Já s tebou
Pavle, já už nevím, co dělat! Nechce mě vůbec poslouchat! Mlátí do jednoho, že prý bude rodit! Jaké dítě, Pavlíku? Jaké? Vždyť jí je teprve devatenáct! Celý život před sebou! Teď nechá vysokou a co? Půjde dělat uklízečku? Musíme něco vymyslet! A ty mi s tím musíš pomoct!
Čím, mami?
Pavlův hlas byl ledový, až se Irena skoro rozklepala a málem upustila telefon. Syn na ni nikdy nemluvil tak chladně! Vždycky byl jejím hodným a laskavým chlapcem A teď? Co udělala špatně? Ona přeci za tuhle situaci nemůže, může za to Lída! Zamilovala se, prý! Hloupá holka! Proč radši neposlouchá mámu? K čemu teď plakat? Sama si za to může! Rozmazlovala ji, všechno dovolila, skoro si ji udělala za kamarádku Tak teď má, cos chtěla, Ireno Novotná! Tvůj styl výchovy přinesl plody! Ale proč zrovna takové? Pavlík je přeci vzorný syn! Chytrý, slušný, vždy pomůže a podrží! Má sice už svůj byt, je dospělý Tohle taky trvalo. Jak mu pořád říkala, že už by měl mít rodinu, ale on se k ničemu nemá A Irena už by si chtěla užít i vnoučat! Jak dlouho ještě čekat? Když byla Lída malá, bylo pořád co dělat: kroužky, závody na myšlenky nebyl čas. Teď je dcera samostatná, ani doma skoro nebývá, pořád se někam žene: škola, kamarádky, dobrovolnický spolek a teď ten nový kluk! Kde ho jen našla, toho podivného tvora? Vždyť je to úplný tapťoch! Irena ho prokoukla hned, ale Lída se zamilovala! Nikdy se neuměla v lidech vyznat. Nechápala, že ti dobří jsou vzácní a nepřesvědčíš ji. A teď to došlo až sem. Vánoce za dveřmi, místo toho jí třeští hlava. A teď ještě Pavel! Co to bylo za tón?
Pavle, proč se mnou mluvíš takhle?
Mami, kde je? Pavel prudce zatočil volantem, zajel do úzké uličky a zaparkoval. Koleje ledového klidu v jeho hlase skončily u slova děcko. Ruce se mu třásly na volantě, v očích se mu zatemnilo, chtělo se mu vykřičet bolest do noci, jako tehdy Věděl však dobře, že ani tentokrát by to nic nezměnilo. Co teď? Potlačil vztek, musel něco udělat. Aspoň pro tohle dítě Lídino dítě, když už první Ach, mami! Cos to provedla! Vždy ses k Lídě chovala přednostně. Vždyť je to holka, a navíc pozdější dítě, jak bys ji nemilovala, tu modrookou zázračnou baletku s jemnými kudrlinami? Lída byla krásná od začátku. Už měl možnost vidět kdejakého novorozence: v té rozvětvené rodině, mezi tetičkami a bratranci, se to pořád hemžilo dětmi. Ale všechny vypadaly stejně Novotných klan byl silný. Jen Lída je všechny překvapila. Oči rodinné, ale to ostatní? Labutí krk, štíhlé ruce a nohy Jako by je tesal mistr v bílém mramoru! Ze začátku se za ni máma málem styděla. Později se chlubila krásnou dcerou mezi baletkami v sokolovně. Lídina odlišnost poutala dospěláky jako magnet.
Narodila se nám krása! vzdychaly tety závistivě, když srovnávaly dcery v mašlích s malou motýlkou Lídou.
Když Lída poprvé vystoupila na béžovém koberci v zářivém trikotku, bylo jasné, že tahle holka nebude jen pro radost do rodiny.
