Zrada pod maskou přátelství
Letos zima skutečně ukazuje své kouzlo: napadlo tolik sněhu, že dvorky i ulice připomínají pohádku. Nad Prahou se neustále vznáší husté vločky, tiše pokrývají střechy domů a chodníky, zatímco mráz dává vzduchu zvláštní průzračnost.
V bytě Kristýny a Jakuba ale panuje jiná atmosféra teplo a poklid. Venku se odehrává bílé zimní divadlo, zatímco za zavřenými okny je příjemný klid. Stolní lampička zalévá pokoj měkkým světlem, které jako by odhánělo chlad za stěnami.
Manželé sedí spolu na pohovce, zabaleni v huňaté dece. V televizi dávají nějakou lehkou rodinnou komedii, která slouží jen na uvolnění a pobavení. Kristýna sleduje obrazovku a čas od času se pousměje nad vlastními myšlenkami. Jakub vedle ní lenivě sleduje film, ale pohledem co chvíli zabloudí ke sněhovým vločkám za oknem. To ticho a krajina jsou úchvatné.
Idylku naruší melodický tón mobilu volá Jakubovi telefon. Zpočátku nevypadá, že by měl chuť rušit tento klid, ale zvonění se ozve znovu. S tichým povzdechnutím vytáhne mobil z kapsy a když spatří, kdo volá, jen protočí oči.
Zase David, pronese k manželce. Třetí hovor dnes večer.
Kristýna mírně pootočí hlavu, aniž by spouštěla zrak z televize.
Zas nás chce pozvat na chatu, komentuje klidně. Koupil ji nedávno, pořád to chce slavit. Ale on prostě neumí přijmout ne jako odpověď.
Jakub se rozhodne hovor přijmout.
Ahoj, Davide, pozdraví, snaží se znít vesele.
Jakube! Kdy už přijedete?! Davidův hlas je natěšený. Všechno je připravené: sauna je rozpálená, stůl prostřený, parta se schází. Vezměte Kristýnu a přijďte mezi nás! Bude sranda!
Jakub chvíli mlčí. Pokukuje po Kristýně, která na něj nenápadně zavrtí hlavou. I bez slov je jasné, že hlučné večírky s hudbou, povykem a plno povídání, na které teď vůbec nemají náladu. Oba by raději zůstali doma ve svém hnízdě, kde se nemusí přetvařovat ani nikam spěchat.
Jakub váhá, než najde vhodnou výmluvu.
Hele, řekne polohlasem, Kristýna jela k mamince na pár dní. Sám se do té party necítím, víš, jak to bývá Nechci pak řešit zbytečné řeči, ať doma nemáme dusno. Uvidíme se jindy, slibuju.
Nastane krátké ticho, pak David zazní překvapeně:
Jak jela? Kdy se vrací?
Zítra večer, odpoví Jakub, zní zklamaně. Všechno bylo tak narychlo Tolik jsme si toho naplánovali! Kino, procházka zimní Stromovkou, možná i na brusle. Ale holt to nevyšlo. Tak někdy příště, jo?
David ještě chvíli mlčí, pak ale souhlasí:
Dobře Ale dej vědět, jakmile Kristýna přijede. Fakt se na vás těším!
Jistě, přikývne Jakub. Možná příští víkend, pokud nám do toho nic neleze.
Když položil telefon, dolehne na něj úleva. Pobaveně poznamená:
Uf, to byla práce ho poslat k vodě. Co ho furt žene? Vždyť snad jasně chápe, že nechci sedět na jeho chatě s partou opilců! David se holt neumí bavit v klidu. No nic, hlavně že jsme spolu.
Obejme Kristýnu, cítí, jak napětí odchází. V bytě zase panuje mírné ticho, venku poletují vločky a v televizi tiše plyne jejich oblíbený film pomalý, uklidňující, nic jako hlučné večírky, které Jakub ze srdce nesnáší.
Kristýna se k němu přitulí, cítí jeho teplo i rytmus jeho dechu. V místnosti je cítit známá útulnost: záření lampy, tichý černobílý film na obrazovce, tiché tikání hodin. Dává jí to pocit bezpečí a klidu, který v běžném shonu tolik chybí.
