Obtížný člověk
Panebože, Jirko! Ty jsi ale těžký člověk, s tebou je taková práce! Proč prostě nemůžeš udělat, o co tě prosím, no?
Mladá žena, která zrovna kárala svého manžela, byla opravdu krásná. Ba ne, byla nádherná! Dlouhé nohy, tmavě modré oči a postava tak ladná, že se za ní každý muž otáčel, jakmile se jen objevila v parku u hotelu, kde právě trávili dovolenou.
Její muž ovšem krásou neoplýval. Sám byl o hlavu menší než ona, trochu připomínal malý soudek dlouhé paže, kratší nohy a na hlavě už mu začínaly prosvítat kouty. Jediné, co na něm bylo skutečně pěkné, byly oči. Bystré, živé, do kterých se vešla celá hloubka jeho povahy. Zdálo se zvláštní, že zrovna tihle dva spolu tvoří pár rozmazlená kráska a muž, který ji skutečně znal a chápal
Dohromady připomínali Héfaista s Afroditou, jen s rozdílem, že místo kladiva muž většinou nosil v rukách jejich dítě.
Malá holčička Adélka byla otci podobná tak, že by nikoho nenapadlo zpochybňovat jejich příbuznost. Po matce získala oči a ohromnou měděnou hřívu. Kudrny měla husté, neposlušné, a maminka nad nimi už dávno zlomila hůl. A tak Adélka, zhruba pětiletá, lítala po hotelu jako zrzavý blesk a občas se s úsměvem ohlédla zpět, jestli ji táta stíhá.
Kristýno, jestli chceš opravdu na ten výlet, klidně jeď. Myslím, že Adélka je pro takové zážitky ještě malá. Je to daleko, horko, bude plakat, trucovat a ty si výlet neužiješ. Víš to, řekl Jirka.
A k čemu tu tedy jsi, Jirko?! Přijela jsem s manželem a stejně tu kolem mě všichni skáčou. Tobě je to jedno?! Ani tě to netrápí! Kristýnin hlas se zlomil do hysterických výšek a Adélka se úkrytě přitulila k otci, schovaná v jeho pevném náručí.
Ale kdepak, miláčku, jsem na tebe tak žárlivý, že to ani nemůžu vyjádřit. Jirka se pousmál, pohladil dceru po hlavě. Co kdybychom vymysleli něco jiného? Co třeba projížďka na lodi, nebo potápění? Co bys nejraději?
Chci vidět pyramidy! zasyčela Kristýna trucovitě a otočila se zády. Jestli vy nechcete, jedu sama!
Konflikt byl ukončen perfektně, Jirka jen pokrčil rameny a sledoval, jak žena odchází k bazénu, zapomenouc na něj i na dceru. Na podobné chování byl už zvyklý. Žili jako spousta dvojic kolem on úspěšný a pořád zaneprázdněný, ona krásná, mladá, užívající, že je milována.
Jak se vlastně Jirka stal moderním manželem, sám netušil. Se ženami si nikdy moc nevěděl rady. A nebylo to otázkou vzhledu. Spíš povahu. Neuměl se ženami komunikovat, pokud to nebyly kolegyně nebo obchodní partnerky. Tam byl slušný, galantní, vtipný, ale jakmile se zamiloval, nevěděl, kam s rukama, co říct a jak na ženu vůbec upoutat pozornost. Bylo to tak těžké, že později už vztahy raději nevyhledával. Žil prací, občas navštívil maminku, která bydlela za Brnem, a dospěl k tomu, že na něj zřejmě už manželství čekat nebude.
Jen občasná setkání ne z lásky, ale pro zdraví, jak říkávala jeho máma, rozbíjela samotu.
Až jednou, když už si Jirka říkal, že jeho život bude takto pokračovat, rozhodla matka Inka, že je načase zakročit.
Jirko, už jsem se na tebe načuměla dost! Ty se nikdy neoženíš! Musíš mít dohazovačku.
