Není štěstí bez utrpení
Jak ses mohla zamotat do takového průšvihu, hloupá holčičko? Kdo by si tě teď vzal, když čekáš dítě? A jak ho chceš vychovávat? Ode mě nic nečekej. Já tě vychovala, ale abych živila ještě tvoje dítě? Nechci tě tu. Sbal si věci a opusť můj dům!
Markéta stála tiše, hlavu skloněnou. Poslední zbytek naděje, že ji teta Eva alespoň na čas nechá bydlet u sebe, než najde práci, mizel pod tíhou slov.
Kéž by maminka žila!
Markéta otce nikdy nepoznala. Matku jí před patnácti lety srazilo auto na přechodu řídil opilý muž. Málem skončila v dětském domově, ale na poslední chvíli se přihlásila vzdálená příbuzná teta Eva, sestřenice její zemřelé matky. Práci měla jistou, dům vlastní, opatrovnictví proběhlo bez zádrhelů.
Eva žila na okraji malého jihomoravského města, kde léto pálí a zimy jsou deštivé. Markéta nikdy neměla hlad, vždy byla slušně oblečená, svěřená k práci. Dům, dvůr, králíci, kachny a záhony práce bylo dost. Mateřské pohlazení chybělo, ale to prý není důležité.
Škola Markétě šla, po maturitě nastoupila na pedagogickou školu v Brně. Bezstarostná studentská léta utekla jako voda. Teď končí, zkoušky hotové, a ona se vrací do města, které pro ni znamenalo domov. Jenže návrat byl jiný, než si představovala.
Po pořádném vylévání zlosti trochu teta Eva zchladla.
A dost. Odcházej. Nechci tě už vidět.
Teto Evo, mohla bych alespoň
Ne! Já rozhodla.
Beze slova si Markéta vzala kufr a vyšla před dům. Takový návrat si nepředstavovala. Ponížení, odmítnutí, navíc těhotná nešlo to už déle tajit, i když zatím bylo vidět jen málo.
Musí hledat střechu nad hlavou. Šla, myslí jinde, nohy vedly samy.
Jihomoravské léto pulzovalo. V zahradách zrály jablka a hrušky, meruňky zářily oranžově, na vinicích se houpaly těžké hrozny, mezi listím se schovávaly modré švestky. Ve vzduchu voněl domácí koláč, pečené maso, čerstvý chléb i sladké marmelády. Dusno, Markétě chtělo pít. Přišla k nízkému zelenému plotu, u letní kuchyně spatřila ženu.
Mohu dostat trochu vody?
Anna, statná žena kolem padesátky, se obrátila. Pojď dál, má zlatá. Vodu tady máme.
Nabrala čerstvou z pumpy a podala Markétě, která usedla na lavičku, snad poprvé za den si oddechla.
Můžu tu chvíli zůstat? Je tady vedro…
Zůstaň. Odkud jsi, co s kufrem?
Skončila jsem školu, chtěla bych učit. Ale nemám kde bydlet. Nevíte, kdo by podnajmul pokoj?
Anna si Markétu prohlížela upravená, ale pohled zabředlý jako do mlh v Údolí smrti.
Klidně můžeš být tady. Dům ožije. Peníze nejsou všechno, hlavně pořádek. Když budeš chtít, ukážu ti pokoj.
Anna byla ráda jakákoliv koruna se hodí. Syn žije v Praze, zastaví se jen vzácně, tak aspoň bude na zimní večery společnost.
Markéta v nečekaném štěstí následovala paní domu. Pokojík malý, útulný, okno do sadu, stůl, dvě židle, postel, stará skříň. Akorát. Dohodly se na nájmu a Markéta se převlékla vyrazila hned na odbor školství.
Dny se pak rozběhly bláznivým tempem práce, dům, práce. Markéta skoro nestihla škrtat data v kalendáři.
S Annou si padly do oka. Byla upřímná, starostlivá, a zamlklá dívka jí přirostla k srdci. Markéta pomáhala s domácností, a večery trávily v altánu pod podzvuky srpnového větru, co proplétal moravské vinice.
Těhotenství šlo Markétě lehce. Nebylo jí špatně, jen tvář se jí zaoblila. Anně prostě všechno řekla nebylo to nic, co by Morava neslyšela tisíckrát.
Na druhém ročníku se Markéta zamilovala do Vojtěcha, syna univerzitních profesorů z Brna. Čekala ho přímá cesta studia, postgraduál, doktorský titul, práce doma u rodičů. Vysoký, galantní, oblíbený, s úsměvem na tváři, děvčatům se líbil ale vybral si Markétu. Proč? Pro její letmý úsměv, vážné hnědé oči, křehkost? Nebo cítil v ní něhu i sílu těch, kteří znají odmala jenom práci a samotu?
