Myla jsem nádobí, když můj manžel vtrhl do kuchyně s výkřikem. Zase jeho matka. Zase nedůvěra. Už toho mám dost.

Dobré zprávy

Myla jsem nádobí, když do kuchyně vtrhl manžel. Zase jeho matka. Zase nedůvěra. Dost už.

Proč jsi řekla mojí mámě něco o penězích?!

Ivana Novotná stála u dřezu a oplachovala poslední talíř, když se ve dveřích objevil Petr. Ne, vlastně nevpadl vtrhl, tvář napjatá, pěsti zaťaté podél boků. Lekla jsem se a pustila talíř zpátky do mýdlové vody.

Cože? Petře, co se děje?

Ne co! Řekni mi, co to mělo znamenat!

Petr se zarazil uprostřed kuchyně. Košile na něm byla zmuchlaná i když mu ji ráno žehlila. Vždycky, když byl vzteklý, začal rychle gestikulovat, poskakoval na místě, bez směru, jen pohyb.

Právě jsem volal s mámou. Ta mi řekla: Petře, tvoje žena převedla všechny peníze, které jste šetřili na auto, kdo ví kam. Co to má za smysl? Můžeš to vysvětlit?

Pomalu jsem vypnula vodu. Měla jsem na rukou žluté gumové rukavice; po jedné jsem je sundala a položila na kraj dřezu. Srdce mi bušilo až v krku.

Petře, počkej. Jaké peníze? O co vůbec jde?

Nedělej, že nevíš! Máma říkala, že jsi vybírala větší částku. Odkud jsi je vzala, kam jsi je poslala?

Z jakého účtu?

Z našeho.

Petře. Uklidni se a poslouchej.

Jsem klidný!

Řekl to tak, že nádobí zavrzalo v odkapávači. Podívala jsem se na něj. Byl rudý, oči zarudlé, nehezky ztuhlé. Ten pohled jsem znala. Objevil se jen zřídka a nikdy jsem ho neměla ráda.

Z našeho společného účtu jsem nic nevybírala. To je první.

Tak co tím má máma myslela?

Opřela jsem se zády o dřez. Za oknem slunce, obyčejná neděle, ráno jsem přemýšlela, jestli nepřestavím komodu pod okno, a najednou tohle.

Petře, myslím, že tvoje máma si něco špatně vyložila.

Moje máma se neplete!

Ale každý se může splést, Petře.

Neshazuj ji! Říkala, že viděla výpis, viděla čísla!

Jaký výpis? Ukazoval jsi jí ho?

To jsem řekla a hned litovala. To je totiž otevřená rána. Hana Nováková, Petrova máma, byla zvyklá vědět o všem, co se u nás šustne, a Petr to považoval za samozřejmé: je to přece rodina.

Ne, neukazoval. Volala mi, tak jsem jí to trochu popsal.

Trochu.

Ivano, neodváděj řeč! Jak se tvoje platby objevily na tátově mobilu?

Teď mi to došlo. Pochopila jsem, o co jde. Povzdechla jsem si. Pomalu jsem přešla ke stolu a sedla si na židli.

Sedni si, prosím. Povíme si to v klidu.

Stojím.

Jak chceš. Petře, prosím tě, tátovi jsi minulý měsíc pomáhal s autem. Víš to.

Jakým autem?

Povídala jsem ti to. Táta chtěl starší škodovku, aby mohl jezdit na chalupu. Vždyť tam trčí sám, autobus jede jednou denně a ještě někdy vůbec. Úplně odříznutý.

No a?

On neumí s bankovním účtem ani s aplikacemi. Má strach z karet, znáš to jak lidi ze staré školy. Říkal: radši vše hotově, hlavně abych nepřišel o peníze. Ale prodejce bral jen převodem. Táta mi dal hotovost, já je vložila na svůj účet a převedla prodejci. Toť vše. Žádná věda.

Petr mlčel.

To byly jeho peníze, Petře. Ne naše. Dal mi je do ruky, já je jen poslala dál. Nic jsem z našeho účtu nevzala.

Proč jsi mi to neřekla?

Protože to byly tátovy věci. Mám ti snad hlásit každý krok svého otce?

Měla bys mi říct, když přes náš účet tečou cizí peníze!

To nejsou cizí, je to můj táta.

To je jedno! Jsem snad manžel, nebo co?!

