Ale vůbec není ošklivá! Je nádherná! Maxime, řekni jim něco!
Saša tiskla k hrudi vychrtlou, odrbanou kočku a řvala tak srdceryvně, že si sousedi kolem uší ucpávali uši.
Aby ne, vždyť Alexandře, stejně jako celé jejich rodině, šlo burácení hlasivek vždycky na jedničku. V pěti letech neměla ve dvoře konkurenci, co do schopnosti křičet tak, že drnčely i okna v paneláku.
Všichni byli na Sašu i její nespočet sourozenců zvyklí. Nikdo neřešil, když vyváděli, protože dobře věděli, že jejich máma Tereza má dost co dělat, aby ten kurník měla aspoň trochu pod kontrolou. Pracovala na směny, že by jiné ženy už dávno roztrhly zástěru a vylezly by si na plot v depresi.
Ten plot byl ostatně pýchou starého činžáku, bývalé vily z dob Rakouska-Uherska, odděloval dvůr od pražské ulice. Tereza ho na jaře spolu se sousedy vždy natírala novou zelenou barvou a měla na něj i na lezení po něm plné morální právo.
Ale tuhle čest zatím nepřijala, jen povzdechla:
Jsme všichni jako koně, děcka! Statní, chytří tažní koně, jedno kam míříme. Nikdo za tebe tvoje věci neudělá, všechno si musíš odvést sama. Já jsem, holky, ten nesmrtelný poník. Pobíhám stále dokola a neptám se proč, jen sním o večeru, kdy jsou všichni v posteli, čistí, najedení, spokojení a ve dřezu prázdno! To je, až divně, mé štestí…
Tereza byla filozof a celkem pohledná ženská. Ale kdo by ji zvali na rande, když uživí šest dětí z toho polovina cizích a na žádnou pomoc si zvyklá není? Vlastní šanci na romantiku dávno pohřbila mezi povlečením a krupicí.
Být maminkou šesti dětí, to není žádná pohádka o perníkové chaloupce!
Ale nikdo jí to nevyčítal, každý znal Terezinu historii.
Sašu, stejně jako tři další děti, si Tereza osvojila.
Ne, že by šla do Klokánku a rozhodla se zachránit nebo dát budoucnost, to ne. Osud si s ní hrál a do rodiny jí přihrál děti, které potřebovaly domov, a Tereza to hrdinsky přijala jako dědictví. A dědictví buď vezmeš, nebo necháš Tereza měla jasno. Vždyť ji samotnou nikdo neodložil, tak snad nebude opouštět svoje! A puntík.
Měla k tomu důvody silné i slabé, ale hlavně své.
Terezka byla dítě devadesátek.
Její máma byla královna krásy v malém středočeském městečku, vdávala se v osmnácti v šatech jako Popelka a její muž byl takový podnikatel, že radši nechtějte vědět, v čem všem podnikal.
Své rodiče Tereza ani moc nepamatovala. Za nimi chodila s babičkou jednou do roka na hřbitov, kde na náhrobku hladila fotku a šeptem, aby babi neslyšela, vyprávěla o škole a o šále, který jí babička upletla.
Co se s rodiči stalo, zjistila až v šestnácti.
Tvůj táta byl grázl, Terezko. Šel si pro smrt moc brzy a vzal s sebou i mojí dceru. Zloby už ve mně moc není, ale nemůžu mu odpustit, že mi ji sebral. Plakala jsem a říkala jí, ať si s ním nic nezačíná! Neposlechla mě. Milovala ho. On ji asi taky prý ji chránil, když si přišli pro něj. Asi to byla láska Kdo ví? Tobě aspoň zbylo trochu té lásky…
Tereza teprve tehdy pochopila, kdo byli ti divní strejdové, co k nim s babičkou občas přišli. Poslouchali školní výsledky, popíjeli čaj, mlčeli a pak nechali na stole obálku s penězi. Babička peníze nevyhazovala, ale také neutrácela. Šetřila, až Tereza dostudovala gympl a babička jí koupila byt v Praze.
Tady máš, holka, ten je tvoje dědictví, od mámy i od táty…
Jenže Tereza v tom bytě bydlet nechtěla. Zůstala s babičkou v původním bytě.
Proč, Terezko? Vždyť v centru města je krásný! Pět minut do školy!
