Na chalupu jsme z města přivezli našeho kocoura Šimona. Na vesnici žije jeho rodný bratr, kocour Leopold. Leopold dostal přezdívku díky svým vytřeštěným očím podivným, skoro jako lemur. Tady u nás na vesnici se totiž s přízvisky moc nemažou.
Zpočátku to měl Šimon dost těžké. Leopold, ačkoli nebyl o mnoho větší, začal bratrovi hned zkraje dělat potíže. Vyháněl ho od misek s jídlem a u toho syčel, jak někdo pobouřený v populární televizní diskusi. V jednu chvíli Leopold udělal obvyklou začátečnickou chybu bránkaře začal si příliš věřit a Šimona napadl přímo a bez okolků. Šimon jen znuděně mávl packou ve stylu neobtěžuj, barone a omylem zasadil bratrovi takový hák zprava, že jsme museli Leopolda lovit z popelnice.
A tak se stalo, že Šimon, jak už to u něj bývá, se dostal náhodou a nečekaně až na vrchol domácí hierarchie. Na vesnici berou kočky hlavně podle toho, jak jsou užitečné; Šimona od povinné práce v poli zachránila jen zimní doba. Krmení je tu skokem a s fantazií Šimon si dlouho nemohl zvyknout. V městském bytě byl zvyklý jíst pravidelně z porcelánu, na stůl ho zval osobně sluha. Tady to bylo jiné a nejistota mu zamíchala s nervy.
Pod tlakem změny prostředí se Šimonovi rychle navrátily dávné instinkty. Kolikrát jsem ho přistihl v noci s hlavou v hrnci, jak šmátrá po zbytku polévky přímo na sporáku. Leopold, hlídkující u stoličky, zoufale syčel a varoval bratra před mým příchodem. Šimon líně otočil hlavu a zamňoukal něco jako toho se neboj, ten je náš: měl bys vidět, jak v noci šmátrá po lednici.
Jednou jsme usoudili, že je Šimon připravený na vesnické dobrodružství, a vynesli jsme ho ven do sněhu. Když se k nám kocour otočil, měl bílou tvář od sněhu a v jeho očích se zračil smutek nad ztraceným městským životem skoro jako by v sobě nesl tíhu celého světa. Už jsme ho ven pak raději nepouštěli.
Jednoho večera přišli za Klárou [dcera] místní kamarádi. Seděli jsme spolu v malém obýváku, já dětem předčítal Erbenovu Kytici. Zrovna u pasáže o maceše, co se proměnila v černou kočku a drápy škrábala po podlaze, se dveře do obýváku s hrůzným vrzáním otevřely dokořán a dovnitř vpochodoval Leopold. Bohužel se Šimon s Leopoldem stihli naučit otevírat dveře packou, což nám tehdy připadalo roztomilé.
I když byl obývák malý, dětem se podařilo rozutéct se kolem dokola. Jednoho kluka jsme pak museli vystrašeného tahat z okna před vypadnutím ho zachránila jen babička, která ho naštěstí dobře nakrmila. A ještě jedna poznámka: Leopold je opravdu, ale opravdu dokonale černý.
Řekněte upřímně, kdy naposledy jste zažili, že by česká klasika udělala na děti takový dojem! Někdy totiž stačí maličkost, aby člověk zjistil, že doma i na vsi je potřeba chápat, respektovat a trochu se i zasmát zvláštnostem těch, s nimiž sdílíme náš svět.
