Na okolnosti se nečeká, ty tvoří lidé sami. Vy jste vytvořili okolnosti, kdy jste nechali živého tvora na ulici. A teď to chcete změnit, když se vám to hodí.
Karel šel domů z práce. Byl obyčejný zimní večer, kdy je všechno kolem jako pod pokličkou nudy. Procházel kolem samoobsluhy na náměstí, když si všiml, že před vchodem sedí pes. Obyčejný voříšek. Rezavý, rozcuchaný. Oči měl jako ztracené dítě.
Co tu chceš? zabručel Karel, ale zastavil se.
Pes zvedl hlavu, zadíval se. Nic nežádal, jen se díval.
Čeká na páníčka, asi, pomyslel si Karel a šel dál.
Ale druhý den stejný obraz. A třetí taky. Pes jako by k tomu místu přirostl. Karel si začal všímat, že lidé okolo procházejí, někdo odhodí kousek rohlíku, někdo párek.
Proč tu sedíš? ptal se jednou, když si ke psovi přisedl. Kde máš páníčka?
Pes k němu pomalu přišel, váhavě. Přitiskl hlavu ke Karlově noze.
Karel se zarazil. Kdy naposledy někoho pohladil? Po rozvodu uplynuly tři roky. Byt pustý. Jen práce, televize, lednička.
Ljuboško, zašeptal bez toho, aby věděl, kde to jméno vzal.
Další den přinesl jí párky.
Po týdnu dal na internet inzerát: Nalezen pes. Hledáme majitele.
Nikdo nezavolal.
Za měsíc se Karel vracel po službě pracoval jako technik, někdy zůstával v práci přes noc. Uviděl shluk lidí před samoobsluhou.
Co se děje? zeptal se sousedky.
Sjelo ji auto. Toho psa, co tu měsíc seděl.
Srdce mu ztěžklo.
Kde je?
Odvezli ji do veterinární kliniky na ulici Čs. armády. Ale tam chtějí hrozně moc peněz Kdo by se staral o tuláka?
Karel neřekl nic. Rozběhl se.
Ve veterině veterinář zavrtěl hlavou:
Mnohonásobné zlomeniny, krvácení do břicha. Léčba přijde draho. A jisté to není.
Léčete, řekl Karel. Kolik to bude stát, zaplatím.
Když ji pustili z kliniky, vzal si ji domů.
Byt najednou po třech letech ožil.
Život se změnil. Do základu.
Karel nevstával na budík, ale na to, jak mu Ljuba tiše ťukala čumákem do ruky. Jako že vstávej, pane. A on opravdu vstával, s úsměvem.
Místo kávy a novin začínal den procházkou v parcích.
Tak pojď, holko, jdeme se proběhnout, promluvil a Ljuba nadšeně zamávala ocasem.
Ve veterině vyřídil všechny papíry. Pas, očkování. Oficiálně byla jeho. Doklady dokonce fotil pro jistotu.
Kolegové se divili:
Karle, ty jsi omládl, nebo co? Jde z tebe energie.
A opravdu poprvé po letech se cítil potřebný.
Ljuba byla chytrá. Neuvěřitelně chytrá. Rozuměla mu na půl slova. Když se zdržel v práci, vítala ho u dveří pohledem, který jako by říkal: Měla jsem o tebe starost.
Večer chodili na dlouhé procházky. Karel jí vyprávěl o práci, o životě. Divné? Snad. Ale ona ho poslouchala. Často se na něj dívala pozorně, někdy jemně kňučela.
Víš, Ljuboško, kdysi jsem si myslel, že sám je snadnější být. Nikdo neotravuje, nikdo nevyrušuje. Ale ve skutečnosti, pohladil ji po hlavě, ve skutečnosti jsem se jen bál zase někoho mít rád.
Sousedé si na ně zvykli. Paní Věra ze sousedního domu měla vždy připravenou kostičku.
Hezký pejsek, říkala. Je vidět, že je opečovávaný.
Minul měsíc. Pak další.
Karel uvažoval, že Ljubě založí profil na sociálních sítích. Byla fotogenická rezavá srst se na slunci třpytila jako zlato.
Pak se stalo něco nečekaného.
Běžná procházka v parku. Ljuba očichávala keře, Karel seděl na lavičce, četl v mobilu.
Apolenko! Apolenko!
