Umělec

Umělec

Ten kocour je pohroma, Zdeničko! Opravdu bys ho měla vyhodit! Tamara Tomášová se znechuceně ušklíbla, když se dívala na jedno-ušatého, zrzavého kocoura motajícího se u nohou její sestry.

Co to říkáš, Tamaro? Zdena vyjekla překvapeně. To je přece živá bytost!

Bytost? To je jasné! Lepší slovo neexistuje! Ale nezdá se ti, Zdeničko, že si toho dovoluje až moc?

Kocour, snad aby potvrdil slova návštěvnice, najednou zasyčel, prohnul hřbet a bokem, opatrně našlapující, šel na válku proti narušitelce klidu.

Vidíš? vítězoslavně ukázala Tamara na kocoura a v přirozeném obranném reflexu ustoupila. Co jsem říkala?!

Zdena vyjekla a zavolala svého ochránce:

Umělče, miláčku, nech! Je všechno v pořádku!

Kocour se otočil, podíval se na svou paničku, a najednou zcela zchladl. Vrátil se k jejím nohám a jemně se otřel bokem o její nemocnou nohu. Sedl si vedle ní, aby dala najevo, že stále drží stráž.

Bandita! odfrkla Tamara, s obezřetností obcházela kocoura. A ty mu stále promíjíš!

Někdo ho musí mít rád, ne? povzdechla si Zdena.

Umělec se objevil v jejím bytě před třemi lety. Pro Zdenu to byla těžká doba. Než stačila oplakat muže, přišla o jediného syna, a tak zůstala úplně sama kromě sestry a několika známých, protože opravdových přátel nikdy moc neměla.

Měla Tamaru. Sestru.

Tamara byla starší. Věkový rozdíl mezi sestrami nebyl velký, ale rodiče to výchovou stále zdůrazňovali:

Tamička je naše starší! Velmi zodpovědná slečna! Dá se jí věřit vždy udělá všechno správně a včas! Zdenička ta je náš andílek! Takové pohlazení pro duši. Zázračné dítě! Ale je tak roztržitá prostě pohroma!

Holky vyrůstaly v jistotě Tamara je ta chytrá, krásná a zářivá, zatímco Zdena je popletená, ale milovaná.

Proč tě rodiče chválí? Nerozumím tomu! rozčilovala se Tamara, když Zdena donesla domů žákovskou s hezkými známkami. Dobře se učit je přece normální! Za co tu chválu?!

Tamičko, ale já nejsem tak chytrá jako ty! Ty máš samé jedničky, já to mám všelijak.

Právě! A stejně tě chválí! urazila se Tamara, zatímco Zdena skrytě usmívala, aby ji neprovokovala.

Tamara s vyznamenáním dokončila gymnázium, šla na Karlovu univerzitu a skoro se doma nezdržela.

Jak se ti vede, Tamičko? pokoušela se Zdena zjistit, co se v jejím životě děje.

Jakž takž! Jen kdyby byl den delší. Potřebovala bych víc času!

Kvůli škole?

Kdepak škole! zasmála se Tamara. Nemám osobní život! Kde se tu seznámit s někým slušným, když člověk běhá od rána do večera a myslí jen na svou kariéru?!

To mě nenapadlo, Tami…

Ty snad kdy vůbec nad něčím přemýšlíš, malá? zasmála se Tamara, nedbajíc na Zdeninu zraněnost. To jsou věci pro dospělé. Ne pro takové holky jako ty!

Zdena utíkala od rozhovu, schovávala svůj smutek a radovala se ze sestry, když se jí něco podařilo. Hvězda musí zářit. A Zdeně nezbývalo, než se jen dívat na to světlo.

Na konci vysoké školy byla Tamara stále sama. Kluci se jí vyhýbali, báli se její prudké povahy a ostrého jazyka. A žádné prosby maminky, aby byla jemnější, nepomáhaly.

Mami, já nekoukám v rohu na špičku nosu. To není můj styl! To přenech Zdeně!

Holčičko, nikdo nechce, abys měnila povahu. Jen abys byla trochu milejší to klukům líbí.

Jé, mami! Co ty víš, co se dnešním mladíkům líbí? Doba je jiná!

