Opomíjená kvůli lásce
Dnes, když si na to vzpomínám, cítím zvláštní melancholii, jaká přichází jen při vzpomínkách na dětství. Bývaly to časy, kdy máma přišla z práce domů a na jejích tvářích zazářil ruměnec, v očích jí plála neobvyklá radost právě taková, jakou jsem u ní neviděla snad celé roky. Bylo mi tehdy osm let, a pochopitelně se mi srdce rozbušilo očekáváním, protože maminka vypadala téměř šťastně!
Baruško, oslovila mě a její hlas zněl až nevšedně lehce, dneska jsem potkala opravdu báječného člověka! Zavěsila kabát na háček a poklekla přede mě, vzala moje malé dlaně do svých. Jmenuje se Aleš. Pracuje ve stavební firmě, opravdu spolehlivý a seriózní muž.
Tehdy jsem jen přikývla, aniž bych úplně tušila, proč je to pro maminku tak důležité. Oči jí zářily, úsměv měla tak jemný a neznámý, že mi to stačilo, abych se i já smála a nechala v sobě vzplát drobnou jiskru naděje.
V následujících týdnech máma často vyprávěla o Alešovi: jak pomáhal staré paní s taškami, jak organizoval sbírku pro dětský domov, jak zvládne opravit úplně vše. Pozorně jsem poslouchala, kývala hlavou, ale někde v hloubi duše se mi usadila nepatrná úzkost jakési tušení, že něco se změní, a možná ne k lepšímu. Dětské srdce prostě poznalo, že naše životy brzy budou úplně jiné…
První setkání s Alešem se odehrálo v maličké kavárně na náměstí nedaleko domu. Byl vysoký, štíhlý, měl krátce ostříhané vlasy a přísná ústa. Usmíval se spíš mírně, a když už, byl to úsměv, který nepolechtal oči spíš napětí bez skutečného vřelého zájmu.
To je moje Baruška, pohladila mě maminka po vlasech a tím známým gestem mi dodala alespoň trochu klidu. Je jí osm, chodí do druhé třídy.
Aleš kývl a rychle si mě prohlédl, spíš jak kus nábytku, a hned nato obrátil pozornost zpět k mamince:
Hezká. Kolik že jí je?
Osm, už jsem říkala, usmála se máma, nepostřehla touhu po odstupu v jeho hlase.
Celý večer Aleš mluvil hlavně s mámou. Na mě prohodil jen pár suchých vět, tak, že jsem se spíš cítila jako nevítaná návštěva. Když jsem poprosila, jestli si mohu jít prohlédnout akvárium s rybičkami, otráveně sykl:
Hlavně tam neruš.
Maminka nic nepostřehla. Byla zamilovaná a šťastná, zaslepená tím novým sluncem. Mně ale poprvé došlo, že Aleš asi nebude tím hodným tatínkem z mých dětských snů. Zjevně mě nebude večer obcházet při pohádce, neobejme, nebude učit jezdit na kole… nic.
Později Aleš přicházel čím dál častěji. Nikdy nepřišel s prázdnou, ale všechny dárky byly vždy jen pro mámu. Já od něj nikdy nedostala ani lízátko, a ani snahu o rozhovor. Když jsem se mu snažila něco vyprávět, sotva kývnul, a kdybych se přiblížila moc, ustoupil jako bych ho obtěžovala.
Jednou, když jsem omylem převrhla jeho šálek a na rukáv jeho košile natekl čaj, stáhl ruku s ostrým výčitkou:
Dávej pozor! Jsi snad nešikovná schválně?
Maminka začala ihned omlouvat:
Promiň, prosím. Barunko, běž prosím s ubrouskem.
Rozběhla jsem se do kuchyně, a z vedlejšího pokoje jsem zaslechla Alešův chladný hlas, tvrdý jako led:
Jana, ta tvoje dcera je nešikovná a pořád něco rozbíjí. Je tu všude! Je to horší než hořká ředkev!
