Past na žárlivost
Lenka seděla na posteli a s oddaností listovala Instagramem. Její sestra vstoupila do pokoje a ještě se ani nestihla pořádně nadechnout, když Lenka, aniž by zvedla oči od displeje, spustila:
Andrejko, potřebuju nový mobil.
Její hlas byl naprosto samozřejmý, jako by oznamovala, že došel chleba. Andrea, která zrovna do batohu cpala ponožky a kosmetiku (za pár dní měla odjet za svatbou), na sestru jen lhostejně koukla a suše odvětila:
Zeptej se mámy.
Lenka si odfrkla a konečně odlepila zrak od telefonu. V očích jí blýsklo podráždění.
Ta mi ho stejně nekoupí, zavrčela. Prý po ní pořád něco chci.
Andrea poskládala poslední mikinu, napřímila se a podívala se na Lenu pohledem, ve kterém bylo víc únavy než hněvu.
A možná má pravdu, pronesla klidně. Chceš něco? Tak si na to vydělej. Věčně tady pro tebe nebudu.
Lenka sedla rovněji, a obličej jí popálilo rozhořčení.
Je mi teprve devatenáct! A navíc studuju! zvýšila hlas. Jsem zvyklá, že mi pomáháte, a přijde mi to normální!
Andrea si povzdechla, na hádku neměla už ani kapacity, a místo toho lhostejně připomněla:
Za měsíc se vdávám. A svatba stojí majlant, Lucko. Tak se radši raduj za mě čeká mě vlastní rodina.
Popadla batoh, zahučela ke dveřím a odešla, že až dveře zadrnčely v pantech. Lenka zůstala sama ve svém království a ve vzduchu zůstalo viset nenápadné rozčilení, takové, co se usadí na stěnách jako prach.
Seděla, žmoulala v ruce svůj starý, otlučený mobil a na tváři se jí objevil tvrdohlavý výraz. Tichounce, skoro šeptem, si bručela:
To se ještě uvidí
Na rtech se jí rozlila samolibá úšklebek. Opřela se do polštáře a s pohledem upřeným do stropu spřádala plány. Kupodivu, i když byly ještě mlhavé, budily v ní pocit, že svět je konečně zase její.
Lenka byla odmalička princeznou na rodinném zámku. Její rodiče ji rozmazlovali. Pět let zoufale toužili po druhém dítěti a když konečně přišla Lenka, zahrnuli ji veškerou dostupnou českou vřelostí. Doma jí přiklepili jméno Naše nečekaná radost což předurčilo styl její existence: vše, co chtěla, dostala v podstatě dřív, než řekla prosím.
A tak si zvykla, že její přání je zákon. Málokdy ji napadlo, že i okolostojící mají nějaké potřeby. Andrea se bez protestů převtělila v anděla strážného. Dělala Lence úkoly, vysvětlovala záludnosti matiky, později i pomáhala s přijímačkama na vejšku. Pro Andreu byla tato služba sestrské lásky přirozená, pro Lenku nevyvratitelné potvrzení, že všechno je přesně tak, jak má být.
Peněz měla Lenka taky vždy dost. Máma jí pravidelně posílala něco na účet ne na rozhazování, ale dost, aby nemusela pociťovat nouzi. Potřebovala-li víc, zavolala Andree. Ta nikdy neodmítla vzala ze svých úspor a podala Lence štědrou ruku, aniž by chtěla korunu zpátky. Tak to prostě bylo do chvíle, než se v Andřeině životě objevil Václav.
Václav rozhodně nebyl jeden z těch kluků, co jím přeběhli přes srdce. On byl milý, vtipný, chytrý a principy by si mohl lepit na ledničku. Pro Andreu se stal pohádkovým princem jistým, vlídným, oporou v každé krizi. Byla s ním doopravdy šťastná.
Jenže kde je pohádka, tam bývá i zrada. Václav byl totiž žárlivý, až by si čert mohl zapisovat. Nemedal scény, neprohlížel Andree zprávy, ale jeho pozorování situace se projevovalo v tónech rozhovorů, v drobných dotazech, ve zkoumavých pohledech. Andrea to přehlížela. Věřila, že žárlivost prošumí, že časem pochopí, jak silně ho miluje.
