Kdysi dávno teď už je to tak dávno, že mi samotné občas připadá, jestli se ta sobota v Brně vůbec stala jsem postavila svého muže před těžkou volbu.
Mami, proč zase jedeme k babičce Věře? Já tam nechci, tam je nuda, ozvala se zezadu hlasem, který dokáže šestiletá holčička už v tom věku uměla zníti, jako by nám dělala laskavost jen svou přítomností.
Podívala jsem se na Barunku do zpětného zrcátka. Seděla na zadním sedadle, ponořená do svého růžového tabletu, ani se neotočila, když položila otázku.
Protože má dnes svátek tvůj bratranec Honzík. Pamatuješ si ho?
Pamatuju, je takovej divnej.
Barunko! otočila jsem se, ale Jakub položil mi ruku na rameno.
Prosím tě, dneska nezačínej.
Kuba seděl za volantem, celý napjatý, ve svém modrém saku a bílé košili, kterou jsem mu ráno žehlila dobrých třicet minut. Věděla jsem proč: jeho máma pozná každou pomačkanou nit ač dělá, že si ničeho nevšimla, stačí jeden její pohled, který člověka propíchne skrz naskrz a ví, jaká je hospodyně.
Já nezačínám, Kubo. Jen říkám Barunce, proč tam jedeme.
Ale ten tvůj tón. Podívej, jak Barča chápe, že jedeme někam, kde nás nikdo nečeká s radostí.
A čeká nás tam někdo s radostí? zeptala jsem se tiše.
Kuba mlčel. Na semaforu blikla oranžová, auto zpomalilo a v tichu bylo slyšet, jak Barča na tabletu nahání skákající zlaťáky.
Prosím, domluvme se, začal, pořád se koukal na silnici před něj, přijedeme, popřejeme Honzíkovi, posedíme dvě, tři hodiny, a pojedeme domů. Žádné vyčítání, žádné hádky, žádné rozmělňování minulosti. Jen rodinná oslava. Můžeme?
Chtěla jsem říct, že to přece pokaždé slíbíme a nakonec dopadne vše stejně: sedím v kuchyni u tchyně a poslouchám její přednášky, jak by děti měly být vychovávané, že moc pracuju a nevěnuju dost času rodině, že moje maminka mě nenaučila vařit guláš tak poctivě jako paní Věra.
Neřekla jsem nic. Jen jsem kývla a zadívala se z okna na květnové ulice Brna, louky a sídliště. Muži v krátkých rukávech, ženy s paraplíčky, děti se zmrzlinou. V sobotu, kdy by člověk nejradši seděl na balkóně s knížkou, místo toho se vláčí přes celé město k lidem, kteří ho nejspíš nikdy s úplným srdcem nepřijali.
Mami, dostane Honzík hodně dárků? Konečně Barča zvedla oči.
Určitě dostane, má svátek.
A já? Dostanu taky?
Obrátila jsem se k ní a v jejích velkých hnědých očích bylo jen jedno zvykla si, že na každé oslavě vždycky něco dostane. Když šla ke kamarádce, na Mikuláše, na Vánoce, na jakoukoliv návštěvu dostala hračku, nebo čokoládu. Učila jsem ji tomu já a teď toho litovala.
Baru, dneska slaví Honzík. Dárky dnes nejsou pro tebe.
Ale já bych taky chtěla!
Příště, na tvoje narozeniny, je dostaneš ty. A teď mu jdem darovat tu stavebnici, kterou jsme včera kupovaly, pamatuješ?
Pamatuju. Ale chci taky stavebnici!
Máš pokoj plný hraček, nevydržel Jakub, To snad jeden den vydržíš, ne?
Barča našpulila pusu a zase se ponořila do tabletu. Koukla jsem se na Kubu. Držel volant, až mu klouby zbělely. Věděl, že pokud Barča udělá scénu, jeho maminka to hned pozná. A co pak řekne, až budeme pryč? Řekne to Aleně, jeho sestře. Budou se o tom bavit celé týdny, jak špatně vychovávám dceru.
Celá cesta už jsme mlčeli. Dvacet minut rozpačitého klidu přerušovaného jen cinkáním her na tabletu a tramvají, jež nás předjela.
