Všichni pomáhají, jen ty jsi u nás výjimečná
Aleno, hele, nechcete ke mně dneska přijít? s nadějí se ptá sestra. Jirka odjel, sama s dětmi se tady nudím.
Alena si promne kořen nosu. Hlavou jí běží šílené nápady na výmluvy, jedna absurdnější než druhá. Práce? Dnes je sobota, to by Lucie neuvěřila. Únava? Pak by přišly otázky a rady. Alena si skousne ret a zhluboka vydechne, než odpoví.
Luci, dneska to fakt nepůjde, snaží se Alena znít co nejlítostivěji. Jitka trochu stůně, radši zůstáváme doma.
Na druhém konci drátu je chvilku ticho, pak těžký povzdech.
To je škoda, protáhne Lucie. Zahrály by si děti spolu a my bychom aspoň mohly probrat, co je nového
Alena protočí oči, je ráda, že ji sestra nevidí. Děti by si hrály. Jasně. Jitka by honila ty menší, zatímco dospělí by popíjeli kafe v kuchyni.
Je to opravdu škoda, přikyvuje Alena. Jakmile se uzdravíme, určitě se ozvu.
Lucie ještě chvíli vzdychá, popřeje Jitce brzké uzdravení a rychle se rozloučí. Alena položí telefon a chvíli si užívá úlevný pocit. Celý ten rozhovor trval sotva čtyři minuty. Ani jednou se sestra nezeptala, jak se má ona. Nic o práci, zdraví, náladě. Volala jen proto, aby zjistila, jestli je někdo přijde pohlídat děti. Potřebuje hlídání, o nic víc nejde.
Ve dveřích se objeví Jitka. Dívka pozorně sleduje mámu.
Zase volala teta Lucie? ptá se Jitka.
Alena přikývne a ukládá mobil ke stolu vedle gauče. Dcera si sedne k ní, stáhne si nohy pod sebe a v obličeji má směs úlevy a podráždění.
Mami, už tam k nim nechci chodit, ozve se Jitka rozhodně.
Alena se na dceru otočí a pozvedne obočí v očekávání. Jitka se malinko zamračí, chvíli přemýšlí a pak rychle vyhrkne:
Ona mě pořád nutí hlídat ty její prcky, zlobí se Jitka. Furt za nimi musím lítat, zabavovat je a hrát si s nimi.
Tomu staršímu je přitom teprve pět, dodává dotčeně. Nejsem přece jejich chůva, mami.
Alena pohladí devítiletou dceru po vlasech a usměje se. Jitka umí přesně říct, co jí vadí, a dokáže věci pojmenovat nahlas. Aleně stoupne hrdost na dceru.
Neboj, slíbí Alena tiše. Už tě do toho zatahovat nebudu.
Jitka se vděčně usměje a zmizí ve svém pokoji.
Alena zůstane zírat do stropu v obýváku, nechá myšlenky volně plynout.
Rodina je to zvláštní, pomyslí si. Lucie je o čtyři roky mladší. Už čtyři děti! Sama má jednu dceru a celé výchovné úsilí stále nekončí. Kolik sil a času ještě bude stát Jitka. A Lucie? Ta to vzala najednou ve velkém.
Alena si promne spánky a přivře oči. Lucie vždycky považovala za samozřejmé, že s jejími dětmi mají pomáhat všichni kolem. Rodiče, Jana a Bohumil, se stali prvními oběťmi, později zapojila tchýni a tchána, sousedy, známé, vzdálené příbuzné Celá velká rodina dře na blaho Luciiných čtyř dětí. Jen Lucie ne.
Alena se pousměje a otevře oči. Ona to měla jinak. O pomoc maminku žádala jen v nejnutnějších případech když stonala, když hrozilo, že ji v práci propustí, když objektivně nestíhala. Jinak si poradila sama. Bylo to těžké, hlavně na začátku. Ale zvládla to. A Jitka vyrostla v samostatnou, chytrou a sebevědomou slečnu.
Ale s Lucií je to čím dál horší.
Alena potlačí myšlenky a jde do kuchyně. Dnes má od sestry pokoj, to už je malá výhra. Čekají ji běžné sobotní povinnosti, které nepočkají. Začne vyskládávat myčku.
…Dny se rozplynou v klasickém kolotoči práce a domácnosti. V pátek večer telefon zabzučí na displeji svítí jméno sestry. Alena se nadechne a hovor přijímá.
Ale, jak je na tom Jitka? teď už sladce starostlivý Luciin hlas. Už je zdravá?
Už je v pohodě, Alena se opře o zeď. Lítá tu, jako by jí nic nebylo.
Skvělé! Lucie zní nadšeně. Takže musíte přijet přes víkend k nám na návštěvu, nejlíp i přes noc!
Alena protočí panenky. Už to začíná zase vyjednávání.
Sama je mi doma smutno, pokračuje Lucie stýskavě. Děti zlobí, Jirka je pryč služebně.
S noclehem to vážně neklapne, zavrtí Alena hlavou. Ale v sobotu ráno ráda na chvíli přijdu.
Chvíli na druhém konci ticho, Lucie doufala ve víc. Po minutě dohadování ale uzná, že jí nic jiného nezbývá.
…Sobota je pošmourná a chladná. Alena si oblékne bundu a vyrazí z bytu sama. Autobusem trvá cesta k Lucii půl hodiny, pak ještě kus pěšky.
Lucie otvírá dveře a okamžitě vyhlíží za Aleninými zády.
Kde je Jitka? zamračí se.
Jitka je zaneprázdněná, proklouzne Alena dovnitř. Musí dělat úkoly, čeká ji velký test.
Lucie se tváří, jako by spolykala citron. Třískne dveřmi.