Čas plynul. Přihláška na radnici byla podaná, svatební hostina objednaná, hosté pozvaní. Andrea byla ponořená až za uši do svatební horečky zkoušky šatů, vybírání dortu, všechno do posledního detailu. Každý den jí přinášel nové přívaly endorfinu a věřila (pro jednou naivně), že je na vrcholu štěstí.
Netušila, že to hlavní ji teprve čeká
**********************
Lenka dlouho oťukávala mobil, než se rozhodla vytočit číslo. Václav. Nadějný ženich, který Andreu v posledních měsících skoro rozsvěcoval. Ale dnes Lence na sentiment rozhodně nevycházel rozpočet.
Hluboký nádech, špitnutí:
Čau Vašku, tady Lenka. Hele, vím, že je Andi v jednom kole, ale už jsem ji týden neviděla, začínám být zoufalá!
Václav si dal na čas s odpovědí. Jeho tón byl překvapený:
Ona není teď u tebe?
Lenka přimhouřila oči. BINGO.
Vždyť říkám, týden jsem ji nezahlídla! tahala se za copánek v předstíraném zamyšlení. Proč by měla být u mě?
Protože obden není doma a tvrdí mi, že jde za tebou! Václav už byl ostřejší než kvalitní eidam.
Týýjo! vyhrkla Lenka a odmlčela se, jako by právě pochopila fatálnost situace. Já fakt nevím, co říct Zavolám ti pak, jo? Pa!
Položila. Ruce se jí třásly, ale to bylo to příjemné chvění, když cítíte, že máte prsty položené na tlačítku atomového kufříku.
Představovala si, jak teď Václav sedí doma, naštvaně bouchá pěstí do gauče a v očích mu hoří oheň žárlivosti. Ona už znají jeho horkou povahu. Takže? Večer čeká Andreu sprška výslechu a pravděpodobně i okamžitý vyhazov z bytu.
A kam Andrea půjde? Kdo ji podrží, až jí Václav zabouchne dveře před nosem? No komu asi sestře!
Lenka si představila, jak Andrejka zvoní u jejího bytu rozklepaná, s kufrem a pytlíkem s rohlíky. A Lenka? Ta jí samozřejmě ukáže, jakou má velkorysou povahu! Uvaří jí čaj, nabídne tatranky, vyslechne všechny slzičky. A až se tolik potřebná sesterská náruč rozzáří vděčností, Lenka decentně připomene Víš ten nový mobil!
No, po tomhle Andrea určitě neodmítne. Teď to už prostě MUSÍ vyjít.
Lenka spokojeně spočinula na židli, mobil zaklíněný ve zpocené dlani. Stačí pár hodin a rozjede se koncert podle scénáře, který napsala sama svými oblíbenými pastelkami.
*********************
Andrea dorazila domů v růžové náladě. Dopoledne zamluvila u cukrářky poslední ochutnávku na svatební dort (s tolika marcipánem, že by pokryl východní Čechy). Po cestě koupila Václavovi větrníky těšila se, jak si udělají večer malou ochutnávku. Klíče cvakly, dveře rozcvakly a všechen optimismus byl během dvou sekund sražen na zem coby nekvalitní čaj v nádražní kafeterii.
První, čeho si všimla: dva kufry ve dveřích. Za nimi postávající Václav tvář napjatá jak struna. Normálně milý kluk, teď připomínal sochu nějakého utlačovaného svatého.
Vašku, co to má znamenat? Proč jsi mi narval věci do kufru? ptala se ještě s tou malou, zbytečnou nadějí, že šlo o pitomý fór.
Táhni z mého bytu, odsekl a kopl kufr směrem ke stěně. Nesnáším holky jako ty!
Co jsem udělala? Že jsem byla u ségry? nechápala vůbec nic. Fakt tomu nerozumím!
Tam jsi právě nebyla, zasyčel Václav a stiskl pěsti, až mu zfialověly klouby. Lenka mi právě volala a ptala se, kdy se u ní konečně ukážeš. Tvrdila, že tebe týden neviděla! Tak kde jsi teda spala, když ne u ní?
V tu ránu země opustila Andreina chodidla. Zoufale se snažila najít v jeho slovech špetku smyslu.
To je nesmysl! Ona by to neřekla, sotva slyšitelně protestovala. Snad se Václav šeredně spletl? Nebo to Lenka popletla schválně?