Já taky, špitne a zvedá k němu oči. Pojďme jen dokoukat film a jít spát. Nic víc nepotřebuji.
Jakub se usměje, obejme ji pevněji. Už si v duchu přestavuje, jak za chvíli zhasnou světlo, zalezou pod teplou peřinu a usnou za vzdáleného hučení sněhové vánice venku. Ale jejich klid naruší další hovor opět David.
Jakub znechuceně hodí očkem na displej. Co zase?
Davide, vždyť jsem říkal začne, už slyšitelně podrážděně.
Jakube, jeho hlas je teď nepřirozeně vážný, až napjatý, jsem teď v klubu Crystal s partou, a hele tady je Kristýna. S nějakým chlapem. Popíjejí, ona ho objímá. Nechtěl jsem to řešit, ale zasloužíš si vědět pravdu. Vždyť ti včera řekla, že jede za mámou! Znamená to, že lže!
Jakuba to zarazí. Otočí se na manželku, pak zírá na obrazovku a hledá smysl. Hraje si s ním snad David?
Cože? nevěří vlastním uším. Jsi si jistý? Asi jsi ji spletl, Kristýna je přece teď doma, na to dám ruku do ohně!
Jsem si jistý, odpovídá David bez váhání. Už je opilá, směje se, chová se no, zvláštně. Ani ji nezaskočí, že mě vidí! Když chceš, dám ti ji k telefonu.
Jakub zavře na okamžik oči, loví v hlavě odpovědi. Tolik otázek a žádná jistota. Co se tu vlastně děje? Zmýlil se David, nebo?
Dej mi ji k telefonu, řekne rozhodně a přepíná na hlasitý odposlech.
V telefonu se ozvou tlumené basy klubové hudby, smích a cizí hlasy na pozadí. Pak přijde ženský hlas tak podobný Kristýnině, až mu zatrne u srdce.
Haló? Kdo volá? ozve se zmateně.
Jakub polkne, hlas se mu třese. Dívá se na manželku, která sedí vedle něj s očima doširoka vykulenýma.
Kristýno? vysouká ze sebe ledově klidným hlasem. Tady Jakub. Co se děje?
Následuje krátké uchechtnutí, a potom stejný hlas, drzejší, přichrchlaný:
Ježiš, Jakube, nech mě! Chci žít! Mám dost té tvé nudné rutiny! Užij si to sám, já si chci zapařit, dokud mě to baví!
Kristýna vyskočí, pobledlá, je jí vidět, jak se jí zrychluje tep, drží si dlaň na hrudi.
Co to je za nesmysl! Jak mě může s někým splést? A jak ta ženská zná mé jméno? Co se to děje?
Kde jsi vůbec? ptá se Jakub.
Co tě zajímá? provokuje hlas v telefonu. I když jsem tvoje žena, nemusím ti nic vysvětlovat. Dělám si, co chci!
Na pozadí se dál směje a cinkají skleničky, potom se vrací David:
Slyšel jsi to, Jakube? Říkal jsem ti to
Jakub ho rozčileně utnul, v hlase známky zlosti a nejistoty.
Dost. Vyřeším to zítra. Už mi nevolej.
Položil telefon, odhodil ho na gauč a zůstal zírat na strop. Kdyby Kristýna právě neseděla vedle něj vážně by tomu mohl uvěřit!
Kristýna se ztěžka posadila na pohovku, nechápavě hledí na Jakuba. Hlas té ženy zněl doopravdy jako její! Ale to teď není hlavní. Hlavní je, odkud znala její soukromé detaily, jak dokázala tak přesně hrát? Někdo ji musel instruovat!
To je tedy situace, špitne tlumeně. Kdo to byl? Co to měl být za divadlo?
Jakub zavrtí hlavou, rozcuchá si vlasy.
Netuším, řekne zamyšleně. Ale ten hlas i smích, všechno jako ty. To nemůže být náhoda.
A David tak přesvědčeně tvrdil, že jsem to byla já, řekla s chvějícím se hlasem. Kdybych doma nebyla, asi bys tomu věřil
Jakub k ní natáhne ruku a pevně ji obejme. Její tělo drobně chvěje, a on ví, jak důležitá je teď jeho blízkost.