Kohože?! Jirka se při popíjení malinového čaje u mámy na verandě málem udusil a polil nový sako.
Máš pokažený sako, poznamenala zamyšleně Inka a prohlédla si syna. Jsi výborný člověk! Chytrý, vzdělaný, úspěšný… jenže komu to slouží, kromě mě? Nikomu! A to je špatně! Dosáhl jsi toho, o čem jiní jenom sní, ale jsi pořád nešťastný. Vidím, jak se díváš na děti sestřenice. Moje neteř je sice trdlo, ale matka je výborná. Ráda bych na rukou kolébala vlastní vnouče. Jirko, já bych si přála, abys pochopil, co je skutečné štěstí. Všechny tyhle věci kolem? To je prach, pomine to. Ale život je věčný, protože jsou v něm city, paměť, rozum. Pochop mě!
Mami, chápu tě, ale proč hned dohazovačku?
Protože sám si nikoho nenajdeš! Není to tvoje silná stránka. Promiň, musím ti to takhle říct. Já sama jsem tě to nenaučila a je to moje vina. Tak ji chci napravit. A protože ani já to neumím, půjdeme za odborníky. Tak pojď, piš.
Co?
Všechno! Popiš ideální ženu, kterou chceš mít vedle sebe.
Mami, to je nesmysl.
Kdepak! Tak dej sem, já to zapíšu! Takže začneme očima
Ten večer seděli dlouho. Jirka věděl, že máma nedá pokoj, tak odpovídal. Dokonce jí svěřil i to, co by do té doby sám sobě nepřiznal. Tajné touhy a obavy se najednou vtělily do dopisu, nad kterým se Jirka nestačil divit.
Takové neexistují
Uvidíme! řekla rozhodně Inka, vzala papír a začala jednat.
Nevěstu opravdu našla. Kristýna odpovídala přesně tomu, co Jirka popsal. Zevnějšek seděl dokonale. Ale co měl člověk opravdu v srdci, to se ukázalo až během manželství.
Brzy Jirka pochopil, že jejich manželství je spíš dohoda než skutečný vztah. Společné domácí večeře, Kristýnu nezajímaly, sama se starala jen o svou krásu. Ani v novém domě, který Jirka pořídil po svatbě, neusínali spolu Kristýna trvala na vlastním pokoji, protože prý nesnese jeho chrápání. Jestli chrápal, Jirka nevěděl. Ale pro tu, která se mu vryla do srdce, byl ochotný udělat cokoli.
Dítě Kristýna nechtěla, ale protože to bylo v manželské smlouvě, vyžádala si dvouletý odklad.
Jsem mladá, chci si užít, poznat svět. Uděláš mi to, že ano, milý? A Jirka souhlasil. Cestovali, seznamovali se, stavěli si život, skoro už si na sebe zvykli.
Narodila se Adélka a nastalo na chvíli usmíření. Jirka byl šťastný, každý večer spěchal z práce kvůli dceři. Mrzelo ho jen, že Kristýna nebyla právě mateřský typ.
Kojit nebudu! Nepůjdu pod nůž jen proto, abych měla zase pěkný prsa. Sežeň někoho, nebo dáme umělou výživu. Hodně dětí na tom vyrostlo, i ty, tvoje máma to říkala. A jak vypadáš! Takže to problém není.
Kristýně neporadila máma ani Jirka. Adélka chrochtala spokojeně s lahvičkou, Jirka sháněl chůvu.
Já už to nevydržím! Sedět celý den doma s brečícím dítětem, to je horor! Ty si v práci, mezi lidmi, a já sama! To abych měla deprese, stěžovala si Kristýna.
Její máma, paní Naděžda, když se dozvěděla, že Jirka hledá pomocnici, ohradila se.
