Dceruško, jak se máš? A jak chlapeček? Už jsi vymyslela jméno?
Nemá žádné jméno. Ať mu dají jméno noví rodiče, jak budou chtít. Nechám ho tu, mami nechám… Nikdo nás nepotřebuje, jsme tu samy, na celém bílém světě.
Anežko, mám ti donést miminko na kojení?
Ne, už jsem říkala. Napíšu zřeknutí.
Sestřička zavrtěla hlavou a tiše odešla. Anežka se otočila ke zdi a rozplakala se. Ostatní maminky v pokoji na sebe pohlédly s neklidem, pak pokračovaly v krmení svých dětí.
Anežka přijela v noci, všechno proběhlo rychle. Chlapeček měl tři a půl kila, zdravý, krásný. Anežka se na něj jen letmo podívala a rozplakala se, ale nebyly to slzy štěstí.
Tak proč pláčeš? Máš pěkného chlapečka, silného. Asi jsi chtěla holčičku, že? To nevadí, příště třeba přijde holčička.
Já ho tu nechám… nevezmu si ho domů.
Ale prosím tě, proč? Máš čas si to rozmyslet, je to tvoje dítě, nebude ti to líto?
Marie, Anežčina spolubydlící z pokoje, seděla na lavičce s mužem na chodbě. Vyprávěla, jak legračně jejich Maruška krčí nosík, oba se smáli a houpali jí v náruči. Pak vešla žena s taškou a prosila, aby jí zavolali Anežku.
Marie šla pro Anežku a přivedla ji.
Dceruško, jak se máš? Jak chlapeček? Už má jméno?
Jméno nemá. Noví rodiče mu dají jméno po svém. Nechám ho tu, mami… Nikdo nás nepotřebuje, jsme úplně samotné na světě.
Anežka si zakryla tvář dlaněmi a začala se tiše třást pláčem. Marie rychle skončila návštěvu s mužem a v rozpacích odešla.
Nejste sama, holčičko, já tu přece jsem. Ale tvůj Radek… ten se zachoval jako slaboch. Ta jeho milenka mu napovídala, že dítě není jeho, že sis ho někde pořídila. A tak se rozhněval. Ale uvidíš, ještě se uklidní a přijde zpátky. Tady jsem ti přinesla něco na zub, jez, potřebuješ sílu a hlavně mléko. A dej synovi jméno Tomášek.
Anežka položila tašku do nočního stolku a vyšla na chodbu, kde se ozývaly dětské hlásky.
Tenhle není můj?
Je tvůj…
Tak ho prosím přineste, nakrmím ho.
Sestřička přinesla miminko. Byl uplakaný, tvářičku měl zarudlou.
No tak, už neplakej… Maminka tě právě nakrmí.
Anežka se neohrabaně pokoušela dítě přiložit. Marie jí pomohla, dítě se uklidnilo a začalo sát. Anežce se v očích rozlil úsměv. Byl legrační, to malé mimino, funělo a usilovně se snažilo.
Od té chvíle byl Tomášek přinášen Anežce na každé krmení. Ráda zkoumala jeho malý nosík jako knoflík, zamračená obočí.
Anežko, to byla tvoje maminka, co sem přišla? Zdála se mi moc milá.
Nebyla to moje máma, ale tchýně. Máma mi zemřela, když jsem byla ještě holka, táta pořád někde pil, a tak mě vychovávala teta. Pak jsem se vdala a odešla žít k manželovi. Žili jsme dobře, dokud si nenašel milenku.
Odešel k ní a mě opustil. Byla jsem úplně mimo, hned potom začaly kontrakce
A kam teď s dítětem půjdeš?
Tchýně mi nabízí, abych zůstala u ní. Je sama, muž už není, syn jediný ten mě nechal. Je dobrá, hodná, vždycky byla laskavá.
Tak tam běž, třeba ti pomůže. A muž se snad ještě jednou vrátí.
Anežka tedy zůstala. Paní Libuše jí pomáhala se vším, na vnuka nedala dopustit.
Když Tomáškovi byl měsíc, objevil se Radek. Anežka zrovna nebyla doma, šla pro nákup.
Mami, jedu s Lenkou za prací do Plzně, slíbili nám místo, tak se loučím. A třeba bys mi mohla půjčit nějaké koruny, co myslíš?
Nic ti nedám, Radku. Nechal jsi těhotnou ženu, mohla dát svoje dítě pryč v porodnici… Copak máš nějaké srdce? Dítě tady, a ty si přijdeš pro peníze? Já mám vnuka, tomu potřebuju pomoct, běž si vydělat sám!
Z vedlejšího pokoje se ozval Tomášův pláč a paní Libuše se hned šla postarat.