Ale Aleši, je to jen dítě, mluvila máma smířlivě, ale v jejím hlase byla podivná, sotva postřehnutelná chvějivost. Ona tak potřebuje otce!
Kdo říká, že budu jejím otcem? zaduněl Aleš. Nebudu vychovávat cizí dítě!
Moje máma možná měla tyto vzkazy slyšet důrazněji, ale byla příliš zamilovaná a věřila, že Aleš je nejlepší muž na světě. Byla to chyba.
Po svatbě, kterou uspořádali za půl roku, se situace ještě zhoršila. Aleš se nastěhoval k nám a náš dříve veselý, pohádek plný byt se změnil v tiché, chladné místo.
Nikdy na mě nekřičel, netrestal mě jeho tiché nezájem však bylo cítit v každém pohledu. Pokud jsem se zasmála příliš nahlas, jen pozvedl obočí a úsměv mi uvázl v krku, jako by mě někdo přidusil. Pokud jsem měla otázku, odpověděl stroze jako by moje slova byla pro něj jen rušením.
Jednoho večera, když jsem předstírala, že spím, jsem zaslechla rozčilený rozhovor z vedlejšího pokoje. Aleš už ani nenaznačoval snahu být příjemný. Vyplížila jsem se tiše z postele a přitiskla k dveřím, abych slyšela lepší útržky řeči.
Jano, já už to dál nezvládnu, cedil každé slovo. Pokaždé, když ji vidím, mám v sobě vztek! Je úplně stejná jako tvůj bývalý! Nic po tobě nemá.
Je to přece dítě! v mámině hlase zazněla bolest a téměř zoufalství. Ona za nic nemůže!
To chápu. Ale neumím k ní cítit nic jiného než nechuť. A to kazí i naše soužití. Tak se rozhodni.
Zarazila jsem se s hrdlem staženým, v hrudníku bolest, která jen s těží dovolila dýchat. Takže je chyba ve mně. Já jsem problém Svět se mi zúžil, naděje zhasla.
Co navrhuješ? mámu bylo sotva slyšet.
Máš na výběr buď půjde k tvé matce, nebo odcházím. Já s ní bydlet nemůžu.
Zatajila jsem i dech, abych náhodou neprozradila, že poslouchám.
Dobrá, řekla nakonec maminka. Domluvím se s mámou. Bydlí blízko, Barunka bude pod dozorem
No vidíš. Skvělé. Proč bychom tu měli mít tu holku? Když budu chtít dítě, porodíš mi syna, že?
Zavřela jsem oči, snažila se nebrečet, ale slzy stejně pálily. Nedokázala jsem pochopit, že se máma tak snadno podvolila. Ale prostě pro ni byl ten muž důležitější. Důležitější než její malá holčička, která v ni tak věřila.
Druhý den se na mě máma ráno skoro nepodívala:
Babulko, babičce je smutno, že tě dlouho neviděla. Nechceš u ní pár týdnů zůstat? Budeme se vídat denně, neboj.
Přikývla jsem se zatnutými slzami. Všemu jsem rozuměla i bez vysvětlení. Uvnitř bylo prázdno a chlad, jako by ze mě kdosi vyrval kousek duše.
Za tři dny jsem se stěhovala k babičce. Ta mě sice přivítala s otevřenou náručí a voňavým jablečným štrúdlem, co dřív zaháněl každou špatnou náladu ale tentokrát nepomohlo nic. Byla jsem opuštěná nešlo to vysvětlit jinak: prostě mě dali pryč jako nepotřebnou věc. Máminých návštěv ubývalo, jako kdybych jí začala být cizí
Jen babička, když mě večer hladila po vlasech, šeptala tiše:
Neboj, zlatíčko, všechno zlé jednou pomine
Ale já už tehdy věděla: můj svět se navždy změnil. Uvnitř mě zůstala hluboká trhlina po bolesti, kterou jsem neuměla zacelit.