Asi máš pravdu Ty to poznáš sama, Tamičko

Pak jednou zasáhl hrom z čistého nebe Zdena, které všichni říkali, že potřebuje jen vyučení, a ne vysokou, přivedla domů ženicha.

Seznamte se! Tohle je můj Saša

Alexandr si Zdeniny rodiče získal prakticky hned. Pohledný, inteligentní a talentovaný novinář právě začínal kariéru v České televizi. Dařilo se mu a už měl své jméno.

Ale nejdůležitější bylo, že byl do Zdeny bezhlavě zamilovaný. Té, kterou všichni v rodině brali jako nenápadnou a prostou, a která se vzdělávala jen na oděvní škole.

Zdena měla vždy slabost pro hezké oblečení a šití. Proto si zvolila také takové řemeslo aby krášlila sebe i druhé.

Zdeni, co to má být švadlena?! Tamara nebyla spokojena s jejím výběrem.

Tamaro, vždyť já nejsem tak chytrá jako ty. Krásnou sukni nebo halenku taky neudělá jen tak někdo. Mám radost, když se lidé kolem mě pěkně oblékají a jsou šťastní.

No nevím, Zdeni… Co tobě koluje v hlavě?

Netuším. Ale šaty, co jsem ti ušila, ti docela slušely. Jak mělo!

Jak mělo?

Tobě! A vlastně všem! Každý si řekne to je krása! To je špatné?

No jo, někdo míří ke hvězdám a moje sestra Ach, Zdeno!

A Zdena znovu nechápala, čím se sestře nezavděčila. Přesto její výtvory Tamara s chutí nosila. Zdena vymýšlela střihy sama, v noci vyšívala květy na sestřině sukni a pak se tiše radovala, když Tamara spokojeně pózovala před zrcadlem.

Oděvy Zdeny byly tak povedené, že se jí tamary nejednou ptali, odkud je má, ale ona nikdy neprozradila.

To je tajemství!

Jasně, asi z ciziny. Tamaro, máte v rodině diplomaty?

Nepovím! Je to záhada! A ani není moje! záhadně odpovídala Tamara. Ve skutečnosti byla pyšná na úspěchy své sestry.

Jenže když se v Zdenině životě objevil Saša, byla to pro Tamaru rána.

Jak to, že Zdena bez vysokoškolského titulu, bez velké krásy, a přesto se zasnoubí dřív než Tamara? Nemožné!

Na sestřině svatbě seděla Tamara jako socha. Kamarádi a rodina nechápali proč. Zdena, ve vlastnoručně šitých šatech, byla tak krásná, že si jí poprvé začali opravdu všímat.

Kráska, a on je taky sympaťák! No, hodí se k sobě. Ať jsou spolu šťastní!

Tamara pocítila, co je závist. Malé, ostré zoubky si vyhlodávaly místo v jejím srdci.

Sestřin ženich je hezký? Výborně, a ty nemáš nikoho!

Rodiče září štěstím nad Zdenou a tiše doufají v vnoučata? Tobě děti nehrozí! Jaképak děti?

Zdena září, jako by jí přešlo tvoje světlo a stala se hvězdou ona. I tak to má být! Někdo má všechno, a tobě nic!

Tamara nevydržela až do konce hostiny. Tiše zmizela domů, kde vyla do polštáře a nadávala na svůj zpackaný život.

Jenže když vešla do bytu, rychle se sebrala.

Dcerko, jsi v pořádku?

Skvěle, nemusíš se bát!

Tamara se za půl roku vdala dalo by se říct, za prvního, kdo přišel. Manžel byl mnohem starší, trochu plešatý, silnější, ale chytrý. Rychle odhalil Tamariny motivy.

Dám ti, co chceš. Ale bude to dohoda.

Podmínky?

Porodíš mi dítě, možná dvě. Postarám se ti o kariéru. Vyřídím chůvu, hospodyni, cokoli řekneš. U mě se bát nevěry nebudeš, o zdraví se dělat starosti nemusíš. Z tvé strany očekávám loajalitu a věrnost. Nepřipustím nevěru. A taky chci domov a klid k práci. Chápeš?

Tamara nezvažovala dlouho:

Platí!

