bys mi měl co prominout? koukala překvapeně Lenka.
Že jsem ti toho tolik nechal na krku, že jsem tě bral jako samozřejmost Ale slibuju, že to teď bude jinak. Mám pro tebe překvápko.
Jaké?
Koupil jsem nám letenky! Za měsíc máme dovolenou spolu! U moře!
Moře? A co chalupa?
Ta se počká. Možná bychom ji mohli i prodat. Zeleninu koupíme na trhu.
Já tě nepoznávám, Honzo!
Ani já sebe, Lenko. Hrozně jsem se bál, že tě ztratím. Teď už si tě budu opravdu vážit, jsi pro mě to nejcennější na světě. Moc tě miluju.
Jéje, Honzo, usmála se Lenka. Možná to tak mělo být, abych tě konečně slyšela říct tyhle krásné věci. Tak pojď domů I já tě mám ráda.Doma Lenka položila tašku ke dveřím, ani si ji nerozbalila. Zastavila se v kuchyni známá vůně domácího chleba, slunce zalovalo stůl přes krajkové záclony. Honza tam stál rozpačitý, v ruce talíř s tím, co sám uvařil bramborovou kaší a kuřetem na paprice. Lžící obtáčel na talíři smetanovou omáčku a doufal, že to půjde jíst.
Lenka se usmála a přisedla. V tichu nabírala první sousto. Výborné, Honzo, řekla dojatě. Pak si všimla, že je na stole prostírání a mezi nimi leží vylisovaný čtyřlístek, co našli kdysi u rybníka, když byli ještě mladí.
Všechno nový, všechno jinak? uculila se.
Honza přikývl a vzal ji za ruku. Nechci už nic brát samozřejmě. Chci, abychom žili. Opravdicky. A to nejde bez tebe.
Lenka zavřela oči, vdechla známou vůni domova a po tváři jí stekla jedna slza ale tentokrát byla z čirého štěstí. Oba v tom tichu věděli, že nový začátek si našli nejen v moři, ale hlavně v sobě.
A když se potom večer drželi na zahradě za ruce a dívali na hvězdy, cítili poprvé po letech to, co kdysi na prahu první společné lásky že největší zázraky nejsou někde daleko, ale doma, v jednom obyčejném srdci, co se učí milovat znovu.