Karel zvedl hlavu. K nim šla žena kolem třicítky, sportovní oblečení, blondýna, výrazná make-upem.
Ljuba se stáhla. Přitiskla uši.
Promiňte, řekl Karel. To je můj pes.
Žena se zastavila, ruce v bok.
Jak jako váš? Poznávám ji, to je moje Apolena! Ztratila se mi před půlrokem!
Cože?
Přesně tak! Utekla mi před domem, hledala jsem ji všude! Vy jste ji ukradl!
Karel měl pocit, že se mu podlamují nohy.
Počkejte. Jak jste ji ztratila? Já ji našel u samoobsluhy. Seděla tam bez domova měsíc!
A proč tam seděla? Protože byla ztracená! Měla jsem ji moc ráda! S manželem jsme ji koupili za deset tisíc korun!
Za deset tisíc? podíval se Karel na Ljubu. Vždyť je to voříšek.
Je to kříženec! Moc drahá!
Karel vstal. Ljuba se tiskla k jeho nohám.
Dobře. Jestli je vaše, ukažte doklady.
Jaké doklady?
Veterinární pas, očkování, cokoliv.
Žena začala koktat:
Mám to doma. Ale to je jedno! Poznávám ji! Apoleno, ke mně!
Ljuba se ani nehla.
Apoleno! Pojď sem hned!
Pes se přimáčkl ještě víc ke Karlovi.
Vidíte? řekl tiše. Nepozná vás.
Je uražená, že jsem ji ztratila! Ale je moje! Vy ji vraťte!
Já mám doklady, odpověděl klidně Karel. Lékařská zpráva z kliniky, kde jsem ji po nehodě léčil. Pas, účtenky za krmení, za hračky.
Je mi fuk, jestli máte papíry! To je krádež!
Lidé se začali otáčet.
Tak si to vyřešíme oficiálně, řekl Karel a vytáhl mobil. Zavolám policii.
Klidně! Já dokážu, že je moje! Mám svědky!
Jaké svědky?
Sousedé viděli, jak utekla!
Karel vytočil číslo. Srdce bušilo. Co když má pravdu? Co když Ljuba opravdu utekla jí?
Ale proč pak seděla měsíc u obchodu? Proč nehledala cestu domů?
A nejvíc proč se teď třepe u jeho ruky, jakoby se schovávala?
Haló? Policie? Tady mám jednu záležitost
Žena se zle usmála:
Uvidíte, spravedlnost zvítězí. Vraťte mi psa!
Ljuba se pořád choulila ke Karlovi.
A Karel konečně pochopil bude o ni bojovat. Do konce.
Protože za ty měsíce Ljuba nebyla jen pes.
Byla rodina.
Místní policista přijel za půl hodiny. Služební seržant Jan Kunc pomalý, pečlivý. Karel ho znal z domovní správy.
Tak povídejte, řekl sešit v ruce.
Žena začala jako první, popleteně:
Je to moje! Apolena! Kupovali jsme ji za deset tisíc! Před půl rokem mi utekla, hledala jsem ji, tenhle muž ji ukradl!
Nekradl, našel ji, oponoval klidně Karel. Seděla u obchodu hladová měsíc.
Protože se ztratila!
Kunc koukl na Ljubu. Jako předtím se tiskla ke Karlovi.
Máte nějaké doklady?
Mám, Karel podal složku. Náhodou si ji zapomněl v tašce po poslední návštěvě na veterině.
Tady zpráva z veteriny. Léčil jsem ji po sražení autem. Tady pas. Všechna očkování.
Policista si doklady prohlédl.
A vy něco?
Všechno mám doma! To je přece moje Apolena!
Můžete popsat, jak jste ji ztratila?
Šli jsme se projít. Utrhla se z vodítka a utekla. Hledala jsem ji, vyvěsila inzeráty.
Kde jste byli?
V parku, kousek odsud.
Kde bydlíte?
Ulice Čs. armády.
Karel se zarazil:
Počkejte. To je dva kilometry od obchodu, kde jsem ji našel. Ztratila se v parku, jak se dostala až tam?
Zabloudila asi!
Psi většinou cestu domů najdou.
Žena zrudla:
Co vy víte o psech?!
Vím, řekl tiše Karel. Vím, že milovaný pes nesedí měsíc hladový na jednom místě. Hledá domov.