Bez tebe tam stejně nechci. Buď půjdeš se mnou, nebo zůstaneme tady.
Babička nechtěla opustit byt, kde všechno vonělo po dceři. Popehnala ji až neteř Gábina.
Teri, půjč mi svůj byt, prosím! Máme malé děti, vy ho stejně máte prázdný, budeme ti platit alespoň energie. A s trvalým pobytem mi pomoz, bez toho děti nevezmou do školky!
Gábina byla proslulá prateta, která by prodala i led Eskymákovi. Babička varovala:
Nenech ji, je to tchoř a chytrá jak liška!
Ale babi, má děti
Má! Tak ať se stará! Mě čekají starosti jen o tebe!
Tereza poslechla napůl, malé Maxe i Lídu ale milovala a když si je Gábina odváděla, vyřvávala: Pytle s nudlema! Teri není chůva!
Tereza přemítala, jestli je fér mít prázdný byt, když jiní se tísní v garsonce. Ale babička překvapila:
Tak takhle ne! Pamatuj si pohádku o lišce a ledovém domku. Já ji znám nazpaměť!
Babičko…
Neodmlouvej! Gába se u tebe nezabydlí! Budeme tam my dvě!
Nakonec se babička nechala přesvědčit, že rodinu neopomíjet není špatné, ale věšet jí všechno kolem krku je hloupé. Ryba není udice. Lidi musí mít motivaci trochu bojovat.
Nakonec Gábina s novou realitou skousla, poděkovala a nastěhovala se aspoň na čas do malého bytu babičky, kde bylo všechno při ruce.
Jenže čas letí, neřeší naše plány.
Tereza chtěla, aby si babička užila klidu na stará kolena, ale osud to viděl jinak.
Babička chodila do polikliniky za rohem pravidelně jak do práce, s recepty v ruce:
Hlavně si dělej svoje, děvče, já to zvládnu!
Jak toho Tereza litovala…
Zima je prevít, nasype sníh a led schová pod prášek, člověk upadne Až taxikář našel babičku, zavolal sanitku a Tereze našel telefon v její kabelce. Ale už bylo pozdě
Babička den po úrazu zemřela a Tereza seděla v nemocnici s Gábinou celé hodiny.
Jak to zvládnu, Gábi?
No, hlavně nebreč. Byla přece silná a vychovala tě silnou, tak do toho!
Až po pohřbu si Tereza uvědomila, že teď je dospělá až moc. A věci začaly nabírat otáčky.
Objevil se Olda, žili spolu skoro pět let. Rozešli se v klidu Tereza zůstala s dvěma dětmi a Olda rovně jako kolejnice narovinu přiznal, že odchází za jinou, ale že pomáhat bude.
Vždyť jsme kamarádi, Terko…
A co děti?
Budu se snažit, fakt
Naštvat se na Oldu nemohla. Za co? Že má chlapsky rovnou páteř? To je život.
Tak si Tereza poplakala a volala Gábině:
Přijeď…
Gábina, pořád bydlící v babiččině bytě a pracující jako vrchní sestra, už nadávala, že ji Tereza ruší večer, ale když slyšela její hlas…
Hned tam jsem!
A za půl hodiny objímala Terezu i se všemi kletbami na exmanžela.
Nebreč, mámo! Ten by tě stejně nechal, to jsou typičtí… psy, promiň, ale je to tak. Nejde o tebe, prostě tohle je typ.
Ale Olda děti nezavrhl, bral je na víkendy, dokonce jim řekl, že čekají nového sourozence. Tereza kývla:
To je fajn…
Jsi fakt skvělá ženská.
A hned další bomba:
Gábina byla těhotná. Otec neznámý zmizel dřív, než mohla vytáhnout test na dvojčata.
Co teď, Teri? Mám dvě děti, teď další dvě! Kam já s nima, nemám nic…
Tereza, zaglencované v očích Maxíka a Lídu, udělala to, na co by si většina lidí netroufla.
Ty ses zbláznila! křičela Gábina na darovací smlouvu k bytu.
Neblázni. Ty potřebuješ domov, děti taky. Babička by to pochopila.
A tak byt přešel na Gábinu a všichni čekali narození dvojčat.
Saša a Maruška se narodily a hned ukázaly světu, že přišly s hlasitostí po rodině.
