Svatba na objednávku: Manželství podle harmonogramu

Dobré zprávy

Zasnoubení podle plánu

Barbora seděla u pracovního stolu zahloubaná do hromady dokumentů. Před ní byla vysoká věž faktur, účtenek a reportůpečlivě vše třídila do šanonů, kontrolovala čísla, dělala si drobné poznámky do deníku. Na oddělení panovalo ticho, jen tu a tam sem doléhal šepot z vedlejšího kanceláře a tlumené cvakání klávesnice za příčkou. Slunce se prodíralo skrz žaluzie a kreslilo na stole ostré světelné pruhy.

Právě v tu chvíli zazvonil telefon. Barbora sebou trhla, odtrhla oči od složek a sáhla po mobilu. Na displeji svítilo Máma. Zamračila se. Tohle bylo zvláštnímaminka jí běžně volávala až večer, když dorazila ze směny, ale teď bylo sotva tři. Co se jen mohlo stát?

Stiskla zelené tlačítko a přiložila telefon k uchu.

Baruško, můžeš prosím rychle přijet? ozval se v maminčině hlase tón nervozity, v němž hned zaznamenala jemnou neklidnou chvějivost. Je to moc důležité!

Barboře se sevřel žaludek. Narovnala se na židli, odsunula stohy papírů do stranyjako by najednou překážely.

Stalo se něco? Je ti zle? snažila se mluvit vyrovnaně, i když v hlase už zaznívala obava.

Ne, mně nic není, ujistila rychle máma, aby tu myšlenku hned zahnala. Ale potřebuju s tebou mluvit. Opravdu hned.

Barbora pohlédla na rozházené papíry na stole. Do konce směny byla ještě chvíle, práce jí čekala spousta. Ale tón matky byl nekompromisní.

Dobře, za hodinu jsem doma, přikývla, pohlédla na hodiny na zdi.

Raději co nejdřív, máma náhle snížila hlas, který podivně zhoustl napjatým tajemstvím. Tady nějací lidé čekají.

Věta nějací lidé čekají zavisla mezi nimi ve vzduchu těžká, plná nevyřčeného. Barbora se zamračila, v hlavě jí běžely nejrůznější variantyod rodinných karambolů až po hloupé nedorozumění. Po telefonu se ale ptát nechtěla; když máma říká hned, není čas otálet.

Rychle shrnula vše do šanonů, do kabelky hodila peněženku, telefon i malý poznámkový blok, přes ramena přehodila baloňák. Zašla k šéfovi, stručně situaci vysvětlila. Vedoucí byl chápavý chlap, tak jen mávl rukou a popřál, ať jde vše dobře. Ve vestibulu spustila aplikaci na taxi, zadala adresu a potvrdila objednávku. Čekání si krátila krátkým telefonátem s mámouzda má něco donést, ale odpověď byla stručná: Hlavně přijeď.

Když vyšla ven, všimla si, že místo obvyklé chůze skoro běží. V hlavě sledovala neodbytné myšlenky, ale snažila se zastavit své bujné představy. Taxi přijelo po pěti minutách. Nastoupila dozadu, nadiktovala adresu a znervózněle po očku sledovala čas, v duchu urgovala řidiče.

Cesta trvala přesně čtyřicet minut. Venku míjely známé pražské kulisy: šedé paneláky, barevné poutače, ostrůvky parků. Barbora to skoro nevnímala. Myslela jen na to, co ji doma může potkat.

Nemá máma trable v práci? Nedávno si stěžovala na napjatou atmosféru v týmu kolem nějakého projektu. Nebo jde o tetu Libuši? S mámou byly kamarádky celé roky. A nebo je to něco s tím vzdáleným příbuzenstvem? Barbora probírala v hlavě všechny možnosti, nic se ale nezdálo dost vážné na podobnou naléhavost.

Když taxi zastavilo před rodným panelákem na Proseku, Barbora rychle zaplatila 220 Kč a vběhla do výtahu. Klíč už měla v ruce, ale dveře se otevřely ještě předtím, než se stihla dotknout zámku.