Můžu se zeptat? vmísil se Kunc. Říkala jste, že jste psa hledala. Inzeráty dávala. Proč jste nevolala policii?
Policii? Nenapadlo mě to.
Půl roku? Za psa za deset tisíc a nevoláte?
Doufala jsem, že se objeví!
Kunc zvážněl:
Vaše doklady, prosím.
Jaké doklady?
Občanku. Adresu.
Žena lovila v kabelce, ruce se jí třásly.
Tady je.
Kunc přikývl:
Skutečně bydlíte na Čs. armády 15. Byt kolik?
Třiadvacítka.
Dobře. Kdy přesně jste psa ztratila?
Před půl rokem, tak nějak.
Přesné datum?
No, dvacátého ledna nebo jednadvacátého.
Karel vytáhl telefon:
Já ji našel třiadvacátého ledna. Už tam předtím skoro měsíc seděla.
Takže pes se ztratil o dost dřív.
Možná jsem se spletla s datem! znejistěla žena.
Najednou ochabla:
Dobře! Dobře, ať je vaše! Ale já ji vážně měla ráda!
Ticho.
Jak se to stalo? zeptal se Karel tiše.
Manžel řekl stěhujeme se, se psem nás nevezmou do nového bytu. Prodat se nedala není čistokrevná. Tak jsem ji nechala u obchodu. Doufala jsem, že ji někdo vezme.
Karel cítil, jak se mu vše obrací v žaludku.
Vy jste ji vyhodila?
Ne že vyhodila! Jen jsem ji nechala. Myslela jsem, že ji někdo vezme domů.
Proč ji chcete zpátky teď?
Žena vzlykla:
S manželem jsme se rozešli. Zůstal mi prázdný byt. Chtěla jsem Apolenu zpátky. Opravdu jsem ji měla ráda!
Karel ji sledoval a nevěřil.
Měla ráda? zopakoval pomalu. Milované se nevyhazují.
Kunc zavřel blok.
Všechno jasné. Podle papírů je pes občana koukl do občanky, Karla Vondry. Léčil ji, zařídil doklady, stará se. Právně je to v pořádku.
Žena vzlykla:
Ale já už to nechci měnit! Chci ji zpět!
Pozdě, řekl policista suše. Vyhozené je vyhozené.
Karel si sednul k Ljubě, objal ji:
Tak už to bude dobré, holko.
Můžu si ji aspoň pohladit? poprosila žena. Naposledy?
Karel se podíval na Ljubu. Přitiskla uši a schovala se mu pod ruku.
Vidíte? Bojí se vás.
Neudělala jsem to schválně To byla situace.
Víte, vstal Karel, situace se nestávají samy. Lidé je tvoří. Vy jste vytvořila situaci, kdy jste nechala živou bytost na ulici. A teď to chcete změnit, když se vám chce.
Žena zaplakala:
Chápu. Ale je mi tak samotno.
A jí bylo dobře měsíc čekat na vás?
Ticho.
Apoleno, zavolala žena naposledy.
Pes se ani nehnul.
Žena se otočila a rychle odešla. Ani se nezastavila.
Kunc Karlovi poklepal na rameno:
Správná volba. Je vidět, že je k vám poutaná.
Díky. Že jste to pochopil.
Ale kdepak. Sám mám doma psa. Vím, co to je.
Po odchodu policisty zůstal Karel s Ljubou o samotě.
Tak co, řekl, hladil ji po hlavě, už nás nikdo nerozdělí. Slibuju.
Ljuba se na něj podívala. A Karel v těch očích viděl nejen vděčnost. Ale nekonečnou psí lásku.
Lásku.
Půjdeme domů?
Radostně zavrtěla ocasem a běžela vedle něj.
Cestou Karel přemítal: ta žena měla v něčem pravdu. Situace opravdu mohou být různorodé. Člověk může přijít o práci, bydlení, peníze.
Ale jsou věci, které ztratit nemůžeme. Zodpovědnost. Lásku. Soucit.
Doma se Ljuba uvelebila na svém oblíbeném koberečku. Karel si zalil čaj, sedl vedle ní.
Víš, Ljuboško, řekl zamyšleně, asi je to nakonec opravdu lepší. Teď víme jistě: potřebujeme jeden druhého.
Ljuba spokojeně vydechla.
