Osm let maličkostí
Telefon zazvonil v půl osmé ráno, když stála u sporáku a sledovala, jak v kastrůlku vře voda. Sporák byl starý, plynový, litinové mřížky měl pokryté mastnotou, která nešla nikdy úplně dolů. Každé ráno jí ten tuk připomněl, že tenhle byt není její, že tady žili jiní lidé, s jinými zvyky, svými knedlíky, s jiným životem.
Podívala se na displej. Klára.
Vzala to.
Zase jsi mu neodpověděla, řekla dcera místo pozdravu.
Dobré ráno, Klárko.
Mami, vážně. Psal mi včera večer, že ho ignoruješ.
Voda bublala. Anežka vypnula plamen a hodila do hrnku pytlík čaje. Levný, arménský, v papírovém balení po čtyřiceti. Dřív pila jen sypaný, ceylonský, který Petr objednával ve speciální prodejně na Vinohradech.
Tak ať si povídá, řekla Anežka.
Mami, uvědomuješ si, co děláš? Bydlíš někde v Kobylisích, určitě tam máš šváby, jsi tam sama, brzo ti bude šedesát…
Je mi padesát osm.
To je skoro šedesát! Odejít od normálního člověka, z bytu v centru, od normálního života. Kvůli čemu?
Anežka se podívala z okna. Za sklem šedé listopadové nebe, holý kaštan, kus sousední činžákové fasády, ze které se loupe žlutá omítka. Dole projel tramvaj. Koleje tady byly staré, první dvě noci kvůli rachotu vlastně nespala.
Pak si zvykla.
Kláro, nestíhám, jdu do práce.
Nikdy o tom nechceš mluvit normálně!
Chci. Ale ne teď a ne takhle. Přijedeš v sobotu? Uvařím polévku.
Do té tvé díry nepřijedu.
Díra. To slovo už dorazilo i ke Kláře. Asi od Radky.
Dobře, pověděla Anežka klidně. Tak později.
Mami
Kláro, mám tě ráda. Měj se.
Položila telefon na stůl. Vzala kastrůlek a přelila čaj do staré silnostěnné sklenice, která tu zbyla mezi cizím nádobím. Opravdová sklenice z minulého režimu, těžká, s hranami. Takové neviděla snad třicet let. Ochutnala. Čaj byl horký, trpký, s podivnou papírovou příchutí.
Vypila ho ve stoje a dívala se přitom na kaštan za oknem.
Pak se oblékla a šla ven.
***
Vchod páchl zatuchlinou a kočkami. Někde ve třetím patře žil kocour, kterého prý nikdy neviděla, ale každou noc slyšela. Výtah tu nebyl. Čtyři patra dolů, kolem poštovních schránek s utrženými dvířky, kolem dětských saní, které tu někdo nechal snad z minulé zimy.
Venku bylo nejvýš pět stupňů. Anežka si zapnula kabát a zamířila k metru. Kobylisy ještě pořádně neznala: půl roku zde, a přesto se ještě někdy ztratila v křivolakých ulicích. Prosek, Libeň, Vysočany. Ulice jiné než v centru. Klidnější, širší, se stromy. Lidé chodili rychle, bez pohledu do očí, tak jak je to zvykem v Praze, ale chyběl tu ten nervní spěch středu města, který ji vždycky rozčiloval.
V obchodě na rohu koupila kefír a půl bochníku chleba. Pokladní, mladá holka s modrým stínem na víčkách, nepozvedla zrak. Anežka odpočítala drobné, naskládala nákup do tašky a vyšla.
V metru bylo teplo a hluk. Stála, držela se tyče a myslela na projekt. Včera s Radkem dokončili první blok výkresů; dnes měli řešit strop ve sklepě, který, soudě podle všeho, držel jen silou vůle a zázrakem z devatenáctého století.
Ta vila byla v Karlíně. Menší, konec osmnáctého století, hlavní budova, dvě křídla a něco jako bývalá kočárovna, několikrát přestavovaná. Vlastníci se měnili, za komunismu z toho byl sklad, pak vilu opustili. Dvacet let prázdná. Teď se našly peníze, lidé s vizí kulturního centra a projektová skupina. Anežka byla hlavní architekt-restaurátor. Radek, její kolega, dělal konstrukce.
Práce to byla poctivá. Ne ty drobnosti z posledních let s Petrem, když brala jen přestavby bytů, jen aby neseděla doma, ale skutečná práce, s dějinami uvnitř.
