Smlouva o lásce
Liběna seděla za dlouhým stolem, jehož povrch byl doslova utopený v záplavě svatebních katalogů. Listy ubíhaly v rytmu podivné hudby, stránky se míhaly jako oblaky na letní obloze, zatímco ona dychtivě, prsty rozevlátými jak pírka, obracela jednu stranu za druhou. Oči se jí rozzářily, když zahlédla závoje jemné jako pavučina, krajkové aplikace, perličky, vykreslené stíny šatů, co jako by pluly na hladině snu. Zastavila se pohledem u záblesků bílých rób, malovala si sebe samotnou v jejich siluetě a v hrudi jí narůstalo něco tajuplného, co připomínalo šimrání před první bouri.
Krásné…, zamumlala tiše, skoro až šeptem oči nepouštěly obraz nádherných šatů s bohatou sukní a tenoučkými ramínky. Šaty vypadaly, jako by je šil někdo, kdo někdy tančil s obláčky. Ale úsměv rychle pohasl. Liběna si povzdechla, s neforemným pohybem odložila katalog stranou a váhavě se postavila. V těžkém rezonančním zvuku svých kroků přešla k vysokému zrcadlu s orámováním posetým tajuplnými květy, které jako by vyrůstaly přímo ze dřeva. Důkladně si prohlédla svůj odraz; natočila se bokem, sklonila hlavu, v tom snu o sobě zkoušela vidět samu sebe očima někoho jiného.
Škoda… já bych v tom vypadala směšně, oznámila sama sobě pevněji, jako by se snažila přijmout neviditelný rozsudek. Tohle není pro mě, mám špatnou postavu. Zkusila se zatočit, zkusila si představit, jak ve snové těžké sukni klopýtá mezi stoly, jak je ve skutečnosti vše jiné. Najednou se otřásla.
Musím si vybrat něco jednoduššího…, pokračovala rozhovor s tím, co bylo a nebylo v rohu místnosti hlas se jí zlomil v nepřirozené ozvěně. Bohaté sukně vynechám, byla bych v nich jak pivní sud. Vzduch prosycený krajkami houstl nervozitou, jak jí pod prsty proklouzávaly další vybledlé stránky. Čím více nápadů, tím méně odpovědí; panika v ní narůstala nenápadně, jako stín, který se dlouží se západem slunce. Všude kolem byly jen studie nedokonalosti.
Musím se s někým poradit, než se z toho zblázním…, dýchla do místnosti a posadila se napůl na židli, napůl do neznáma.
Dveře tiše tleskly o zárubeň. Liběna sebou trhla; srdce se na chvíli proměnilo v kámen, myšlenky vystřelily do krajiny podezření. V takový čas… Kdo? Klíče od bytu měl jen její otec a Jaromír, její nastávající. Oba měli být dnes pryč: otec na schůzce, Jaromír někde na podivné pracovní poradě, o níž už ráno mluvil.
Liběna znehybněla, napjala uši: co když zrovna teď někdo cizí kráčí jejím domem? V tuto hodinu bývala vždy v salónu, byt zůstával pustý. Po zádech jí přeběhl mrazivý pocit.
Vydala se po schodech dolů, opatrná, skoro nehmotná, jako by byla součástí zvláštního divadla, které řídí něco jiného než lidská pravidla. Přiblížila se k zábradlí a zpoza zdi zkoušela zahlédnout jakýkoli pohyb.
A tehdy napětí povolilo. Ve dveřích stál Jaromír jeho silueta prozářila šedivý pokoj. Sundával si boty, lehkomyslně je cestou odkopával ke stěně, pískal si melodii, kterou možná znal jen on.
Jaromíre? uniklo jí z úst, spíš v myšlenkách než naplno. Proč je doma? Neměl být jinde? Ticho se sbíralo v koutcích pokoje jako chumáče prachu. Zaslechla, jak s kýmś ve vedlejším pokoji tiše rozmlouvá.
Bětko, vydrž ještě trochu…, zněl jeho hlas neobvykle měkce, až si Liběna připadala jako někdo cizí v nočním dramatu. Brzy splním tu naši smlouvu a budeme spolu. Ztuhla. Jaká smlouva? Kdo je Bětka?
Ještě půl roku? Jo, přesně tak. Za měsíc svatba, pak několik měsíců hry na manželství…, pokračoval Jaromír a jakoby v jeho slovech zazníval odporný odstín lhostejnosti, jako by žvýkal hořkou bylinu.
Liběna zavřela oči, skutečnost se začala rozmazávat, ztrácela tvar. Její svatba jen útržek nějaké smlouvy? Smlouva, platba, lhůta. Uvnitř ní vyrostla hradba ledového ticha, v němž drkotaly kamínky bolesti.
Jaromír se usadil do křesla, natáhl nohy všechno působilo zároveň skutečně i přehnaně snově. Pokračoval v hovoru, zcela přesvědčen, že v domě nikdo není. Jeho slova se třpytila ve vzduchu jako kapky deště.