Proč? Tvá maminka učí, ale já mohu být babičkou, aspoň trochu! Cizí člověk by s Adélkou nikdy nebyl jako rodina
Jirka to rád přijal a byla to první hádka s Kristýnou po dlouhé době.
Proč musí být moje maminka u nás? Bude mě poučovat? Děláš si legraci? Ty mě nemiluješ, Jirko.
Miluji tě, ale dceru taky! Ty se o ni moc nestaráš. Aspoň ať má někoho, kdo ji má rád kromě mě!
Jirka řekl pravdu. Kristýna dceru víceméně zanedbávala, všechna péče spočívala v luxusních hračkách, krásném pokoji a předvádění dcerky přátelům. Dětský pokoj byl jen dekorace. Skoro od začátku spala malá Adélka u táty, v jeho pokoji.
Jednou, když se Kristýna rozplakala:
Miluji své dítě! Dělám, co umím! Ale Jirka jí neprojevil slitování:
Tvoje máma tu zůstane. Bude se starat, když tu nebudu. A kdykoli sama projevíš vůli věnovat se dceři, promluvíme si. Dokud mě nepřesvědčíš, zůstává to takhle.
Kristýna nakonec uznala, že je to výhodnější, získala víc volnosti a máma jí vlastně nahradila svobodu.
Naděžda se přestěhovala a stala se pro Adélku druhým světem po tátovi. Maminku znala, poslouchala povinných deset minut v jejím náručí, když se mělo kamarádkám ukázat dítě, ale za nejdůležitější podpory považovala babičku a tátu.
Tak plynul čas. Adélka rostla, chodila na balet, pak do soukromé školky, vozila ji babička. Dívka s rodiči projela půlku světa a zvykla si na hotely i lety, protože s nimi byl člověk, kterému nikdy nepřekážela.
Dovolená byla obyčejná, až dokud Adélka nedostala horečku a nezačala si stěžovat na bolest hlavy.
Tak, a máme po dovolené! Kristýna nervózně přešlapovala po pokoji a čekala na lékaře, kterého zavolal Jirka.
O čem vůbec mluvíš? Tvoje dítě je nemocné! opáčil Jirka.
Běžné dětské nachlazení. Neměla jsi ji krmit zmrzlinou! Už jsem tě varovala! Ty jí vyhovíš ve všem! Tak se nediv! Otec roku! Co teď?!
Počkáme na lékaře.
Jirkova odpověď byla tak pevná, že Kristýna údivem ztichla. Lékař dívku vyšetřil a kromě vyčerpání nic nenašel.
Únava. Klid a spánek a bude dobře, uklidňoval.
Jirka kývl, ale jakmile lékař odešel, rozkázal manželce balit.
Jedeme domů.
Proč?! Vždyť lékař tvrdil, že nejde o nic vážného!
Jeho slovo není svaté. Nelíbí se mi, co se s Adélkou děje. Dítěti v pěti letech nemá bolet hlava. Už je dost velká říct, co jí je. Letíme domů, bez diskuzí!
Vyšetření v brněnské nemocnici ukázalo, že Jirka měl pravdu. Život se na chvíli zastavil.
Jedna nemocnice, druhá, třetí. Adélce sice nebylo lépe, ale nemoci se aspoň nezhoršily a to byla dobrá zpráva. Jirka nechal práci asistentům a byl s dcerou v nemocnici od rána do večera. Kristýna seděla vedle, ale lékaři brzy pochopili, že tahle usměvavá žena je v dceřině světě jen dekorace. O dítěti věděla málo, odpovídal hlavně Jirka.
Ve skutečnosti Kristýna příliš nestrádala kvůli dceři. Bylo jí jasné, že lékaři dělají, co mohou, a že tu ona nemá co ovlivnit. Postrádala svobodu a štítila se nemocničních pachů, i když nemocnice byla nejlepší, co si Jirka mohl dovolit.
Když se dozvěděla, že Jirka prodává jejich dům, praskly jí nervy:
Proč, Jirko? Nemáš snad dost peněz?