Neteř je teď pěkně rozmazlená, Lucie zkříží ruce. Nechodí, nevolá, neozývá se.
Alena si sundá bundu a pověsí ji na háček. Zpoza dveří je slyšet dětský řev, něco padá, něco tříská. Alena se otočí k Lucii a zadívá se jí zpříma do očí.
Už nechce dělat chůvu u vás doma, řekne klidně.
Lucie okamžitě exploduje, jako by jí Alena pod nos strčila zapálenou sirku. Její tváře zrudnou, oči sjíždějí vztekem.
To je normální! zvýší hlas Lucie. Starší mají pomáhat s mladšími!
Ale ne s cizími dětmi, nedá se Alena.
Jaký cizí?! Lucie rozhodí rukama. Jsou to její sestřenice a bratranci!
Je jí deset, Lucie, Alena si sevře pěsti. Je dítě, ne služka.
Lucie přistoupí blíž, oči jiskří hněvem. Z dětského pokoje se ozve pláč, ale Lucie ani nemrkne.
Bude jí to k užitku! ukáže Lucie výhružně. Aspoň si osvojí péči o malé!
Takhle žádnou školu nepotřebuje, zvýší hlas Alena. Ona nemá sourozence vlastní.
Právě proto! vykřikne Lucie. Tak ať pomáhá aspoň s mými! A učí se!
Alena ustoupí, nemůže uvěřit, co slyší. Lucie už ani své skutečné záměry nezastírá.
Slyšíš se vůbec? zakroutí hlavou Alena. Chceš z mojí dcery chůvu zadarmo!
A co? Sama to nezvládám! Lucie zvedne ramena.
Tak proč jsi měla čtyři děti? vyhrkne Alena dřív, než se zastaví.
Lucii to zarazí, až zrudne nadoraz. Na krku jí vystupují žíly.
Ty máš skoro dospělou dceru! zpraží Alenu. Mohla by aspoň obden hlídat po škole!
To je poslední kapka. Uvnitř Aleny rupne gumička a nashromážděná frustrace vybublá na povrch.
To je drzost, sykne. Už dlouho si necháváš pomáhat, až to považuješ za povinnost všech kolem.
Já jen prosím o pomoc! Lucie se přikrčí v obraně.
Neprosíš, vezme bundu Alena. Ty to vyžaduješ. Myslíš si, že ti celý svět dluží.
Rodiče mi přece pomáhají! Lucie dupe nohou. Tchyně taky! Jen vy dvě se pořád vymlouváte!
Ale naši už nejsou nejmladší, obléká si Alena bundu. Zaslouží si odpočívat, ne být na plný úvazek hlídacími babičkami.
Jsou rádi! Lucie popadne sestru za rukáv.
Alena ji setřese a přejde ke dveřím. Lucie zůstává stát v chodbě celá rudá vzteky.
Už k vám nebudeme chodit, otevře Alena dveře. Zkus si najít hlídání jinde.
Alena bez ohlédnutí opouští byt, za sebou slyší Luciiny vzteklé křiky. Dveře za ní zabouchnou hlučně.
…Ten večer zvoní telefon znovu. Volá maminka. Alena přijme hovor.
Aleno, cos to vyvedla? hlas Jany je rozrušený. Lucie brečí, je zoufalá! Ty ji snad přivedeš k infarktu!
Mami, jen jsem jí řekla pravdu, sedne si Alena do křesla.
Jakou pravdu? matka zvýší hlas. Že nechceš pomoct vlastní sestře?
Pomáhat a být otrokem není totéž, stiskne telefon Alena.
Je přece sama na čtyři děti! naříká Jana. Jirka je pořád na pracovních cestách! Sama to nezvládne!
Sama si to vybrala, Alena dál ustupovat nechce. Já a moje dcera ten závazek nemáme.
Jitka by přece někdy mohla na děti dohlédnout! nedá se matka. Vždyť všichni Lucii nějak pomáhají, jen ty jsi výjimečná!
Ne, skočí jí Alena do řeči. Moje dcera nebude chůvou cizím dětem.
Nejsou cizí! téměř vykřikne Jana. Jsou to vaše rodina!
Alena vstane a přejde k oknu. Venku se už stmívá, pouliční lampy rozsvěcují jedno světlo za druhým.
Mami, pokud ty a táta chcete věnovat svůj volný čas Luciiným dětem, vaše věc, odpoví klidně Alena. Já to dělat nebudu.
Jsi sobec! matčin tón je obviňující.
Mám svou rodinu, odpoví pevně Alena. Manžela a dceru. A žít svůj život pro sestru nehodlám.
Alena ukončí hovor dřív, než matka stačí odpovědět. Telefon hodí na gauč a zakryje si obličej rukama.
Záhy ji zezadu obejme Jitka. Přitulí se k mámě a opře si hlavu o její rameno.
Mami, slyšela jsem všechno, zašeptá potichu dcera.
Alena se na Jitku otočí a pevně ji obejme a vdechuje známou vůni jejího šamponu.
Všechno jsem dělala pro tebe, pohladí dcera po vlasech. A vždycky budu.
Jitka vzhlédne a usměje se na mámu úsměvem plným vděčnosti a lásky.
Já vím, mami, stiskne Aleně ruku. Děkuju.
Objímaly se u okna a hleděly na večerní město. Tam někde Lucie jistě pláče a stěžuje si tchyni. Zatímco matka volá příbuzné a líčí, jak má tvrdou a necitelnou dceru. Ale tady, v jejich bytě, panuje klid a teplo.
Alena je rozhodnutá a nehodlá ustoupit. I kdyby ji to stálo vztahy s matkou a sestrou. Jitka je důležitější. Její dětství, její svoboda, její právo být prostě dítětem.