***
Radek už byl na místě, když dorazila. Stál v sále v přízemí, věčně v té své šedé bundě, s pásmem v ruce, zíral do stropu.
Dobré ráno, oslovila ho.
Podívej, ukázal na roh, kde omítka odpadla a odkryla cihly. Myslím, že vím, proč to tady padá. Tam nahoře je celá prasklá trám. To už není oprava, to je skoro výměna.
Prasklá, nebo se rozchází v letech?
Pojď, ukážu ti to.
Vyšlapali na druhé patro po schodech, které už částečně zpevnili, ale pořád každým krokem křupaly. Anežka se držela zábradlí, ucítila vůni starého dřeva, suchou, trochu nasládlou, s trochou prachu a něčeho, co nejde popsat. Vůni času, snad. Vůni minulých životů, které tu byly a rozpustily se ve stěnách.
Ten pach měla ráda. Odjakživa.
Radek ukázal trám. Anežka si čupla, posvítila baterkou podél praskliny.
To není ve dřevě, povídá. Podívej to je mechanické. Tady stálo něco těžkého.
Jo, to beru. Asi nějaký stroj.
Nebo i více strojů, když to byl sklad.
Radek se posadil vedle. Mlčky hleděli na trám. Za oknem, bez skel, šustil vítr.
Tak vyměníme, rozhodl.
Ale stejnou technologií. Včera jsem hledala v archivu podklady, byl tam seznam dřeva. Tady to byla tuzemská borovice, ale dobře vyzrálá.
Tu dneska seženeš těžko
Zkusím kontakt z Polabí, pracovala jsem s nimi na rekonstrukci v Nuslích. Zavolám jim.
Radek kývnul. Vstal, oklepal si džíny. Vysoký, trochu nahrbený, často když poslouchal, klopil hlavu, až to vzbuzovalo dojem, že má pořád něco svého v hlavě. Jenže on skutečně poslouchal a nikdy neskákal do řeči. Za ty čtyři měsíce si na to Anežka zvykla a vážila si toho.
Dáš si čaj? Mám v termosce.
Dám!
Šli do chodby, kde měl Radek tašku. Vytáhl termosku, dva kelímky. Rozlil.
Dneska jsi nějak nedořekl, jen se na ni zahleděl.
Jaká?
Nevím. Hrozně klidná, vyrovnaná.
Anežka se pousmála.
Znamená, že ráno volala dcera, nebo sestra.
Nic dalšího se neptal. Podal jí kelímek.
Vzala si. Čaj byl opravdový, ne z pytlíku.
***
S Radkou se vídaly v neděli. Sestra dorazila bez ohlášení, zavolala: Otevři, mám štrúdl. Anežka otevřela.
Radka byla o tři roky starší, bydlela s mužem Jaroslavem v Dejvicích, pracovala jako účetní ve stavební firmě, a její náhledy na život byly pevné a neměnné už od dětství. Vešla, rozhlédla se a v obličeji se jí rozlil ten výraz, který Anežka znala: směs soucitu a spokojenosti.
Tady je koupelna, nebo komora?
Koupelna.
Máš popraskané kachličky.
Radko, máš štrúdl.
Mám. Položila moučník, znovu se rozhlédla. Leni, fakt mi vysvětli Tam jsi měla tři místnosti v centru, parkety, vysoké stropy, bohatého chlapa. Co tě k tomu vedlo?
Nebil mě.
Zahýbal?
Třeba jo. Ale už mi to bylo jedno.
Tak co?
Radko, nech toho.
Čeho? Jsem tvoje sestra, mám to za povinnost! Klára pořád volá, brečí. On taky volal, ptal se mě. Dobrák je to!
To je, přikývla Anežka, ale pro někoho jiného.
Ty nikdy nic nevysvětlíš! Nakrájej štrúdl. Nechceš řešit nic.
Řeším. Už několikrát jsem ti to říkala.
Nic jsi neřekla! Mají všichni těžký život, ale neuteču na stará kolena do bytu na okraji.
Nejsem v komunálu, bydlím tu sama.
SAMA! Tři roky do šedesátky, sama v tomhle smradu, dřeš za pár korun A je ti tam jakože dobře?
Anežka pohlédla na sestru. Radka naproti, silná, teplá, v béžovém svetru, v očích ryzí nepochopení. Na tohle se nemohla zlobit.