Matka se vrhla na Lídinu gymnastickou kariéru, Pavel si konečně mohl začít žít svůj vlastní život, uvolněný z maminčiny péče. Bylo jasné, že Irena milovala obě děti, ale důvod být hrdá měl hlavně na Pavla. To věděli všichni a dávala to znát každému, kdo by si jen na chvíli zapomněl, jak šikovného syna má:
Pavlík vyhrál krajské kolo v matematice! Inflace v rodině nebude, máme doma génia! Výsledky z fyziky, počkej, taky přijdou! Výchova? Nic těžkého, jen chtít být s dětmi, to je celé!
Irena neviděla, jak jí známé skládají rty do úsečky. Žila si v inkoustově modrém světě, kde děti prospívaly, muž ji miloval a ona mohla angličtinu učit, jak a kdy se jí zachtělo. Dokázala i za dvojnásobnou sazbu připravit nešiku z maloměsta na maturitu tak, že se dostal na vejšku. Takovou vyhledávali a předávali si ji jako štafetový praporek, i za tu cenu.
Pro někoho jsou hlavní peníze, pro někoho výsledek. Kdo nechce pro dítě škudlit, ví, že já je na vysokou dostanu.
Pavel musel žasnout, jak matka všechno stíhá Lídu, dům, práci. Tuhle organizovanost v ní obdivoval a trochu se jí i naučil.
Dnes měl rozplánovaný den až do noci. Když slyšel zprávy od matky, rozmetaly mu rozvrh i myšlenky.
Kolik už uplynulo od toho dne, kdy slyšel?
Jsem těhotná. Nevím, jestli chci rodit. Jsem na to ještě mladá, necítím se A je to tvoje odpovědnost, Pavle! Já už našla kliniku, ostatní je na tobě.
Hádali se tehdy hrozně, poprvé v životě. Pavel na Světlanu křičel, až se zdi třásly; nerozuměl, v čem selhal. Nabízel přece sňatek, báječný byt, malý podnik, kde se daří. Světlana nebyla princezna, prostá holka z vedlejší fakulty, vždycky se mu smála, když se snažil vyslovit její rodnou vesnici. Známost mezi nimi začala hned poté, co ji na chodbě, celá rozčilená a se zlomeným podpatkem, slovně pokousala. Ujela na něj, vesele si cupitala po chodbě a on, očarovaný, šel za ní.
Po složené zkoušce ho popadla za ruku: Jedničku mám! To se musí oslavit! Kam půjdeme?
Po roce už bydleli spolu. Tehdy žil se starým dědou, o mámu se nestaral byla pořád v práci a otec věčně někde v podniku. Když děda odešel, rodiče tvrdili, že byt je malý, ale Pavlík tam klidně zůstal Bez dědy se však doma nedalo být. Vyměnu bytu zvládl klidně.
Po dědovi zůstalo pusto. Každé ráno chyběla jeho dobrosrdečná bručivá poznámka:
Seber se, študente, snídani jsem ti nachystal!
Děda byl nezdolný, jako ten remorkér na Labi, co desítky let řídil. Takhle ho Pavel poznal. Skončilo to až s babiččinou smrtí.
Dlouho už tu nebudu, bez ní to nejde.
Dědo, co to povídáš? A já? A Lída?
Kvůli vám tu ještě chvíli budu. Chci vidět, co z vás vyroste. A pak půjdu tam. Čeká mě, holubička moje.
Babičku nazýval děda holubičkou od prvního dne.
Byla tichá, něžná Takové ženy už nedělají, Pavle. Já blbec, zraňoval ji, ale ona jen zavrtěla hlavou: To jsi se zase rozjel, Pavlíku. A to bylo všechno! Nikdy výčitky! Teď by mi to pomohlo víc než pláč Když je co odpouštět, líp se stýská, ale takhle
To Pavel pochopil. A tehdy si poprvé uvědomil, co je láska. Pevná, celistvá, která překoná čas i vzdálenost.
Takovou si přál se Světlanou, ale když po něm bez citu natáhla ruku pro kartu, aby zaplatila za zákrok, věděl, že to není možné.
