13. února
Brno
Zvoní telefon. Haló Františku?
To není František, tady je Martina.
Martina? Kdo jste, prosím?
Pani, ale kdo jste vy? Jsem Františkova přítelkyně. Hledáte něco? Manžel tu není, má práci a přijde pozdě.
V tu chvíli se mi roztočila hlava, zahlédl jsem červené kapky na dlažbě. Břicho mě bolestivě táhlo, až mě braly křeče Cítil jsem, že dítě se narodí každým okamžikem.
Můj manžel František už pět let jezdí za prací do zahraničí. Chvíli v Německu, chvíli v Polsku, jednou dokonce ve Švýcarsku tahač, renovace bytů, co zrovna bylo. Odejít musel kvůli penězům. Máme dva syny, chtěli jsme jim dát pořádné zázemí. Bylo jasné, že v Česku bychom toho bez tak nevydělali dost.
A víte co, z ciziny nám František posílal balíčky jednou trvanlivé potraviny, někdy mouku, těstoviny, olej, sladkosti. Na účet mi taky zasílal koruny, abych je mohla uložit u banky na spoření. Nakonec jsme našetřili slušnou částku takovou, že jsme našemu nejstaršímu synovi mohli koupit byt v Brně.
Jenomže, v posledních měsících jsem měl divné pocity. První mě napadlo je to věk, asi přechod. Jenomže váha šla nahoru, byl jsem pořád ospalý, furt jsem byl hladový, nálady se proměňovaly jako v apríli. Internet tvrdil: těhotenství. Ale jaké těhotenství ve čtyřiceti pěti? Nevěřil jsem, ale raději udělal test. Dva jasně červené proužky.
Synovům ani snachám jsem nic nechtěl říkat. K čemu? Aby se mi doma smáli, že jejich máma už na stará kolena ztratila rozum? Rozhodl jsem se těhotenství skrývat. Bylo před zimou, tak jsem nosil velké a teplé oblečení. Pod péřovou bundou si nikdo břicha nevšiml.
Jenže o tomhle dítěti jsem nechtěl přemýšlet jako o svém. Někdo si řekne, že jsem ztratil víru v Boha, ale v pětačtyřiceti to už nejsem žádný mladík. Mám syny, mám dokonce vnoučata, jim se chci věnovat, ne zase měnit plíny a usínat u kočárku. A peníze na třetí dítě prostě nemáme. František by musel zpátky na západ, já bez něj být neumím.
Zkusil jsem zajít k lékaři, ale bylo už pozdě operace nebezpečná, riziko příliš velké. Snažil jsem se přesvědčovat sám sebe, že bude líp. Třeba František bude mít radost, že budeme mít holčičku. Rozhodl jsem se mu zavolat přes Skype, jen mikrofon, kameru jsem nezapnul.
Haló, Františku
Tady není František, tady je Martina.
Martina? Opravdu netuším
A vy jste kdo? Jsem jeho přítelkyně. Hledáte něco konkrétního? František má práci a přijde později.
Položil jsem telefon a rozplakal se. Tak to v životě chodí člověk nikdy neví, kde a s kým mu může zahnout. Hned jsem chtěl podat žádost o rozvod, vyházet Františkovy věci z bytu, nikdy ho nevidět.
Ale pořád jsem doufal, že se František vrátí domů, když zjistí o dítěti. Věděl jsem, že přijede v únoru kluci mají narozeniny a dostal dovolenou. Dokonce jsem o tom snil jak jsme všichni tři v parku na Špilberku, že František drží za ruku naši malou holčičku a já za druhou.
14. února, na Valentýna, František přijel. Připravil jsem romantickou večeři, svíčky, tichá hudba chtěl jsem pohodu.
Františku, mám pro tebe překvapení. Jsem těhotný. Prý to bude holčička.
Ty hajzle! zakřičel František.
Zrudl, shodil talíře na zem, mlátil pěstmi do stolu:
Tak zatímco já makám v cizině jako otrok, ty si tady užíváš s cizími chlapama? To na mě chceš hodit cizí spratka?
Františku, já ti všechno vysvětlím
Zmiz, nechci tě vidět! odstrčil mě, takže jsem narazil břichem do rohu stolu a upadl.
František se sbalil a s rachotem práskl dveřmi. Hlava se mi točila, viděl jsem na podlaze krvavé kapky, břicho bolestivě táhlo, kroutil jsem se. Sotva se mi podařilo najít mobil a zavolat si sanitku. Ale už jsem cítil, že je čas.
Když přijeli doktoři, už jsem držel holčičku v náruči. Klidně spala, ani neplakala.
Tak pojďte s námi, tatínku?
Ne. Vezměte ji, dítě nechci.
Jak to myslíte?
Zkrátka ji vemte, prosím. Kvůli ní jsem přišel o rodinu. Třeba ji bude někdo milovat, ale ne já. Odneste ji, nechci ji vidět!
Dítě jsem předal zdravotníkům bez výčitek. Prohlédli mě doma, žádné komplikace, porod proběhl klidně. Potom jsem všechno poklidil, šel do sprchy a spát.
Nikdo z dětí netuší, že jsem holčičku dal pryč. Chodím každý den do kostela na Petrov, modlím se, aby byla zdravá a našla lásku, protože vím, že bych to sám nezvládl. Nemůžu už znovu snášet všechnu tu starost kolem miminka. Chci jediné aby se František vrátil domů. Jenže on je opět v Německu, mluví jen se syny.
Možná všichni říkají, že jsem blázen. Ale já jsem si zvolil muže, ne dítě. A Bůh je mi svědkem.
Dnes jsem se naučil, že v životě musí člověk někdy udělat volbu, která bolí. Ale žít sám se sebou je největší zkouška, a já se s tím musím smířit.