Dívala jsem se na paneláky, bělostné akáty a mráčky, a vzpomínala, jak jsem si před třemi lety slíbila už nikdy do tohoto domu nevstoupit. Tehdy jsme se s Věrou pohádaly řekla mi do očí, že neumím být dobrou ženou ani matkou.
Tenkrát jsem odešla, práskla dveřmi. Kuba mě doběhl na ulici a prosil, abych se vrátila a omluvila. Nevrátila jsem se. Cestou taxíkem domů mlčel, já se dívala z okna a přemýšlela, jestli je to definitivní konec nebo aspoň začátek konce.
Neodešla jsem. Byla v tom láska, byla v tom tvrdohlavost. Byla v tom Barča.
Rok jsme u Kuby doma nebyli. Prosil, nejdřív na Vánoce, pak alespoň na Velikonoce, vždy jsem odmítla. Až když Věra skončila v nemocnici kvůli srdci, svolila jsem jít na návštěvu s ovocem a květinou. Tchyně vypadala stará, bledá, a mně se jí nechtělo litovat.
Poděkovala za ovoce, pohladila Barču, řekla, že se jí stýská. O hádce ani slovo. Jako by nikdy nebyla. Pomyslela jsem si: možná je to dospělost šlapat na tenkou hranici mezi hrdostí a pokorou, dělat, že žádná křivda není.
Ale když mi včera večer Kuba oznámil, že nás pozvali na Honzíkův svátek, zjistila jsem, že tu bolavou třísli v sobě pořád mám.
Jsme tady, řekl Jakub a já se trhla.
Zastavili jsme na parkovišti před devítipatrovým panelem na Lesné, kde Kuba vyrůstal. Dům, v němž jeho matka žila čtyřicet let. Dům, kde jsem se nikdy necítila doma.
Baru, vypni tablet, jdem, řekla jsem tiše.
Vystoupili jsme. Kuba vytáhl z kufru velkou, barevnou tašku s luxusní stavebnicí pro osmileté kluky, kterou jsme včera vybírali snad hodinu. Já chtěla něco obyčejného, Kuba trval na něčem pořádném.
Co to znamená pořádném? ptala jsem se tehdy v dětském oddělení.
Aby nevypadalo, že šetříme.
Kubo, je to pro dítě. Nemusíme předvádět rodinný rozpočet.
Já vím, ale máma si všimne. I Alena si všimne.
Vzdala jsem to. Koupili jsme stavebnici za dva a půl tisíce korun, přestože mi to přišlo zbytečné. Vždyť v té rodině stejně záleží jen na značkách, ceně, prestiži.
Vyšlapali jsme na čtvrté podlaží. Výtahem se stejně nikdy nejezdilo, Barča fňukala, že už nemůže, musela jsem ji chytit za ruku a tahat za sebou. Kubu jsem viděla před sebou, ramena napjatá, jak nese dárek.
Jsi připravená? zastavil se přede dveřmi.
Chtěla jsem říct ne. Chtěla jsem utéct. Ale usmála jsem se, kývla.
Zazvonil. Za dveřmi smích, hlasy a hudba. Oslava už běžela, věděli jsme, že přijdeme tak akorát, abychom nebyli první.
Dveře otevřela Alena. O dva roky mladší než Kuba, ale vypadala starší krátce ostříhané zrzavé vlasy, ostré rysy, úsměv jako z povinnosti.
No konečně! Pojďte dál, už jsme začali bez vás.
Ahoj, Alčo, Kuba políbil ségru na tvář. Promiň, zácpa na cestě.
Jasně, zácpa kývla Alena na mě. Ahoj, Lucie.
Ahoj, odpověděla jsem.
Formální polibky na tvář, chladné jako dubnové ráno. Nebo jsem chladná byla já?
A kdo to je? To je Barunka? Ty jsi vyrostla! Alena si přikleknula před Barču.
Barčino mlčení, pohled do podlahy, schování se za moji sukni evidentně si tetičku nepamatovala. Naposledy ji viděla jako tříletá.
Barčo, řekni tetičce ahoj, pobídla jsem ji.
Dobrý den zašeptala a znovu se schovala.
Alena vstala. To je ale stydlivka, co? Tak pojďte. Máma je v kuchyni, Honzík s dětmi v obýváku. Hned bude dort.
Když jsme vešli do bytu, ovál mě známý pach levandule smíchaná s buchtou. Věra vždycky měla ve skříních bylinkové pytlíčky a každou sobotu něco pekla. Dnes voněly jablka.