Podezříval bych podvod, řekl jistě. Nic takového bys neudělala! Vím, jak věci cítíš. Je to nějaký nesmyslný žert, nebo provokace. Ale zjistím, co se dělo. Když bude třeba, zajdu do klubu, nechám si pustit kamery. Uvidíme, kdo tu ženu hrál.
Kristýna se k němu přitiskla, cítí, jak ledová úzkost ustupuje, nahrazena vřelostí nejen tou fyzickou, ale i v nitru. Zhluboka dýchá.
Ano, přikývne, zvedající hlavu. To opravdu nejsem já. Ale kdo tedy, a proč?
Jakub jen pokrčí rameny, v očích mu však již nehoří nejistota, ale odhodlání přijít věci na kloub. Sevře jí ruku, aby věděla, že v tom nejsou sami.
*****
Druhý den kolem poledne sedí Kristýna v kuchyni, popíjí čaj a prochází e-maily na notebooku. Do ticha zazvoní telefon David. Nechává ho chvíli zvonit, ještě ji včerejší události svírají v hrudi. Ale zvědavost zvítězí.
Ahoj, začne David opatrně, jako by chodil po tenkém ledě. Povídala sis s Jakubem po tom včerejšku?
Kristýna sevře mobil tak, že jí zbělají články prstů. Je rozhodnutá zjistit, čeho tím David vlastně včera dosáhl. Nasadí smutnější tón:
Jo. Pohádali jsme se. Něco mi vyčítal, ani nevím co, prý mu lžu.
Na druhé straně je ticho, pak David tiše, téměř potěšeně řekne:
Tak vidíš Já ti vždycky říkal, že Jakub tě neumí ocenit. Nikdy tě nepoznal doopravdy.
Kristýnu polije horko, musí se ovládnout, aby ho nevykřičela hned. Musí zjistit, kam tím míří.
O čem mluvíš? optá se klidným, skoro kamenným hlasem.
David šeptne, teatrálně důvěrně:
O tom, že si zasloužíš víc! Kristýno, já tě miluju. Opravdu. Stojím o tebe, budu o tebe pečovat. Pokud ho opustíš, budu tu. Vždy.
Kristýna lapá po dechu. Jak dlouho to měl v hlavě? Proč s tím vyrukoval po včerejším divadle? Nakonec odpoví klidně, leč důrazně:
To je zvláštní. Nevhodné. Já miluju Jakuba a tu absurditu kolem si vyřešíme spolu. Tvoje zapojení není žádoucí.
Promiň, jestli jsem něco přepískl, hájí se David, v hlase už není ta sebejistota. Jen chtěl jsem tě podpořit. Jakub tě jen uráží. Zvoní mi v uších, co mi o tobě říkal Pokouší se tě akorát zbavit, hledá záminku! Chci tě chránit!
Kristýna tak silně tiskne mobil, až ji bolí klouby. Zhluboka se nadechne, zachová si chladnou hlavu.
Víš, Davide, chladí ho hlasem tvrdým jako led, včera večer jsem byla doma. S Jakubem jsme se nepohádali. A hlavně moc dobře vím, že jsi to všechno zinscenoval. Teď už chápu, proč.
Opět ticho.
Co? zadrží se, ale pak je slyšet jeho nejistota. O čem to mluvíš?
O včerejší akci: sehnal jsi slečnu s hlasem, co zní jako já. Instruoval jsi ji, aby sehrála pohádku, volala ti mým hlasem a předstírala, že jsem v klubu. Protože ses mě chtěl dostat od Jakuba. Že je to tak?
Pauza, jakoby hledal záchranné lano, ale Kristýna trpělivě čeká.
Nakonec vykřikne, až zoufale:
Ano! Protože tě miluju, Kristýno! Protože on si tě nezaslouží! Já tě budu rozmazlovat! Vyber si mě!
Kristýna zavře na chvíli oči. V duši cítí hořkost, potlačí však výbuch.
Štěstí? zasměje se stroze, bez špetky radosti. Jak jsi mohl myslet, že mě tohle chytne? Ty, který střídáš holky jak ponožky. I kdybys byl poslední chlap v Čechách, neotočím se za tebou.
David teď mluví ztlumeně, smutně.