Konečně, máma ji vtáhla dovnitř, pevně ji chytla za ruku. Pojď honem.

Chodbou se šířila známá vůně vanilkových rohlíčkůmamin specialita pro slavnostní příležitosti. Barbora se zarazila a zhluboka se nadechla. Tahle vůně vždy znamenala něco pěknéhonarozeniny, oslavu, nějakou dobrou zprávu. Dnešní nervosity a spěch ale ke slavnostní náladě vůbec neseděly.

Barbora si opatrně zulala boty a zamířila do obýváku.

Mami, co se děje? vydechla, a vtom zůstala stát.

U kulatého stolu s bílým ubrusem seděl Tomáš. Ten Tomášsyn mamininy kamarádky, kterému Barbora od dětství říkala béčko. Vždycky jí přišel nešikovný, tichý, trochu ustrašený, motal si rukávy a soukal slova. Teď se křečovitě usmíval, jednou rukou si popotahoval límeček košile a v očích měl nejistotu, kterou nikdy neuměl skrývat.

Vedle něj zářila teta Libuše, vypadala jako šťastná svědkyně na životním jubileu. Z obličeje jí sálala naděje tak upřímná, až Barboře přišlo líto, že jim tu radost zjevně pokazí.

Ahoj Barčo, vstal Tomáš, snažil se působit jistě. Dlouho jsme se neviděli.

To tedy, a ještě dlouho bych ráda, odpověděla Barbora odměřeně a zkřížila ruce na hrudi, aby zamaskovala překvapení. Mami, kvůli čemu jsi mě sem tak honem volala?

Máma její způsob skoro ignorovala; s nervozitou rovná ubrus, srovnává ubrousek, pak opět ubrus.

Víš, Barunko, s Libuškou jsme takhle přemýšlelyznáte se odmalinka, jste už oba dospělí, samostatní

A co má být? Barbora se na ni upřeně podívala, už s nelíčeným rozladěním. Jakože proč? Mám spoustu práce, odjela jsem z kanceláře, ostatní jsem nechala na holičkáchkvůli čemu?

Teta Libuše bez váhání skočila do rozhovoru:

Tomáš je moc šikovný kluk. Má dobrou práci, byt, o všechno se postará

Chtěly jsme, abyste si popovídali, konečně matka zvedla oči k dceři, ale pohled byl vyhýbavý. Seznámili se trošku víc.

Barbora cítila, jak v ní stoupá vztek. Zase ten nekonečný tlak a pokusy dohazovat ideálního ženichajako kdyby nebyla schopná sama si v životě poradit. Stiskla pěsti, snažila se zůstat klidná, ale hlas se jí zachvěl.

Mami vážím si toho, že se o mě staráš. Ale s kým se budu přátelit, rozhodnu já!

Tomáš zrudl, nervózně si poškrábal krk, košile mu očividně začala být malá.

Barčo, nechceš to tak hned uzavírat? Ještě jsme si ani pořádně nepopovídali Třeba bychom si mohli dát šanci. Vždycky jsi mi byla sympatickájsi pěkná holka, já taky už nejsem dítě

Ale o co bys usiloval? otočila se k němu, upřela oči do jeho nejistých. Nikdy jsi se mi nelíbil. A teď už taky ne. Neumím předstírat, že mezi námi může být něco víc než přátelství.

Tomáš sklopil oči, ošíval se, jako by ho svírala vlastní ostuda.

Můžeme to alespoň zkusit myslím to vážně, fakt bych chtěl, abychom dali tomu šanci.

Barbora na okamžik zavřela oči a přemýšlela. Nechtěla být hrubá, ale lhaly by si oba.

Tomáši, jsi opravdu fajn člověk. Opravdu. Ale city nejsou na povel, jen protože si to někdo naplánuje.