V předsíni polovina bot Brna dětské kecky, lodičky, pánské polobotky. Hosté už jsou tedy na místě. Vyzula jsem lakované sandálky, Barča fňukala, že nechce sundat žabky. Klidně jsem jí je stáhla, ať si Alena myslí, co chce.
Kubo, jdi do obýváku, Honza čeká na strejdu, rozhodla Alena. Holky, pojďte ke mně do kuchyně, mamka tam je.
Holky zamručela jsem si v duchu. Vdávám se už skoro dvacet let, mám dítě, platím hypotéku i daně a Alena mě pořád vnímá jako tu mladou, co neumí nic.
Kuba se na mě ještě tázavě podíval. Kývla jsem mu a šla s Barunkou do kuchyně.
Velká, světlá kuchyně s oknem do dvora, pelargónie na parapetu, na zdi vyšívané utěrky. Na stole krajkový ubrus, stejný jako kdysi při mé první návštěvě.
U stolu seděla Věra. Smála se s paní, kterou jsem neznala. Jakmile jsme vešly, její úsměv trochu pohasl.
Lucko, to je krásné, že jste přijeli! vstala a mě překvapilo, jak zestárla. Vlasy měla stříbrné, vrásky hlubší, záda ohnutá. Ale pohled pořád stejný pronikavý, hodnotící.
Dobrý den, paní Věro, řekla jsem a pohladily jsme se.
No pojď, Barunko, ukaž se babičce! Ty jsi celá Věra!
Barča se schovala za mě. Pohladila jsem ji po hlavě.
Baru, pozdrav babičku.
Nechci.
Následovalo trapné ticho. Věra se pomalu narovnala, v očích stín zklamání.
To víte, děti jsou ostýchavé. To je normální, pokusila se o laskavý hlas, ale bylo jasné, že ve skutečnosti si myslí pravý opak dobře vychované dítě zdraví dospělé.
Byla unavená z cesty, řekla jsem, i když to bylo spíš alibi.
Jasně, jasně. Sedněte si, uvařím vám čaj nebo radši kávu? Dovezli nám italskou!
Čaj, prosím.
Posadila jsem se vedle Barči. Neznámá žena se usmála.
Jmenuju se Marcela, kamarádka tady Věry.
Lucka, těší mě.
Věra cinkala hrníčky, nalévala vodu, já sledovala její záda. O čem asi mluvily před naším příchodem? O počasí, nebo o mně?
Tak co, Lucinko, pořád děláš v té stavební firmě? zeptala se najednou, zády ke mně.
Pořád.
A práce je dost, že jo?
Dost.
A kdo vyzvedává Barču ze školky, když jsi do večera v práci?
A jsme zase u toho.
Já mám flexibilní pracovní dobu.
Aha. Já jen, že dneska mají skoro všichni chůvu.
Ne, zvládáme to sami.
Přinesla mi čaj.
Jsi pohubla.
Ne, pořád stejná.
To se ti jen zdá. Chlap má rád ženskou, když je za co chytit, Lucinko.
Zatnula jsem zuby. Už jsem tyto její komentáře znala vždy dokonale zabalené do úsměvu a tónu falešné péče.
Jsem v pořádku, děkuji.
Tak hlavně, že vím, že vás mám ráda jako svoje vlastní. Kuba mi včera říkal, že přijedete. Měla jsem radost, už jsem si říkala, jestli jste na nás nezapomněli.
Bylo toho hodně, odpověděla jsem chladně.
Samá škola, kroužky, práce No jo, každému se žije těžce. Ale rodinu člověk nesmí zanedbávat, rodina je základ.
Mlčela jsem, pila čaj, Barča se vrtěla.
Mami, můžu se jít podívat vedle? šeptla mi.
Běž, a chovej se tiše.
Barča vystřelila do obýváku, Věra sledovala její pohyb.
Šikovná holka, až na to, že jako Kuba pořád v pohybu!
Ano, má energie na rozdávání.
A ve školce je hodná? Poslouchá paní učitelky?
Většinou ano.
Většinou a někdy ne?
Odložila jsem čaj.
Někdy ne. Je to dítě.
