Jablíčko
Jsi úplně stejná jako tvoje matka!
Ale jaká, babi? Karolína se mimoděk narovnala v zádech, ale hned si uvědomila, že se vlastně nemá před kým bránit.
Pořád máš něco za lubem, milá zlatá! Tvoje matka taky nikoho nikdy neposlouchala! A ty půjdeš stejnou cestou!
A co bych měla slyšet?
Mě! Měla bys mě poslouchat a vážit si mě! Protože jsem starší a vím o životě víc! Jasné?
Karolína nevěřícně pozorovala drobnou rozčílenou ženu, která jí mávala ukazováčkem před nosem.
Velmi zvláštní! Proč vlastně na tom tak trvá? Objevila se tu a nejde ji odepsat.
Karolína pomalu pohnula prsty, jako by v nich cítila gumu na kreslení. Kéž by tak mohla tenhle den poupravit! Vzít trochu stínů odsud, přidat tam světlo Tma se jí nelíbila, měla z ní husí kůži Hádky, vyčítavé tóny, křik to nikdy neměla ráda. Její máma s ní nikdy takhle nemluvila. Vždycky říkala, že slušní lidé umí naslouchat a slyšet.
Otevři ouška, Karolínko, a poslouchej pozorně! Jako králíček! Víš, proč králíček tak dobře slyší? Protože liška našlapuje po lese tiše jako duch. Když králíček není pozorný, liška ho ham! a už ho má.
To ne! malá Karolínka koulela očkama na mámu.
No, právě! Proto je králíček chytrý. S ouškama naslouchá, a rychlejma nožkama hned utíká! Žádná liška ho nechytí!
To bylo dávno. Karolína už skoro dospěla, ale máminy pohádky a rady si pamatovala do puntíku.
A teď, podivné: když byla mladší, myslela si, že matka přehání nebo že se plete. Teď viděla, jak moc měla pravdu!
Vezměme třeba tu bábu. O té vlastně Karolína do loňska skoro nic nevěděla. Žily s mámou ve městěčku u Lipenské přehrady, chodila do školky, prala se s Luckou a Martou, pak se udobřily a běhaly spolu na zmrzlinu ke kiosku na náměstí. Pak přišli školní léta, Radek, první polibky u vody za soumraku.
A máma byla pořád tam
Karolína sevřela v dlani velký korálek falešného tyrkysu na náramku, který jí vyrobila máma.
No a co, že není pravý? Ale jak krásně vypadá! Víš, zlato, někdy to tak je to skutečné může být hořké a těžké. Ani tě nepohladí, ani ti duši nezahřeje. Zato možnost, že něco není originál může být vlastně fajn.
Jak to myslíš?
No, podívej! Před pár týdny jste se pohádaly s Luckou proč?
Řekla, že jsme chudí, že mi kupuješ jenom fejkové tenisky, ne značkové. Že to pozná.
Ano, Lucka měla pravdu. Ty tvoje tenisky šil pan Karel ve vedlejší vesnici. Ale nikdo neříkal, že jsou značkové, viď?
Ne
Ale jsou z dobré kůže, jsou hezké a udělané s láskou Karle, že jinak to tvoje ruce neumí? Máš je ráda, ty boty?
Mám!
Tak co na tom záleží, jestli jsou značkové? To si lidé vymysleli, aby si našli důvod, proč se cítit lepší. Máš hezčí tričko? Jsi lepší? Je to pravda?
Kdepak není.
Právě! Důležité je, kdo je jaký uvnitř. Zbytek jsou jen nálepky. Šťastný je ten, kdo ví, že štěstí nemá visačku.
Karolína pak dlouho přemýšlela. Dokonce stihla vytřít podlahu u sebe i mámě v pokoji. A pak se přišla zeptat, když máma vařila meruňkový džem:
Mami, znamená to, že Lucka není nejlepší kamarádka? Když mě nejdřív chválí, a pak mi stejně něco vyčte? Víš, její se moje tenisky líbí. Jen to nechce říct.
Odkud to víš?
Marta říkala, že Lucka doma řvala, ať jí koupí ještě lepší tenisky než mám já.
Ach, Karolíno máma odložila vařečku a objala ji. Nelámej to přes koleno. Lucka je ještě malá, stejně jako ty.
Já nejsem malá!
Karolínka se vymanila z máminy náruče a zvedla hlavu. Z očí jí čišela zlost, ale máma věděla je to zloba na sebe.