Myslel jsem kdybyste se pohádali, zkusíš to se mnou. Jsem prostě lepší volba než Jakub. A co ty dívky jen jsem tě nemohl dostat z hlavy. Nikdo tě nenahradí, chci tě rozmazlovat, být tvým vším. Vyber si mě!
Kristýna zůstává chladná:
Vybrat tebe? Nikdy. Zradil jsi přátelství i důvěru. Pro své iluze?
Mluví pevně, bez hysterie, bez zloby, jako by vynášela ortel.
Kristýno, odpusť mi zoufalý hlas z druhé strany.
Ale ona je rozhodnutá. Žádné další vysvětlování.
Ne. Žádné odpuštění. Ani přátelství. Už mi nikdy nevolej! A na Jakuba zapomeň pustím mu tuto pěknou nahrávku našeho hovoru!
Ukáže konec, mobil položí na stůl. Prsty se jí ještě třesou, zhluboka dýchá a zklidní se pohledem z okna; vločky dál klidně padají, jakoby se nic nestalo.
Ve dveřích se objeví Jakub, vidí její vážnou tvář a ihned zbystří.
Tak co? ptá se s obavami, ale klidným tónem.
Kristýna k němu obrátí tvář a s trpkým úsměvem řekne:
Vše je jasné. Zinscenoval to, miluje mě a chtěl, abychom se spolu pohádali. Nabízel hory doly! Takový podrazák
Jakub si sedne k ní, vezme ji za ruku, pevně, aby ucítila jeho podporu. V tom doteku je všechno.
To znamená, že nikdy nebyl opravdovým kamarádem, řekne tiše. Zapomeň na něj. Ať si žije svůj život. Popravdě, už dlouho jsem měl podezření, ale chyběly mi silné důkazy. Teď je jasno.
Ano, přitaká, přitulí se blíž. Teď aspoň víme, komu věřit.
Její hlas zní klidně, zbavený posledního zbytku hořkosti. Zhluboka nadechne vůni domova: teplé dřevo, čerstvý čaj a její oblíbený parfém.
Vlastně, usměje se najednou a v očích jí zajiskří, máme pádný důvod vynechat všechny ty oslavy. Nemusíš se hádat s ostatními kamarády kvůli němu, stačí říct, že na večírku je mi někdo nemilý.
Řekne to s lehkým tónem pobavení, přesto vystihuje přesně. Odteď už nemusí vymýšlet výmluvy, váhat nebo mít pocit, že někoho urazí. Teď je tu jejich svět a všechno ostatní může být mimo.
Jakub se rozesměje tentokrát upřímně, bez napětí.
Přesně. Dáme si film a čaj, přikývne.
A nikam nepůjdeme, dodá ona vesele, zabalí se do deky, do svého bezpečného kokonu.
Ideální, zašeptá a obejme ji ještě víc.
Tak v pokoji, zalitém světlem lampičky a za tichého padajícího sněhu, byl jejich malý svět zase v bezpečí. Tam nemá místo lež, manipulace ani cizí hry. Jen oni dva a jistota, že zítra bude stejně klidný, útulný den jako dnes.
*****
David sedí v kuchyni, kolem ticho, hledí do prázdného hrnku s vychladlým čajem. Ani si nepamatuje, kdy naposledy pil v hlavě mu rezonují dokola ta slova: Už mi nevolej. Nikdy.
Jenže místo lítosti a viny se v něm probouzí palčivý vztek. Tlačí ho na hrudi, nutí svírat pěsti, zařezává nehty do dlaní.
Proč to nedopadlo?! vybuchne, smete drobky ze stolu, které během přemítání z hladu ukusoval.
V hlavě znovu rozbíhá scénáře včerejšího večera. Jak domluvil s Marikou dívkou, kterou potkal před týdny v kavárně. Podoba, účes, hlas, všechno připomínalo Kristýnu. Když ji zasvětil do svého plánu, jen se zasmála: To zvládnu, mám ráda takové role.
Pamatuje si, jak ji sledoval, když předstírala Kristýnu v opilém telefonátu. Smála se, byla rozjařená a říkala to, co chtěl slyšet Jakub. Tehdy měl pocit naprostého uspokojení: právě teď se rozhoduje vše! Když to projde, Kristýna uvidí, že ji Jakub neocení. Že já ji opravdu miluji.