To co mezi námi zůstalo viset. Podívala jsem se na něj dlouze. Stál napjatě, už ne tak rudý, pořád rozrušený. A mně najednou bylo strašně unaveně. Ne teď dávno. Vůbec už dávno.

Jsi manžel, Petře. Ale právě jsi na mě spustil sotva jsi přišel, podle toho, co ti řekla tvoje matka. A já tu teď stojím a musím se ti zpovídat.

Nenapadal jsem tě.

Petře.

Třeba jsem trošku zvýšil hlas

Ty jsi řval.

Odmlčel se. Zíral do rohu na naši společnou fotku na lednici, starou pár let, oba mladší, usměvaví. Pak rychle pohlédl z okna.

Dobře, možná trochu.

Trochu, řekla jsem tiše. Nebylo v tom posměchu.

Iví, ale pochop mě. Máma mi zavolala, řekla, že jsi převedla velké peníze, a já

Co přesně ti řekla?

Žes je převedla neznámo kam, velkou částku.

Ona ví, kolik auto stálo?

Jak to mám vědět.

No vidíš. Ale přišla za tebou s jasnýma názory, a tys běžel hned za mnou.

Já neběžel! Přišel jsem si to ujasnit.

Vstala jsem a přešla k oknu. Venku bylo krásně, břízy pučely, vzduch musel vonět čerstvě. Na plotě seděla sousedovic kočka, zaostřená na nějakou svou myšlenku.

Petře, něco ti teď řeknu a nezlob se.

Tak povídej.

Nelíbí se mi, že tvoje máma ví o našich financích víc, než by měla. Já chápu, je to tvoje máma, ty jí věříš. Ale máme vlastní život. To, co teď předvedla, není normální, Petře.

Ty ji prostě nemáš ráda.

O to nejde.

Jde právě o to. Vždycky, když je problém, hned jsi na ni zlá.

Zavřela jsem oči na vteřinu. Vydechla.

Pamatuješ, před třemi roky ti máma volala a tvrdila, že prý utrácím moc za jídlo? Vzala ti účtenky a spočítala, že prý toho kupuju moc. Ty jsi mi tenkrát řekl: Iví, nemohli bychom trochu ubrat? Pamatuješ?

Chtěla jen pomoct

Chtěla vědět, kolik utrácíme. To je všechno.

Jsi na ni příliš tvrdá.

Dobře. A minulý rok Zdržela jsem se jednou v práci, uzávěrka, přišla jsem domů půl desáté. Tvoje máma hned volala: s kým to tam asi Ivana tak dlouho je? Ty jsi mi potom řekl: Iví, byla jsi opravdu jen s kolegou? Poprvé za tolik let.

Jen jsem se chtěl ujistit

Dřív ses nikdy neptal. Protože jsi věřil. Stačil jeden maminčin náznak a už jsi pochyboval. A pamatuješ, jak mě jednou viděla s Karlem Dvořákem z vedlejšího vchodu? Pomáhal mi s taškami. A tři dny jsi skoro nepromluvil.

Petr mlčel. Sledovala jsem, jak na něj vše doléhá. Bylo vidět, že si vybavuje každou scénu a že ho zabolí, co slyší.

Nedělal jsem z toho drama

Ale myslel sis svoje. Jen jsi to neříkal nahlas.

Otočil se ke mně. V očích měl cosi jiného už ne hněv, spíš takový zpytující zmatek.

Iví

Nechci se hádat, Petře. Ale není to poprvé. Ani podruhé. Vždy když ti maminka zavolá, hned ke mně přiběhneš a věříš jí, ne mě.

Nemyslí to zle.

Možná ne. Ale výsledek je stejný: díváš se na mě podezíravě a já nutně vysvětluju, že nedělám nic špatného. Mám toho dost, Petře. Opravdu.

Co po mně chceš? Abych s mámou nemluvil?

Ne. Jen abys nejdřív promluvil se mnou.

Řekla jsem to klidně, bez pláče a výkřiku. Ale znělo to těžce.

Petr jen stál a díval se na mě. Pak dolů. Pak znovu na mě.

Já o tátovi nic nevěděl

Mohl ses zeptat. Jen říct: Iví, máma mi řekla tohle, co se děje? Jedna věta.

No jo

Ale ty jsi přišel řvát. Jako bych byla už předem vinna.