Z porodnice Gábinu vyzvedávaly děti i Tereza:
Tak už je nás víc!
Jenže Gábina byla tichá měla divný strach, ale řešit sebe, když má doma novorozence? Typicky česká máma.
Za týden bylo zle. Gábina volala Maxovi, ať pohlídá dvojčata, že čeká záchranku. Neplakej, říkej Tereze, ale zatím nic
Srdce, na které nikdy nestěžovala, selhalo.
A Tereze nezbylo než chytit všechny děti pod křídla. Úřady vrtěly hlavou:
Čtyři přijaté, dva vlastní, víte, co to obnáší?
Vím, ale rozdělit je nemůžu. Odevzdat děcáku nepřipadá v úvahu.
Pomohl Olda právník, papíry, hlídání…
Žena nežárlí?
Už dávno ví, že mě zpátky nechceš.
No, tak to máš pravdu
Terezo, se šesti dětmi… Nebojíš se?
Bojím jako čert! Ale co mám dělat? Jsou to moje děti!
Pomůžu jak můžu. Dlužíme ti to.
Tak ať ti toho Bůh napovídá do ucha, Oldo. Babička nahoře to vysvětlí, kdyby tam měli nejasno!
Nojo, to je pravda… poprvé po Gábinině smrti se Terka usmála.
Pak už to byla jízda na horské dráze. Tereza vše zvládala, ale někdy si dovolila v noci plakat do polštáře a ptát se babičky v duchu, jak dál.
A vzpomínky přinášely odpovědi ne na všechno, ale vždycky alespoň na to, jak přežít další den. Děti rostly a běžely vždycky k Tereze pro radu nebo pohlazení.
A teď znovu: Saša svírá zachráněnou kočku a brání ji před sousedkou:
Terezu s tebou i s tou kočkou vyhodí! Podívej, vždyť je špinavá a má určitě blechy! Pusť ji!
Ne! Sára zoufale koukne na Maxe a k domovním dveřím.
Ten den chtěla Tereza vzít děti do ZOO stihla uvařit snídani, nahnat hejno do oblečení, zavolat na Maxe, že má všechny mladší hlídat venku.
Max, vem je na houpačky, já za dvě minuty přijdu! Kde mám ty staré tenisky?
U Lídy ve skříni, dělala pořádek! My jsme na dvoře! a ještě mamince poradí: Mamko, namaž si i druhé oko řasenkou, vypadáš divně. A nestresuj, já na ně dohlédnu!
Terezka bádá po bytě, nachází tenisky, barví si nakonec i rty (vždyť na víkend to přeci nejde) a poprvé si v zrcadle připadá jako člověk, ne jen přeživší.
S přibývajícími dětmi totiž zjistila, že místo špehování potomstva a hučení může taky existovat. Stačí koupit sobě i dětem cukrovou vatu, vychutnat vaničku zmrzliny a prohlásit:
Já jdu na slona! Kdo se ke mně přidá?
A vzpomenout na dětství, na kompot v termosce, chleba na lavičce u slona, když ji držela babička za ruku.
A najednou je Tereza tou, co vaří kompot, peče chlebíčky a vozí děti do ZOO. O pár let je budou péct její děti. Tak to má být.
Zrcadlo, batoh, rychle z bytu ven.
Sousedka v patře povytáhne obočí:
Těš se, Terezko, dole čeká překvapení!
Saša vyběhne a hrdě mává zachráněnou kočkou.
Mami! Mami! Podívej, není krásná?
Co může Tereza říct?
Vezme kočku za kůži, prohlédne ji a vzdá rezignovaně:
ZOO se ruší. Dnes máme vlastního tygra. Maxime, kde je nejbližší veterina? Jdeme!
A bude i tak krásný den. Do ZOO se nešlo, ale děcka se bavila skvěle.
A ta hubená, opelichaná kočka, co Saša táhla domů na očích celého dvora, se za pár měsíců změnila v nádhernou, rozmazlenou a vděčnou micinu, co přinese další kapku radosti a pořádný oceán štěstí.
A nikoho to doma nepřekvapí. Ani Terezu, ani děti. Protože oni dávno znají tohle jednoduché pravidlo: kde je láska, tam se vždycky vejde ještě jedna kapka. A někdy celý rybník.
