Tři roky rekonstrukce bez návštěv

Dobré zprávy

Tři roky rekonstrukce bez hostů

Jana položila hrnek na okenní parapet a cítila, jak se Pavel zarazil na chodbě. Poznala to podle ticha za zády, ačkoliv stála tváří k oknu. Ta pauza byla tak hluboká, že by se v ní člověk mohl utopit.

Dala jsi hrnek na parapet, řekl nakonec. Nebyla to otázka, jen konstatování.

Ano, Pavle. Dala jsem hrnek na parapet.

Je tam lakovaný povrch. Horké zanechá stopu.

Vím to.

Tak proč?

Jana se otočila. Bylo mu osmačtyřicet a vypadal přesně na svůj věk. Ani víc, ani míň. Stál ve dveřích kuchyně v šedém domácím tričku, v ruce vodováhu. Vodováhu nosil pořád, když byl přes víkend doma. Jako jiní drží mobil.

Protože už nemám kam jinam ho postavit, odpověděla. Stůl přikrytý fólií. Druhá židle nohama vzhůru. Podlaha na chodbě ještě nezaschla po penetraci. Já už třetí rok piju čaj ve stoje u okna, Pavle.

Podíval se na hrnek, pak na ni, potom zase na hrnek.

Dám tam podložku.

Nepotřebuju podložku.

Ale zůstane stopa.

Ať zůstane.

Mírně přimhouřil oči. Tak se díval, když nevěděl, jestli jí o něco jde, nebo ne. Jana už sama nevěděla.

Jano, tak co…

Dost, řekla tiše a v tom slově byla tíha kamene spadlého do studny. Dost, Pavle.

Vyznělo mu to nejasně, ptal se:

Co “dost”?

Balím si věci.

Pauza. Venku zatroubilo auto. Pak zase klid. Pavel pomalu položil vodováhu.

Kvůli tomu parapetu?

Ne. Ne kvůli parapetu.

Jana dopila čaj a postavila hrnek zpátky na lakovaný parapet. Záměrně, pevně, bez výčitek.

Bylo jí pětačtyřicet. Pracovala jako účetní v menší pražské firmě, večer před spaním četla, na stole v práci měla malý kaktus, který pojmenovala František, a už velmi dlouho nepozvala kamarádky k sobě domů. Opravdu dlouho. Tři roky, přesně.

Odešla do ložnice.

Před třemi lety, když si s Pavlem koupili tenhle dvoupokojový byt v pátém patře cihlového domu v klidné uličce na Žižkově, byla Jana šťastná. Opravdově, fyzicky šťastná. Pamatovala si, jak tam stáli mezi prázdnými pokoji s olupujícími se tapetami a natřenou podlahou a ona koukala z okna na podzimní kaštany a říkala si: tohle je to ono. To je náš domov.

Pavel byl tehdy úplně jiný. Nebo si to aspoň myslela. Chodil po místnostech s metrítkem, něco si psal do bloku, v očích mu svítil ten holubičí elán, který tolik obdivovala. Elán člověka, co ví, co chce, a dokáže to vyrobit vlastními rukami.

Jani, podívej, rozkládal jí skicák s náčrty. Tady bude kuchyň propojená s obývákem, otevřený prostor. Tady zabudujeme police od podlahy po strop, vidíš? A sem dáme bodové světlo se stmívačem.

To je hezké, říkávala. A myslela to.

Opravíme to sami, v klidu. Správně. Jednou a napořád.

To jednou a napořád měla tehdy slyšet pozorněji. Měla tušit, že za slovy je víc než jen snaha ušetřit za řemeslníky.

Prvních půl roku bylo dobrodružství. Žili v rekonstrukci. Jana vařila na elektrické plotýnce, protože plyn zatím nebyl připojený. Spali na matraci na zemi, protože nebylo kde mít postel. Jedli z plastových misek, protože ani dřez nebyl. Bylo to nepohodlné, trošku romantické a zcela snesitelné. Tehdy.

Pak se ale něco začalo měnit. Pomalu, jako když pod domem nenápadně pracuje podzemní vodní proud.

