Máma byla unavená
Ivana tak křičela na prodavačku v obchodě s potravinami v pražských Vršovicích, až té staré paní vibrovaly ruce.
To tu budete šaškovat ještě dlouho?! Když neumíte dělat tuhle práci, měla byste zůstat doma!
Promiňte, hlesla paní a zrychlila, ačkoli už pípala zboží dost rychle.
Ivano, dotkl se jí po lokti opatrně manžel, pojď už, stačí.
Ivana se otočila a spráskla ho pohledem:
Ty mlč, štěkla. Na tebe se nikdo neptal!
Milan svěsil zrak a zmlkl. Byl zvyklý mlčet.
***
Bytem voněla pečená kuřecí stehna se majoránkou. Tchyně, paní Božena Dvořáková, stála u sporáku a míchala nudlovou polévku.
Ahojky, konečně doma! usmála se nejistě. Nachystala jsem polévku, kuřecí, s nudlemi. Pojďte, dám vám najíst.
Stokrát jsem prosila, abyste mi nelezla do kuchyně, zasyčela Ivana. Vy tu bydlíte, nebo jste ještě host?
Z Boženy vyprchala barva. Položila opatrně vařečku.
Já jen chtěla pomoct…
Jenže já nikoho nepotřebuju, zvládnu to sama!
Ze svého pokoje vyběhl sedmiletý Vítek:
Mami, ahoj! Vít ze třetího patra mi řekl, že jsem bačkora. Ale já nejsem srab, viď?
Dej mi pokoj, zavrčela Ivana. Nevidíš, že mám teď dost práce?
Vítek stál bez pohnutí. Podíval se po babičce. Ta se odvrátila.
Ivana vpadla do ložnice a třískla dveřmi.
***
Všední dny plynuly beze změny. Ivana se budila mrzutá, uléhala s bolestí hlavy, a mezitím ječela na každého, kdo se připletl na Milana, Boženu, Vítka, prodavačky, kolegy, i kolemjdoucí neznámé.
Jen málokdy jí hlavou bleskla myšlenka: Proboha, co to dělám? Ta se vždycky propadla do tmy, která neměla dno.
Milan snášel všechno v tichu. Zvykl si. Deset let manželství ho naučilo jediné: mlčet a nebýt na očích.
Měl dvě práce. Vydělával koruny, dělal vše, co Ivana poručila. Po nocích, když žena usnula, utíkal do kuchyně, naléval si čaj a dlouho hypnotizoval dlaždice na stěně. Přemýšlel.
Božena přijela před třemi měsíci z Jihlavy, aby se starala o Vítka, když rodiče pracují.
Božena souhlasila, ale denně snášela Ivaniny ledové pohledy plné hněvu.
Vítek… Vítek prostě žil. Běhal, vymýšlel hry, ptal se na všechno. Ale pokaždé, když přišel za mámou, narazil na zdi.
Nejdřív plakal. Pak přestal. Schoulil se k babičce a potichu s ní zůstal. Bylo to tak bezpečnější.
***
V pátek se přihodilo to, co už dávno nebylo neobvyklé.
Ivana dorazila ze školy rozzuřená: ředitel ji sprdnul, kolegyně ji podrazila, v tramvaji jí někdo šlápl na boty.
Právě než přišla, Vítek omylem převrhl sklenici džusu na nový béžový gauč, co ho splatili před týdnem z půjčky.
Chlapec stál nad kaluží šťávy a sledoval, jak se rudá skvrna rozpíjí do látky.
Cos to udělal?! rozkřičela se Ivana za dveřmi, víš ty vůbec, kolik ten gauč stál korun?!
Já nechtěl, mami… Prosím, nekřič na mě. Já se tě bojím…
Když to slyšela, zuřila ještě víc:
Bojíš se! Umíš jen ničit a všechno kazit! Kvůli tobě nemám klid!
Mami, promiň…
Mazej do svého pokoje! Ať tě tu nevidím!
Vítek mizel v ložnici. Ivana ječela do prázdna, až jí došel hlas.
***
Nocí bloudila nespavost. Šla do kuchyně, sedla si pod okno. Za sklem plakal deštík a odtahoval Praha někam do neznámých krajin.
Dívala se, jak kapky soutěží, kdo sklouzne rychleji. Myslela na to, jak by bylo krásné, kdyby všechno ustalo. Kdyby byl klid, ticho, vzdálenost. Kdyby byla sama.