Radko řekla tiše. Bez tebe to zvládnu, neboj.
Radka se na ni zadívala: Zničíš se bez nás.
Anežka zakroutila hlavou: Třeba, ale po svém.
Radka zírala: Co to meleš?
Nic. Jen jsem to tak řekla. Anežka vzala nůž a krájela štrúdl. S čím je?
S jablky a s ořechama. Radka si ji ještě chvilku měřila. Jsi v pořádku? Chodíš k psychologovi?
Chodím.
A co ti říká?
Že dělám dobrá rozhodnutí.
Všichni to platí, že?
Pily čaj se štrúdlem. Radka povídala o Jaroslavovi, zádech, zas ho chytly, o sousedech, co si pořídili psa, a ten štěká. Anežka poslouchala. Za oknem se stmívalo, nebe nad kaštanem tmavlo do fialova.
Před odchodem Radka zůstala stát ve dveřích.
Mohla bys mu alespoň napsat, řekla. Starosti má.
Dobře, ujistila Anežka.
Věděla, že stejně nenapíše.
***
S Petrem spolu žili osm let. Nebyli sezdaní Petr odmítal, což mělo svůj význam, ale to Anežka pochopila až moc pozdě.
První dva roky bylo vše jiné. Nebo se jí to zdálo. Chodil s ní do restaurací, do divadel, na výlety do Rakouska, do Prahy i do Třeboně. Tvrdil, jak je chytrá, má vkus. Pak se to začalo měnit, nenápadně, jak drobná trhlina v omítce.
Nejprve maličkosti. Na jeden firemní večírek si vzala zelené šaty, které považovala za své nejlepší. Podíval se na ni v předsíni: Jsi si jistá? Nic víc. Převlékla se. Vzala černé.
Pak prišly poznámky k jejím knedlíkům. Jak mluví s jeho známými. Že tráví moc práce pro takový nic. To poslední říkal moudře, jakoby jí dělal službu.
Anežko, víš, že restaurace není cesta nikam. Je to slepá ulička pro ty bez ambicí.
Já mám ambice.
Ale prosím. Jsi průměrná, není na tom nic špatného, ne všichni mají zářit.
Neuměla mu oponovat. Mlčela. Odešla do jiné místnosti, zírala do stěny a přemýšlela, proč jsou slova úplně nicotná tolik bolavá právě od něj.
Nikdy nekřičel. Nikdy ji neuhodil. Dělal něco horšího: pomalu, vytrvale ji přesvědčoval, že bez něj je nikdo. Že její profese je směšná, její kamarádky jsou maloměstské, její vkus provinciální. Že mu má být vděčná, že vůbec s ní je.
Vařila svíčkovou a bála se, že ji přesolila. Volala kamarádkám a bála se, že volá moc často. Šla na schůzku a bála se, že se stylizuje. Ten vnitřní hlas, co pořád pochyboval, zněl jeho tónem.
Pak jeden večer u jeho známých, u Vladimíra a Niny v bytě na Letné. Probírali nový rezidenční projekt, Anežka jen poznamenala, že fasáda je špatná, typická developerská úspora na architektovi. Věcně, klidně.
Petr po ní hodil tím zvláštním úsměvem už věděla co znamená.
Anežka je odborník, brebtal Vladimírovi. Akorát jsou odborníci teoretici a odborníci praktikové. Anežka je teoretik, už dlouho nic většího nedělala.
Chvíli bylo ticho. Nina se na ni koukla, Vladimír si vzal víno.
Anežka se usmála, dojídla, napila se, připojila ke konverzaci. Pak si objednala taxi. Když jeli domů, Petr byl spokojený, povídal o Vladimírově firmě. Anežka koukala do tmy, na rozsvícenou Prahu, a napadlo ji jediné: už nemůžu.
Ne: on je zlý člověk. Ne: jsem nešťastná. Jen: už nemůžu. Jako zeď.
Odešla za tři měsíce. Sháněla byt, našla tento v Kobylisích. Věci svážela dvěma auty. Petr byl v den stěhování na služební cestě. Nechala mu na stole klíče a lístek s jedním slovem: Promiň.
Později přemýšlela, proč to napsala. Nevěděla.
***
Listopad v Kobylisích měl zvláštní atmosféru. Park vedle, a když chodívala z práce, šla raději oklikou, mezi starými stromy. Všechny listy už na zemi, chodníky mokré a kluzké, ale byl tam klid a vzduch po tlejících listech a kůře byl potřebný jako nádech.