Cítila, jak vztek ustupuje a střídá ho spíš úleva. No teda, co to zase máma provedla!

Budu raději, když půjdu, vzala kabelku a přehodila si ji přes rameno. Promiň, že vám pokazím plán, ale je lepší být upřímný, než hrát divadlo.

Baru, prosím tě máma vykročila, natáhla k ní ruku, jakoby ji chtěla zadržet. Pojď si v klidu popovídat. Šlo nám o to nejlepší.

Teď ne, Barbora zvedla ruku k uklidnění. Až budeš chtít doopravdy poslouchat, ne hrát scénky, ozvi se. Potřebuju zpátky do práce. A už to prosím nedělej. Hrozně jsi mě vyděsila.

Barbora se zamkla vchodové dveře za sebou dřív, než máma stačila cokoliv dalšího říct. Venku bylo po dešti a vzduch byl svěží a čistý. Zhluboka se nadechlapři každém nádechu cítila, jak se jí ulevuje.

Proč máma není schopná ji nechat být? Proč stále hledá ženicha? Copak zatím nepochopila, že to nikam nevede? Barbora už jako dítě moc dobře věděla, po čem v životě touží. A rozhodně nepotřebuje špatně si věřícího, nejistého kluka! Ano, má naplánovanou kariéru, zaměstnání, byt Ale to přece není to nejdůležitější! Chlap má vědět, co chce, nesmí se schovávat za mámu!

Rozhodla se sejít parkemkrátkou cestou, kterou znala ze základky. Všude to žilo svým životem: děti běhaly mezi kapkami, ženy s kočárky si vyměňovaly novinky, senioři posedávali na lavičkách a hráli šachy. Barbora šla mezi loužemi, opatrně, aby si nepromočíla tenisky. Kapky ze stromů jí sem tam spadly na ramena, ale nevšímala si toho.

V kapse se rozechvěl telefon. Opět Máma. Chvíli váhala, ale přijala to.

Barčo, proč jsi tak utekla? ozval se mamin hlas, mírně rozladěný, spíš ale smutný. Chtěly jsme si přece promluvit.

Mámo, nemůžu si vzít Tomáše jen proto, že vaše kamarádství trvá dvacet let, řekla Barbora klidně, dál kráčejíc parkem. Vztah je příliš vážná věc, než aby se rozhodoval podle mateřských plánů.

Kdo tady mluví o svatbě? máma pozvedla hlas. Jen tě žádám, abys mu dala šanci! Je slušný, inteligentní a hlavně normální!

Určitě, mámo, je fajn. Ale to neznamená, že se k sobě hodíme.

A kdo se k tobě hodí? Jsi už tři roky sama, s nikým nechodíš, s nikým nechodíš ven. Co vlastně čekáš?

Nečekám, odpověděla Barbora, když se u dřevěné lavičky na chvíli zastavila. Jen nechci randit s prvním, kdo přijde. Chci si vybírat sama, ne abyste mě s tetou Libuší propojily v novém projektu.

A tvá volba je co? Sedět doma, pracovat do noci, jíst sama u televize a vidět jen kolegy? vyslovila máma s trpkostí. Baruško, já chci, abys byla šťastná.

Ale já šťastná jsem, usmála se Barbora a posadila se na lavičku. Děti před ní pouštěly papírové lodičky do kaluže. Miluju svou práci, svůj život. Nejsem zoufalá a nechci vztah jen proto, že ty si myslíš, že už je čas!

Na druhém konci se rozhostilo ticho, slyšet bylo jen slabé šumění, možná máma telefon odložila. Nakonec se ozvala mnohem klidněji:

Dobře Promiň, že jsem tlačila. Já jen mám strach, že zůstaneš sama až zestárneme.

Já to chápu. A mám tě moc ráda za to, že se mnou žiješ. Jen už žádné další překvápka? Netušíš, co se mi mihlo hlavou

Slíbím, máma teď určitě usmívá, poznala to podle hlasu. Jen kdybys náhodou poznala někoho, na kom by ti záleželo řekni první mně, jo?