Nevěděla, jak usnula u stolu.
Vzbudila se zimou, někdy kolem půl čtvrté.
Ticho, všichni spali. Milan chrápal v pološeru, Božena a Vítek také.
Potichu šla na toaletu. Když se vracela, minula dveře od synova pokoje. Byly pootevřené. Nakoukla, zda je Vítek přikrytý.
Spal stočený do klubíčka, s tvářičkou v polštáři. Na stole vedle lampy ležel sešit. Obyčejný, školní, linkovaný. Jen obal měl pokreslený tanky.
Už chtěla odejít, když zmerčila na stránce slovo:
Máma.
Vzala sešit, posadila se na kraj synovy postele. Začala číst.
Byl to deník.
První záznam září.
Dnes máma zase křičela. Táta řekl, že je unavená. Chtěl jsem ji obejmout, ale odstrčila mě. Je to proto, že jsem špatný.
Ivana polkla naprázdno. Otočila další list.
Říjen. Babička má narozeniny. Nakreslil jsem jí hezkou pohlednici s květinami. Chtěl jsem ji dát ráno. Ale máma zase křičela na tátu, tak jsem si to rozmyslel. Schoval jsem ji pod polštář. Třeba ji dám zítra, když máma nebude doma.
Listopad. Rozbil jsem autíčko, co mi táta donesl. Naschvál. Myslel jsem, že když zničím svoje, nebude na mě řvát. Jenže ona stejně řvala. Řekla, že si ničeho nevážím a jsem úplně hloupý.
Ruce se jí třásly.
Prosinec. Blíží se Vánoce. Psal jsem Ježíškovi, ať máma přestane křičet. Ale to asi nikdo nedonese.
Leden. Ve škole jsme měli napsat, čím chci být, až budu velký. Napsal jsem, že chci být neviditelný. Aby mě máma nikdy neviděla a neřvala. Paní učitelka se divila a volala tátovi. Táta přišel, promluvil si se mnou. Řekl, že máma je hodná, jen to má teď těžké. Já vím. Pamatuju si, jaká byla dřív. Objímala mě. Smála se. Teď už nesmívá. Nikdy.
Ivana seděla strnule, slzy tekly na inkoust a rozpíjely písmo.
Únor. Dneska jsem polil džusem gauč. Máma křičela dlouho.
Když křičí, mám pocit, že kousek po kousku ze mě něco umírá. Nejprv uši, pak srdce, pak celá duše. Lehl jsem si a zavřel oči. Napadlo mě: kdybych umřel, plakala by máma? Nebo by řekla: aspoň starost míň?
Sešit vypadl Ivaně z rukou. Klepala se, ale nevydala zvuk. Bálo se probudit syna. Bála se, že ji uvidí takhle. Bála se všeho.
Tak tam seděla dlouho. Dvacet minut, možná hodinu. Potom sešit vrátila na místo. Vykradla se zpět do ložnice, lehla si k Milanovi. Zírala do stropu až do ranního šera.
***
Ráno vstal Vítek první.
Protáhl se, posadil na posteli. Vzpomněl si na včerejšek, povzdechl si.
Vyšel na chodbu a zaposlouchal do ticha. Divné máma v tuhle dobu obvykle rachotí hrnci a spílá, že všichni jsou pomalí jak šneci.
Nakoukl do kuchyně.
Máma seděla u stolu. Nekřičela, nenadávala. Jen upřeně hleděla do okna. Před ní už dávno vystydlý čaj.
Mami? oslovil ji nejistě.
Otočila se k němu. Obličej měla jiný ne zlý, ne unavený, jen jaksi vzdálený. Vítek nevěděl, co si o tom myslet.
Dobré ráno, řekla tiše Ivana. Pojď snídat.
Chlapec usedl ke stolu. Matka mu položila na stůl misku kaše, posadila se naproti.
Vítek jedl a nenápadně sledoval mámu. Čekal, kdy vypukne obvyklé. Ale nic se nedělo.
Mami, osmělil se nakonec, co se děje?
Nic.
Proč mlčíš?
Přemýšlím.
Nad čím?
Ivana se zadívala synovi do očí. Pak natáhla ruku a pohladila ho po vlasech. Jen tak, bez důvodu.
Přemýšlím o tobě, řekla. O nás.