Pavel kutal na bytě každý víkend. Někdy si vzal volno i přes týden. Pracoval jako stavbyvedoucí a o materiálech věděl víc než průměrný řemeslník. To bylo fajn, na tom stála celá ta radost. Jenže problém nebyl v dovednostech.

Problém byl v tom, že neuměl přestat.

Zpočátku si toho Jana nevšímala. Poprvé jí to došlo asi po osmi měsících rekonstrukce, když seděla s kamarádkou Lenkou u kávy a Lenka se ptala:

Tak co, už brzy skončíte? Pořád čekám na boršč, co jsi slíbila!

Ještě kousek, usmála se Jana. Pavel říká, že do Vánoc je hotovo.

Vánoce uplynuly v rytmu rekonstrukce. Hosty nezvali, v obýváku byl kozel a hromada sádrokartonových desek. Jedli bramborový salát sami dva v kuchyni, která už byla skoro hotová. Skoro.

Pavle, příští rok uděláme pořádné svátky, přála si Jana při přípitku.

Jasně, řekl. Dodělám stropy, položím parkety v obýváku a pak pozveme.

Strop v obýváku dokončil v březnu. Jenže v tu dobu zjistil, že je nutné překopat rozvody v koupelně někdo to kdysi dělal špatně a Pavel na to nemohl koukat. Pak byl na řadě balkonový blok: sádra slehla a mezi rámem a stěnou byla mezera. Tři milimetry. Našel to citem a šuplérou.

Jana o tom žertovala. Kamarádkám říkala: Můj muž bojuje se třemi milimetry. Smály se. Smála se s nimi. Tehdy jí to přišlo směšné.

Parkety v obýváku kladli v květnu, když už šlo větrat. Jana podávala fošny, nářadí, luxovala stavební prach. Pavel pracoval mlčky, soustředěně, jako chirurg operující mozek. Kontroloval každý řádek vodováhou a laserem. Několikrát rozdělané parkety rozebral a skládal znova, protože se mu mezera nelíbila.

Pavle, vždyť to není vidět, ne? ptala se jednou.

Já to vidím, odpověděl bez pohledu.

Tehdy poprvé v jeho hlase něco ucítila. Ne uraženost. Zastavení. Stála s hadrem v ruce, koukala na jeho skloněnou hlavu a uvnitř cítila zvláštní rozechvění jako když tušíte pravdu, a ještě jí neumíte pojmenovat.

Parkety dokončili v červnu. Byly opravdu krásné. Světlý dub, ostré hrany, dokonalá geometrie. Jana ho pohladila dlaní a upřímně řekla:

Krásné.

Ještě nalakujeme. Dobře, německým lakem, ten je odolný proti poškrábání.

Kdy?

Příští týden.

Příští týden objevil lištu od stěny vzdálenou půl milimetru. Lakování posunul.

V tom červnu zavolala Jana Lence a šly na zahrádku na zmrzlinu. Lenka se ptala:

Tak co, kdy už konečně uděláš ten boršč?

Brzy, odpověděla Jana a pak zmlkla.

Něco se stalo?

Ne, jen Víš, Leni, začínám si myslet, že to nikdy neskončí.

To chlapi všichni, protahujou, co to dá.

Ne, nechápeš. On to neprotahuje, on jako by nechtěl skončit. Rozumíš? Jako by rekonstrukce byla důvod pro nic jiného. Pro nepozvání hostů. Pro nenormální sezení v bytě. Pro život, který pořád není tak, jak má být.

Lenka zahleděla vážně.

Řekla jsi mu to?

Zkouším. A on říká, že už jenom ještě kousek a všechno bude dokonalé.

A ty chceš dokonalé?

Jana chvíli mlčela.

Já chci domů, řekla nakonec. Prostě jen domů.

Večer Pavel rozložil vzorník barev na stůl. Dvacet odstínů bílé.

Podívej, ukazoval. Tady teplá bílá, tady studená, tu je malinko do šeda, ta má modrý podtón. Rozdíl drobný, ale ve dne zásadní. Myslím, že vezmem tuhle.

Jana na vzorníky koukala a viděla jen bílou. Jen bílou, ať to byl jakýkoli odstín.

Pavle… je mi to jedno.