Neboj se, miláčku. Mám přece rád jen tebe. Dělám to celé jenom kvůli tobě. Vždyť nechceš bydlet v pronajatém paneláku, nosit laciné šaty z tržnice? Polovina roku a všechno bude naše.
Ne, vy budete spolu dřív, než si myslíš, ozvala se Liběna, když scházela po schodech dolů. Nohy se třásly, na každém stupni metálo světlo a stíny.
Jaromírova tvář zbledla jako papír. Vzduch zhoustl, mobil mu vypadl z ruky a s tupým zvukem dopadl na parkety.
Liško…? dostal se mu z úst tak cize, že se téměř vlnil vzduch nad hlavou. Co myslíš, zlatíčko?
Natáhnul k ní ruku, jako by jí mohl zpět vtáhnout do svého příběhu ne, Liběna ucukla. Její pohled byl chladný, vzdálený, jasný jako zrcadlo, ve kterém není místo pro druhou tvář.
Myslíš, že neslyším? Slyšela jsem všechno, zašeptala a bolest v jejích očích se zařezala do vzduchu jako skřípot křídy.
A tu Bětku já ji znám? To není ta, co jsi tvrdil, že je tvoje sestra? Její tón byl ledový, vřelý hněvem, který už se nedal skrýt.
Jaromír svěsil ramena, zachytil mobil. Ruce se mu třásly přemýšlel, kolik podivných mincí ještě vytříská, pokud si zachová tvář? Pleteš se, zamumlal. Nevím, o čem mluvíš. Natáhl k ní paži, ale Liběna ustoupila; ten pohyb byl rozhodnější než tisíc slov.
Všechno je ti jasné, zasmála se, tentokrát hořce, a její smích byl jako střepy v prázdném domě. Všechno jsem slyšela. Jak jsi švitořil Bylo mi z toho špatně!
Ovládla se, nechtěla ukázat slzy. Všechny sny, všechny plány najednou se sesypaly jako sněhová koule na letním dvorku. Byla jen figurem v jeho hře.
Jaromír mlčel, bylo zbytečné předstírat. Doufal jen, že peníze na účtu už zůstanou jeho.
Nebude žádná svatba, pronesla Liběna a její hlas rezonoval místností jako zvon. Ale dříve než tě vyhodím, řekni pravdu. Celou, bez krásných lží, bez pohádek.
Pevně zkřížila ruce na prsou nikdy nebyla tak klidná. Ani slza v oku, jen chtěla slyšet všechno.
Pravdu, jo? Zasmál se opovržlivě. Obličej byl ledový láska zmizela jako pára nad hrncem. Pravda je, že bych o tebe ani nezavadil, kdyby tvůj táta nenabídl pořádnou smlouvu. Hraju divadlo. Za každou schůzku, každý kompliment mám slíbený balík peněz. Víc než bych vydělal za rok na oddělení. Dvě výplaty, pohoda.
Mluvil, jako by zpíval starou písničku na zkoušce, jeho slova zněla v Liběnině hlavě jako déšť padající na prázdný chodník.
A všechno jenom pro peníze? zašeptala. Mráz jí stoupal páteří.
A cos čekala? Že kvůli tvému břichu někdo omdlí touhou? Zasmál se škodolibě. Kdy ses na sebe pořádně podívala? Dívej se dobře.
Ta slova pálila víc než oheň, trhala ji na kusy. Sevřela pěsti, nechtěla ukázat pokoření.
Několik vteřin hleděla do prázdna. Vše kolem jakoby potemnělo, zesklovatělo. Všechny sny prach v rozbité vitríně.
Okamžitě vypadni! pronesla tvrdě a zdálo se jí, že hlas nepatří jí. Věci ti pošlu kurýrem. Vypadni!
Jaromír se ještě jednou podíval s chladem sochy, oči nemrkaly. Pomalu, teatrálně si oblékl bundu, jako by chtěl ukázat, jak je mu vše jedno. Kliknutí klíče a zmizel v tiché temnotě světa za dveřmi.
Jak se dveře zabouchly, začala se v jeho duši šířit nervozita. V hlavě honil čísla, výčitky, hněvivé vzkazy, šustění bankovek v českých korunách. Venku bylo zvláštní šeření, které rozplývalo hranice všeho reálného.
Snad si ty peníze nechám… Aspoň něco, zamumlal a blížil se k neexistující tramvaji.
V bytě Liběna rozechvělými prsty vytáčela číslo na otce. Klopýtala po displeji. Nakonec to vzdala.
Tati! zařičela, sotva zahlédla jeho jméno. Jak jsi mohl?!
Bez čekání chrlila ven proud hořké tmy:
Všechno jsi naplánoval! Platil jsi mu, dělal z něj ženicha! Ani ses mě nezeptal! Myslel jsi, že víš, co je pro mě nejlepší!
Položila hovor. Telefon sklouzl na gauč, přišly slzy řeky bez břehů.