*************************
První dny mě máma navštěvovala téměř každý večer. Objímala mě, nosila moje oblíbené karamelky, snažila se žertovat jenže v jejích očích byla jen úzkost a smutek, úsměv byl napjatý, jako by byl přišitý jen ke rtům. Měla jsem pocit, jako bych mluvila s krásnou, prázdnou panenkou, vevnitř studenou.
Jak se ti tu líbí, Baruško? ptala se mě, sedíc na okraji postele. Babička je na tebe hodná?
Moc. Peče štrúdl, snažila jsem se usmívat a tvářit vesele.
Maminka kývla, ale zdaleka nebyla duchem přítomná. Moc mi chybíš. Ale domů tě teď vzít nemůžu, vydrž se mnou ještě chvíli, ano.
Kývala jsem, ale uvnitř mě všechno bolestivě táhlo. Cítila jsem, že jí už není tolik smutno jako ze začátku snad se jí ulevilo, nemuset každý den sledovat Alešovu otrávenost, když jsem byla doma, jeho odvracení, když jsem mluvila, pohled skrz mě, jako bych nebyla skutečná.
Návštěvy řídly a zkracovaly se. Nejprve každý večer, pak obden, nakonec jen o víkendech. Pak mi máma v sobotu zavolala, že přijít nemůže:
Baruško, máme s Alešem dneska program, jdeme do divadla. Zítra samozřejmě přijdu, přinesu zmrzlinu, co máš ráda.
Polkla jsem obrovský knedlík v krku, a snažila se odpovědět co nejveseleji:
Jasně, mami. Užij si večer
Zavěsila jsem, sedla na parapet a sledovala dešťové kapky stékající po okně. Tehdy mi poprvé došlo úplně jasně máma si vybrala Aleše. V hrudi mě zabolelo tolik, že se skoro nedalo dýchat.
Babička si všimla, že jsem smutná, a snažila mě rozveselit.
Nechtěla bys do parku? Zvěvesíme se na kruhu a koupíme si horkou čokoládu…
Dobře, odpověděla jsem, ač jsem věděla, že žádná káva ani kolotoč nenahradí chybějící mámu. Nic nezahřeje tam, kde kdysi bylo jisté místo, že patřím do světa, kde mě někdo má rád jen tak.
Ve škole se vše změnilo. Dřív jsem byla upovídaná, teď jsem se uzavřela, z odstupu sledovala ostatní děvčata, jak se smějí o přestávkách. Když se mě spolužačka Hanka jednou zeptala: Baru, proč teď bydlíš u babičky? jen jsem pokrčila rameny, aby nebylo vidět, jak mi stoupají slzy do očí.
Jednou, cestou ze školy se mi povedlo nevědomky narazit do maminky. Mami?
Baruško! Chtěla jsem ti udělat překvapení, zarazila se rozpačitě.
Šly jsme spolu domů. Vyprávěla, jak jí Aleš vybírá nový kabát, ale já slyšela jen její hlas, její přítomnost a na chvíli se mi zdálo, že zase může být všechno jako dřív.
Mami, proč už chodíš tak málo? zeptala jsem se najednou a stiskla jí ruku pevněji.
Maminka si dřepla, zadívala se mi do očí, kde se zračila stejná bolest jako v mé duši.
Baruško… je mi hrozně těžko. Chci být s tebou, ale miluji Aleše. Roztrhává mě to, jako bych pokaždé nechala kus srdce u tebe.
Nemusela jsi mě dávat k babičce, šeptla jsem. Cítila jsem ve svém hlase veškerou dětskou křivdu.
Maminka sklopila oči, slzy se jí zaleskly:
Myslela jsem, že bude všem líp. Teď chápu, jak jsem se spletla…
Byla jsem potichu. Chtěla jsem ji obejmout, říct, že jí odpouštím ale uvnitř byla bolest ještě moc čerstvá.