Odešla, vyletěla ze dveří po hádce, ani se neptala, vzala Pavlovi peněženku, sbalila svých pár kousků a odešla. Až sms z banky ho probrala stržena částka. Zavolal do banky, zablokoval kartu, sedl do auta a jel k rodičům.
Máma lkaním, otec mlčením a poplácáním po zádech:
Jestli něco budeš potřebovat jsme tady.
Pavlovi bylo jedno, že matce neřekl pravdu. Nebyl důvod ukazovat, jaký má důvod k neštěstí.
Doma seděl dlouho na svém starém gauči, temnota se rozlévala v duši, myšlenky jako hustý med, lepivé a tíživé. Odkud vzít světlo?
Přišlo samo. Lída nakoukla opatrně do pokoje. Pak sklouzla na koberec, složila dlouhé ruce a nohy zvláštně kolem sebe, setřela mu slzy z tváře, olízla je a šeptla:
Je ti zle Pájo, co můžu udělat? Chci pomoct
Jen seď se mnou. Ať něco nevyvedu.
Zůstala. Seděla celou noc, až do budíku, až máma hledala Lídu v posteli. Myslela prý, že se dcera nervuje kvůli závodům. Přes noc si spolu povídali jako nikdy dřív; Lída byla teprve šestnáctiletá, ale Pavel v ní našel někoho, kdo chápe a cítí do hloubky. Vytáhla z něj všechno a jednoduchými slovy ukázala směr. Ne byly tam laciné fráze, spíš tiché světlo před koncem tunelu.
Lído, ty bys měla studovat psychologii!
Jak se začervenala! Matka v ní však viděla budoucí slavnou sportovkyni. A teď, když vyhrála gymnastické závody a letěla po koberci jako vánek, každý soudce žasl kde se v té dívce bere síla, o které v noci slyšela od bratra? Zní Habanera a Lída vylévá hořkost, bolest i sílu nové naděje.
Závody ji mohly dostat k velké kariéře. Rozjednával se přestup do Prahy, když přišla katastrofa. Po tréninku šla domů pěšky, protože otec zdržel v práci a bráchovi volat nechtěla přeci není malá! Cesta trvala pár minut.
Slečno, počkejte! Nechcete se nám představit? Máme pejska! Podívejte! zazněl za ní hrubý hlas a v tom i hrdelní vrčení.
Odjakživa se bála psů, nevěděla ani, jestli se může ohlédnout. Už byla skoro u vchodu do výškového domu, kde svítilo světlo a byli tam lidé. Snažila se nezrychlit krok, neukázat strach, ale zmrzlý schod podklouzl Padala jak v animovaném filmu náhle, absurdně, posuvka schodů do nicoty.
Probrala se až v nemocnici. U postele seděla bledá matka se zarudlýma očima a kývala se sem a tam.
Mami
Probrala ses? Irena málem nebyla k poznání tolik plakala, že měla oči jako úzké škvírky. Lído jak se to mohlo stát
Lída vůbec nechápala, co matka víc lituje jestli komplikovaného léčení, nebo konce sportovní kariéry. K sobě soucit necítila, ale najednou by toužila, aby máma na chvíli přestala kvílet nad zmařenými sny a jen ji objala a řekla:
Vydrž, holčičko. Všechno přebolí.
Ale na to čekala marně. To potřebné jí dal bratr.
Prcku, vydrž! Vím, jak to bolí. Chceš obří dort? Teď už můžeš! Dáme ho spolu, dokud nám nezačne být špatně! Chceš, vezmu tě na ruky a půjdem ven? Házela bys do mě sněhovými koulemi z lavičky! A neboj, koupím ti krásné berle, růžové, a připravíme tě na příjmačky z psychologie, ještě ses nerozmyslela, že ji chceš dělat?
Objal Lídu, ona se schoulila do jeho dlaní jako housenka do kokonu. Bylo aspoň o chlup líp.