Podíval se na ni, jak se dívá člověk na někoho, kdo řekl nesmysl.

Jak to může být jedno? Vždyť tu budeme žít.

Ano. Právě. Budeme tu žít. Lidi v normálním bytě. Ti nepoznají odstíny bílé na stěně.

Poznají, jen to vědomě nevnímají.

Dobrá, řekla unaveně. Vyber si sám.

Vybral si. Vždy si vybral sám. Stalo se to nenápadně. Prvně byla ráda, že rozhoduje on rozumí tomu přece líp. Pak zjistila, že se jí ptá čím dál méně. A pak už vůbec. Ne nějak schválně, prostě se to dělo. Když se jí líbily dlaždice, vysvětlil jí, že ty druhé jsou technicky lepší. Když navrhla pohovku, vytáhl aplikaci a ukázal, že to naruší rozvržení prostoru. Když řekla líbí se mi to, odpověděl, že lepší je takto.

Přestala říkat, co se jí líbí. Proč taky.

Na podzim druhého roku přijel Pavelův kamarád Viktor z Brna, že by rád přespal. Jana měla radost, koupila dobroty, vytáhla normální talíře, setřela stůl.

Pavel řekl, že to nejde, že v ložnici se pracuje.

V ložnici se nic nedělalo. Normální postel, složená skříň, Jana to věděla.

Pavle, řekla tiše, když položil telefon jaká práce?

Chvíli mlčel.

Musím tam vyměnit část podlahy. Viktor by tam neusnul kvůli zápachu.

Jaký zápach? Tam nic necítím.

Jano, nemám srdce ukazovat to tady hostům v nedokončeném stavu.

Jana se na něj dlouho dívala a měla pocit, že ji podlaha u nohou měkne. Fyzicky, ne obrazně. Právě pochopila: on se za byt stydí. Za byt, který pracně opravuje, protože pořád není ten, jaký má v hlavě. Kvůli neviditelnému ideálu by klidně zalhal i starému kamarádovi.

Dobře, řekla. Nic víc.

Viktor dorazil, poseděl tři hodiny na kuchyni, povečeřel s Pavlem venku, spal v hotelu. Jana jedla doma sama.

V noci dlouho nespala. Dívala se na dokonalý strop ložnice, bělostný a hladký beze švu. Nad dokonalou postelí v místnosti, kde už dva roky nebyl nikdo jiný.

V zimě druhého roku onemocněla Janina maminka. Nic vážného, jen chřipka, ale byla sama. Jana k ní dvakrát týdně jezdila přes celou Prahu a občas zůstala přes noc. Pavel neprotestoval. Právě natíral vnitřek balkonové niky speciálním nátěrem dvě vrstvy, interval 24 hodin.

Jednou, když se vrátila k Pavlovi dřív, našla ho sedícího na podlaze v chodbě s lupou u přechodové lišty.

Děje se něco? ptala se, svlékající kabát.

Je tu škvíra, ani se nepodíval.

Neptala se, kolik. Věděla, že to řekne v milimetrech.

Pavle, jedl jsi dneska?

Pauza.

Nevzpomínám si.

Od rána něco bylo?

Asi ano.

Uvařila mu těstoviny a smažené vejce. Dojedl právě, když skončila.

Děkuju.

Není zač.

Jedli v tichu. Za oknem padal sníh. Na stole ležel katalog kování na vestavěnou skříň, který řešili už loni.

Pavle, řekla.

Mhm?

Vyprávěj mi něco. Ne o rekonstrukci.

Podíval se na ni, jakoby slyšel cizí řeč.

Co mám říct?

Cokoli. Jak byl den. Co tě těší, co tě trápí. Něco vtipného nebo smutného. Prostě něco jiného než mezery a materiály.

Chvíli přemýšlel.

Dneska na stavbě zedník dělal litou podlahu bez výztuže. Vyhodil jsem ho.

To je práce.

No jo.

A víc nic?

Přemýšlel upřímně. Jana viděla, že se nesnaží vykroutit. Jen nemohl.

Nebo asi nic, řekl nakonec.