Mlčel. Kuchyně utichla, jen lednice monotónně bzučela. Slunce stále dělalo na dlažbě pruh světla klidné, lhostejné.

Dívala jsem se na svého muže. Stál tu, můj Péťa, se kterým jsem prožila už skoro dvacet šest let. Vychovali jsme spolu syna, pohřbili jeho otce, přečkávali stěhování, různé krize a nemoci. Znala jsem každý jeho rys, věděla přesně, jak dýchá ze spaní, jak pije čaj oběma rukama, věděla jsem, že je dobrý a poctivý, že mě má rád. A stejně

Jdi, prosím, Petře.

Trhl sebou.

Co?

Potřebuji být sama, jdi z kuchyně.

Iví, prosím tě

Jen chvilku mě nech.

Ještě vteřinu váhal. Pak odešel, tiše, bez bouchnutí dveřmi. Slyšela jsem, jak prošel chodbou, třásla se klika v obýváku.

Vrátila jsem se k dřezu. Vzala talíř, začala znovu umývat, ruce to dělaly samy, a já koukala z okna a přemýšlela, zda zavolat Naďe. Nadě Šimkové, dávné kamarádce z učňáku, která uměla vyslechnout a nikdy nevnucovala rady.

A nebo nevolat. Stačilo by vzít kabelku a jet tam. Vydechnout. Protože tady už nemůžu. Ne dnes.

—

Sbalila jsem se pomalu. Ruce se mi podivně třásly. Otevřela jsem skříň, hleděla do ní dlouho, vytáhla svetr, pak ho vrátila zpátky a našla ten šedý, který má Naďa ráda. Pak jsem si vzpomněla, že nabíječka je v kuchyni.

Vstoupit tam bylo zvláštní. Ne kvůli Petrovi slyšela jsem, že je v obýváku, televizi chvíli pustil, ale zase vypnul. Spíš proto, že by zas bylo nutné něco říct. Nebo mlčet, a obojí bylo těžké.

V rychlosti jsem popadla nabíječku, obrátila se ke dveřím.

Kam jdeš? Petr stál ve dveřích.

K Nadě.

Proč?

Musím.

Iví, prosím, počkej. Jsi teď nabitá emocemi

Ano, jsem. Právě teď.

Pojď si promluvit.

Petře, už jsme mluvili. Skoro půl hodiny. Vysvětlila jsem ti všechno.

Myslím doopravdy.

Podívala jsem se na něj. V ruce kabelka, ještě bez bundy, ve svetru na chodbě.

Teď? Po tom, cos přišel a křičel na mě?

Nekřičel jsem!

Petře.

Zavřel oči, promnul si kořen nosu.

Dobře. Asi trochu Iví, nechoď. Je to jako v dětským domově.

Děti neutíkají? uchechtla jsem se trpce. Náš Saša, když jsme mu něco vytkli, zalezl do koupelny na celé hodiny. To jsou děti.

S tímhle to nelze srovnávat.

Určitě ne. Petře, vrátím se večer. Nebo ráno. Nevím.

Ruku jsem už měla na klice. Stál a koukal na mě, tvář tak zvláštní, ztracená. To jsem u něj už dlouho neviděla. Velký, dnes už trochu objemný chlap, šedivějící ve skráních a neví, co s rukama.

Ivano, řekl tiše.

Odešla jsem.

—

Dveře za mnou se zavřely. Petr chvíli přešlapoval na chodbě, pak přešel do obýváku, sedl na gauč, zvedl se, zase sednul.

Telefon ležel na stole. Dva nepřečtené vzkazy od mámy: Tak co? Mluvils s ní? a Péťo, ozvi se.

Pozoroval telefon v ruce, dělal, že přemýšlí, ale uvnitř bylo ticho. Nakonec vstal, přešel do kuchyně, zastavil se u okna. Břízy za sklem se lehce kývaly, jarní den se pomalu přehupoval do večera, ale bylo stále světlo. Dole pobíhal sousedovic voříšek, zrzavý, legrační.

Vytočil jiné číslo.

Pane Dvořáku? Tady Petr Novotný, dobrý den.

Je, Péťo, ahoj! otec zněl v telefonu vesele, jen trochu překvapeně. Čekal jsem, že zavoláš. Děje se něco?

Chtěl jsem se zeptat minule jste kupoval auto?