Už ne, odpověděl klidně a jistě.
Ale přece máš jich tolik!
Měl jsem, jenže léčba pro naši dceru je velmi nákladná. Potřebuje operaci a tu tady neudělají. Musíme do zahraničí a to stojí hodně. Dávám vše do hry dům, firmu, cokoliv. Udělám cokoli, aby byla Adélka zdravá!
A co já? Co bude se mnou? Kristýna plakala, poněvadž tušila, co přijde.
A ty? Myslíš, že jsem si nevšiml, jak trpíš? Dám ti svobodu. Zůstane ti dost peněz, auto, byt ve městě. Žij si, jak chceš. Ale musíš aspoň párkrát týdně navštívit Adélku v nemocnici a až poletíme na operaci, pojedeš s námi. Jsi její máma. Potřebuje tě, klidně i jenom naoko. Najdi v sobě trochu soucitu!
Jirka poprvé ztratil nervy, nemilosrdně k sobě i k ní. Měl strach až do duše, až do potu na dlaních. Všechno, na čem mu v životě záleželo, leželo v pokoji, před kterým se s Kristýnou hádal. Spalo tam, vyčerpané, s jehlou v ruce, u mazlivého medvídka. A najednou Jirka věděl, že jediná věc, co ho s touhle ženou ještě pojí, je dítě.
Dost! Omyj se a Adélku nevyplaš! Musí být klidná, jasné? Všechno, co chceš, ti zůstane, ale teď konej! Rozumíme si?
Co se změnilo v tom malém, nepříliš pohledném, ale obrovsky silném muži, ke kterému se Kristýna vždy stavěla z výšky? Kdyby se jí někdo zeptal, neuměla by odpovědět. Bylo jí jen jasné, že Jirka jí najednou připadá jako skála, na níž se může rozbít cokoli. Ale ten, koho skála chrání, se nebojí
Otočila se a šla upravit. Ani už neviděla, jak Jirka vchází do pokoje a Adélka hlesne:
Tati
Naděžda, sedící u vnučky, vstala a s knihou v ruce pozvala Jirku na chodbu.
Jirko, kdybys dovolil, zůstanu
O čem to mluvíš, paní Naděždo? Proč byste nemohla? Děkuju vám! Bez vás bych to těžko zvládal.
Hrozně se stydím, Jirko! Je to moje chyba. Neuměla jsem Vždy byla taková hodná, chytrá, krásná. Věděla, co říct, jak se tvářit. A teď je mi cizí. Nebo jsem byla slepá? Kde jsem ji ztratila?
Kdybychom věděli, kde spadneme, podložili bychom si Taky jsem měl zasáhnout dřív Nevím, jestli mě svou dceru miluje. Vy jste jí byla dobrou matkou, dali jste jí vzor. Jak já to zvládnu s Adélkou, jak ji neztratit?
Jedině připravovat pro jistotu polštář předem, Jirko, vydechla Naděžda, utřela si slzy a narovnala ramena. Ale teď nesmíme naříkat. Adélka to vycítí a bude ještě hůř. Dám ji uspat a ty skoč do krámu. Chtěla zmrzlinu, dneska skoro nejedla. Třeba ji to potěší. A ještě něco Dej Kristýně čas. Možná se něco změní. Já nechci věřit, že Nemůžu tomu věřit
Adélku čekala operace, Inka opustila práci a jela s nimi pomoci a být nablízku.
O půl roku později se Adélka s otcem a babičkami vrátila domů. Kristýna zůstala v Evropě.
Dva roky rehabilitace a malá rodina se tak střídala mezi zoufalstvím a nadějí, ale nikdy to nevzdali, dokud lékař Adélky jednoho dne nesundal brýle, nevzdychl a neusmál se na Jirku:
Zvládli jste to
A život se znovu rozběhl, třeba trošku klikatěji, ale jistěji.