Pro mě jsi vždycky malá, pousmála se máma něžně. I ty, i Lucka. Pro mámu budeš vždycky dítě. A to přece není špatně?
Mámin hlas zněl, jako by zvonil na dně hrníčku po ránu.
Moje máma už dávno není Hrozně bych chtěla být zas malá, aby mě někdo objal a pohladil Ale už není kdo.
Máma políbila Karolínu do vlasů.
Ale dost! Povídaly jsme o tobě, a o Lucce. Dej jí čas. Vzpomínáš, jak tě táhla domů, když jsi spadla z prolézaček? Byla vylekaná víc než ty! Kolena měla sedřená taky. A jak brečela v nemocnici, že jí doktorka nabídla injekci s tebou, aby nebyla sama? Pamatuješ?
Pamatuju
A jak ti přinesla nové fixy, co jí táta přivezl, když jsi byla nemocná? Chtěla, abys nakreslila tu nejhezčí pohádku na svět a ona si ji pověsí. Nezapomněla?
Ne
Tak vidíš! A ty točíš kvůli teniskám. Blbosti! Vyrostete a pochopíte, jak prázdné byli hádky. Teď jen neztrať to, co máš.
Byla tu už.
Proč?
Usmířit se. Omlouvala se.
A ty?
Řekla jsem, že ji nechci vidět a nejsme chudé!
Zlobila ses?
Hrozně.
A teď?
Už méně.
Tak počkej, až zlost odezní docela a pak se usmíříte. Jinak budeš pořád zapšklá a budete na věky rozhádané.
Jak moc jí teď maminka chyběla Ta by věděla, jak na babičku!
Babička přišla znenadání.
Karolína nevěděla nic o tom, že máma nemůže spát, že je unavená. Netušila, že se ozvala své bývalé tchyni a požádala ji, aby přijela.
Zdravím, Irenko! Nečekala jsem, že se ještě někdy uvidíme! oddechovala ve vchodu baculatá, červenolící žena a opírala se zády o plot. To je vedro, člověk to moc nevydrží.
Dobrý den, paní Mileno.
Karolína překvapeně pohlédla na mámu, když v jejím hlase zaslechla zvláštní tón.
To je Karolína? Milena si dívku zkoumavě prohlédla. Vůbec mi Sashu nepřipomíná. Jsi si jistá, že je jeho?
Vy jste se nezměnila.
Teď už byl v mámině hlase smích a Karolína se uklidnila. Znamení, že nic zatím není ztraceno. Uvidíme, jak by řekla její máma.
Babička jí nebyla sympatie. Byla hlučná, nervózní a pořád měla potřebu něco vylepšovat.
Jako vždycky máte binec! Je tak těžké tu uklidit, Ireno? Máš přece dceru! Dívku! Mělo by jí být ukazováno, jak se má z ženy stát hospodyně. Její muž ji hned po svatbě vyhodí a správně!
Karolína nechápala, proč máma mlčí. Usmívá se jen koutkem, neodporuje, nechá babičku lítat, organizovat a upravovat, jak chce. Kočky byly z babiččiných reorganizací v permanentním stresu a schovávaly se pod nábytek, zatímco Ben, pejsek, kterého Karolíně koupil strýc, tiše zalehl do stínu pod pergolou a jen občas zabručel, když babiččin hlas zněl příliš nahlas.
Jediný rozumný tvor v tomhle domě je pes! Ví, že tu nemá co dělat! Zvířata do domu nepatří!
Kočky na to raději vzaly nohy na ramena a vypařily se na dvůr.
A právě tehdy Karolína poprvé přitvrdila. Popadla svého oblíbeného kocoura Koumáka pod paží a důležitě odkráčela do svého pokoje.
Co to má znamenat?! Karolíno! hromový výkřik paní Mileny rozštěkl Bena pod pergolí.
Jdu s ním! Karolína se líně ohlédla. Kočky zůstávají doma. Ben také! Byli tu dávno před vámi. Pořádek? To je u nás! Vy jste tu host. Doma si dělejte, jak chcete!
Karolíno! máma vyhrkla a schovala úsměv do dlaně. Nikdy ji neslyšela takhle odpovídat dospělým.
Ale ke svému překvapení, paní Milena se nijak neurazila. Jen se zamračila, něco si zamumlala, pokývla hlavou a usmála se svým myšlenkám:
No, jsme jedna krev, to je jasné! Jablíčko nepadá daleko od stromu! Ireno! Měla bys vnouče lépe vychovávat!