Koupil! zasmál se rázně. Našel jsem pěknou pětku, škodovku, levná byla, prodávající slušný člověk. No teď už mám křídla. Ivča mi pomohla, těch mobilek a aplikací, z toho mám hrůzu.

Petr mlčel.

Péťo, jsi tam? Nebo co?

Jsem, nebojte. Takže to byly vaše peníze?

Samozřejmě! Dal jsem Ivče hotovost a ona to poslala. Zlatá holka, hned to zvládla. Zajdi někdy, napekl jsem štrůdl s jablky. Neříkej Ivče, sežerem to spolu, ona by zas nadávala, že je moc cukru! zasmál se zase.

Zajdu. Děkuju, pane Dvořáku.

Ale co děkovat! Čekáme tě.

Položil. Dlouze hleděl na telefon v tiché kuchyni. Pak si s povzdechem sedl ke stolu, hlavu do dlaní.

Hlupák.

Prostě hlupák.

Máma zavolala, začala dramatizovat, on naběhl do kuchyně a hned řval na Ivanu, která neudělala nic špatného. Jen pomohla tátovi jak už tolikrát pomohla jemu, komukoliv kolem, protože taková byla.

On to ale rozmetal.

Vzpomněl si, jak tam stála v gumových rukavicích, klidně je sundávala jednu po druhé, a mluvila vyrovnaně, i když v očích měla jiskru bolesti. Nešlo ji umlčet, ani se neobhajovala byla jen unavená.

A s těmi účtenkami měla pravdu.

A i s těmi tichými dny, když nepromluvil kvůli závisti své matky po tom, co prý vdova bez ohně není. A Ivana přišla, utahaná, postavila tašky na zem, a on jen mlčel. Další den taky mlčel. Třetí den zrovna tak.

Znovu zvedl telefon. Vytočil matku.

Péťo! No konečně! Tak jak? Řekla ti, co a jak? Vysvětlila to?

Ano, mami, všechno vysvětlila.

Tak co?

Byly to peníze táty, když kupoval auto. Jeho úspory. Pan Dvořák mi právě volal. Je to v pořádku.

Dlouhé ticho.

No tak, řekla, zatáhla hlas, byl tvrdý a přesto nervózní. Ale stejně měl bys vědět, když přes váš účet tečou takové peníze.

Mami

Ne, počkej. Já o tebe mám strach. Co když

Mami, dost, pronesl tiše, ale rozhodně, až se divil. Teď ti řeknu něco důležitého. Nevstupuj mi do řeči.

No povídej.

Udělala jsi chybu. Volala jsi mi s domněnkami, a já šel řvát na Ivanu. Teď kvůli mně odešla. Protože jsem byl hlupák.

Já jsem nic zlého

Mami. Zastavil ji znovu, potichu, bez zaváhání. Takhle to bývá často. Zavoláš, něco řekneš o Ivaně, já hned přeberu tvoje slova a pak zjistím, že to bylo jinak. Už toho mám dost. Já žiju s Ivanou. Máme svůj život, rozumíš?

Já to dělám kvůli tobě

Já vím že ano. Mám tě rád. Ale už to nesmíš dělat. Když tě něco znepokojuje, prostě řekni: Péťo, zeptej se doma. Nic víc, žádné závěry.

Ty teď stojíš za ní?

Já nestojím proti tobě, ale ani proti Ivaně. Stojím za námi dvěma. Tak je to správně.

Znovu dlouhé mlčení. Její těžké dýchání znělo, jako by seděla naproti.

To je vše, řekl. Mám tě rád. Ozvu se později.

Nenechal ji odpovědět. Zvedl telefon a zkusil Ivanu.

Dlouhé tóny. Potom hlasová schránka.

Odložil telefon. Přistoupil k oknu. Břízy byly už v klidu, pozdní jaro vonělo. V dálce štěkal pes.

Oblékl si bundu.

—

Nadě Šimková otevřela dveře, překvapeně, ale hned poznala podle výrazu v mém obličeji, že není třeba se ptát.

Pojď dál, řekla prostě. Dám vařit vodu.

Seděly jsme v její kuchyni, všude voňavé záclonky, malý hrnek s kočičkou, na parapetu kocour Fík, vonělo to po vanilkových věnečcích. Držela jsem čaj v dlaních, mlčela, a Naďa taky věděla, že když budu chtít, promluvím sama.

Jsem vyčerpaná, Naďo, řekla jsem tiše.

