12. dubna 2024
Občas mám pocit, že se celý svět obrátil proti mně. Dnes večer mi v hlavě znějí slova, která mi řekla kamarádka: No, ta tvoje Renata je teď pěkně nafoukaná! Říká se, že peníze kazí lidi! Nechápala jsem, co tím myslí, čím jsem vlastně všechny urazila nebo zklamala.
Kdysi jsem žila docela spokojeně. Měla jsem manžela, dvě děti, a myslela jsem, že nám nic nechybí. Ale jednoho dne se vše sesypalo. Můj Lukáš jel z práce domů a už se nikdy nevrátil tragická nehoda. Myslela jsem, že to nezvládnu, ale máma mě tehdy donutila sebrat se, abych tu byla pro děti. Nakonec jsem to dokázala. Začala jsem pracovat mnohem víc, a když děti dorostly, odjela jsem za prací do zahraničí. Musela jsem je postavit na vlastní nohy, protože jsem neměla žádnou oporu.
Nejprve jsem zamířila do Německa, pak do Anglie. Prošla jsem spoustou zaměstnání, než se mi podařilo vydělávat slušné peníze. Posílala jsem dětem peníze, dokud se nepostavili sami, pak jsem jim koupila každý byt v Brně a v Praze. Ve svém bytě jsem konečně udělala po letech pořádnou rekonstrukci. Byla jsem na sebe pyšná. Už jsem dokonce začala přemýšlet, že se vrátím natrvalo zpátky do Čech, ale před rokem se všechno znovu otočilo: potkala jsem Ivana. Je to Čech, ale už dvacet let žije v Londýně. Začali jsme se vídat, cítila jsem, že by z toho mohlo být něco krásného.
Jenže pochybnosti mě trápily. Ivan už se do Čech vracet nechtěl, ale já toužila domů. Nedávno jsem nakonec opravdu přijela. Nejdřív jsem se viděla s dětmi, pak s rodiči. Jen za tchány jsem pořád nedošla prostě nebyl čas, tolik povinností se za ty roky nakupilo. Pak mi ale jednoho dne kamarádka, která prodává v samoobsluze, přišla na návštěvu a vyprávěla mi něco, co mi vůbec nebylo příjemné:
Tvoje tchyně se na tebe fakt zlobí!
Odkud to máš?
Slyšela jsem ji u zdravotního střediska, jak se bavila s paní Horákovou. Prý jsi nafoukaná a peníze ti stouply do hlavy. A že jsi jim nikdy nepomohla finančně.
Dost mě to zabolelo. Byla jsem přece sama na dvě děti, dělala jsem všechno jen kvůli nim. Jak jsem mohla ještě podporovat tchány? Musela jsem myslet i na sebe, copak to nikdo nechápe?
Po takových řečích jsem už vůbec nechtěla k nim chodit. Ale nakonec jsem se přemluvila. Nakoupila jsem jídlo a šla. Ze začátku se zdálo, že je vše v pořádku, jenže myšlenky na tu pomluvu mi nedaly klid. Nakonec jsem nevydržela a řekla:
Chápete, že nebylo lehké ty roky přežít? Dělala jsem to hlavně kvůli dětem, žádné pomoci jsem se nedočkala.
My jsme taky zůstali úplně sami. Všichni mají děti, co jim pomáhají. My jsme také jako sirotci! Měla bys být zpátky a pomáhat nám.
Tchyně mě úplně ztrapnila. Ani jsem neměla sílu jí říct o Ivanovi v Anglii. Odešla jsem od nich zničená. Teď nevím, co dělat. Skutečně mám povinnost pomáhat rodičům zesnulého manžela? Už mi to leze na nervy jsem na dně!