Samozřejmě. Máš to slíbené, Barbora vstala, na rameni si upravila kabelku. Teď musím běžet, mám toho dost. Pa.

Pa, holčičko, opatruj se.

Schovala mobil a zadívala se na nebe. Mraky se pomalu trhaly jako rozhrnované závěsy, za nimi čistá letní modř. Sluneční paprsky se prodíraly skrz, zlátily střechy paneláků. O kus dál se hlasitě smály studentky, míjely je s taškami přes rameno. Kolem proběhl kluk v teplákovce, vedle něj se popásla zrzavá voříška s jazykem venku.

Barbora vdechla svěží vzduch. Všude kolem proudil obyčejný život: někdo spěchal do práce, někdo na nákup, osmiletí kluci hráli na schovávanou. Bylo to tak prosté a přirozené, že v ní vzrostl klid. Pomyslela, kolik je před každým z nás cest, kolik možností a setkání může změnit náš svět. A přitom je zbytečné se nutit do cizích představ, jak se má žít.

Další dny Barboře rychle letěly. V reklamní agentuře vrcholily přípravy na nový projekt, všichni jeli naplno. Chodila do práce první, odcházela poslední: skládala podklady, ladila rozpočty, se zákazníky rokující až do pozdních hodin. Přestávky trávila u silného čaje, rychlým sendvičem a pak už zase zpět mezi hromady excelovských tabulek. Únava ji večer přinutila jen rychle se vykoupat a ztěžka spadnout do postele.

Ale v noci, když dům utichl a za okny zhasla světla, v mysli se jí vždy znovu vynořil onen den: mámina rozladěná tvář, rozpačitost Tomáše, nadšení tety Libuše. Necítila výčitkyvěděla, že udělala správněale trochu smutku jí přesto zůstalo. Bylo jí líto, že máma ji nepochopila napoprvé, že musela říct vše naplno.

V pátek večer narazila při pročítání mailů na pozvánku od kolegy na narozeniny. Bude sranda, přijď! Poznáš zajímavé lidi, bude fajn muzika! Barbora chvíli váhalatýden byl hektický, radši by se natáhla na gauč. Jenže pocit samoty už na ni začínal doléhat. Proč ne, rozhodla se a odepsala Přijdu.

Oslava se konala v útulné kavárně ve Vršovicíchmenší, ale útulné, cihlové zdi, dřevěné stoly, u oken měkké pohovky. Když Barbora přišla, už bylo živo: směs vůní kávy, pečiva, jemných parfémů, v pozadí nenápadně hrálo jazzové trio, skupinky se bavily, smály, poposedaly mezi stoly.

Kolegu okamžitě poznala, stál u baru a gestikuloval při debatě. Jakmile Barboru zahlédl, usmál se a rychle šel k ní.

Barčo, super, že jsi dorazila! objal ji kamarádsky. Myslel jsem, žes to vzdala.

Říkala jsem si, že je čas na změnu kulis, usmála se. Všechno nejlepší!

Chvilku prohodili pár slov o práci, kolega ji odkázal ke stolu u okna. Tam sedí parta fajn lidí. Za chvilku se k vám připojím.

Barbora si vzala sklenici domácí malinovky, rozhlédla se a zamířila k partě, kde se už veselá debata rozbíhala vtipem. Posadila se na volnou židli a zorientovala se. Zanedlouho si k ní přisedl sympatický mladík se sebejistým úsměvem:

Ahoj, ty jsi Barbora, že? Já jsem Ondřej, kolega od Marušky.

Ano, těší mě, přikývla Barbora a poprvé večer se opravdu usmála.

Viděl jsem tě na poradě s Globálkou, dosedl Ondřej vedle ní. Ty máš vedení projektu, je to tak?

Překvapilo ji, že o ní ví, většinou mezi odděleními tolik komunikace nebylo.

Jo, přesně tak. A kde pracuješ ty?