Dohodnuté manželství překvapivě fungovalo. Nebyla v něm něha jako u Zdeny a Saši, kde láska prostupovala vše, až každý návštěvník domu se musel usmát. U Tamary bylo hlavní jistota a klid.

Podle dohody mu porodila syna i dceru. Děti vychovávala chůva podle přesně daného rozvrhu, vymyšleného Tamarou. Výchova ji moc nezajímala: disertace, práce, recepce a stále v tajnosti zdroj svých pěkných šatů.

Zdena nikam nespěchala. V bouřlivých devadesátkách šila doma klientky si ji předávaly pod rukou.

Švadlena od Boha! Nové zákaznice skoro nepřijímá. Svých má dost!

Je fakt tak dobrá?

Neuvěřitelně! Viděla jsi mé růžové šaty? To dělala ona!

To snad není možné! To vypadá designově!

Víš, slavní návrháři taky někde začínali…

Mezi Zdeninými klientkami byly ženy podnikatelů, političky. Oblekala půlku televize i Národního divadla. Věděla, jaký skandál by vznikl, kdyby dvě její klientky přišly na akci ve stejném šatu.

Když se situace uklidnila, Zdena si otevřela malé studio, které se rychle stalo oblíbeným salonem. Sem se chodilo navazovat známosti i na pokec ale vždy anonymně. Prostory ve starém měšťanském domě, které pro sestru vybrala Tamara, byly zařízeny útulně a s citem.

Tamara pořídila vybavení, půjčila sestře peníze a řekla jí, ať se penězi netrápí.

Vyrovnáme se!

Tamara chtěla, aby měla sestra pevnou půdu pod nohama. Myslela na Zdenin osud a vyčítala si vlastní závist, která podle ní mohla způsobit, že Zdenina jiskra téměř zhasla. Když se dívala na své zdravé děti, pálila ji bolest nad tím, že jediný syn Zdeny, její vymodlený chlapec, se narodil nemocný.

Slunečný… Když to Tamara od někoho zaslechla, začala synovce říkat Sluníčko.

Můj drahý, milý kluku! Sluníčko moje! Mám pro tebe dárečky! zdravila synovce Tamara.

Vždy ji vítal otevřeným a důvěřivým úsměvem. Měla pocit, že by pro jeho štěstí převrátila celý svět.

Tamičko, máš ráda mého Kubíka víc než své děti! usmívala se Zdena, když její syn, který nikoho moc k sobě nepouštěl, objímal tetu. Moc se na tebe těšil

To byla jen část pravdy, ale Zdena si chtěla myslet, že je Kubík v pořádku

Tamara, chápajíc, jak má Zdena těžko, pomohla s chůvou i s otevřením salónu.

Pracuj, Zdeni! Potřebuješ to! Saša je pořád na cestách. Málo se vidíte. Proč bys měla sedět doma?

Nemůžu, Tami! Mám Kubíka!

Máš krásný, velký prostor. Udělej tam dětský koutek. Najmi personál. Chůvu zařídím já. Budeš řídit, a Kubík bude poblíž!

Tami, co bych si bez tebe počala?

Od čeho máš sestru? Dost! Nebreč, dnes jsem se ráno líčila skoro hodinu, mám schůzku!

A tak žily.

Tamara držela zdraví sestry a synovce pod kontrolou. Sháněla lékaře, hledala možnosti. Kubík byl neduživý. Srdíčko zlobil, orgány nefungovaly, jak měly.

Tami, nechápu Zdena brečela, když byly samy. Co jsem udělala špatně, že mého chlapce potkalo tohle všechno?

Nic, miláčku! Tak to prostě je. Osud když chceš! A my to zvládneme! Kubík nikdy nebude úplně zdravý. Ale můžeme ho učinit šťastným a klidným, to dokážeme, Zdeno! Co víc člověk potřebuje? Rodinu, teplo, péči a lásku. To zvládneme?

Asi ano…

Tak pojďme do toho a neplakej! Už jsem našla nového neurologa. Prý kapacita! Je tam fronta, jak na nový mobil, ale jinak už je Kubík objednaný. Uvidíme, čím pomůže.

Tami…

Už mlč! Udělej mi ještě čaj a dej nějaký chlebíček! Od rána jsem nic nejedla!