A teď? Teď mu zbylo jen odmítnutí a tvrdý pád ztratil všechno.
To není moje chyba! hádá se v duchu sám se sebou, když nervózně přechází kuchyň. To oni nevidí, nepochopí! Jakub jí není hoden, ona mu slepě věří!
Zastaví se u stolu, zatne prsty do desky. Otáčí mu hlavou vzpomínky na roky, kdy pozoroval Kristýnu a Jakuba. Záviděl jim jejich lehkost, radost ze života, smích, kterým se dokázali podílet o každou drobnost, i to tiché souznění pohledů. Věřil, že on by jí mohl dát víc jen opravdověji a upřímněji. Tak zvolil tuto jedinou podle jeho názoru možnou cestu.
Přistoupí k oknu. Venku se sype sníh, ulehá na parapet a holé větve stromů. Všude klid, bílo, tichý mír.
Proč mají všechno oni a já nic?! vyhrkne do prázdna. Proč ji získal Jakub?! Vždyť jsem lepší ve všech směrech!
Vnímal, že ztratil nejen Kristýnu ale i přítele. Jakuba, který mu vždy věřil, stál při něm, nikdy nepodezíral. Tahle důvěra je pryč a nenávratně ztracená. Ale místo výčitek převládá vztek a hořkost.
Telefon mlčí na stole. David ví, že už nebude Kristýně volat, nebude se omlouvat ani vysvětlovat. Byla by to jen další porážka. V hlavě už mu ale raší nové myšlenky trpké a jedovaté:
Tak ať si žijí v tom svém světě. Myslí, že vyhráli. Ale já vím své: Jakub ji nikdy nebude milovat tak, jako já. A jednou to pozná možná až bude pozdě…
Přistoupí k oknu, zírá na vír sněhu a víceméně zašeptá:
Myslíš, že jsi vyhrála, Kristýno? Že je to vyřešené? Ve skutečnosti nevidíš dál než svůj deku a hrnek čaje. Nevidíš, že poblíž je člověk, který tě opravdu miluje. Vybrala sis iluzi. Tak si ji užívej…
Bleskově se otočí, zahlédne na stole papírek poznámky z příprav na rozhovor pro Mariku, co má říct, jak se chovat. Bez rozmyslu ho roztrhá a vyhodí do koše. Je to připomínka velkého neúspěchu.
Venku stále padá bílý sníh, překrývá svět tichým závojem. David zavře oči, představuje si Kristýnu s Jakubem, jak sedí spolu, smějí se, pijí čaj a je jim krásně v bezpečí jejich malého světa.
A místo smíření nebo snahy přijmout realitu v něm rostl jen tvrdohlavý, palčivý pocit:
Tohle mělo být moje. To všechno mělo patřit mněZatímco Davidovo hořké myšlenky mizí ve víru zimního večera, v jiném koutě Prahy Kristýna s Jakubem zhasnou lampičku. Jen dvě siluety v objetí pod stejnou dekou slyší z venku tiché šustění sněhu na parapetu. V tom malém tichu si uvědomí, že nic z vnějšího světa žádné lži, intriky, ani cizí neopětované city k nim nedosáhne, pokud sami nedopustí. Život nabízí chvíle, kdy jsme vystaveni zradě těch, kteří se tvářili jako přátelé, ale právě v takových momentech roste pevnost skutečné lásky a důvěry.
Jakub pohladí Kristýnu po vlasech, ona se tiše usměje a zašeptá: Až zase napadne sníh, vzpomeneš si na tuhle noc? On lehce přikývne a odpoví: Budu si pamatovat, že i když vše kolem zatahuje bílo, uvnitř může být tepleji než kdy jindy.
Venku zůstává svět zahalený v tiché nadílce. Zrada zmizí pod novou vrstvou čistoty, jako by sama krajina nabízela možnost začít znovu. A co bylo rozbité, se v teple domova spojí silněji, než kdy předtím. Protože doopravdy nezáleží, kdo stál o naši lásku zvenčí, ale kdo ji chrání s námi uvnitř.
A zatímco sníh dále tiše padá, v jednom světle za oknem na chvíli tančí dvě kupky hřejivé radosti, které navzdory hořkosti okolních her nacházejí své štěstí znovu každé nové ráno.