Analytik. Pomáhal jsem vašemu týmu s odhady a rozbory. Baví mě to.

Slovo dalo slovo, až se celý večer pro Barboru stal překvapivě příjemným. Ondřej byl výborný posluchač, bystrý, přesný, vtipný. Dovedl zabavit vyprávěním a zároveň citlivě reagoval na její poznámkyBarbora se přistihla, že se s ním rozeznává častěji, než je u ní zvykem.

Později v kavárně už hluku přibývaloa Ondřej navrhnul:

Nepůjdeme ven na vzduch? Tady už máme pocit, že budeme muset mluvit do ucha.

Souhlasila. Na ulici bylo chladno, ticho, výhled na světélkující tramvaje a projíždějící auta.

Co děláš ve volném čase? opřel se Ondřej o zábradlí.

Nejradši čtu, ráda chodím na procházky. Kino, když je důvod. A ty?

Miluju cestování, rozsvítily se mu oči. Loni jsem byl v Gruzii, úžasné hory, lidé, víno, zážitky. Všechno opravdové

Povídej, poposedla Barbora blíž.

Ondřej začal líčit zážitky do detailů: staré uličky, vůni chleba, úzké stezky, lidi se srdcem na dlani, kteří ho pozvali na večeři. Barboře připadalo, že to sama zažívá.

Kde nejradši odpočíváš? zeptal se později.

U moře, pousmála se. Šum vln, slaný vzduch Škoda, že zatím je to jen jednou za pár letpráce je prostě přednější.

Něco s tím uděláme! mrkl žertovně. Co jet příště spolu?

Barbora chvíli mlčela, návrh ji zaskočil. Pak se ale rozesmála:

To je hodně přímé.

Ale férové, podíval se jí do očí, v pohledu ne nebyla žádná vtíravost. Jsi mi hrozně sympatická. Opravdu tě chci poznat víc.

V tu chvíli v jeho očích nezaregistrovala křeč, jen upřímný zájem. Bylo to vlastně velmi příjemné.

Dobře, ale postupně, jo? odpověděla.

Jasně, jeho úsměv byl nenucený. Můžu tě pozvat zítra na kafe? Jen tak si popovídat.

Klidně. Moc ráda, ucítila v sobě nový příjemný klid.

Když pak přišla domů, ani nestihla zout boty a už znovu zvonil telefon s nápisem Máma. Tentokrát Barboře hned vyskočil úsměv a stiskla hovory.

Ahoj Barčo. Jak bylo?

Super. Byla jsem na kolegově oslavě. Seznámila jsem se s jedním klukem.

Opravdu? v mámině hlasu zazněla zvědavost smíšená s opatrným optimismem. A jaký je?

Normální, rozesmála se Barbora. Vtipný, chytrý, má nadhled a co hlavníneřeší všechno s maminkou.

Máma se rozesmála také, napětí zmizelo.

Jsem ráda. Takže jsem se zbytečně bála?

Barbora na chvíli zmlkla, chtěla, aby máma pochopila, co je pro ni podstatné.

Nebála, mámo. Péče je důležitá, vážím si jí. Ale už můžeš být v klidu. Opravdu.

Dohodnuto. Mám tě ráda.

Já tebe, odpověděla Barbora.

Odložila mobil, zadívala se ven do tmy, kde v hustém sídlišti blikala okna domůžlutá, oranžová, bílá, protínající tmavý horizont. Slyšela tlumená auta, vzdálený smích, ruchy Prahy.

Barbora se pohodlně usadila do křesla, vdechovala večerní klid. Dnešek, telefonát s mámou i setkání s Ondřejemvšechno zapadalo do něčeho nového a neznámého. Nevím, co přijde, pomyslela si, ale právě teď je to krásně otevřené.

Za oknem dál pulzoval život. Barbora se usmívala a s každým nádechem cítila, jak se v ní probouzí jistotaže to má smysl, jaký má.

Rate article
Add a comment