Rehabilitace se táhla, ale na konci prváku už Lída chodila skoro jako dřív. Pravda, krok už neměla lehkonohý, spíš někdy připomínala malou mořskou vílu, ale aspoň berlím odzvonilo. Ty krásné, perleťové, co jí brácha přestříkal v dílně, chtěla nejdřív nechat na památku, ale pak, když poznala kluky a holky z pátračského spolku, darovala je vedoucí Lence, která sice byla od dětství invalidní, ale dokázala organizovat smířené i rozbolavělé duše na bázi v jejím malém bytě.
Lenko, tady je neklid věčný vařila Lída potřetí čaj, krájela akorát x-tou klobásu na chleby pro ty, co šli do pole. Každou chvíli někdo přijde, je třeba dodat termosky a jídlo, aby hledání malého Toníka nepadlo do hladu.
A na co klid, Lído? Lepší by bylo, kdybych žila sama v díře jako sýček? Mě tu potřebují. To je hlavní, ne?
Právě u pátračů poznala Lída Maxe.
V něčem měla Irena pravdu. Nezřetelný, skoro vygumovaný, působil, jako by ani nebyl. Jenže udělal práce za tři lidi. Lída znala jeho příběh, ale matce ho neříkala věděla, že by ho nikdy neschválila. Pro ni to nebyla hodná partie.
Do spolku Max přišel, když mu zmizel nevlastní otec. Když policie nechtěla přijmout oznámení, obrátil se na dobrovolníky.
Má cukrovku! Něco se muselo stát! Sám by neodešel! téměř křičel Max, ale nikdo ho neposlouchal.
Nevlastní táta, pan Genadij, byl třetím manželem Maxovy mámy, ale stal se mu opravdovým otcem. První muž Zinušky utekl, sotva zjistil, že čeká dítě. Vzali Maxe prarodiče.
Nic, vychováme ho! Je náš!
Dva roky byl Max jen s nimi. Máma šla na práci, zůstával s babičkou; od matky dostával peníze a sem tam dopis. V deseti přivedla máma domů nového muže, Vítka. Společné bydlení nevydrželo když se Max pohádal kvůli rozbitému oknu, utekl. Děda ho našel až večer.
Bydlíš s námi. Tam už tě nedám.
Máma druhý den přišla, šišlala a omlouvala se, ale Max radši zůstal u dědy.
O rok později se její manželství rozpadlo.
Genadij přišel do rodiny jako tiše urputný. Byl starší, otylejší, ale dobrý chlap. Jel s Maxem na ryby, a to bylo jejich spojení. Seděli, málo mluvili, ale při svítání si byli bližší než vlastní krev. Po smrti babičky s dědou Max žil s mámou a Genadijem, kterému začal říkat táta. Když zemřela máma, ani se neptali, kde zůstane Max Genadij ho adoptoval.
Max i po jeho smrti přišel do Lenčina bytu: Co mám dělat? Chci být užitečný.
Lída ho představila Pavlovi hned.
Líbí se mi, Pájo. Možná víc než to.
To je dobře, ne?
Myslím.
Co je zač?
Hlavně je hodný
Pavel časem uznal sestřina slova. Vypadal vedle Lidy zajímavě ona pohádková princezna, on, ztělesněná bledá nenápadnost. Jasné bylo, že rodiče nadšení nejsou ale Pavel mladší sestru podržel.
Hlavní je, aby byl člověk dobrý!
Irena si odfrkla, mlčela, otec stáhl brýle, naklonil hlavu:
Uvidíme.
Už jsme viděli
Pavel znovu nastartoval a vyjel pomalu z uličky. Musí najít Lídu. Po hádce s mámou se třeba nepůjde utopit, ale kdo ví Matka stejně nevěděla, že Max už není. A že je tu dítě
Hloupá, bizarní náhoda připravila Maxe o život. Vracíval se večer, telefonoval s Lídou, a zapomněl, že je v tmavé zimní bundě a neviditelný. Řidič ho nemohl zahlédnout. Co se stalo, stalo se před dvěma dny. Zítra je pohřeb. Lída od té chvíle mlčí, nepláče, jen tiše kňučí do polštáře.