To je pravda, každý je jiný. Ale Honzík je velmi hodný kluk, Alena ho vychovala skvěle. Ve škole má samé jedničky, doma pomáhá zlaté dítě.
Marcela přikývla. Honzík je skvělý, vděčný, samostatný.
Začínalo mi být horko. Když chtějí, umí i chválit, aby zbytek místnosti pochopil, že moje vlastní dítě je nějak jiné, a já jsem na vině.
Z obýváku se nesl dětský smích a hlas Kuby, vyprávěl dětem pohádku. Představovala jsem si, jak předstírá, že jsme šťastná rodina.
Paní Věro, půjdu popřát Honzíkovi, řekla jsem rychle.
Jistě, jen neutíkej daleko, za chvíli bude dort.
V obýváku šum dvanácti lidí, dospělí posedávali, děti běhaly okolo stolu. V koutě pyramida dárků. Některé obličeje jsem poznávala, většinou vzdálené příbuzenstvo.
Kuba seděl na gauči, když mě uviděl, vstal. To je Lucka, moje žena, znáte ji.
Pozdravy, podání ruky, pár frází Už jsme vás dlouho neviděli a Kuba o vás často vypráví. Věděla jsem, že nevypráví. S rodinou sdílel o našem manželství jen nezbytné.
Barča v koutě, znovu s tabletem.
Barčo, odlož tablet, nejsme tu na návštěvě kvůli hrám.
Nechci
Baru!
Několik lidí se otočilo. Cítila jsem, jak rudnu.
Odlož tablet, prosím.
Barča zamračeně poslechla, schovala se s tím do rohu. Sedla jsem si k ní, věděla jsem, že všem v místnosti ukazuju svou neschopnost vychovat dítě.
Alena přinesla tácek se sklenkami vína a džusu.
Tak přátelé, připijeme si na Honzíka! Honzo, pojď ke mně!
Honzík se postavil vedle mámy, fotili se, zněly gratulace.
Ať roste zdravý, šťastný a pořád samé jedničky!
Ať dělá radost rodičům!
Zvedla jsem tenký skleniček, víno bylo kyselé a laciné. V koutku oka jsem sledovala Barču, její pohled upřený na hromadu barevných balíků v očích známý stín chamtivosti a žárlivosti.
Šeptla jsem: Nedívej se tak.
Proč jich má tolik?
Dnes má svátek on, říkali jsme si to v autě.
Kdy budu mít já?
V říjnu, ještě čtyři měsíce.
To je dlouho!
Klid, prosím. Ne teď.
Kuba předal Honzíkovi naši stavebnici. Kluk začal jásat.
Jé, to je ten SuperTechnik ten, co jsem si přál!
Alena zářila.
Strejda Kuba a teta Lucka ví, co dětem udělá radost!
Kolem diskutovali, že je to drahé a výborný dárek. Paní Věra schvalovala pohledem. To jste udělali dobře, že jste nešetřili na synovci.
Zaťala jsem pěsti. Hlavně, že jsme nešetřili.
Barča mě zatahala za rukáv.
Mami, dostanu taky dárek?
Sklonila jsem se.
Ne, Baru. Dneska nejsi oslavencem ty.
Ale proč? Chci taky!
Barunko, mlč, prosím.
Vstala, přistoupila k Honzíkovi a zvučně, až všichni ztichli:
Honzíku, můžeš mi dát jeden svůj dárek?
Všechny oči na ni. Honzík nerozuměl.
Cože?
Máš jich tolik Můžu mít taky jeden?
Vyskočila jsem. Chytila ji za ruku.
Baru, pojď!
Ale já chci dárek! Taky chci!
Baru!
Vytrhla se, rozplakala se naplno, padla na zem, začala kopat do koberce. Skutečná dětská krize, s křikem, slzami a nudlí u nosu.
Stála jsem nad ní a cítila, jak mě všichni hodnotí. Soudí. Odsuzují.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo.
Barunko, vstávej. Jdeme. Okamžitě.
Zvedla jsem ji, i když se vzpouzela a řvala.
Lucko, prosím, tak nebuď tak tvrdá, zkusila mě přemlouvat Věra, ale já jsem jí pohlédla do očí a řekla, co jsem v sobě držela tři roky:
Víte co, paní Věro? Kdyby jste neudělali z dárků a peněz měřítko rodinných vztahů, možná by moje dcera taky neměla pocit, že musí soutěžit!