Po tom rozhovoru ležela dlouho ve tmě a přemýšlela: kdy se člověk změní v souhrn funkcí? Nebyl takový vždycky? Ne, dřív byl jiný. Vzpomněla si, jak jeli jeho starou felicií na Šumavu, v noci jí ukazoval hvězdy. Všechny znal zpaměti. Říkal: tam je Kasiopeja, támhle Velký vůz, támhle Plejády. Vidíš? Viděla.

Kam se ztratily Plejády?

Třetí rok přestala Janě kamarádkám říkat, že je konec rekonstrukce na dohled. Protože nebyl. Rekonstrukce končila a znovu začínala. Pavel nacházel nové nedokonalosti. Nebo změnil názor: obklad do koupelny najednou nebyl dost odolný, barva po zaschnutí vyšla jinak, klika na dveřích šla ztuha, pant vrzal v zimě. Každé zjištěné “ale” spustilo nový kolotoč.

Jana si koupila malou noční lampičku s látkovým stínítkem. Jednoduchou, zastrčila ji na noční stolek. Večer přišel Pavel, podíval se a zeptal:

Odkud to je?

Koupila jsem.

Proč? Plánovali jsme přece zabudovaná bodová světla.

Chci si večer číst.

Bodovky budou lepší.

Kdy?

Neodpověděl.

Právě, řekla. Bodovky budou snad někdy. A já chci číst teď.

Lampička vydržela týden. Pak Pavel přinesl z kumbálu malý kovový reflektůrek, položil ji vedle se slovy, že ten svítí lépe.

Janina lampa se stěhovala do kouta. Pak na poličku. Později ji Jana našla v kumbálu mezi kýbly s penetrací.

Neřekla nic. Prostě ji dala zpátky na stolek.

Pavel ji znovu přemístil na poličku.

Jana ji zase dala na stolek.

Mlčel. Ona taky.

Lampička zůstala na stoleku. Malé vítězství, zároveň smutné. Protože v normálním domě to přece vůbec není “vítězství”. Je to prostě lampička.

Na jaře třetího roku, v dubnu, napsala Jana Lence sms: Leni, nechceš jet někam na pár dní? Třeba na Vysočinu, lázně? Bez chlapů. Lenka odpověděla obratem: Chci! Kdy? Odjely v květnu na čtyři dny do malého penziónu poblíž lesa. Jana si vzala volno. Pavel se divil, ale nebránil. Zrovna začal předělávat koupelnu.

V penzionu měla Jana malý pokojík s obyčejným dřevěným nábytkem, pestrou dekou a oknem, co vonělo vlhkým lesem. Všechno bylo ošoupané, trochu šikmé, s drobnými škrábanci. A jí tu bylo dobře. Opravdu dobře. První večer si lehla na tu pestrobarevnou deku, podívala se do stropu s prasklinkou a rozbrečela se.

Lenka ležela vedle na posteli. Nevyptávala se. Prostě tam byla.

Já žiju v muzeu, řekla nakonec Jana. V krásném, dokonalém, mrtvém muzeu.

Lenka mlčela. Pak se zeptala:

Mluvila jsi s ním o tom?

Jo.

A?

Říká pořád, že už jen chvilka a bude to lepší. Říká to vždycky.

A co třeba terapie? Společně?

Nepůjde. Pavel si myslí, že na terapii chodí lidi s opravdovým problémem. On má jen rekonstrukci.

Ležely v tichu a z okna voněl les. Jana si uvědomila, že jí právě tohle chybělo. Otevřené okno. Les. Prasklinka na stropě. Kytičkovaná deka, koupená jen proto, že se líbila. Život.

Vrátila se za čtyři dny. Byt voněl štukem. Pavel ji přivítal v předsíni, hned ukazoval novou niku v koupelně.

Podívej, teď je pravá strana přesně rovná, předtím byla o centimetr širší.

Vidím.

Celý týden jsem přemýšlel, jak to upravit, aby se nemusel poškodit už polepený obklad. Nakonec jsem na to přišel.

Šikovný.

Odchází do ložnice. Leží na posteli a kouká do dokonalého stropu.

V červnu přišel rozhovor, který si pamatuje přesně. Bylo nedělní osm večer. Pavel cosi natíral v kumbálu. Jana vařila a slyšela ho přes zeď, jak šustí lepicí páskou.