Vítek zůstal s lžící v ústech stát.
Mami, nejsi nemocná?
Ne, Vítečku. Naopak začínám být zdravá.
Nechápal, ale kývl. Bylo mu to vlastně jedno, hlavně že nekřičí.
Jez, pobídla ho Ivana. Musíš do školy.
Vítek dopil čaj, podíval se na mámu, šel se obléci. U dveří se zastavil.
Mami, vyhrkl nesměle, a večer… nebudeš zas křičet?
Ivana přikleknula k němu, aby na něj viděla z očí do očí.
Poslouchej mě, pravila vážně. Nevím, jestli to dokážu hned. Ale budu se hrozně snažit nekřičet. Tak moc, abys už nikdy nemusel mít strach. Rozumíš?
Vítek kývl.
A když se mi to nebude dařit? zašeptal.
Tak mi to řekni. Prostě řekni Zase jsi začala? A já si vzpomenu.
Na co si vzpomeneš?
Na všechno, políbila synka na čelo. Jdi už.
Vítek zmizel na schodišti. Ivana zůstala chvíli stát ve dveřích a naslouchala tichu, jak se zavírají dveře výtahu.
Ze ložnice vylezl Milan, rozcuchaný, ještě napůl ve snu.
Ty už vzhůru? zamumlal.
Nemohla jsem spát.
Prohlížel si ji pozorněji.
Je vše v pořádku?
Jo, řekla Ivana. Jdi na snídani.
Milan zamířil ke stolu, Ivana za ním.
Sedli spolu, Milan si nalil čaj…
Milane, zeptala se Ivana tiše, za co mě máš rád?
On se zakuckal.
Co prosím?
Za co mě vlastně miluješ? Já jsem… já jsem přece hrozná.
Milan odsunul hrneček, vážně na ni pohlédl.
Nejsi hrozná, řekl. Jen sis zapomněla, jaká jsi doopravdy.
A jaká jsem?
Všelijaká, Milan se pousmál. Pamatuju si, že jsi bývala hřejivá, veselá, něžná. Že mě umíš obejmout tak, že mi prasknou žebra… Já to všechno pořád vidím, Ivano. Jen ty jsi to pozapomněla.
Ivana zmlkla.
Víš, já pořád doufám, že se vrátíš ke své pravé podobě, dodal Milan. A klidně budu čekat, jak dlouho budeš potřebovat.
Ivana položila svou ruku na jeho.
***
Ten den opravdu na nikoho nezvýšila hlas.
Ze školy se přiřítil Vítek, mrskl aktovku do kouta a z fleku ji objal.
Mami, dneska jsem dostal jedničku z matiky!
Šikovný jsi, pohladila ho, jsem na tebe pyšná!
Zamrkal. Nedůvěřivý údiv v očích.
Opravdu?
Vážně.
Usmál se. Tak široce, jak už dlouho ne.
Mami, víš, zamumlal, já dneska doufal, že mě večer obejmeš… A ty jsi fakt přišla.
Ty trdlo, sevřela ho v náručí. Teď tě budu objímat každý den!
***
Večer nakoukla Ivana do jeho pokoje. Vítek už dávno spinkal. Na stole ležel ten sešit.
Ivana ho otevřela na poslední stránce. Vzala propisku a pod jeho řádky napsala:
Vítku, moc tě miluju. Odpusť mi. Slíbím, že se budu snažit.
MámaNa chviličku zůstala sedět a v tichu naslouchala ozvěně vlastního srdce. Pak sebrala odvahu a pohladila synka po vlasech, aniž by ho probudila.
Když vyšla z pokoje, našla v kuchyni Boženu, která tiše sklízela hrnek ze stolu. Zarazily se pohledem.
Děkuju, že jsi tu s námi, špitla Ivana a nestačila dokončit. Slzy už nezadržovala.
Babička ji pevně objala, beze slov, starou, křehkou silou, kterou znají jen matky.
A když Ivana večer ulehla, přitiskla se zády k Milanovi a v první chvíli za dlouhý čas jí svět nepřipadal tak těžký. Tiše si opakovala pro sebe: Zítra, zítra to zvládnu zas o kousek líp.
Za zamženým oknem se rozednívalo. Nad Vršovicemi se plížilo první jarní světlo. A v bytě Dvořákových, poprvé po dlouhé zimě, voněl klid.