Na patnácté narozeniny se ve dveřích objevila Kristýna. Pořád krásná, elegantní, téměř nezměněná. Políbila Naděždu na tvář, kývla na Jirku a prošla přes hosty k oslavencům.
Adélko
Stejné tmavě modré oči se přimhouřily a pátravě si matku prohlédly.
Mami
Kristýna spěchala, omlouvala se, vysvětlovala ale Adélka ji přerušila.
Teď ne. Klid. Povíme si potom.
Ale já chtěla
Vím, že jsi chtěla. Počká to.
Adélko, prosím
Dobře, pojď za mnou.
Odvedla matku do otcovy pracovny, roztáhla závěs, sedla si na okno a pokrčila rameny:
Poslouchám.
Bože, jak jsi podobná otci
Jak, že jsem taky těžká?
To jsem nemyslela.
Ale já to vím. Ano, jsem. Víš, co ti řeknu? Ten tvůj takzvaně ‘těžký člověk’ mě naučil něco zásadního. Naučil mě odpouštět. Říkal, že netřeba v sobě nosit zášť. Nevím, jak mi to jde, ale jsem Jirkova dcera a co dělám, dotahuju. Nevím, zda tentokrát uspěju. Tebe si nepamatuju a vlastně po tobě ani netoužím. Stačí mi táta, babičky, všechno, co dívka potřebuje, mi vysvětlili a dali. Nemám potřebu tě potřebovat, chápeš? Nechci ztrácet čas, ale pro tátu udělám krok a zkusím to. Dám ti šanci stát se člověkem, mami.
A čím jsem byla doteď?
Čímkoliv. Panenkou, krásnou fasádou, možná příšerou. Jsem krutá? A co jsi čekala? I když jsem byla malá, pamatuju si, jak jsem v nemocnici usínala s babiččinou ukolébavkou, a držela za ruku ne tebe, ale tátu. Pamatuju, jak mě oholili dohola, babička Naděžda plakala a babička Inka mě přinesla děsnou růžovou čepku. Smály jsme se tak, že jsme málem nedošly na záchod. A tebe nikde A ještě si pamatuju první třídu o rok později než ostatní. Jak mi bylo těžko a jak se mnou dělaly úkoly babičky, protože táta pracoval. Babička Naděžda mi ušila sukýnku do baletu, koupila korunku labutě, i když věděla, že už si na jevišti nezatančím. Tancovala jsem doma a měly rády horší. A ještě pamatuju, jak babička Inka přivezla sadu barev a malovaly jsme do rána. Tohle je můj obraz. Dala jsem ho tátovi k narozeninám, vyhrál soutěž. A ty jsi u toho nebyla
Adélko, ale teď tu jsem
A proč? Proč bych ti měla věřit? šeptala Adélka, kreslíc prstem na skle. Venku stál Jirka, pozoroval ji. Zamávala mu, pak se otočila k matce. Nevíš? Ani já ne, tak to radši nechám být. Zkus to. Dokážeš-li, že mě skutečně potřebuješ, možná tě odpustím. Zatím vítej. Těš se na dort za hodinu. Já jdu k hostům. Promiň.
Seskočila z okna, upravila závěs a než odešla, ještě se otočila:
Tak co, mami, jsem taky těžká?
Kristýna se na ni dlouze dívala, bojíc se na hlas doufat.
To je dobře! Tak to se vážně podobám tátovi. Díky, lepší kompliment jsi mi dát nemohla. Asi jsem připravená přemýšlet. Uvidíme se!
Plamen zrzavých kudrlinek zmizel za zavřenými dveřmi a Kristýna položila ruku na otisk, co Adélka zanechala na okně.
V životě nejsou důležité jen slova nebo dokonalá krása. Skutečné, co přežije, je to, kolik lásky, síly a odpuštění jsme schopni dávat dál. Právě tím je život věčný.