Manžel k její péči o synovce přistoupil s pochopením.

Je škoda, že pro toho kluka nejde nic víc udělat. Ale kdybys něco potřebovala, pomůžu.

Pro Tamaru to znamenalo hodně. Už věděla, že svého muže má vlastně ráda. Ne mladickou láskou, ale tím dospělým jistým citem, které dostává jen ten, kdo čeká a věří.

Děti rostly, rodiče stárli a mezi sestrami zmizela závist i nepochopení.

Komu jinému svěřit trápení než sestře?

Pomoc nebyla jednostranná. Když se Tamara dozvěděla, že má manžel kvůli práci problémy, Zdena poprosila Sašu, jestli s tím nemůže něco udělat. Vyšetřování bylo dlouhé, a teprve po letech se Zdena dozvěděla, že jeho úsilí Sašu málem stálo život. Ale pravda vyšla najevo a Tamara jen krátce a procítěně poděkovala:

Nevíš, Zdeno, co jsi pro mě s Sašou udělala! Ale slibuji dokud budu žít, ty ani rodina nikdy nestrádáte.

Své slovo Tamara dodržela.

Byla nablízku Zdeně, když onemocněl Saša. Umíral pomalu a Zdena se snažila držet, ale plakala jako kdysi Tamara, opřená o její rameno:

Proč?! Proč zrovna on?! Vždyť je tak mladý!

Společně statečně zvládly jeho odchod, den za dnem si připomínaly, že nesmí podlehnout je tu ještě Kubík.

A pak Tamara držela Zdenu, když se srdce jejího Sluníčka navždy zastavilo. Držely se pevně, dívaly se suchýma očima na doktory, co vysvětlovali příčiny. A pak, když vyšly z kliniky, zapomněly na auto a šly mlčky spolu křížem města.

Žluté tričko a červené tenisky…

Ano…

Nemusely si vysvětlovat, co to znamená. Loučily se, jak by si to Kubík přál.

Po smrti syna se Zdena zlomila. Pracovala na autopilota, většinu věcí přenechala týmu. Tamara často viděla, jak sestřina ruka jen bezmocně leží na stole, vklíněná mezi rozpracované kresby, ale není síly začít nový návrh.

Zdeničko…

Potřebuji si jen na chvilku odpočinout, ano? zvedla k ní oči bez jiskřičky.

Tak tohle nejde! Tamara měla slzy na krajíčku.

Teď už můžu všechno pousmála se smutně Zdena. Teď už je to jedno…

Zlom přišel v den, kdy do salónu přišel kocour.

Nikdo nevěděl, odkud se vzal ošuntělý, špinavý, s rozbitým uchem. Ulice byla rušná a kočky tu byly málo kdy k vidění.

Kocour se zkusil protáhnout dveřmi, hned ho však vyhnali.

Kam jdeš! Mazej odsud!

Kocour si lehl na horní schod, svěsil hlavu a nohy, a předstíral, že je hadr. Tak ho našla Zdena, když dorazila do salonu později než obvykle.

Holky, co je to tu? zírala Zdena na mistra hereckého výkonu.

Kocour, Zdeno! Přišel, ulehl a nechce odejít!

Je vůbec živý? opatrně do něj ťukla botou.

Kocour pootevřel oko, povzdychl si, vyplázl jazyk a jakoby říkal:

Co s vámi, lidé, co nemáte srdce?! Umírám tady! Opravdu! Ještě chvíli a po mně nikdo ani nevzdechne! Nemám ani jméno! A už týden jsem nejedl! A to kvůli vám! Nemáte cit ani čest.

Zdenu kocour poprvé po dlouhé době rozesmál:

To je ale herec! Holky, vidíte to? Stanislavský by záviděl! Dobře, pojď! Najíš se, dostaneš pohlazení.

Vzala ho do náruče, prohlédla a zavrtěla hlavou:

Ne, nejdřív na veterinu! To ucho nevypadá dobře. A vůbec

Kocour neodporoval. Klidně seděl na předním sedadle jejího auta, nechal na sebe sáhnout, jen při bolestivém vpichu se jednou ostře ozval. Snědl paštiku z dlaně a hrdě pochodoval za novou paní domů.