Pavle! zavolala.

Co? ozvalo se tlumeně.

Večeře za dvacet minut.

Dobře.

Připravila stůl. Třicet minut, čtyřicet, ne a ne přijít. Zaklepala na dveře kumbálu.

Večeře stydne.

Za pět minut.

Uběhlo dalších deset. Snědla sama. Uklidila stůl. Umyla nádobí. Vyšel až v půl jedenácté. Viděl prázdný stůl.

Sakra, ztratil jsem pojem o čase.

Já vím.

Mám si ohřát?

Ohřej si sám.

Šla do ložnice. Lehne, vezme knihu. Četla, nebo aspoň dělala, že čte. Když přišel, ptala se bez zvednutí očí:

Pavle, jsi šťastný?

Dlouhá pauza.

No… asi jo.

Jsi si jistý?

Jano, proč taková otázka.

Běžná otázka.

Lehl si vedle, mlčel. Pak řekl:

Až dodělám kumbál, pustím se do balkonu. Musím ho zateplit, pak už bude byt hotový.

Jana zavřela knihu.

Víš, že jsi mi právě odpověděl na otázku?

Jak?

Ptala jsem se, jsi-li šťastný. Ty mluvíš o balkonu.

Mlčel.

Dobrou noc, řekla.

Dobrou noc.

Světlo nechala dlouho rozsvícené. Koukala do stropu, slyšela jeho dech a pomyslela na to, že v jiné variantě svého života možná teď oba leží a prostě povídají o čemkoli. Třeba o filmu nebo Lenčině kočce. Prostě mluví.

Ale v tomhle životě bylo ticho. Dokonalé jako strop.

Právě ten rozhovor jí proběhl hlavou ráno, když dávala hrnek na parapet. Vzpomněla si na něj a pochopila, že dost uzrálo dávno. Prostě potřebovalo nějaký hrnek na vynesení na povrch.

Balení probíhalo věcně, bez slz. Brala jen svoje. Pár knížek. Kosmetiku. Oblečení. Lampičku s látkovým stínítkem. Občanku, doklady, nabíječku. Malý kaktus Františka, co si jednou přinesla z práce, protože doma nebyla žádná kytka. Pavel proti němu nic neměl. Kaktus nedělal fleky.

Pavel stál ve dveřích ložnice, sledoval, jak skládá do tašky.

Jano.

Co je.

Povíme si?

O čem?

Když si balíš věci.

Ano.

Kvůli hrnku?

Pavle, prosím tě Dobře to víš.

Vážně nevím.

Zastavila se. Podívala se na něj. Stál ve dveřích, vysoký, bez vodováhy, najednou ztracený. Skutečně ztracený. Tohle u něj dlouho neviděla.

Pavle, žijeme tady tři roky.

Ano.

Neměli jsme ani jednu normální večeři s hosty. Ani jednu. Za tři roky.

Protože byt ještě není

Protože byt ještě není hotový, ano. On nikdy nebude hotový. Chápeš to?

Mlčel.

Ty vždycky najdeš, co je třeba předělat. Jsi tak nastavený. Není to samo o sobě špatně. Já v tom prostě neumím žít. Už nemůžu. Jsem tři roky hostem u tebe ve vlastním domě. Chodím opatrně, abych něco nepoškrábala. Dávám hrnky na podložky. Schovávám lampičku. Neukazuju kamarádkám byt, protože se za něj stydíš. Já

Hlas se jí mírně zlomil, zarazila se. Nabrala dech.

Já chci žít. Opravdu žít. S oděrkami na podlaze a fleky od kávy na parapetu. Se svátečními návštěvami. S tvou starou bundou na židli. Vším, co patří k živému bytu. Ten náš se živým nestal.

Dlouho mlčel. Pak tiše:

Kam půjdeš?

K mamince zatím.

Na dlouho?

Nevím.

Zavřela tašku, vzala Františka, prošla kolem něj do předsíně, oblékla si bundu, obula kecky, dávala si pozor, aby se nekoukala na bezchybný parket.

Jano, oslovil ji zezadu.

Co?

Já Já nevěděl, že je to tak.

Věděl, řekla. Jen jsi o tom nechtěl přemýšlet.