Doma byla zima. Topení v cihlových domech bylo nespolehlivé, radiátory tu měla litinové, někdy topily až dusně, jindy zmrzlé. Kohoutek v kuchyni kapkal. Volala majiteli. Slíbil instalatéra. Ten ale nikdy nepřišel.
Koupila v hobbymarketu gumové těsnění a opravila si to sama. Trvalo to čtyřicet minut, dva zlomené nehty a jedno tiché slovo, když se jí klíč smeknul a uhodila se do lokte. Pak vstala, otřela ruce, pustila vodu. Tekla rovně.
Pocítila něco jako hrdost. Směšné, ale opravdové.
Večer pracovala u kuchyňského stolu. Rozkládala plány, rozsvítila starou lampu se zeleným stínidlem, kterou si přivezla z předchozích let z antiku. Petr tu lampu nenáviděl, prý kazí interiér. V centru byla v komoře, tady na stole.
Práce na vile šla pomalu, jak to u velkých záměrů bývá. Nejdřív zaměření, pak archivy, pak rozbor škod, pak koncept. Měla proces ráda byl upřímný. Dům buď stojí, nebo ne. Cihla je zdravá, nebo není. Historie je buď pravá, nebo vyfabulovaná.
V pražském archivu našla o vile pár podkladů. V 19. století patřila kupci Doležalovi, pak dceři, která tam provozovala dívčí školu. Po válce i sklad. Dcera se jmenovala Naděžda. Na jedné fotce nalezené v archivních spisech byla žena kolem padesáti, s rovnými zády a zvláštním pohledem, jak kdyby přesně věděla, co objektiv nechápe.
Anežka se na ni dívala dlouho.
Pak plánky posunula a vrátila se k práci.
***
Radek se jí jednou zeptal, jak se dostala k památkám.
Seděli v jeho autě, ohřívali motor před cestou do archivu. Venku začal padat první sníh drobný, nejistý.
V devadesátkách jsem navrhovala novostavby, povídá Anežka. Byty, kanceláře. Dobré peníze, plno roboty. A pak jsem omylem s kamarádkou jela na opravu kostela za Berounem. Jen tak A bylo to.
Co bylo?
Pochopila jsem, že to je to pravé.
Odmlčel se.
To je neobvyklé, říká, že člověk ví, co je pro něj důležité.
Ty taky víš?
Ne hned. Dlouho jsem dělal jen správné věci. Pak jsem se zastavil
Anežka se na něj podívala. Zíral přes sklo, kde už sníh tvořil bílou vrstvu na stěrači.
A dál?
Dál je to tohle. Kývl do dáli, k neviditelné vile. A mě to těší.
V autě bylo teplo. Vonělo to tu kůží a ráno kávou.
Vyjeli do archivu.
***
Ve středu přišel Petr.
Nečekala ho. Zazvonil po osmé večer, zrovna když jedla řecký jogurt rovnou ze skleničky a rozkládala výkresy. Zvonění staré, drnčivé, jaké jsou tu u všech dveří.
Otevřela, čekala sousedku nebo majitele domu.
Petr stál na podestě v kašmírovém kabátě, s malou kyticí. Chryzantémy. Ty nikdy ráda neměla. Za osm let si je nezapamatoval.
Ahoj, řekl.
Chvíli nevěděla, co říct.
Kde máš adresu?
Klára mi řekla.
Tak Klára. Anežka si to poznamenala a odložila na později.
Co chceš? zeptala se.
Povídat si. Slabý úsměv, ten známý. Pustíš mě dovnitř?
Chvíli rozmýšlela. Pak couvla.
Vstoupil. Rozhlédl se. Všimla si pohledu na úzkou předsíň s popraskanou tapetou, nakřivo přidrátovaný věšák, její boty u rohožky.
Tady bydlíš, poznamenal. Ani se neptal.
Bydlím.
Anežko Chytil ji za ruku. Ucukla. Neurazil se, jen vyměnil kytici do druhé ruky. Poslouchej. Vím, že jsi potřebovala čas. Ale půl roku už stačilo.
Stačilo co?
Stačilo být sama? Dát si pauzu? Nevím jak to nazvat. Prostě prošel do kuchyně, rozhlédl se po výkresech na stole. Pracuješ?
Pracuju.
Jaký projekt?
Rekonstrukce vily v Karlíně.
To je dobře. Takový ten tón shovívavosti, který znala. Pro tebe je to akorát.