Nikdy jsem kocoura neměla. Jak se domluvíme, Umělče?

Zahrál Sfingu, lhostejně zíral na projíždějící auta, a Zdena se opět usmála:

Uvidíme, jestli tě schválí Tamara…

Samozřejmě, Tamara kocoura neschválila. Ale jen naoko. Vyháněla ho, ale šťastně pozorovala, jak Zdena na kocoura reaguje. Ve její tváři se znovu rozsvítil plamínek. Konečně je tu někdo, pro koho stojí za to žít i zapomenout na sebe.

Zdeno, podívej, jak se na tebe dívá!

Nech! Na mě už se nikdo tak díval dávno!

Jak?

S láskou!

Je to komediant. Lže ti!

Klidně! Ale hřeje mi nemocné nohy, když si večer lehnu, a dívá se se mnou na filmy. Přemýšlivě sleduje obrazovku, jako by rozuměl!

Sama sis ho neměla pojmenovat nějak normálně! Co to je za jméno pro kocoura?! Umělec!

Vystihuje jeho povahu! zasmála se Zdena, a Tamara měla u srdce tepleji.

Její sestra zase uměla pro něco žít!

A plně uznala Umělce, když málem ztratila Zdenu.

Byla sobota. O ničem se nedomlouvaly, ale Tamara měla cestu kolem salónu a vešla. Po nové inspiraci s Umělcem se Zdena zas dala do práce, šaty byly stále žádané.

V salónu svítilo světlo, Tamara odemkla klíči.

Zdeno, Zdeničko! Je tu někdo?

Zrzavé blesk ji skočil pod nohy, Tamara vykřikla, když se jí kocour zasekl do punčoch:

Umělče! Zbláznil ses? Co to vyvádíš?!

Kocour vypadal podivně. Tamara ucukla, když viděla, jak mu září oči.

Proboha, jsi vzteklý?

Chytila ze stolu pravítko a už se chystala jej praštit, když Umělec žalostně zamňoukal a běhal mezi Tamarou a dveřmi do bývalého Kubíkova pokoje, který Zdena nikdy nepřestavěla na salónní místnost.

Co je tam? šeptla Tamara. Kde je Zdena?

Vběhla dovnitř a ztuhla, když spatřila Zdenu na zemi s fotografií syna.

Zdeno!

Sanitka, nemocnice, den na JIP…

Tamara chodila po chodbách, modlila se po svém:

Neber mi ji! Nech mi ji! Ať tu zůstane!

Později se dozvěděla, že v té době Umělec běhal po uzamčené místnosti, že křičel tak, že jej v celém salonu slyšeli křičet a mňoukat a uklidnil se až ve chvíli, kdy se Zdena probudila a vrátila.

Po třech týdnech ji propustili.

Tami, hned do salonu!

Zdeno, proč? Já ti toho rošťáka přivezu domů!

Ne! Potřebuji ho vidět!

S námahou vystoupala po schodech a kolegyně se rozesmály, když rudý plamen vyrazil chodbou, obtáčel se jí kolem nohou, objímal je a přede tak hlasitě, že i Tamara uznala:

No, Umělče!

Zdena ho vzala do náruče, pohladila uzdravené ucho a svěřila se:

Volal mě, Tami. Slyšela jsem ho nejdřív jeho, pak tebe. Tehdy, než mě odvezli. A i tam

Jak tam?

Nevím jak to vysvětlit. Byl tam hlas Saši, pak Kubíka, ale přeřval je kocour… a nikdo další pak… A pak jsi přišla ty…

To je zvláštní Tamara netušila, co říct.

Naštěstí Umělec to věděl. Škrábl ji tlapkou po bradě, zavrněl a stočil se do klubíčka v Zdenině náruči.

Právě mě zřejmě schválil, zasmála se Tamara. Nevím, v čem, ale asi ano…

Umělec pootevřel oko, vyslal zelenou jiskru a přede ještě silněji, aby odháněl smutky a sliboval klid. A Zdena se znovu usměje, což zahřeje sestru u srdce.

Co vlastně člověk potřebuje? Blízké kolem sebe a klid v duši.

Tak málo. Tak moc.