Z jeho výrazu se ale dalo vyčíst jediné: konec hry, konec diskuzí. Bývalý princ z něj zmizel.
Určitě toho už lituje, že mi vůbec volala, ledová grimasa. Seber si saky paky a zmiz, nebo tě vynesu s větrníkem i kufrem.
Jeho hlas zněl tak cize, že Andrea měla dojem, jako by před ní stál úplně jiný člověk. Mlčky popadla kufr, v hlavě valil proud Proč? Co vlastně Lenka udělala? Co mám dělat?
Václav rozhodně nežertoval. Než si stačila vyhrnout ponožku, už stála na chodbě, kufr v ruce, druhým ve dveřích, z ruky jí trhl klíče. Hlasité bouchnutí dveří, jaká krásná česká tečka za dlouhými večery u Netflixu.
Andrea zůstala stát na chodbě, horké slzy na lících. Skoro rok spolu žili, plánovali svatbu, vařili svíčkovou, hráli karty a teď? Ani slovo na rozloučenou.
Dlouho se opírala o zeď, snažíc se vůbec nadechnout. Postupně jí docházelo jediné: u Václava nezvítězil zdravý rozum, ale uražené ego a naštvaná pýcha. Rozum zmizel v moři adrenalinu.
Po chvíli vytáhla telefon, rozhlédla se do tmavé chodby a vytočila sestřino číslo.
Volalas Vaškovi? šla rovnou k věci.
A proč bych jako měla volat tvýmu ženichovi? Copak tě za zády bonzuju? Lenčin hlas byl až podezřele veselý. To Andreu rozrušilo. Stejně přežiješ, ne? Já tě tady nenechám.
Bez odpovědi zmáčkla červené tlačítko. Hrdlo sevřené, v hlavě vřískot: Jak mi to mohla udělat?!
Automaticky odtáhla kufry k výtahu. Práce? Ta by se našla i jinde. Kamarádi? Ty nikdy moc nestíhala všechno vyplnil Václav a přípravy na svatbu. Rodina? V ten moment Andrea prozřela: Lenka už není žádná školní holka, je dospělá. Není povinností neustále hasit její požáry a sponzorovat její nákupy.
Nakonec zamířila do hotelu. V bytě, kde teď kralovala Lenka, rozhodně noc trávit nehodlala
*******************
Druhý den se Andrea převalila do práce, batoh na zádech, hlavu sklopenou. Oči sice maskovaný korektorem, ale babo raď, jak zamaskovat zlomené srdce. Zaparkovala před dveřmi šéfa. Srdce bušilo, ale byla rozhodnutá: dává výpověď. Tohle město má po žížalkách.
Šéf, pan Jiří Dvořák, byl v obraze okamžitě. Léta si Andreji vážil byla pracovitá, slušná, nikdy s ní nebyla krizovka, klienty i šanony zvládala na jedničku.
Andrej, co se děje? Dneska vypadáš, jako by ti upadla šunka na podlahu.
Pane Dvořáku, dávám výpověď, zabublala, zatímco ji vnitřnosti šimraly jak žížaly v kompostu.
Šéf si sundal brýle a chvíli žvýkal paži. Pak povídá:
Nespěchej. Vidím, že máš trable, ale zbytečně nespěchej pod vlak. Patříš mezi tahouny firmy. A jak víš, dobrých lidí je jak šafránu.
Andrea chtěla protestovat, ale on ji zarazil rukou.
Mám pro tebe nabídku. V ostravské pobočce otvíráme novou pozici. Plat lepší, perspektiva jasná jako žižkovská věž. Pomůžeme se stěhováním, první měsíce budeš bydlet v služebáku. Přemýšlej nad tím. Je to šance začít znovu a rovnou o level výš.
Výběrové řízení do Ostravy. Nové město, bílá stránka, a v kapse kromě nervů i malá špetka naděje. Ale
Pane Dvořáku, ještě jedna věc zhluboka se nadechla. Brzy půjdu na mateřskou.
Kanceláří se rozlila tichá pauza. Andrea čekala skoro popravu. Ale šéf se jen usmál.
Gratuluju, Andrejko! To je přece skvělá zpráva.
Andrea vykulila oči jako burčák sudy.