Pro mě i obecně. Vila z osmnáctého století.
Postavil kytici na výkres. Přesunula ji stranou.
Anežko, povídá, co tím chceš? Že tu žiješ v tomhle?
Vím, kde jsem.
Chci, abys šla zpátky.
Podívala se na něj. Petr byl pořád pohledný. Šedesát pět, vypadal mladší, upravený, vysoký. Kabát mu sedl dobře.
Proč? zeptala se.
Trochu se zarazil. Nečekal to.
Co proč?
Chceš mě zpět. Proč? Co ti chybí?
Ty chybíš mi.
Co konkrétně?
Co to je za rozhovor.
Obyčejný. Říkáš, že ti chybím. Co to je?
Chvíli na ni koukal. Tvářil se podrážděně, ale mlčel.
Chybíš mi. Osm let spolu.
To vím.
Takže konec? Prostě odejdeš?
Neodešla jsem prostě. Anežka si založila ruce. Měla na sobě domácí svetr a staré džíny. Odcházela jsem osm let. Ty jsi to neviděl.
Nerozumím.
Vím.
Vysvětli to.
Vysvětlovala jsem. Mluvila tiše, vyrovnaně. Polovina roku zpět by už plakala, nebo byla nesouvislá, nebo se omlouvala. Pamatuješ ten večer u Vladimíra a Niny?
Který večer?
Říkal jsi, že jsem teoretik. Že jsem dlouho nic většího nedělala. Před jejich známými.
Chvíli dumal.
Asi jsem žertoval. Nepamatuju přesně asi to byla sranda.
Asi. Přikývla Anežka. Ale těch vtipů bylo hodně. Všechny si pamatuju.
Jsi moc citlivá.
Možná.
To nebylo ponižování.
Dobře, nechť. Stejně mi bylo špatně.
Kvůli maličkosti.
Osm let maličkostí.
Chvíli mlčel. Pak znovu prohlížel kuchyň. Sklenici na lince. Starou lampu.
Je ti tu dobře? upřel na ni ten svůj pohled.
Anežka přemýšlela upřímně.
Někdy jo, někdy ne. Je tu chladno, někdy je smutno. Ale je mi tu líp než tam.
To si namlouváš.
Možná. Ale je to moje.
Vzal si kabát z opěradla. Ještě se otočil. Něco v něm povolilo. Něco lidského.
Nejsem ti cizí, Anežko.
Ne, řekla. Ale už nejsi můj. Běž domů.
Stál ještě v předsíni, pak šel ke dveřím. Oblékl se, otevřel.
Budeš litovat, řekl.
Nebyla to výhrůžka. Spíš smutek.
Možná, připustila.
Dveře zaklaply. Stála v předsíni a dívala se na kožené čalounění a kukátko. Pak se vrátila do kuchyně, chryzantémy dala do čisté sklenice s vodou. Přeci jen byly to květiny.
Vrátila se k plánům.
Za oknem zahřměl tramvaj. Jednou, pak podruhé, pak byl klid.
Najednou už ji ten rachot nerušil.
***
Obhajoba konceptu byla v půlce prosince. První kolo, investor chtěl mít představu: co zachovat, co obnovit, co nahradit a proč. Anežka to chystala svědomitě. Radek souběžně. Po večerech volali, ladili detaily, někdy se hádali.
Jednou šlo o sklepní strop. Nesouhlasila, hádali se čtyřicet minut, než si oba uvědomili, že pravdu mají oba, každý v něčem: ona řešila estetiku, on statiku.
Jsi tvrdá, prohlásil pak, ale ne s výtkou.
V odbornosti.
V odbornosti to je dobře.
To bylo vše. Žádné city navíc.
Položila mobil a přistihla se, že se usmívá.
***
Tři dny před obhajobou volala večer Klára.
Mami, řekla jiným tónem než v posledních měsících. Můžu přijít?
Přijď.
Dorazila s lahví vína a pohledem někoho, kdo už se v sobě rozhodl, ale neumí to říct nahlas. Byla Anežce podobná, stejné lícní kosti, stejné ruce. Třicet dva, pracovala jako grafička, žila na Žižkově s přítelem.
Seděly v kuchyni. Nalila víno do obyčejných sklenic, protože poháry měla jen jeden a ten šetřila na hosty. Klára mávla z obyčejné je to jedno.
Volal ti po té návštěvě? zeptala se Klára.
