Trvalo mi patnáct let, než mi došlo, že moje manželství je jako to předsevzetí, že začnu chodit do fitka v lednu zpočátku plné elánu, ale pak zůstane zapomenuté po celý zbytek roku.
Všechno začíná v jedno úplně obyčejné úterý. Přijdu z práce a najdu ho rozvaleného na gauči, ruka v pytlíku brambůrek, a už potřetí sleduje stejný seriál o zombících.
A co večeře? zeptá se, aniž by odlepil oči od obrazovky.
Ve mně něco přeskočí. Jako když restartujete počítač a on se vrátí do továrního nastavení.
Nevím, miláčku. Co večeře? odpovím, zatímco odkládám kabelku.
Podívá se na mě, jakoby mluvím japonsky.
Jak to, že nevíš? Vždycky vaříš ty.
Opravdu? Zajímavá poznámka. Uvidíme se později, jdu na večeři s kamarádkama.
Jeho výraz byl jako krátká báseň. Spíš haiku. Krátké, ale hutné.
Ten večer si dám grilovaného pstruha, piju bílé víno a směju se tak, až mě bolí břicho. Domů se vracím kolem jedenácté. Objednal pizzu a děti jsou v sedmém nebi.
Mami, proč takhle nevečeříme častěji? ptá se mladší, s kečupem na nose.
Příští týden jdu ještě dál. Doslova.
V pátek jedu do Řecka, oznamuju u snídaně.
Málem se zalkne kávou.
Do Řecka? A děti?
Budou s tebou. Jsi přece jejich táta. Věřím ti.
Ale mám schůzky! Práci!
Řeknu mu přímo do očí:
To je zvláštní náhoda. Taky jsem měla plno práce posledních patnáct let. A vždycky jsem to zvládla. Věřím, že ty se svým geniálním mozkem, o kterém tak rád mluvíš, to také zvládneš.
Opravdu odjíždím. Sama. Dobře, s jednou sestřenicí, ale na tom nesejde.
První den mi přijde sedmnáct zpráv:
Kde je sportovní úbor?
Jak se zapíná pračka?
Těstoviny vařit ve studené, nebo horké vodě?
Můžou děti večeřet cereálie?
Odpovím jen na jednu:
Google je tvůj kamarád.
Třetí den mají jeho zprávy už jiný tón:
Děti chtějí zase kuřecí nugetky.
Mají vždycky tolik úkolů?
Proč je tolik třídních schůzek?
Neodpovídám. Jsem zaneprázdněná piju ledovou frappé u moře a čtu si knížku, nikdo mě neruší každých pět minut.
Když se vracím domů, byt vypadá jako po povodni. Ponožky visí ze stropu doteď nevím, jak se tam dostaly pes má na hlavě ponožku místo čepice a dcera si vymalovala pokoj na fialovo mými rtěnkami.
Sedí tam na pohovce, schoulený v poloze embrya.
Už jsi doma, vydechne. Díky bohu.
Jak to šlo? ptám se opálená a v klidu.
Nerozumím Jak tohle všechno zvládáš každý den? To není lidské.
Skoro jako práce na plný úvazek, že?
Mlčí. Z obrazovky opět zahučelo zombie. Zamručel i on.
Promiň zašeptá. Opravdu promiň.
Od té doby se věci mění. Naučil se tři slušná jídla. No dobře dvě a půl, protože někdy jsou špagety pořád tvrdé. Už ví, kde je pračka, jak probíhají třídní schůzky a že otázka Co bude k večeři? neplatí, pokud večeři on sám nepřipraví.
Já začala cestovat každé tři měsíce. Někdy sama, občas s kamarádkami. Vždy bez výčitek.
Minulý týden se mě sousedka s vytřeštěnýma očima zeptá:
Opravdu necháš děti s manželem a prostě odjedeš?
Prostě odjedu, ujistím ji. Je to jejich táta, ne chůva.
A co když se něco pokazí?
Tak se to naučí. Stejně jako jsem se naučila já, když mě nechával s tím vším samotnou, zatímco měl důležité schůzky, co stejně končily u piva s kamarády.
Zamyslela se. Viděla jsem ji měsíc poté na letišti. Letěla do Itálie.
Karma, zdá se, není vždycky mstivá. Někdy je to vytrvalý učitel, který nám dává lekce, co jsme dávno měli zvládnout. A když je dobrovolně nevezmete, pošle vás na krátký a intenzivní kurz reality.
Dnes se před kamarády chlubí, jak umí zaplétat copánky naší dceři. Pravda, spíš vypadají jako uzly na provazech, ale snaha se cení.
Včera večer se mě zeptá:
Plánuješ zase někam jet? Jen abych se psychicky připravil.
Přemýšlím o Portugalsku na narozeniny.
Vzdechne rezignovaně.
Kolik dní?
Deset.
Dobře. Už aspoň vím, kde je lékárnička.
Políbím ho na čelo, jako by to bylo statečné dítě jdoucí na očkování.
Jsem jediná, kdo si myslí, že by měla existovat povinná předmanželská výuka Domácí přežití 101, nebo patříte mezi ty moje?