Zase za ní
Zase jdeš za ní?
Lenka se ptá, i když už zná odpověď. Martin jen mlčky přikyvuje, oči zaměřené na boty. Oblékne si bundu, automaticky zkontroluje kapsy klíče, mobil, peněženka. Všechno má. Může jít.
Lenka čeká. Aspoň slovo. Třeba promiň nebo za chvíli jsem zpět. Ale Martin jen otevře dveře a odejde. Zámek tiše cvakne, skoro jako by se omlouval za svého majitele.
Lenka přistoupí k oknu. Dvůr je osvícen jen pár slabými lampami a ona rychle najde mezi stíny známou postavu. Martin kráčí svižně, odhodlaně. Jako člověk, co naprosto přesně ví, kam jde. Za ní. Za Janou. Za jejich sedmiletou Klárkou.
Lenka tiskne čelo ke studenému sklu.
Věděla to. Od začátku věděla, k čemu se upisuje. Když se seznámili, Martin byl ještě ženatý. Na papíře. Razítko v občance, společný byt, dítě. Ale už nežil s Janou pronajímá si pokoj, domů jezdí jen kvůli dceři.
Ona mi byla nevěrná, řekl tehdy Martin. Nedokázal jsem jí odpustit. Zažádal jsem o rozvod.
A Lenka mu věřila. Bože, jak lehce tomu uvěřila. Protože si přála věřit. Protože byla zamilovaná bláznivě, naivně, jako v sedmnácti. Schůzky v kavárnách, dlouhé telefonáty, první polibek v dešti před jejím domem. Martin se na ni díval, jako by byla jediná žena na světě.
Rozvod. Svatební den. Nový byt, společné plány, rozhovory o budoucnosti.
A pak to začalo.
Nejdřív telefonáty. Martine, přivez Klárce léky, má horečku. Martine, teče mi kohoutek, nevím, co s tím. Martine, dcera pláče, chce tě vidět, přijeď hned.
A Martin vyráží. Pořád.
Lenka se snaží pochopit. Dítě je přece posvátné. Dcera nemůže za to, že se rodiče rozešli. Samozřejmě má být nablízku, pomáhat, neodmítat.
Občas Martin naslouchá, snaží se nastavit hranice s bývalou manželkou.
Ale Jana mění styl hry.
Nejezdi o víkendu. Klárka tě nechce vidět.
Nevolej, rozrušuješ ji.
Ptala se, proč nás táta opustil. Nevím, co jí mám říct.
A Martin se zlomí. Vždy. Když se pokusí odmítnout další urgentní prosbu, Jana zasáhne na citlivém místě. Za pár dní Klárka opakuje maminčina slova: Nemáš nás rád. Vybral sis jinou paní. Nechci tě vidět.
Sedm let staré dítě by to samo nevymyslelo.
Martin se po těchto hovorech vrací domů zlomený, provinilý, s prázdnýma očima. A znovu spěchá k bývalé, hned jak se ozve jen aby dcera neztratila zájem, jen aby na něj nehleděla cizíma, ledovýma očima.
Lenka chápe. Opravdu chápe.
Ale už je vyčerpaná.
Martinova postava mizí za hranou domu. Lenka se odpoutá od okna, bezmyšlenkovitě promne čelo pleť jí tam zůstává načervenalá od skla.
Prázdný byt dusí.
Hodiny ukazují skoro půlnoc, když klíč ve dveřích tiše otočí.
Lenka sedí v kuchyni, před sebou dávno vystydlý hrnek čaje. Ani se ho nedotkla jen sledovala, jak na povrchu vzniká tmavá vrstva. Tři hodiny. Tři hodiny čekala, poslouchala každý zvuk na schodišti.
Martin vejde tiše, svlékne bundu, pověsí na věšák. Pohybuje se nenápadně, jako někdo, kdo doufá, že projde bez povšimnutí.
Co se stalo tentokrát?
Lenka sama překvapená, jak klidně tu otázku vyslovila. Tři hodiny ji cvičila v hlavě, do půlnoci veškeré emoce uvnitř vyhasly.
Martin na chvíli mlčí.
Porouchal se bojler. Musel jsem ho opravit.
Lenka pomalu zvedne oči. Stojí ve dveřích do kuchyně, neodváží se vstoupit. Dívá se někam za ní, do temného okna.
Ty přece neumíš opravovat bojlery.
Zavolal jsem opraváře.
A musel jsi čekat tam? Lenka odsune šálek. Nemohl jsi ho objednat odsud? Po telefonu?
Martin se zamračí, založí ruce. Ticho houstne jako mlha.
Možná ji pořád miluješ.
Teď se na ni poprvé podívá. Ostře, naštvaně, s bolestnou ublížeností.
Co to říkáš za nesmysly? Všechno dělám kvůli Klárce! Kvůli dceři! Co má Jana společného?
Vstoupí do kuchyně, Lenka se instinktivně odtáhne i se židlí.