Nejde to, Pájo. Slzy nejsou. Jen tak v noci kníkám, aby mě neslyšeli
Vědí to?
Neřeknu nic. Máma by zase začala. Už teď bych to nesnesla
Proč o dítěti neřekla bráchovi? Sama třeba nevěděla. A když už věděla proč nezavolala?
Otázky, žádné odpovědi.
Lenčin byt byl jako vždycky odemčený. Pavel zaťukal na dveře do kuchyně, Lenka se otočila:
Lída je u mě v pokoji. Čeká tě.
V pokoji byla tma; Pavel se zarazil u vypínače: možná Lída plakala, a světlo by jí ublížilo.
Pájo
Jsem tady.
Dobře
Slyšel ten tichý, nalomený povzdech a šel řece k lůžku, pročísnul i s dekou sestru pevně objal.
Neboj se, maličká, jsem s tebou! Zvládneme to! Vím, že máš pocit, že je všechno pryč, ale přijde to dobré, vážně! Bude dítě, bude nový život, a bude skvělý. Má nejlepší mámu a tátu na světě.
Lída tiše vzlykla a konečně se rozplakala na jeho rameni.
Ty jsi měl být psycholog, Pájo Uměl bys to Je mi teď tak hrozně
Tu noc si Pavel odvezl sestru k sobě. Rodičům oznámil, že Lída bude bydlet u něj; pokud o ně nechcou úplně přijít, musí se smířit, že ona rozhoduje o svém životě sama.
Další měsíce nebyly snadné. Těhotenství s urputnými nevolnostmi skoro do porodu, nesnadné jednání s rodiči tedy hlavně s Irenou; otec chodil potají, pomáhal, sehnal skvělou doktorku a připravoval vše na příchod vnučky.
Malá Viktorka se narodila časně ráno, vyšťavenou mámu ohromila ještě v porodnici řevem, až se sestra rozesmála:
To je čílenej hlas! Máma je éterická a dcera bas! Po kom to má?
Po tátovi Lída se usmívala na červenou, nespokojenou tvář dcery. Nový život. A Max v ní vlastně bude žít dál, protože Viktorka rozhodně neměla novotnovské oči. To Pavel bude pokračovat v klanu. Viktorka je Maxovou cestou dál
O tři roky později.
Viki! Pojď sem, mám pro tebe dárek!
Pájo! Další? Lída vykoukla z kuchyně s rukama obalenýma v mouce. Je přece Silvestr, ne narozeniny! Přestaneš ji rozmazlovat?
Mám právo! K čemu jinému je strýček a kmotr? Jeden dar je od rodiny, tohle je od kmotra!
Viktorka přestala tahat za ocas kocoura, který vyvaleně ležel na koberci v obýváku, poslouchal svoje malé páníčko a spokojeně spřádal myšlenky. Pavel kvůli Lídě prodal svůj byt, složil a koupil dvě jednopokojové krabičky v novostavbě jednu pro sebe, druhou pro sestru a neteř. Chtěl být blízko.
Viktorčiny oči, skoro přesně Maxovy, se rozsvítily při pohledu na krabici. Když ji Pavel otevřel, odrazila se v nich zář světýlek na stromečku.
Líbí se ti?
Viktorka jemně hladila skleněné ozdoby.
Můžu?
Samozřejmě! Jsou jen pro tebe. Pověsíš je na stromeček?
Lída s utěrkou na zástěře vešla právě ve chvíli, kdy Pavel pomáhal Viktorce připevnit louskáčka na větvičku.
No páni! Sklářské pohádky! Ale je to sklo, Pájo, když to spadne
To nevadí! Teď už vím, kde sehnat nové! Podívej, jakou má radost!