Dveře za ní zapadly s jemným cvaknutím. Přesně jako všechno v tomhle bytě.

Zůstal stát.

Pavel postál v chodbě ještě chvíli, pak se přesunul do obýváku a sedl na gauč. Ten vybíral tři měsíce, hledal tu správnou látku. Látka je pevná, nesešoupává se, nedrží na ní prach. Sedl si na tu dokonalou pohovku v dokonalém obýváku a rozhlédl se.

Byt byl krásný. Opravdu krásný. Světlé zdi správného teplého tónu. Parket bez jediné mezery. Strop bez spár. Poličky od podlahy ke stropu, přesné jako podle pravítka. Světlo nastavené tak, aby neoslňovalo a nevytvářelo stíny. Balkon bez škvír. Obklad v koupelně líc v líc.

Díval se na to všechno a cítil něco zvláštního. Ne hrdost. Něco jako nevolnost, ale výš než v břiše.

Na polici zůstaly knihy, které tu nechala. Pár kusů. Zíral na hřbety a přemýšlel, kdy ji naposledy viděl večer prostě číst na gauči. Ne z nutnosti, ne schovanou, prostě si čte. Už dávno ne.

Vstal. Šel do kuchyně. Hrnek stál na parapetu. Podíval se na místo, kde stával. Žádná stopa tam nebyla. Čaj dávno vystydl.

Vzal hrnek, umyl, postavil do odkapávače. Postál. Pak do ložnice, lehl si na postel v oblečení, což nikdy nedělal. Zíral do stropu.

Strop byl dokonalý.

Ležel hodinu? Dvě? Čas ztratil význam. Pak vstal, šel do kumbálu. Kýble s barvou, balíky s mřížkou, tmely, nářadí na svých místech. Všechno uspořádané. Našel tam malý vzorek obkladu, který jednou nosil do práce ke srovnání. Otočil v ruce. Vrátil.

V kumbálu nic navíc. Jen on.

Večer ohřál něco z ledničky, jedl bez chuti, umyl nádobí. Byt byl naprosto tichý. Dřív se pořád něco dělo, šel nějaký zvuk, bylo cítit ředidlo nebo dělal rámus. Teď nic. Jen dokonalé ticho v dokonalých místnostech.

Zapnul televizi. Podíval se dvacet minut, nevěděl na co. Vypnul.

Pak vytáhl mobil a díval se na její jméno v kontaktech. Nenapsal. Jen přemýšlel.

Nepřemýšlel, jak ji získat zpět. Přemýšlel, co říkala. O hostech. O lampičce. O tom, že byla vlastně hostem ve svém vlastním bytě tři roky. Hostem! To slovo ho uhodilo. Hostem. Doma.

Vzpomněl si na Viktora. Proč mu lhal o pracích v ložnici? Ani tehdy to nedokázal vysvětlit. Říkal si není to hotové, je trapné zvát. Ale nebyla to pravda. Pro život byl byt už přes rok použitelný. Jen nebyl ten, který měl v hlavě. Ne ten, který si slíbil udělat.

Sliboval si ideální byt. A dělá ho. Jenže ideál neexistuje. To není strop, který obrousíte dohladka. Je to horizont: ať běžíte jak chcete, bude pořád dál.

Jana to pochopila. On ne. Nebo nechtěl chápat.

Rozsvítil v každé místnosti. V obýváku koukl na poličky.

Všechno bylo srovnané: knihy podle výšky, dekorace na přesném místě. Jeho systém každá věc má své místo, nic navíc, všechno funkční, vyladěné.

Uprostřed třetí police stálo malé skleněné srdíčko. Hnědočervené, nepravidelné, jako ruční práce. Koupila ho někde na trhu, před dvěma roky. Tehdy řekl: Na co to? Jen lapač prachu. Odpověděla: Mně se líbí. Nic na to neřekl, zůstalo. Smířil se.

Teď ho vzal do ruky. Nechal ho zahřát v dlani. Nebo se mu to jen zdálo?

Tři dny nad tím přemýšlel. Chodil po bytě, nic nedělal, jedl, co doma zbylo, spal špatně. V práci byl roztržitý, spletl výpočty, kolega se ptal: Pavle, jsi v poho? Odpověděl: Jasně, jsem.