Ani se na syna nepodíváš? Je celý po tobě!
To není můj syn… Anežka si to dítě udělala jinde, proč bych ho měl chtít?
Jsi hlupák, Radku. Jdi si svým životem!
Paní Libuše odešla do důchodu a místo ní nastoupila Anežka do práce. Tomášek nastoupil do školky, žili tam ve třech, vesele a spokojeně.
Libuško, a co tvoje snacha nejede pryč? Nedivíš se, že žiješ s ní a syna vyhnala?
Anežka je mi dražší než syn. S vnukem žiji ráda a kvůli nim jsem tady, Věro! Ty se starej o své, jazyk máš jako břitvu.
Sousedka Věra jen vrtěla hlavou a šla dál. Nedokázala Libuši pochopit, u nich by přece byl syn vždy na prvním místě. Co naděláš, asi osud.
Povšimla si Libuše, že se Anežka začala parádit a večer někde mizí.
Anežko, jak se jmenuje?
Kdo, mami?
No ten, za kterým pořád běháš Povídej, dceruško.
Jen se procházíme, mami. Přijel navštívit příbuzné, náhodou jsme se poznali.
A ví o Tomáškovi?
Samozřejmě, všechno ví.
Tak ho přiveď na návštěvu, nebudu ho přece schovávat.
Pokud je to dobrý kluk, je to v pořádku.
Petr, tak se jmenoval, přinesl košík malin a koláč, který upekla jeho teta. Tomáškovi přinesl autíčko a fotbalový míč.
Večer byl veselý, Petr vyprávěl vtipné historky, Anežka se smála, Libuše slzela smíchem. Když odešel, Anežka se zeptala:
Tak co, jak se ti líbil?
Je hodný, slušný, zajímavý. Hlavně, skutečně tě má rád. Nepropásni svoje štěstí!
O měsíc později Petr přišel prosit Libuši o její ruku.
Buďte klidná, paní. Budeme bydlet v Brně, mám tam dům. Anežku i Tomáška miluji jako svého.
Libuše vyprovodila Anežku s Petrem a Tomáškem. Odjeli do města, slíbili psát a jezdit na návštěvy… Jak teď bude bez nich sama?
Za rok se vrátil Radek. Byl neupravený, s unylým pohledem.
Proboha, Radku, jak vypadáš? Ani košili ti nemá kdo vyprat?
Už nemám Lenku, odešla za někým s penězi. Já svoje dávno propil. Napadlo mě, že mám ještě mámu a dům…
Hodně brzy ti to došlo. Léta jsi ani nevěděl, jestli ještě žiju.
A Lenka mi řekla, že mi tehdy lhala o dítěti jen proto, abych odešel ze společné rodiny. Tak teď prý bych rád poznal svého syna… Kde vůbec je?
Všechno sis zničil, Radku. Anežka se vdala za dobrého muže a žije šťastně. Tomáš nese jméno po něm a nemáš už syna. Já si balím věci, stěhuju se k nim. Anežka má holčičku a potřebuje pomoct, a já chci poznat vnučku. Ty tu zůstaň, hleď si baráku, rozumíš?
Libuše cestovala vlakem a v hlavě se jí honily podivné, až snové myšlenky na to, jak jsou životy podivné a křivolaké. A jaké je štěstí, když můžeš někoho podržet a jsi potřebný. Kdyby tehdy nepomohla Anežce, kdo ví, jak by to všechno dopadloV náruči jí klimbala vnučka s tmavými vlásky a Luciánčiným úsměvem. Libuše seděla mezi dětmi na dece pod jabloní, hlídala, jak si Tomáš kope s míčem a jeho malá sestřička rozpačitě tleská. Anežka se smála z okna kuchyně, Petr ji objímal kolem pasu. Ze všech koutů domu voněl koláč a večer prostupovalo tiché štěbetání, které se neslo do zahrady spolu s omamnou vůní léta.
Libuše cítila, že všechny těžkosti, kterými prošli, se v tomhle okamžiku rozplynuly. Minulost nedošla zapomenutí, ale její bolest se změnila v něhu a sílu.
Přemýšlela: Jsme potřební jen tolik, kolik lásky umíme dát. Kde je srdce, tam je domov a ona měla domov plný smíchu, dětí i klidné jistoty, že ze všeho, co člověka potká, je nejsilnější naděje začít znovu. Učesaný světlozelenými jablky a dětským smíchem.
A v podvečer, když Petr zahrál na harmoniku a Tomáš zpíval, Libuše si poprvé připadala docela šťastná. Věděla, že všechno, co od světa dostala i vzala, má najednou své místo. A že někdy stačí jen podat ruku, aby našel silný domov ten, kdo ho právě hledá.