Od té doby už kočky doma nechala. Sice je míjela s ošklivým pohledem, nohu zdvíhala, ale nevyhazovala.
Všechno ale začalo jít rychleji než Karolína stačila chápat. Bezmocně sledovala staré kukačky v obýváku, představovala si, jak rukou zadrží ručičky.
Kam se to spěchá, zlý čase? Proč? Máma je tak mladá! Tak potřebuji ji mít vedle sebe! Není to správné.
Ale čas se nezastaví. Ne, Karolínko, čas běží a nezastaví se, i kdyby ses rozkrojila.
Doktoři. Lékárna. Nemocnice…
Irena odešla brzy ráno na jaře.
Den předtím Karolína poprvé otevřela okno do ulice plné jarního vzduchu po nekonečné zimě, a zašeptala:
Mami, tvoje švestka brzy pokvete! Už, už to bude!
Udělám vše pro to, abych to uviděla, Karolínko Moc si to přeji.
Když se dozvěděla, že už máma nikdy nepřijde, vyběhla na dvůr, a vzteky zlomila větev, která se nejvíc skláněla k mámině oknu. Komu už bude patřit?
Milena se s Karolínou nezdržovala. Přitáhla si ji v náručí, vytáhla z kapsy obří šátek spíš prostěradlo, a zavelela:
Plač! Křič, vyřvi, co máš na duši! Nebudeš to potřebovat. Nic jsi nemohla změnit. Každému je vyměřeno.
Jak že? Odkud ví, co teď Karolína cítí? Jelikož ano, vše si vyčítala máma na ni moc pracovala, málo odpočívala Vše pro ni, pro svou dceru Chtěla, aby Karolína šla na vysokou
A Karolína? Chodila s Radkem k vodě, místo učení se u knih a plátna. Zhoršila si v škole, ač věděla, že času do maturity zbývá málo. Nakonec se začala učit, ale mámě to nestihla povědět. Nechtěla ji stresovat.
Dopis, který Irena napsala Karolíně, jí babička dala až čtyřicet dní po pohřbu.
Máš to tu! Teď můžeš číst. Máš tu mámino poselství.
Proč je obálka otevřená? Karolína si prohlížela bílou obálku bez známky a adresy.
Karolínce to jediné v mámině rozverně písmu vzadu.
Za koho mě máš? Nejsem žádná klevetná bába, sice ti nemusím být sympatická, ale cizí dopisy to ne! pokývala Milena hlavou. Jdi. Máš co dělat! Uklízení mě čeká do tmy. Pokud chceš pomoct, přijď. Jinak na tebe nemám čas!
Karolína poznala, že se Milena ošklivě urazila poprvé ji nesekřila, jen sykla, otočila se a odešla pryč.
Opřela se hlavou o zárubeň kde ještě byly vidět zářezky, které tam máma kreslila, jak Karolína rostla.
No ták, jak ta holka povyrostla! Velká ženská už!
Mámin hlas byl jasný a najednou tu byl, jako by Karolína sklouzla mezi snem a realitou. Velká Prý! Kdyby byla velká i moudrá, neubližovala by lidem zbytečně. Máma by to určitě neschválila.
Sedla si na zem ve svém pokoji a položila si obálku do klína, neschopná otevřít ji. Těžké Tolik věcí chtěla mámě říct, tolik by ráda slyšela zpět.
Obálka byla měkká, plná hustě popsaných listů vytržených z obyčejného čtverečkovaného sešitu. Karolína objala Koumáka, který se kolem ní motal, a začala číst:
Karolínko! Přestaň hned brečet! Jsi přece silná holka! Tak proč slzy? Život je krásný, je v něm spousta dobrého! Nauč se to vážit si ho, neplýtvej časem ani na smutek. Teď jistě řekneš, že jsme spolu měly málo času. Jenže já říkám bylo ho tolik! Nemáš ponětí, kolik nám bylo dáno! Možná to teď nechápeš. Tak ti povím příběh od začátku. Je to i tvá historie.
Kde začít Asi když jsem poznala tvého tátu. Víš, byl úžasný. Hned jak jsem ho viděla, zamilovala jsem se. Moje kamarádky mi říkaly: Vždyť je zrzavý, jak to můžeš?! Ale netušily, jaký je krásný! Jako slunce. A teplý stejně. Jsi mu v povaze podobná přesto nevypadáš jako on, až na pár pih a oči. Jinak jsi ve všem já. Když ses narodila, furt tě zkoumal a doufal, že budeš mít stejné kudrny jako jeho máma, babička Milena.
