Nikdy by mě nenapadlo, že pouhých pět minut čekání může změnit celý život. Ale právě něco takového se tehdy událo.
Bylo to před mnoha lety, snad už to budou tři desítky jar nazpět. Poprvé jsem ji zahlédl, jak se blíží ke stanici v Nuslích. Blíží ale není to pravé slovo stará paní se sunula s holí, pohybovala se, jak jí síly stačily, a volnou rukou gestikulovala, jako kdyby šlo o život.
Zastavil jsem tramvaj. Samozřejmě. Jak bych mohl pokračovat dál?
Děkuji vám, chlapče, funěla, když se zachytila madla. Ty moje kosti už nejsou to, co bývaly.
Jen si v klidu sedněte, odpověděl jsem.
Od toho dne se stala pravidelnou pasažérkou. Každé úterý a pátek jezdila mým spojem buď k doktorovi do Všeobecné fakultní, nebo navštívit svou sestru v Žižkově. Vždy ale dorazila právě tehdy, když jsem se chystal odjíždět.
Podruhé, když jsem ji ve zpětném zrcátku spatřil, jak se zase vleče, kolega stáhl okénko a šeptl:
Pojeď, zpožďujeme se.
Ale já se otočil dozadu. Šla tam v zeleném kabátě, taška přes ruku.
Počkáme, řekl jsem.
Budeš mít průšvih
To přežiju.
Vystoupila, usmála se na mě těma svýma světlýma očima a tiše pověděla:
Jste anděl.
Tak z toho vznikl zvyk. Každé úterý a pátek jsem na té zastávce čekal. Když nebyla, počkal jsem třicet vteřin, minutu, klidně i dvě. Nikdo nikdy nezanadával. Lidé si ji oblíbili. Někteří i vykukovali z okének:
Hele, už jde!
Časem mi začala nosit domácí koláčky.
Pekla je vnučka, tvrdila, ale nikdy jsem jí to moc nevěřil.
Jednou, bylo to v parném červenci, nepřišla ani v pátek, ani další úterý. Uplynul týden, pak druhý. Stále jsem stavěl a koukal ke křižovatce, ale nikde nikdo.
Možná je nemocná, říkala pravidelná cestující paní Marta. Je stará
Až za tři týdny jsem ji opět spatřil. Šla ještě pomaleji, tentokrát měla už chodítko. Opustil jsem kabinu a šel jí naproti.
Jste v pořádku?
Oči se jí zalily slzami.
Byla jsem v nemocnici. Ale dceři jsem slíbila, že ještě aspoň jednou pojedu vaší tramvají.
Pomohl jsem jí nastoupit. Celý vůz začal tleskat.
Minulé úterý byl můj poslední den na té lince. Po třiceti letech u Dopravního podniku Praha jsem odcházel do důchodu. A když jsem přijel na její stanici, nebyla tam sama. Byly tam desítky lidí cestující z minulých let, sousedé, i prodavač z rohu u potravin.
Drželi transparent:
Děkujeme. Naučil jste nás, že dobrota nemusí spěchat.
Vystoupil jsem a vůbec nechápal, co se děje. Ona ke mně přišla, vnučka ji podpírala, a objala mě.
Tolik let jste tu stál a čekal na mě, řekla, dnes čekáme my na vás.
Byly řeči, přinesli mi ceduli. Přísahám, že ta zastávka odteď nese mé jméno Zastávka muže, co vždycky čekal.
Třásl se mi hlas.
Já já jen čekal. To není nic zvláštního.
Někdo vzadu zvolal:
Ale je! V tomhle městě všichni běží, málokdo čeká!
A zase tleskali.
Když jsem večer všechno vyprávěl Olze, mé ženě, jen se usmála.
Právě proto tě miluju. V tomhle uspěchaném světě jsi vždycky věděl, kdy zastavit.
Tu plaketu jsem si položil k fotografiím našich dětí. Ale nejvíc si v sobě uchovávám něco jiného ten její úsměv, když vždy nasedala, a tiché: Děkuji, chlapče.
Říkají, že jsem vykonal něco mimořádného. Já vím jen tolik měl jsem trpělivost.
A možná právě to je to největší, co v životě můžeme udělat. Mít trpělivost a čekat na druhé, i když celé město křičí, abychom už jeli dál.