Zbledla.
Co to říkáš?
Jednou pro vždy: už mě nebaví dělat, že snesu každý uštěpačný poznámky, pohledy, že jsem špatná manželka, matka i hospodyně.
Alena udělala krok z rohu. Chápeš, jak mluvíš s naší mámou?!
Jsem tu devatenáct let. Vedle vašeho bratra, vychovávám s ním dítě. Co ještě mám udělat, abyste mě respektovali?
Chceme, abys byla slušná v cizím domě, to není tolik!
Věra zvýšila hlas. Já vás mám ráda, ale chci, abyste mě respektovala taky!
Zvedla jsem Barču. Končím. Už sem nepřijdu.
Chytla jsem kabelku, obula Barču a šla ke dveřím. Kuba stál v předsíni, bledý jak stěna.
Kam jdeš?
Domů.
Lucko, počkej. Musíme to probrat.
Není co řešit. Buď stojíš u mě, nebo u nich.
Zbledl ještě víc.
Stavíš mě před volbu?
To už jsi udělal dávno ty sám, tím, že jsi nikdy nenaslouchal mně.
Nevěděl, co říct. Vzala jsem Barču a šla.
Domů jsme s Barčou dojely taxíkem. Celou cestu brečela, nakonec usnula na mém klíně.
Kuba volal, hned několikrát. Nezvedla jsem. Když jsme byly doma, položila jsem Barču na gauč a koukala na ni. Spala a měla na tváři stopy slz.
Moje holčička. Ať je náladová a rozmazlená, moje. Věděla jsem, že jsem ji hýčkala moc chtěla jsem jí dát, co mně v dětství chybělo. Ale kde je hranice, kdy už to není láska, ale slabost?
Nevím.
Asi za dvě hodiny odemkl Kuba dveře. V kuchyni jsme seděli dlouho mlčky.
Máma je hodně smutná, začal konečně. Alena říká, že ses chovala nepřiměřeně.
Možná.
Lucko, ty chápeš, co jsi řekla?
Nalila jsem čaj.
Ano. Řekla jsem pravdu.
Jakou pravdu? Že máma neumí milovat Barču?
Ona ji viděla tři krát za tři roky. To je láska?
Přemýšlel. Je možné, že jsem nebyl dost ostře na tvé straně. Snažil jsem se všechny spojovat. Ale možná bych měl stát za tebou, ne mezi vámi.
Přišla jsem k němu, objala ho zezadu.
Kubo, nechci tě oddělovat od rodiny. Chci jen, abys byl na naší straně, když na tom záleží.
A když odmítnou?
Pak se nebudeme vídat. Já už nechci být ponižovaná, už ne.
Kuba přikývl.
Slibuju, že se tě zastanu. A nikdy se nerozejdeme kvůli nim. Jsi moje rodina.
Usmála jsem se na něj.
Po chvíli mlčení řekl: Máma píše, jestli se s ní sejdem zítra a promluvíme si.
Jen když půjdeš se mnou a budeš na mé straně.
Budu, slíbil.
Druhý den jsme přišli. Věra byla bledá, nervózní.
Přišla jsem se omluvit, paní Věro. Mrzí mě, jak jsem včera jednala.
Omluvu přijímám, řekla formálně. Ale nemůžu za to, že nevím, jak s vámi mluvit. Možná jsem staromódní, možná moc tvrdá.
Já taky dělám chyby. Ale chci mít příměří a začít znovu.
Mlčela dlouho, nakonec kývla.
Dobře. Ale bude to chtít čas.
Podívaly jsme se na sebe. Tentokrát se na mě podívala opravdu, a já ucítila, že se možná poprvé něco změnilo.
Kuba byl ten den šťastný, drželi jsme se za ruce, když jsme pak odcházeli. Doma nám Barča ukázala kresbu celé rodiny byli jsme tam všichni. Takhle to bude navždy, viď, mami?
Nevím, Barčo. Doufám, že aspoň někdy.
A tak jsme večer seděli na balkoně, pili čaj, a mlčky doufali, že i když dokonalá rodina na světě není, zvládneme aspoň tu naši držet pohromadě. Protože někdy je největší síla v tom zkoušet to dál.
A s tím jsme šli spát s vědomím, že někdy stačí malý krůček. A čas.