Je to vidět.

Není to z hádky. Hádka přejde. Ale tohle je něco jiného.

Co jiného?

Zahřívala jsem se hrnkem.

On mi prostě nevěří. Dvacet šest let spolu žijeme a při jednom telefonátu od mámy jsem zase viníkem já.

Ale věří ti, řekla opatrně Naďa. Jenže jeho máma vždyť víš, jaká je Hana Nováková.

Vím. Ale je to jeho volba, Naďo. Jeho, ne její. Vždy si vybere: půjdu hned za mámou, nebo za manželkou? Vždy jde za mámou.

Naďa nic neřekla.

Nechci, aby se s mámou přestal stýkat, pokračovala jsem. Jen chci, aby byl doma pořádek. Aby se mě zeptal nejdřív. Abych se necítila jako někdo, komu se hlásí až po bitvě.

Řeklas mu to?

Řekla.

A co na to?

Odejdu.

Naďa vzdychla a dolila mi ještě čaj.

Udělala jsi správně. Nech ho přemýšlet.

Stejně se bojím.

Čeho?

Dala jsem si načas.

Že se nic nezmění. Že pokýve hlavou, omluví se, a příště to bude znovu. A já nechci dožít s tímhle.

Lidi se mění.

Ale pomalu, zadívala jsem se z okna. Nebo vůbec. Jak to poznat?

Nevěděla. Ani já ne.

Fík se rozvalil na parapetu, venku někdo projížděl. Najednou jsem cítila, že stání u čaje už stačí.

Už půjdu, řekla jsem a položila hrnek. Domů mě čeká práce.

Volal ti?

Ano, jeden hovor zmeškaný. Petr.

To je dobré znamení, řekla Naďa, ale já jen pokrčila rameny.

—

Jela jsem tramvají. Město bylo jarní, trochu špinavé po zimě, ale živé. Děti s koly, lidé s taškami, starý pán krmil holuby.

Myslela jsem na tátu.

Musím za ním příští týden zajet. Teď má auto, tak bude samostatnější. Jen aby bylo zdraví.

Myslela jsem na Sašu. Žije jinde, volá málo, ale milí je při tom vždycky fajn slyšet. Vychoval se dobře, šťastný, práce, bude mít dítě.

A na tapety. Světle žluté, nebo béžové? Možná béžové jsou teplejší.

Dojela jsem na zastávku.

—

Byt byl nezamčený.

Chvíli jsem stála v předsíni. Petr vždycky zamykal. Svlékla jsem bundu.

Petře?

V obýváku, jeho hlas byl měkký.

Vešla jsem. Seděl na gauči, televize vypnutá, před ním dvě šálky. Nevěděla jsem hned, jestli čaj, nebo káva.

Zvedl oči.

Jsi zpátky, řekl.

Ano.

Vstala jsem ke dveřím. On povstal, vrátil se zpět.

Volal jsem panu Dvořákovi, začal po chvíli.

Vím. Táta mi psal zprávu.

Je to poctivej chlap.

Jo.

A nabízel štrúdl.

To on umí.

Ticho mezi námi bylo jako napnutá struna. Přešla jsem k pohovce, usedla na druhý kraj. Vzala jsem šálek do dlaní. Káva, jak jsem vzápětí poznala.

Volal jsi mamince? zeptala jsem se.

Chvíli se rozmýšlel.

Volal.

A co?

Řekl jsem jí, že už to dělat nesmí, že si to musíme řešit my doma sami.

Podívala jsem se na něj.

Opravdu?

Ano. Obrazila se. Nezavěsila, ale ten tón Ty ho znáš.

Znám.

Ale vydržíme to, ozval se, nejistě, ale i rozhodně. Měl jsem to udělat už dávno.

Držela jsem kávu v rukou, dívala se na něj. Trochu shrbený, unavený, ale seděl vedle mě. A v tom bylo něco upřímného, co jsem vždycky milovala.

Odpusť mi, Iví, řekl tiše. Choval jsem se hloupě. Nedal jsem si dvě a dvě dohromady, skočil jsem na každé slovo mámy. To nebylo správné.

Nebylo.

Vím. Odtichl. Mluvíš o tapetě? Chtěla jsi ráno novou.

Petře.

Pojď, uděláme ten pokoj. Vybereme, jaké chceš. Pak pojedeme na dovolenou, třeba k moři, dlouho jsi o tom mluvila.