Malá seděla pod stromečkem, jednou rukou objímala kocoura a něco mu drmolila, polykala koncovky a pospíchala za pohádkou. Obávala se, aby kočka nevyskočila a neutekla dřív, než pohádku dopoví. Byli přece minulý týden v divadle s Pavlem a dnes celý den tančila.
Myslím, že už jsme tady navíc. Ty jsi říkala, že ji to nebude bavit!
Myslela jsem, že je ještě malá. Chyba! Kdo to mohl vědět
Pavel sešklebil, začal zpívat koledy.
Počkej do večera, až ji budeš uspávat! Uvidíme, kdo je tady divoké dítě. Čeká tu pro mě večeře? Ještě mě čeká práce do noci
Nezůstaneš? Rodiče už mají dorazit!
Ať si užijí vnučku, já se vrátím večer. Musím vyměnit kocourauž je vyřízený.
Věděl jsi, že máma našla pro Vikču baletní školu?
Pane na nebi!
Přesně tak. Co teď?
Pošleme tu tvoji energii babičky do normálních kolejí.
A co když to neklapne?
Chci, abys vzpomněla, že jsi matka, a já tě podpořím. Ve dvou nás nedobude.
Jsi si tak jistý?
Jsem! Můžu už dostat tu večeři?
Za chvíli! Měl by ses už konečně oženit, abys měl, kdo tě krmí!
Lída uhnula bratrově ruce, rozesmála se a prchla z pokoje.
Ty a máma Spikli jste se? No tak, PM, já těrozmazlím, to je jasné! Děti? Se mnou nepočítej!
Takový poklad marnit. Nech toho. Přece nebudu čekat, až budu stará!
Ach, ty ženy.
Figurka Marie se houpavě otočila na větvi, Vikča si zamručela melodii a roztočila se po koberci. Kocour jí uhnul z cesty kdo ví, možná je to budoucí česká Maja PliseckáA tak zůstali všichni na chvíli v měkké, šťastné bublině večera. Ze sousední kuchyně voněl horký čaj s pomerančem a skořicí, za okny se na chodníku třpytil pudr nového sněhu. Lída se na moment opřela čelem o rám dveří a sledovala, jak se Viktorka pokouší po špičkách postavit s rukama nad hlavou, stejně jako baletka v pohádce. Kocour líně natáhl tlapu a zachytil stříbrnou girlandu, malá jí radostně vysmekla z tlamečky a zamávala s ní Pavlovi.
Lída nevědomky sáhla na břicho: na jizvu, na paměť všeho, co bylo i co sebrali časy. Její pohled skryl tichý úsměv, když zahlédla Pavla, jak nepozorovaně, ale vděčně hladí Viktorku po vlasech, jako by tam vložil všechny naděje pro svět zítřka.
Někde hlouběji, za slovy, jako by v místnosti žili ještě další tátovo tiché povzbuzení, Maxova laskavost, dědovo neurvalé brblání, co zaburácelo v Pavlově smíchu, a pod tím nová síla, která vzala Lídu i její dceru do náruče, pevně a bezpečně.
Když pak bouchnuly dveře a vešly rodiče, nad hlavami se zachvěla hvězda ze skla, a na moment jako by všichni zadrželi dech: máma, táta, bratr, dcera, vnučka rodina pohromadě. Irena s očima do široka otevřenýma přistoupila k Lídě a poprvé poprvé za tolik roků ji beze slov pevně objala. A Lída věděla, že všechno nemůže být dokonalé, ale může být dost dobré.
Venku noc polykala světlo dne a na zavlhlém skle začaly děti kreslit srdíčka. Pavel zamával na ségru, tiše jí vtiskl do dlaně kapesník a zašeptal:
Jsem tady. Vždycky s tebou.
Za oknem z nebe ticho padaly první velké vločky a v domě zůstalo teplo, které nevymyslíš to, které si lidé dají navzájem, jen když už vědí, co znamená přijmout všechno, co je s nimi.
A máma, uvnitř klidná, uslyšela, jak se ozývá děda: Dobře jsi to vedla, holka. Dobře