To vážně? Nemyslíte, že vám zkomplikuju práce?
No, na chvíli jo. Ale pak se zase vrátíš. Lidi jako jsi ty se neztrácejí. Tak co? Ostrava? Ber to jako start od píky, s podporou firmy.
Na tuhle nabídku kývla okamžitě. Konečně někdo, kdo ji nehodil přes palubu.
Večer seděla na posteli v hotelovém pokoji s notebookem na stehnech. Na monitoru blikala letenka: PrahaOstrava, jednosměrka. Ruka se jí chvěla, když klikla na Kupte nyní. Věděla, že Václavovi nestihla říct o tom, že budou tři. Ale už to nedávalo smysl. Stejně by jí nevěřil, že to dítě je jeho. A proč by taky měl?
Klik potvrzeno. Našla si nové město. Nový domov. Nový život a tentokrát pro sebe. Za oknem plachtily večerní mraky přes střechy paneláků. Zítra začne balit novou kapitolu.
***********************
Od té hádky uplynuly tři roky.
Václav zpočátku čekal, že Andrea přijde zpátky s provinilým výrazem, se smutkem v očích, s prosíkem o odpuštění. V duchu už si skládal scénář: nejdřív ji trochu potrápí, pak velkoryse přistoupí na usmíření a křídou na podlahu nakreslí už naposledy!
Jenže týdny plynuly a Andrea se nevracela. Nezavolala. Zmzizela.
Až od kamaráda slyšel:
Odjela, prý do Ostravy. Nabídka roku!
Václav kývl, jakoby nic, ale uvnitř se mu to rozpojilo na atomy. Jí už nikdy neuvidí. A omluvy se nedočká.
Lenka mu zatím dál lezla na nervy. Pravidelně se zjevovala na rohožce s dramaticky vzedmutými rty a volala:
Dej mi číslo na Andreu! Zablokovala mě, věříš tomu? Jsem tu sama jak klobása na plotě a ona
Václav ji sledoval a divil se: jak mohl býval tak slepý? V jejích očích nebyla žádná opravdová starost, jen očekávání další služby. Postupně mu docvaklo, kdo tehdy zamíchal kartami.
Hele, utrousil jednou, už tě nechci vidět. Zkus si jednou pomoct sama.
Lenka odfrkla a zabouchla dveře s jedovanou teatrálností. A Václav si konečně vydechl. Uvědomil si, koho vlastně ve svém životě držel a koho ztratil.
Za pár měsíců ho na služební cestě práce zanesla právě do Ostravy. Práce na den, ale večer chtěl vyvětrat hlavu. Procházel parkem, kde stromy rudly a žloutly jako správná říjnová paleta, a nohy mu šustily listy.
Najednou je zahlédl.
Rodina u stromu: máma, táta a dvouletá holčička. Máma se smála, házela listí do vzduchu, táta držel maličkou za ruku, obě se úplně rozchechtaly štěstím.
Václav ztuhl. Dívka měla tvář po Andree: světlé kudrny, šibalské oči, rozesmáté tváře.
A máma byla to opravdu ona. Andrea. V jejím pohledu už nebylo nic zlomeného, jen klid a sebejistota, která jí až podezřele slušela. Po boku sympatický muž; opravdu chlap, který chlapem má být. Dotkl se Andreje ramene, ona na něj s úsměvem přikývla.
Václavovi se sevřelo srdce, ale poprvé necítil vztek. Jen smutné, tiché přijetí. Ten muž dal Andree to, co on nikdy nedokázal: bezpečí, klid, a bezpodmínečnou lásku.
Andrea vzala dcerku za ruku, společně odešli po cestičce, kde šustilo barevné listí. Václav stál tiše v stínu a věděl, že právě vidí opravdový happy end možná ne pro sebe, ale určitě pro ni.
Mohl by za ní jít. Omluvit se. Ale proč dělat paseku v jejím novém světě?
Nechal to být.
Je šťastná. Opravdu šťastná. A v tom je nakonec zvláštní útěcha. Pupek světa není člověk sám pro sebe. Život jde dál pro všechny zúčastněné.
Ještě chvíli stál u lavičky, pak se otočil do vlastní tmy. Listy pod nohama mu tiše šramotily, a v hlavě mu znělo:
Tak ať je šťastná. I beze mě.