Čtvrtý den napsal Janě zprávu:

Jano, můžeš mluvit?

Odpověděla po hodině: Můžu.

Zavolal. Zvedla po druhém zvonění.

Ahoj, řekl.

Ahoj.

Jak se máš?

Dobře. U maminky je všechno v klidu.

Pauza. Slyšel její dech, nevěděl, jak začít. Nikdy to neuměl. Ona to uměla vždy.

Jano, přemýšlel jsem poslední dny.

Chápu.

Myslíš, že víš, co chci říct?

Přibližně.

Vím, že jsem něco důležitého přeskočil. Nebo… mlčel, hledal slovo Vybral jsem špatně, co je nejdůležitější.

Ona mlčela.

Myslím na všechno, co jsi říkala. O hostech, lampičce. Teď už to chápu. Tehdy jsem nechápal. Nebo jsem se tvářil, že nechápu.

Proč to říkáš?

Chci, abys přišla zpátky.

Dlouho ticho.

Pavle

Neříkám hned. Jen upřímně chci, abys přišla domů. A chci to zkusit jinak. Nevím, jestli to půjde. Ale chci zkusit.

Dlouho mlčela. Slyšel, jak přendává něco v kuchyni možná hrnek. Na parapet, na stůl, to je jedno.

Chápeš, že zkusím nestačí? zeptala se.

Chápu.

Víš, že nemůžu přijít a žít jako dřív?

Chápu.

Ne, nechápeš. Nezlob se, je to jen upřímně. Jsi teď vystrašený a říkáš správné věci. Ale člověk se nemění rozhodnutím. Není to jako připevnit poličku.

Vím, že to není hřebík.

Tak co navrhuješ?

Mlčel.

Navrhuju, že se nejdřív sejdeme. Pověsíme si normálně. Ne přes telefon.

Dobře, řekla. Tak se sejdeme.

Sešli se v obyčejné pražské kavárně na Vinohradech, kde byly trochu rozviklané židle a menu křídou na tabuli. Jana přišla ve své známé béžové bundě, unavená, ale klidná.

Objednali si kávu. Pavel ji pozoroval a uvědomil si, že už dávno ji neviděl takhle jen pozorovat, nic k tomu.

Jak je mamince?

Už líp. Koupila si nové květináče, začala přesazovat muškáty. Je ráda, že jsem u ní.

To mám radost.

Chvilku mlčeli.

Pavle, řekla tiše. Chci, abys pochopil jednu věc. Nejde o rekonstrukci sama o sobě. Ani o to, že ti záleží na detailech. To není špatně. Jde o to, že jsi zaměnil cíl a prostředek. Byt je od toho, abys v něm žil. Ty sis z něj udělal cíl.

Ano.

Říkáš to, nebo to cítíš?

Cítím.

Odkud to vím?

Vzal svůj hrnek. Podržel ho. Položil.

Nikdy to nemůžeš vědět, řekl popravdě. Ani já nevím, co vydržím. Ale už vím, že to takto dál nejde. Dokud jsi tu byla, říkal jsem si, že se to dá přežít. Ale když jsi odešla, zbyla mi jen krásná krabice.

Jana se na něj podívala.

Krásná krabice, zopakovala tiše.

Ano.

Jsem ráda, že jsi to pochopil.

Vrátíš se?

Dívala se ven. Pršelo, lidé s deštníky pospíchali, u vchodu do obchodu byly truhlíky s prvními tulipány, trochu ošlehanými větrem.

Zkusím to, řekla nakonec. Ale mám podmínky.

Mluv.

První. Nejbližší měsíc žádné bourání, vrtání, žádné vzorky, katalogy. Jen spolu žít.

Dobře.

Druhá. V neděli zveme Lenku s Petrem a Viktora, pokud to stihne. Nakryjeme stůl a pozveme je do tohohle bytu tak, jak je.

Přikývl.

Třetí. Pokud začneš dělat z každého škrábnutí katastrofu, řeknu ti to. A ty to uslyšíš.

Dobře.

Chápeš, že to není jen slovo, ale opravdu to bude těžké?