Budu se snažit chodit víc, slíbila a sevřela mi ruku.
Nějakou dobu to opravdu dokázala. Chodily jsme do kina, pekly perníčky, a já začala doufat. Ale potom jednou znovu přišla se staženým obličejem:
Baruško… Alešovi se nelíbí, že trávím tolik času s tebou a prý zanedbávám rodinu. Napadlo ho co kdyby ses u nás objevovala jen o víkendech? V týdnu bys byla u babičky.
Jak chceš, mami, přikývla jsem, i když uvnitř byla bolest větší.
Od té doby se můj život dělil na dny u babičky a víkendy u mámy. U babičky jsem žila, pomáhala, učila se usmívat přes škrábající kočky na duši. Ve svých víkendových dnech jsem hrála roli hodné dívky, nenarušovala klid. Aleš byl odtažitý, na dotazy odpovídal jednoslovně, máma se snažila vyhovět oběma a sama z toho téměř hasnula.
Roky utíkaly. Deset, jedenáct, dvanáct let a tento systém se stal normálem. Nedoufala jsem v zázraky, v návrat domů, v nový začátek.
Ve škole jsem si držela odstup. Nebylo odvahy navázat hlubší přátelství, strach z další ztráty byl příliš hluboko. Ale s babičkou se náš vztah stával něčím výjimečným. Učila mě péct koláčky, plést šály, vyšívat, a v té malé kuchyni vždy vonělo po vanilce a skořici.
Babi, proč mě nikdy nebiješ? ptala jsem se jednou, když jsme seděly u čaje s lineckým cukrovím.
Babička se usmála a zastrčila mi pramen vlasů za ucho:
A na co? Ty jsi moje zlato!
Na chvíli mnou projela vlna emocí u babičky bolest vždy ustupovala.
Jedno sobotní ráno byla máma doma dřív než obvykle:
Vstávej, srdíčko, jedeme do parku. Aleš koupil lístky na atrakce!
Nemohla jsem uvěřit, že by Aleš chtěl trávit den se mnou. V parku se opravdu choval jako obyčejný táta koupil cukrovou vatu, sedl k nám na kolotoč. Přesto měla realita večer tvrdou dohru: když jsme dorazili domů, odešel Aleš s mámou do druhého pokoje.
Jano, už dál nemůžu, zaslechla jsem ho. Tohle není pro mě. Ať sem Barča jezdí jen na svátky.
Máma rezignovaně souhlasila.
Na druhý den přišla ke mně sama.
Aleš říká, že by bylo jednodušší, kdybychom se vídali jen o velkých svátcích
Dívala jsem se na ni už bez slz, s podivným klidem.
Jednodušší pro koho, mami?
Pro rodinu, Baru. Ale vždycky tě budu mít ráda.
Už mě ani nebolelo. Poznala jsem, že v rodině bezpečí a klidu pro mě místo není.
Od té doby jsme se vídaly opravdu jen o Vánocích a Velikonocích. Babička a já jsme trávily čas spolu na zahrádce, v kuchyni, s jejími přáteli, s časem jsem pochopila, že rodina může mít i jinou podobu.
Ve třinácti jsem babičce řekla:
Víš, už jsem mámě odpustila. Chci mít klid, ona žije svůj život, já svůj.
Babička mě objala a já cítila ten zvláštní mír.
V patnácti už jsem měla jasno, kam v životě: milovala jsem češtinu, literaturu, malování. Paní učitelka Šrámková mi jednou řekla:
Máš talent, Barunko. Zkus žurnalistiku.
Založila jsem si tedy deník se zápisky příběhy, úvahy. Právě v psaní jsem si našla samu sebe. Když ho babička objevila, jen se usmála:
Schovám ti ho pro vzpomínku. Jednou budeš slavná
Zasmála jsem se ale srdce mi to pohladilo jako nic dlouho předtím.