Petře, mně nejde o dovolenou.

Já vím, povzdechl. Já už nevím, co nabídnout. Hlavu mám zamotanou.

Položila jsem kávu.

Nechci nic zvláštního. Mluvila jsem pomalu. Jen abys mi věřil. To je všechno. Není to náročné.

Věřím ti.

Dnes jsi věřil mamince.

Mlčel.

Dnes jsem se mýlil.

Jeden omyl nevadí. Vadí, že se to opakuje. Ta obava, že bude příště znovu.

Už nikdy.

Počkej, teď to slibuješ. Ale mohl bys to slíbit kdykoliv stačí se zamyslet. Já nechci sliby. Chci dohodu.

Podíval se na mě.

O čem?

Otočila jsem se k němu.

Příště, když ti máma něco řekne, přijď za mnou a zeptej se: Iví, je to pravda? Nic víc. Odpovím ti. To je celá dohoda. Zvládneš to?

Díval se na mě, zvažoval.

Ano, zvládnu.

Dohodnuto?

Dohodnuto.

Seděli jsme vedle sebe na pohovce, mezi námi drobný kousek prostoru, už ne nepřekročitelný.

Venku padal večer. Břízy tmavly proti obloze.

Ona si to nedá rozmluvit, víš, řekla jsem potichu. Hana Nováková. Teď bude měsíc uražená, pak zas zavolá.

Vím.

A bude to pokaždé.

Já vím.

Jak to zvládneš?

Dlouho mlčel. Ctila jsem, že si to opravdu promýšlí.

Je to máma. Mám ji rád. Ale ty máš pravdu: vkládá se, kam nemá. Budu s ní muset znovu promluvit. Pěkně, z očí do očí.

Rozpláče se.

Rozpláče. Ale to neznamená, že nemám pravdu.

Podívala jsem se na něj. Pak jsem odvrátila zrak.

Chápeš, že to nebude hned hotové?

Vím.

Že na mě třeba zůstane naštvaná?

Nevadí, řekl Petr unaveně, ale pevně. Žiju s tebou, Iví. My dva jsme teď my, ne ona.

Přikývla jsem.

Káva vystydla. Přesto jsem ji upila, tentokrát mi to nevadilo.

Tapety, řekla jsem najednou.

Co?

Asi béžové. Nebo světle žluté. Ještě nevím.

Podíval se na mě, v koutku úst se mu mihlo letmé pousmání.

Oboje jsou pěkné.

Musíme do obchodu omrknout vzorky.

Uděláme to, kdy řekneš.

Opět jsem kývla. Položila jsem šálek. Seděli jsme v tichu, teď už v potemnělé místnosti, ale byla tam pohoda, která se vracela, navzdory všemu.

Nebylo vše ideální. Věděla jsem to. Možná zítra zavolá Hana Nováková, a začne to znovu. Petr řekne správná slova teď jsem jim věřila. Ale slova a činy nejsou totéž.

Ale teď, v téhle chvíli, jsme byli spolu. A to bylo podstatné.

Petře, řekla jsem.

Hm?

Udělej mi ještě kávu. Pořádně horkou.

Bez řečí vstal, vzal šálek a šel do kuchyně. Slyšela jsem vodu, bzučení kávovaru.

Seděla jsem, hleděla do tmy za oknem, a přemýšlela, že život je přesně takový: ne pořád svátek, ne pořád trable. Všechny ty unavené dny, nevyřčená slova, střety i radosti. A že i v tom všem je pocit sounáležitosti.

Vrátil se se dvěma kouřícími šálky. Posadil se vedle mě, jeden mi podal.

Děkuju, šeptla jsem.

Není zač.

Chvíli bylo ticho. Pak Petr opatrně položil svou ruku na tu mou. Neucukla jsem.

Iví, o naší dohodě. Říkala jsi prostě přijít a zeptat se. Opravdu jenom to?

Jen přijít a zeptat se.

A ty odpovíš?

Samozřejmě.

Přikývl.

To není složité, pronesl, jako by si to chtěl ověřit nahlas.

Vůbec ne, souhlasila jsem.

Venku projelo auto. Káva byla horká a voňavá. Zítra budu muset zavolat tátovi, zeptat se, jak škodovka jezdí.

A tapety vybereme v neděli.

Rate article
Add a comment