Věděla jsi, do čeho jdeš, kdyžs se mnou začínala, že tam budu muset jezdit. Že mám dítě. A teď mi budeš dělat scény pokaždé, když jedu za Klárou?
Zaskočí ji v krku. Lenka chtěla odpovědět rázně, důstojně, ale místo toho se jí rozlily slzy a první stekla po tváři.
Myslela jsem zadrhne se, polkne. Myslela jsem, že aspoň budeš předstírat, že mě miluješ. Aspoň hrát tu roli.
Leni, prosím tě, už toho nech
Jsem unavená! zlomí se jí hlas, až se sama lekne. Unavená být ani ne na druhém místě! Na třetím! Po tvojí bývalé, po jejích rozmarech, po rozbitých bojlerech o půlnoci!
Martin praští dlaní do futer.
Co chceš, abych dělal?! Abych opustil dceru? Abych za ní nejezdil?!
Chci, abys jednou vybral mě! Lenka vyskočí, šálek se zakymácí, čaj se rozlije po stole. Jednou říct ne! Ne mně jí! Janě!
Už mám dost těch tvých scén!
Martin se otočí, popadne bundu z věšáku.
Kam jdeš?
Místo odpovědi práskne dveřmi.
Lenka zůstane stát uprostřed kuchyně, čaj kapká ze stolu na linoleum, v uších jí ještě hučí. Popadne telefon, vytočí jeho číslo. Vyzvání, znovu a znovu. Hovor není dostupný.
Znovu. Ještě jednou.
Ticho.
Lenka se pomalu posadí na židli, telefon tiskne k hrudi. Kam šel? Za ní? Zase za ní? Nebo jen bloudí po noční Praze, rozrušený a naštvaný?
Netuší. A právě to ji drtí nejvíc.
Noc se táhne nekonečně.
Lenka sedí na posteli, v ruce telefon displej se střídavě rozsvěcuje a zase zhasíná. Volat, poslouchat vyzvánění, položit. Napsat SMS: Kde jsi? Pak další: Prosím, ozvi se. Další: Mám strach. Odeslat a sledovat, jak se pod každou objeví jen jedna nevýrazná šedá fajfka. Nedoručeno. Nebo doručeno, ale nepřečteno. Jaký je v tom vůbec rozdíl?
Kolem čtvrté ráno Lenka přestane brečet. Slzy došly, někde uvnitř se jenom rozlila dutá, zvonivá prázdnota. Vstane, rozsvítí v ložnici a otevře skříň.
Stačilo.
Našla kufr na horní polici, zaprášený, s utrženou cedulkou z nějaké dávné cesty. Hodila ho na postel a začala balit. Svetry, džíny, spodní prádlo. Žádné třídění, nerozlišuje prostě cpe dovnitř vše, na co dosáhne. Jestli je mu to jedno jí taky. Ať se vrátí do prázdného bytu. Ať ji hledá, volá, píše zprávy, které si už nikdy nepřečte.
Ať pozná, jaké to je.
V šest ráno stojí Lenka v chodbě. Dva kufry, kabelka přes rameno, bunda zapnutá nakřivo jedna strana delší než druhá. Pohledem zavadí o svazek klíčů v dlani. Musí sundat svůj, položit ho na komodu.
Prsty se třesou.
Lenka škube kroužkem, snaží se ho nehtem podebrat, ale klíč nepovoluje, ruce se klepou, oči znova slzí, i když už nemají z čeho
Do háje s tím!
Kroužek letí na zem, cinkne o dlaždice. Lenka na něj nechápavě kouká vteřinu, dvě pak se sesune na kufr, obejme se rukama a rozpláče se. Nahlas, nehezky, s vzlyky a trhaným dechem, jako malá, když rozbila máminu oblíbenou vázu a myslela, že je konec světa.
Nevšimla si, že se otevřely dveře.
Lenko…
Martin si klekne před ni na studené dlaždice v předsíni. Voní kouřem a Prahou po setmění.
Leni, promiň. Prosím tě, odpusť mi.
Lenka zvedne hlavu. Obličej mokrý a opuchlý, řasenka rozmazaná do tmavých šmouh. Martin jí opatrně vezme ruce do dlaní.
Byl jsem u mámy. Celou noc. Trochu mi domluvila ušklíbne se. Prostě mi postavila hlavu zpátky na krk.
Lenka mlčí. Dívá se na něj a není si jistá, zda mu má věřit.
Podám na Janu žádost k soudu. Vymůžu přesně daný režim kontaktu s Klárkou. Oficiálně, přes soudního vykonavatele, jak to má být. A už nebude moct nebude moct takhle manipulovat, obracet dceru proti mně.
Jeho prsty sevřou Lence dlaně pevněji.
Volím tebe, Leni. Slyšíš? Tebe. Ty jsi moje rodina.
V jejím srdci se něco pohnulo. Malý klíček naděje, paličatý a zoufalý, kterého se celou noc snažila ze sebe vytrhnout.
Opravdu?
Opravdu.
Lenka zavře oči. Uvěří Martinovi. Uvěří naposledy.
A pak uvidí se.