Karolíno, ona je dobrá žena! Neber ji špatně kvůli její prudké povaze. Vždycky taková byla hlučná, neomalená, rázná, ale spolehlivá a dobrosrdečná.
Ptáš se, proč jsi ji neznala celou dobu? To je moje vina. Byla jsem mladá a hloupá. Neviděla jsem do ní.
Odpusť mi!
Hodně jsme se pohádaly, když jsi byla malinká. S tátou jsme žili hezky do té chvíle, než si našel jinou lásku To se stává, Karolíno.
Nebyla to tvoje vina ani moje. On tě měl rád. Ale pak potkal ženu, která se mu stala vesmírem
Řekneš: a co vesmír, který měl dřív? Tak prostě svět střídá svět. Já ho asi milovala vždycky víc než on mě. Byl dobrý táta. Zůstal se mnou jen kvůli tobě, když už nemiloval. Ale byl upřímný, nechtěl žít ve lži.
Dnes to chápu, tenkrát jsem byla na dně. Do toho přijela Milena.
Dnes vím, že chtěla promluvit synovi do duše, zpátky nás slepit. Nepochopila, co se děje. Jenže začala opět tím svým Je tu nepořádek!. Rozpoutala jsem se, hádaly jsme se, řekly si tolik věcí, že mě to dodnes bolí. Házely jsme vinu jedna na druhou. Nakonec jsem řekla, že nejsi její vnučka
Bože, jak bláhová jsem byla! Jak snadné je dělat chyby, a těžké je uznat!
Měla bych si vzpomenout, jak jsem ležela v nemocnici a doktorka říkala, že se možná ani nenarodíš. A ona všeho nechala, přijela, žila u nás měsíc, vařila mi dušené karbanátky a dělala pořádek v maličkém bytě tak, že jsem pak tři týdny hledala ponožky. Ale domů jela až, když si byla jistá, že budeš v pořádku.
Netušila jsem, že navštívila i tu ženu. Snažila se jí domluvit, ale málem ji proklela, že ji nikdy nepřijme.
A víš, přijala ji. A její děti, co měla poté, měla ráda jako tebe. Ano, Karolíno, máš bratra i sestru. Budeš-li chtít, babička tě s nimi seznámí. Nejsi na světě sama. Mluvily jsme o tom. Čím víc blízkých, tím líp. Mám klid.
Přemýšlej o tom.
A teď, co bude dál: Uč se! Přeju si, abys měla budoucnost hlavně svou. Vyber si ji sama! Nenech nikoho, aby rozhodoval za tebe! Pamatuješ, o čem jsme se bavily čím jsi byla obdařena? Máš talent, Karolíno! A to je dar. Využij ho, ne každý má to štěstí. Požádala jsem Milenu, aby ti pomohla. Mám úspory. Není to moc, ale na rok ti vydrží. A pak už sama Malované tašky a obrazy ti turisté vždycky rádi kupovali. V Praze nebo Brně to prodáš líp než tady. Nevzdávej svůj sen! At se stane skutečností. A já věřím, že v nějaké galerii bude tvůj vernisáž. A budu na tebe pyšná, i když už na to neuvidím očima odsud. Ale budu to vědět.
Miluji tě, bojím se, ale věřím v tebe! Můj silný, chytrý holubičko!
Utři slzy, jasné?
Máma.
Karolína dočetla, položila dopis a seděla, tvář schovanou v dlaních, dlouho. Máma říkala nebreč!
Koumák už dávno spokojeně spal stočený na koberci. Karolína pořád seděla a přemýšlela jak dál.
Odpověď přišla v podobě Mileny, která nakoukla dovnitř, cvakla vypínačem a zavelela:
Vstávej! Dost stínání a pláče. Půjdeš, udělám ti čaj a promluvíme. Musí se něco dělat, ne jen ronit!
Milena zkritizovala nápad dělat umění. Snažila se Karolínu přesvědčit, že lepší bude pořádné řemeslo, účetní nebo úřednice. Ale Karolína neustoupila. V tu chvíli o ní Milena pronesla, že je tvrdohlavá jako mezek v tom je celá její máma, co tolika let nechtěla uznat, jak jediným slovem může rozbít celé rodiny.