Ne. Jen píše esemesky.
Co píše?
Všechno možné. Ne vždy reaguju.
Klára točila sklenicí v rukou.
Já mu dala adresu. Nezlobíš se?
Ne.
Myslela jsem Já vlastně nevím, co. Že si to vyříkáte.
Vyříkali jsme. Nic víc se nestalo.
Klára mlčela. Pak, dívajíc se do sklenky:
Mami, byla jsem pořád na jeho straně. Chápeš to?
Chápu.
Říkala jsem si, že prostě musíš zpátky do normálu. Že jeho je mi líto, působil opuštěně, ztracený.
To umí hrát.
Jo, zadívala se konečně do očí. Došlo mi to pozdě. Volal hned po odchodu od tebe. A řekl mi Prostě, že jsi vždy byla trochu mimo. Že tě snášel. Že ti vlastně dělal osm let laskavost.
Anežka přikývla.
To je jeho verze.
Mami… poprvé se na ni dívala bez stínu pohrdání a podráždění. Bylo ti zle?
Hodně.
Proč jsi mi to nikdy neřekla?
Anežka zaváhala.
Asi protože jsem to neuměla ani sama pojmenovat. Když tě nikdo nebije, neodkopne, nevěrný není, vysvětlovat smutek dceři, která ho znala zřídka a vždy v nejlepší podobě je těžké.
Klára vstala, objala ji nenadále. Anežka chvíli nevěděla, co, pak taky objala. Klářina hlava voněla šamponem s hruškou. Tím stejným, co měla ráda už jako dítě.
Nejsi blbá, zašeptala Klára. Radka nemá pravdu.
Anežka se zasmála. Tichounce.
To je dobře vědět.
Dopily víno. Klára zkoumala plány a vyptávala se na vilu. Anežka vysvětlovala, ukazovala fotku Naděždy Doležalové. Klára řekla: Vypadá trochu jako ty. Anežka se na fotku znovu podívala. Možná.
Klára šla ve tři čtvrtě na dvanáct domů. Slíbila, že přijde i příští sobotu.
Anežka umyla sklenky. Sklidila výkresy. Zastavila se u okna.
Tramvaje už nejely. Dvůr byl ztichlý, osvícený na modro světlem z lampy. V sousedním domě jedno okno svítilo a za ním někdo chodil.
Pomyslela, že má zavolat Radkovi kvůli podrobnosti ohledně sklepa. Bylo pozdě, nechala to na ráno.
***
Obhajoba probíhala v zasedací místnosti projekční firmy. Investor zkušený, s právníky a poradcem pro památky, co kladl nepříjemné a ostré dotazy. Anežka odpovídala. Radek ji doplňoval. Jednou se zeptali na termín výměny trámů ve druhém patře. Anežka po pravdě: jestli dřevo včas sežene, stihnou to, jinak skluz tři týdny. Památkář se zamračil. Dodala: Lepší říct to teď, než vysvětlovat skluz potom.
Památkář kývl. Právě tohle se, zdálo se, líbilo nejvíc.
Potom stáli na chodbě. Radek v ruce složku s tisky.
Tipuju, že schválí, řekl.
Já taky.
Podíval se. Chodba byla plná, cizí lidi s cizími složkami.
Zajdeme na véču? navrhl. Kousek je solidní hospůdka. Na oslavu.
Podívala se na něj.
Půjdu ráda, řekla.
Šli decembrovou Prahou, nočním Karlínem, kde už svítily lampy a na římsách domů ležel sníh. Radek kráčel po svém, lehce hlavu nakřivo. Nepovídali o ničem zvláštním. O dřevě na trámy. O tom, že památkář byl dost pečlivý, což je nakonec dobře. O tom, že v prosinci je příliš brzy tma.
Restaurace byla malá, tichá, s těžkými závěsy a dřevěnými stoly. Objednali si něco teplého a k tomu skleničku červeného. Povídali dlouho, i o jiných věcech než práci. O městě, jak se mění, o knihách. Anežka zjistila, že nepohlíží na hodiny.
Když odcházeli, Radek jí přidržel kabát, než si ho oblékla. Malé gesto, nenápadné. Nevěnovala mu zvláštní pozornost. Nebo přece, ale nijak ukvapeně.
Na ulici pak řekl:
Jsem rád, že jsme spolu v práci.
Já taky, pověděla.
Rozloučili se a každý šli jiným směrem do metra.