Chápu, řekl. Pro mě těžké. Ale zkusím.

Podívala se ještě jednou. Dlouze. Pak kývla:

Tak jo.

Šli domů pěšky, i když ještě mrholilo. Šli vedle sebe, ne za ruku, ale blízko. Ona nesla Františka v kapse, on její tašku. U vchodu se na chvíli zastavili a koukli na dům zespoda na páté patro.

Je pěkný, řekla.

Je, souhlasil.

Vyjeli výtahem. On otevřel. Ona šla první. Postavila Františka na parapet, bez podložky.

Pavel se díval na kaktus na lakované desce.

Nic neřekl.

Jana šla do kuchyně. Slyšel napouštění vody, pak cvaknutí rychlovarné konvice.

Prošel do obýváku. Sedl na pohovku. Na polici stávalo skleněné srdíčko, mírně stranou.

Neposouval ho.

V neděli pozvali Lenku. Konečně, smála se do telefonu. Viktor tentokrát nepřijel, slíbil to ale příště. Petr přinesl víno, Lenka koláč, Jana uvařila slíbený boršč.

Stůl prostřeli v obýváku. Pavel chtěl talíře přestavit symetricky, pak se zarazil. Nechal to být.

Kolem stolu byl šrumec a trochu těsno. Lenka loktem srazila skleničku a červené víno se vylilo na ubrus. Všichni vyjekli. Pavel cítil, jak mu v břiše cuklo, podíval se na Janu.

Jana na něj koukala. Ne nervózně, ne vystrašeně. Prostě koukala.

Vzal ubrousek a otřel flek. Řekl:

To je v pohodě.

Lenka oddychla. Jana se mírně usmála.

Po večeři seděli dlouho, povídali, smáli se, pili čaj. Když odešli, bylo po půlnoci. Jana myla nádobí, Pavel utíral. Mlčeli, ale ticho bylo jiné než dřív.

Možná to zůstane, řekla Jana o fleku na ubrusu.

Nebo taky ne, odpověděl.

Nevadí.

Podala mu talíř.

Pavle…

Ano?

Dnes bylo hezky.

Ano. Bylo.

Uklidili a šli do obýváku. Na stole hrnky, na ubrusu tmavla skvrna od vína. Na polici skleněné srdíčko. Na parapetu František.

Pavel na to koukal. Přemýšlel, že by měl tu skvrnu pokusit co nejdřív vyprat, než zaschne. A že květináč bez podložky určitě zanechá kolečko. A že jeden hrnek stojí trochu nakřivo.

A pak si všiml, že Jana se dnes smála dvakrát. Když Lenka vyprávěla o kočce. A pak, když Petr popletl přípitek. Smála se přesně, jak si pamatoval z dřívějška.

Prošla kolem něj do ložnice. Zastavila ve dveřích.

Jdeš?

Hned, odpověděl.

Ještě jednou se podíval na obývák. Na flek. Na Františka. Na srdíčko.

Zhasl světlo.

Lehl si k ní. Jana už četla. Její lampička s látkovým stínítkem svítila tiše. Koukal do stropu.

Jano…

Mmm?

Slyšíš mě, když mluvím o mezerách a milimetrech?

Odhodila knížku na bok a podívala se na něj.

Slyším.

A na co v tu chvíli myslíš?

Chvíli opravdu přemýšlela.

Myslím, že jsi mi v tu chvíli vzdálený.

Ano, řekl tiše.

Vrátila se ke knize.

Ležel a přemýšlel, jestli to půjde. Tři roky jsou dlouho. Něco v ní se změnilo, v něm také. Je to jak trhlina ve zdi můžete ji zatmelit, bude téměř neviditelná, ale už to nebude stejný materiál. To věděl líp než kdokoliv.

Přemýšlel nad tím, dokud neusnul. A ještě mezi bděním a spánkem mu hlavou problesklo: že ráno vezme Františka a dá ho na podložku, aby lak nesežloutl.

Otevřel oči.

Strop byl stále stejný. Dokonalý. Bez prasklinek.

Vedle tiše otočila stránku Jana.

Zavřel oči zpátky. František počká do rána.

Rate article
Add a comment