Celá léta mlčela! Ani slovo! Hledala jsem vás všude. Dávala jsem dotazy, nevěděla, že máma ti změnila jméno a příjmení. Kdyby aspoň dívčí vzala, ale vymyslela ti nové jméno! Jak se jí to povedlo?
Pomohl pan Karel
To si ještě rozdáme! Zkazil mi naději na vnučku. No, však mu to vrátím i s úroky!
Ne! On nám pomohl roky. Máma ho měla ráda.
A proč si ho nevzala?
Prý měla ráda mého tátu. Já nevěděla, že žije! Kdybych znala váš příběh, přemlouvala bych ji.
Jó, taková škoda, povídáš! Milena s úsměvem postavila před Karolínu talíř. Jez, a přemýšlej, co z tebe bude! Co to je za povolání malířka!? Co účetní, to je jistota, chleba i koruna jistá!
Babi, ale to je jen pro cizí lidi!
Naučíš se počítat druhým, časem budou i tvoje peníze.
Ne! To není moje cesta. Chápeš?
No to těžko!
Nechci tě zklamat, ale Chci dělat, co mě těší. Máma ti peníze nechala pro mě, viď? Za měsíc mi je osmnáct. Vezmu si je a pojedu. Už se o mě nebudeš muset starat. Já už zvládnu vše sama.
Milena se zhluboka nadechla, ukázala svůj pověstný prst, už chtěla spustit Ale najednou si to rozmyslela. Prohlížela si Karolínu dlouho, ironicky se ušklíbla, vymodelovala ze tří prstů dětskou lišku a prohlásila:
Vidíš! Pojedu s tebou! Zaručím, že z tebe bude poctivá malířka! Slíbeno tvojí mámě. Nehádej se!
Milena opět zavrčela a přisunula talíř.
Jez, jsem řekla! Už je to studené!
O několik let později se v malé galerii v centru Brna pohybuje neobvyklá parta.
Zrzavá, lehce rozcuchaná, kulatá žena, vysoký chlapec v moderních brýlích na dlouhém nose a Karolína s ročním synem na ruce.
Tak co? Karolína se konečně zeptá, i když už sama sobě stokrát zakázala žádat o babiččin verdikt.
Milena se nejdřív ušklíbne, vzdychne, vezme Karolíně dítě z náruče, utře mu nos, pohodlně ho přichytí a nechá mu spočinout hlavičku na rameni. Pak kývne:
Dobré! Rámy pěkné, vůbec! Jen těch barev pořád plýtváš no hrůza! Karolíno, mohla bys to dělat menší, ne? A už si ukliď ten ateliér! Ráno jsem tam byla! To bych do rána hledala východ! Honzo! obrátí se na chlapce s brýlemi. Kam koukáš?
Co je špatně, paní Mileno?
Podívej na ni! Má kruhy pod očima větší než půlka moravského kolače! Nespavost! Tak. Malého si dnes beru já, odpočinete si, dáte se do pucu, přijedete po víkendu. Jasné?
Když bude Milena vycházet kolem Karolíny, na okamžik se zastaví, přejede jí dlaní po tváři a zašeptá:
Tvoje máma by byla moc hrdá. A já taky! Víš to, že jo? Dobře! Jablíčko mojeKarolína se tiše usmála. Věděla, že Milena právě vyslovila největší pochvalu svého života. Podívala se na obrazy, po kterých zůstávaly barevné prsty a skvrny na starém tričku, i na partu lidí, která tu stála. Honza ji po očku pozoroval, a když se jejich pohledy setkaly, spiklenecky na ni mrkl. Milena už u dveří houpala malého, zpívala mu falešně o lišce a králíčkovi a cestou ještě stihla sprdnout paní kustodku, že má moc studenou limonádu.
Galerie se vyprázdnila, na zdech zůstávaly zářivé šmouhy jejího dětství, lásky, smutku i naděje. Karolína si sedla na starou židli, dívala se oknem ven na podvečerní světlo a v tom šustění listí, v barvě květů na obrazech, v hřejivém objetí všech, kteří zůstali, slyšela mámin hlas.
Utři slzy, jasné? Život je krásný! Neboj se ho.
Karolína se nadechla nového dne a v tom nádechu věděla, že už nejen přežívá že začíná žít. S jablíčkem v kapse a odvahu v srdci, protože jablko opravdu nepadá daleko od stromu a někdy je právě to ten největší dar.
Venku na ni čekal nový svět. Usmála se. A vykročila.