Ve dnech po zkoušce jí začal být špatně, v nose ji štípaly pachy, v břiše se usadila nevolnost a přišla ta známá prodleva. Jak si toho mohla nevšimnout? Koupila test, potajmu ho provedla na koleji dvě čárky. Zírala na ně dlouho, nevěřila vlastním očím. Zkoušky skoro za dveřmi a teď tohle! Co na to Vojtěch? Dítě neplánovali.
A přesto Markétu zalil zvláštní vnitřní klid. Malá bytůstka, schovaná uvnitř.
Miminko, zašeptala a pohladila břicho.
Když to večer oznámila Vojtěchovi, rovnou ji zavedl domů k rodičům. Do smrti nezapomene pokynuli jí, že ať si dítě nechá vzít a po škole zmizí někam daleko. Vojtěch má jiné plány a ona k nim nepatří.
Co proběhlo mezi otcem a synem, Markéta nikdy nezjistila. Druhý den přišel Vojtěch bez hlesu, položil na stůl obálku s penězi a odešel.
Potrat neuvažovala. To dítě bylo její, jen její. Peníze však schovala věděla, že jí přijdou vhod.
Anna si vyslechla její příběh a usmála se hořce: Vidíš, kolikrát je to ještě horší. Nechala ses, alespoň něco v tobě zůstalo. Děcko je dar. Třeba to tak mělo být.
Na smíření s Vojtěchem už Markéta nemyslela. Nedokázala odpustit jeho zradu.
Čas plynul. Markéta musela přestat s prací, kulhala už břichem jak kačena, čekala, kdo vykoukne kluk, holčička? Ultrazvuk byl nečistý překvapení zůstalo.
Koncem února, jedné neprůhledné soboty, ji Anna dovezla do porodnice. Porod šel snadno narodil se silný chlapec.
Vojtíšek, šeptala Markéta, když hladila jeho baculatou tvář.
Na pokoji se spřátelila s dalšími maminkami. Dozvěděla se, že dva dny zpátky tu žena vojáka z pohraniční čety porodila holčičku. Ani nebyli sezdaní, jen spolu žili.
Představ si, on jí nosil květiny, pralinky, zdravotním sestrám flašky Becherovky a jezdil v luxusním autě každý den. Ale něco se pokazilo. Ona pořád omílala, že dítě nechce, a pak nechala dopis a zmizela. Prý není připravená.
A dítě?
Krmí ji lahvemi, ale bylo by lepší mateřské mléko. Jenže každá tady má svého drobečka.
Na další kojení přinesli holčičku do pokoje a sestra se zeptala:
Nenajde se někdo na přikrmování? Je slaboučká.
Já nakrmím, to je chudinka, nabídla se Markéta potichu, položila spícího Vojtíška do postýlky a vzala malou do náručí.
Jaká je malinká, světlá! Říkám jí Mařenka.
Vedle vlastního synka vypadala maličká jako ptáčátko.
Markéta dala prs děvčátko se přisálo a usnulo.
Vidíš, je slabá, povzdechla si sestra.
Tak Markéta začala krmit i Mařenku.
Za dva dny přišla sestra s tím, že přijel otec holčičky a rád by poděkoval paní učitelce, která krmí jeho dceru. Tak Markéta poznala vojáka-pohraničníka kapitána Radima Drahoše malého mužem, s neústupným pohledem modrých očí.
To, co se stalo potom, roznesla po celé porodnici i po městě sama pověst. Dopadlo to tak, na co lze těžko zapomenout.
Den propuštění. U brány čekaly lékařky, sestry, uklízečky. Před vchodem stála škodovka ověšená modrými a růžovými balónky. Mladý kapitán pomohl Markétě do auta, kde už čekala Anna, a podal jí modrý uzlík, hned po něm růžový.
Za potlesku a klaksonů vůz vyrazil a ztratil se v zatáčce.
Tak to v životě bývá nikdy nevíš, kam tě dovedou vlastní kroky. Markéta hleděla z okna, tisknouc obě děti k sobě. Anna se potutelně usmívala. V autě voněly frézie a příslib nových začátků. Kapitán Radim ještě ráno sestoupil na kolena a žádal Markétu o ruku a srdce; teď mlčky řídil, občas vzhlédl zpět Mařenka spala, držíc Markétu za malíček.
Doma nečekal jen starý příbytek čekala láska, čerstvý chléb, marmeláda a stará skříň, do které teď přibydou hračky. Život, který je podivný a krásný, a přesto už naplněný smyslem.