Ty slzy nebyly kvůli Jaromírovi. Byly letité, zapsané už v dětských nočních můrách. Vždycky měla pocit, že je moc obyčejná zrcadlo jí ukazovalo tvář, v níž hledala nedostatky. Kdybych měla hubenější pas, kdyby boky byly jiné, kdybych byla jako holky z časopisů…
Přemýšlela o plastických operacích, ale nikdy se k nim neodhodlala. Myslela na svou matku Taťána , která chtěla, aby ji všichni oslovovali tou zvučnou, skoro operetní verzí svého jména. V mládí byla vyhlášenou kráskou, měla tvář jemnou, vlasy tekoucí jako proud řeky. Jednoho dne však přišla na špatného lékaře; rozhodla se, že si trochu změní nos a svět se změnil navždy. Operace dopadla špatně, tvář už nikdy nebyla stejná.
Bojovala dál další zákroky, poradny v Praze, všude hledala cestu zpět. Stále bylo hůř. Radost zmizela, pak i chuť vycházet mezi lidi. Nakonec jednoho dne zmizela docela bez vysvětlení, beze slova. Jen papírek otci: Nemůžu. Promiň. Ticho. Snění bez matky.
Liběna vyrůstala s otcem a kýčovitým albem fotek. Matka na nich byla navždy krásná a nepřístupná. Mezi realitou a snem zívala propast. Čím byla starší, tím ostřejší byl rozdíl mezi tím, jak si matku pamatovala, a tím, co se z její existence stalo.
Brzy se začala srovnávat. Máma měla tvář jak socha, já mám líce jako jablko. Její vlasy padaly ve vlnách, moje jen poletují… Přísně hodnotila zrcadlo. Nejsem dost hezká, nikomu se nemůžu líbit, opakovala si stále dokola.
Taková nesebevědomost jí bránila všude. Ve škole stála v koutech, na přednáškách byla nenápadná, mezi spolužáky se skrývala za knížku. A láska? Ještě těžší. Kluci si jí nevšímali, nebo jejich zájem rychle uvadal. Vinit samozřejmě mohla jen svůj vzhled.
Kdybych byla hezčí…, myšlenky jako uzly, co se nechtějí rozvázat.
Pak přišel Jaromír, jako meteor do temných snů. Viděl ji nebo se zdálo, že ano. Dával jí pestré květiny, vodil na palačinky s tvarohem, chválil smích a laskavost. S ním se znovu naučila cítit se důležitá. Ne dokonalá, ale dost dobrá, dost žádaná, snad i dost milovaná.
A všechno se zhroutilo. Slova vytržená ze snu, skrytá za dveřmi, zbořila dům víry.
******************************
Bylo to, jako by se svět skládal z odlesků v zrcadle. Liběna teď stála v bílé róbě, uprostřed zvláštně mlžné světelné komnaty. Šaty jí padly, jak padá letní déšť na pražský most měkce, jemně. Už nehledala chyby. Neptala se sama sebe, jestli je dost tenká, dost hezká. Dneska už přijímala, že je taková, jaká je. Ne obraz z katalogu, ne vymyšlená dokonalost prostě Liběna.
Za hodinu už kráčela uličkou mezi hosty; hlava vztyčená, kroky klidné, pohled ostrý jako břit. V očích byl zvláštní jas ne utopený sen, ale poklidné rozhodnutí. Lidé špitali, divili se. Tahle nevěsta nebyla z těch, co pláčou do ranečku krajky.
Hleděla na ně, trochu se usmívala myšlenky už dávno jinde, v prastarém dialogu s otcem.
Tati, přijala jsem nabídku od Martina, řekla mu krátce před svatbou.
Otec téměř upustil hrnek kávy. Jsi si jistá?
Jsem jistá, řekla klidně. Přestala jsem čekat na zázrak. Chci opravdový život. Martin může dát to, po čem toužím úctu, domov, klid.
Otec se pokusil namítnout cosi o lásce, ale Liběna jen zavrtěla hlavou: Je krásná, ale já už potřebuju pevnou půdu, ne letní příběh s hořkým koncem. Chci život podle sebe.
Teď, když ji Martin čekal naproti, vypadal nervózně, ale pevně. Jeho oči neříkaly budu tě milovat až za hrob, ale byl v nich respekt, jistota, ochota prožít den za dnem.
Paní z matriky začala svůj dlouhý sen o manželství a Liběna v té chvíli věděla, že svého rozhodnutí nelituje. Nepotřebovala pohádku měla, co si zvolila. Opravdovost.
Třeba mě nebude milovat šíleně, pomyslela si, ale bude mě vážit. A kdo ví možná láska přijde časem…
Usmála se na Martina, poprvé po dlouhé době beze strachu, s klidem, jako když v Praze zvolna napadne první sníh. Láska má mnoho podob a možná jejich příběh nezačíná oslnivou jiskrou, ale bezpečím, na kterém se dá postavit nový, snový dům.