Po maturitě jsem se přihlásila na žurnalistiku do Brna poprvé zcela po svém. Máma měla radost, Oleg se k tomu opět nevyjádřil.
Jednoho dne jsem sebrala odvahu:
Mami, kdyby ses měla rozhodnout znovu, poslala bys mě k babičce?
Maminka zmlkla a pomalu odpověděla:
Už ne. Tehdy jsem se bála být sama. Teď už vím, co je důležité ty jsi moje vše.
Jen jsem kývla. Věděla jsem, že minulost nezměníme, ale tyto slova mi pomohla uzavřít minulost v sobě.
Po škole jsem začala psát do krajských novin. Psala jsem o příbězích obyčejných lidí, o dobrých skutcích, o ostrůvcích radosti v každodenním životě. Když jsem dělala reportáž o akci pro opuštěné děti, chápala jsem jejich bolest vždyť byla kdysi má vlastní.
Jednou, na podzim, jsem poznala Karla přímočarého, vtipného kluka, který si okamžitě získal i babičku. Při společném obědě se sám pustil do opravování židle, a mně v srdci poprvé po letech problesklo něco jako vřelé bezpečí domov, kde prostě člověka přijmou.
Když se nám narodila dcera Zuzka, slíbila jsem si, že nikdy nebude pochybovat, že je milovaná. Každý večer jsem jí šeptala pohádky, objímala a zpívala, že je to nejcennější, co mám.
Jednou, když Zuzance bylo pět, seděli jsme celá rodina u babičky. Zeptala se mě, když zkoumala fotky:
Mami, i ty jsi byla malá?
Přisedla jsem k ní a přikývla:
Ano, a bydlela jsem tu s babičkou.
A ona tě měla ráda?
Moc. Jako já tebe.
Zuzka se zamyslela a vážně pronesla:
Tak to jsem šťastná. Mám maminku, babičku i tátu.
Nemohla jsem zadržet úsměv ani slzy štěstí. Pohladila jsem ji:
Ano, Zuzanko, jsi opravdu šťastná.
V tu chvíli za námi stála babička s mámou. Honily se mi hlavou roky, co jsme ztratily. Ale tentokrát jsem v máminých očích viděla opět tu prostou, čistou lásku.
Když Zuzka usnula a babička odešla chystat čaj, zůstaly jsme s mámou samy.
Víš, začala tiše máma, strašně jsem se bála být sama. Ale skoro jsem přišla o tebe. Odpustíš mi?
Mlčela jsem. Poprvé jsem necítila zlost, jen smíření.
Rozumím ti, mami. Přála jsi si být šťastná. Ale teď máme možnost začít nově.
********************
Roky letěly, Zuzka rostla a žila v jistotě, že je milovaná. Chodily jsme do parku, babička pekla štrúdl, Karel byl vždy připravený s vtipem nebo pomocí. A já psala jsem reportáže, fejetony, jednou pak i celou knihu, ve které jsem beze studu vykreslila svůj příběh: bolest, odpuštění, poznání sebe sama.
Jednoho večera přiběhla Zuzka s knihou:
Mami, babička říká, že jsi slavná! To je tvoje fotka!
Objala jsem ji a odpověděla:
Je to moje kniha a je o tom, jak je důležité věřit si a nevyhýbat se lásce.
Můžu také napsat svoji?
Můžeš, až jednou vyrosteš. Hlavně piš pravdu a pamatuj, že tě vždycky budeme milovat.
Zuzka přikývla vážně a já věděla, že už nikdy nebude pochybovat o tom, že je doma milovaná.
Podívala jsem se ven na hvězdné brněnské nebe, cítila v srdci vděčnost za babičku, za maminku, za Karla, za Zuzanku i za každý těžký krok, co mě dovedl až k místu, kde konečně můžu říct: Teď je to můj život plný, skutečný, opravdový.