Můj manžel přišel pozdě na pohřeb mého otce. Vzpomínám si, jak ten den před mnoha lety zavolal patnáct minut před obřadem a řekl, že uvízl v zácpě na Nuselském mostě, že je to nešťastný den, že už jede. Stála jsem tehdy před kostelem svatého Mikuláše v Praze, v černém kabátu, rukama sevřenýma kolem kabelky. Přikyvovala jsem do telefonu, ačkoliv jsem věděla, že mě nemůže vidět.
Lidé pomalu vcházeli dovnitř. Někdo mi podal kapesník. Jiný mě lehce pohladil po rameni. Všichni byli přítomní. Jen on chyběl.
Truhla už stála u oltáře. Dívala jsem se na ni, snažila se nemyslet na to, že táta vždycky ptal, jestli můj muž dorazí včas, nebo jestli mu zase něco přijde do cesty. Slibovala jsem tátovi, že tentokrát na pohřeb určitě přijde. Že může zmeškat schůzku v práci, večeři, narozeniny, ale ne něco takového.
Mše začala bez něj. Mobil mi v kapse dvakrát zavibroval, ale nepřijala jsem hovor.
Po obřadu někdo pořídil obyčejnou fotografiiskupina lidí, květiny, šedé nebe nad Malou Stranou. Večer jsem ji viděla na internetu. A tehdy, zcela náhodou, jsem zahlédla jiné foto. Pořízené téhož dne, ve stejnou hodinu, na místě, které nemělo s hřbitovem nic společného.
Zůstala jsem stát před obrazovkou mobilu ještě chvíli, než mi došlo, co vlastně vidím. Světlý obrázek plný smíchu, barevných balónků a stolu s jídlem. Někdo označil restauraci na Vinohradech, přidal čas, pár srdíček do popisu. Všechno působilo lehce, radostně, zcela odlišně od dne, který jsem prožívala.
Na druhém plánu, vedle balónků, jsem zahlédla jeho tvář. Usměvavou. Uvolněnou. Takovou, jakou jsem dlouho neviděla. Stál vedle ní. Ženy, o jejíž existenci jsem tehdy neměla ani tušení, ale intuitivně jsem ji poznala. Její ruka ležela na jeho rameni, příliš blízko na to, aby šlo o kolegyňu nebo známou známých.
Čas na fotce byl přesně ten, kdy jsem stála před kostelem a poslouchala jeho výmluvy, že už bude za chvíli nebo to je jen otázka minut.
Cestu domů si nepamatuji. Jen ticho bytu, fotografii otce na komodě a jednu otázku, která mě pronásledovala: jak se může člověk tak zmýlit v plánování času.
Když se Marek nakonec objevil, bylo už po všem. Po pohřbu, po karu, po prvním šoku. Vešel potichu, snad doufal, že ho neuvidím. Měl na sobě košili, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Voněl cizími parfémy a alkoholem.
Omlouvám se, začal hned ve dveřích. Opravdu jsem nechtěl…
Nenechala jsem ho domluvit. Položila jsem mobil na stůl a posunula ho k němu. Podíval se nejprve bez pochopení, pak stále pozorněji. Úsměv mu zmizel z tváře.
Není to tak, jak si myslíš, řekl rychle. Byly to jen narozeniny u známých. Zastavil jsem se na chvíli, chtěl jsem
Nedokázal ses zastavit. Na pohřeb mého otce, skočila jsem mu do řeči.
Posadil se těžce na židli. Prohrábl si vlasy, jako vždy, když byl nervózní. Začal povídat o špatném plánování, o zácpě, o tom, že si myslel, že má víc času. Snažil se vysvětlit, že mě nechtěl ranit. Ani dnes, ani jindy.
Poslouchala jsem ho, ale jeho slova byla cizí. Jakoby vyprávěl příběh někoho jiného. V hlavě jsem pořád viděla otce, jak si upravuje kravatu, jak říká, abych se nebála, že všechno se dá nějak srovnat. Ten den jsem pochopila, že ne všechno.
Odejdi, řekla jsem nakonec.
Jak to?, podíval se na mě nevěřícně. Vždyť se přece můžeme o tom bavit.
Už jsme si promluvili, odpověděla jsem klidně. Teď odejdi.
Sbíral věci ve spěchu. Několik kusů oblečení, nabíječku, košili. Stál ve dveřích, jako by čekal, že ho zastavím. Neudělala jsem to. Další dny volal, psal zprávy. Omlouval se, sliboval, přísahal, že už mě nikdy nezklame. Že pochopil svůj omyl.
Sešli jsme se ještě jednou. Seděl naproti mně, unavený, jako by zestárl o několik let. Povídal, že chce vše napravit. Že mě miluje, že chce domů. Dívala jsem se na něj a cítila jen jediné: hlubokou únavu. Ne vztek. Ne nenávist. Prostě únavu z člověka, který dokázal dát cizí oslavu před můj smutek.
