Manžel na víkend
Karbanátek ležel uprostřed talíře úplně přesně. Aleš se na něj díval a cítil, jak mu žaludek nespokojeně kručí.
Lenko, vezmu si chleba se šunkou, jo? Mám hlad.
Aleši, večeře bude za dvacet minut. Hlavní jídlo vystydne.
Neboj, jenom kousek.
To vážně nevydržíš dvacet minut? Já to všechno přesně naplánovala. Brambory budou v sedm patnáct, kuře v sedm dvacet. Když teď něco sníš, nebudeš mít pak chuť.
Aleš si tiše povzdechl a sedl si ke stolu. Lenka stála u lednice a pečlivě skládala nákup na své místo. Mléko na druhou polici vpravo, sýr do spodního šuplíku, jogurty seřadit podle data, s nejbližší trvanlivostí dopředu.
Aspoň čaj si můžu nalít? zabručel.
Nalij si. Ale jen jednu lžičku cukru!
Lenko, jsem dospělý chlap.
Ale máš k cukrovce našlápnuto. Tvůj táta byl diabetik, děda taky. Jedna lžička.
Aleš sáhl po konvici, ale Lenka už mu hrnek sebrala, nalila čaj, přesně naměřila lžičku cukru a postavila mu to před nos.
Na. Pij.
Podíval se na hrnek. Potom na její záda, která se hned zase sklonila nad lednicí. Napil se. Čaj byl slabý a skoro bez cukru. Nic neřekl.
Za oknem už se šeřilo. Říjen v Praze tma začíná brzy a na jejich sídlišti, kde paneláky stojí natěsno, vypadala tma ještě hustěji. Pouliční lampy svítily, auta stála na stejných místech jako každý večer. Všechno bylo jako vždycky.
Bylo jim sedmapadesát a pětapadesát let. Žili spolu třicet let. Byt měli čistý jako operační sál a tichý jako knihovna.
***
Soboty u nich vždycky začínaly v osm ráno. Ne protože by nemohli spát déle, ale přesně v osm začínal sobotní program. Lenka ho psala už v pátek večer, úhledně do čtverečkovaného sešitu.
8.00 Snídaně.
8.30 Vlhké vytírání.
10.00 Nákup. Potraviny v Bille na Smíchově, drogerie zvlášť.
12.00 Oběd.
13.00 Odpočinek, hodina.
14.00 Návštěva tety Boženy.
17.00 Návrat domů.
17.30 Večeře.
18.30 Televize nebo kniha.
22.00 Spánek.
Aleš ten rozpis znal zpaměti. Nečetl ho už dávno, protože se za patnáct let téměř neměnil. Pouze návštěva příbuzných někdy poskočila na jiné místo a občas se vyměnil název obchodu.
Vytíral předsíň, posouval hadr ode zdi ke zdi, a myslel na rybaření. Prostě jen tak. Jak dlouho už nebyl na rybách. Asi osm let. Naposledy vyrazil s Karlem Havlíkem z práce na Máchovo jezero. Chytili tři malé okouny a jednoho kapra. Seděli u vody do tmy, vařili polévku v ešusu na ohýnku. Karel vyprávěl vtípky a oba se smáli tak nahlas, že kachny utekly z vody.
Tenkrát přijel domů až po půlnoci. Lenka byla vzhůru.
Víš, kolik je hodin?
Vím, Leni. Prostě jsme se tam zdrželi.
Zdrželi! Osmkrát jsem ti volala. Večeře je v lednici. Už to není ono.
Promiň.
Víš, jak jsem se bála?
Promiň, Leni.
Od té doby na ryby už nejel. Ne že by mu to zakázala. Prostě vždycky bylo něco důležitějšího, úklid, návštěva, když ne to, tak něco doma a najednou už to ani nenavrhl. Bylo jednodušší mlčet.
Aleši, máchej ten hadr pořádně. Když ho nevyždímáš tak akorát, budou šmouhy.
Vyždímal tedy hadr, jak řekla. Dlažba se leskla. Lenka byla na svůj byt pyšná. Jednou slyšel, jak přes telefon kamarádce říká: U mě bys mohla jíst i z podlahy. Aleš si pomyslel, že by v životě na zemi nejíst, i kdyby byla sterilní.
Nákup proběhl podle plánu, oběd taky. Teta Božena je pohostila bramborovými plackami, trochu ohořelými, a Lenka decentně ale nahlas prohlásila: Boženko, myslím, že máš troubu špatně seřízenou. Aleš snědl tři a pomyslel si, že právě ta připálenost k nim patří.
Domů dorazili v 17:20. O deset minut dřív.
Lenka donesla tašky, postavila konvici a vyndala z lednice sádlovou buchtu, pečenou už ráno. Nakrájená byla přesně na šest stejných dílků.
Aleš si sedl ke stolu, díval se na buchtu a najednou pocítil zvláštní paniku. Ne kvůli buchtě. Ale z toho, že přesně ví, co bude zítra. Co bude za týden. A za rok.
Všechno snědl, dopil čaj a šel se dívat na televizi.
***
Vysavač se rozbil ve středu večer. Prostě přestal sát. Aleš ho rozebral na stole v kuchyni. Hned viděl: filtr je ucpaný, u kartáče prasklo uchycení. Pro něj, inženýra na montážích v ČKD už dvě desítky let, hračka na dvacet minut.
Lenka přišla do kuchyně a zastavila se ve dveřích.
Co to děláš?
Opravuju. Filtr je zanesený a kartáč má prasklý držák.
Aleši, zavolej opraváře. Nedělej to sám.
Leni, vždyť to zvládnu. Je to banalita.
Třikrát jsi sám spravoval žehličku. Jednou už vůbec nešla, pak zase hřála jen z jedné strany.
To bylo něco jiného. Tady vím, kde je problém.
Aleši.
Leni, já jsem inženýr.
Inženýr v ČKD, ne opravář elektrospotřebičů. Jestli to pokazíš, vyjde nás to dráž.
Něco v něm poposkočilo. Tiché a tvrdé. Podíval se na rozebraný vysavač, na své ruce, na její tvář naprosto klidnou a přesvědčenou.
Opravím ho, Leni.
Aleši…
Opravím.
Podívala se překvapeně, pak nespokojeně a odešla, už se nevrátila.
Dělal na něm přes hodinu. Vysavač fungoval. Sál dokonce líp, protože měl čistý filtr. Aleš uklidil nářadí, vysavač pustil jen tak, poslechnout si, jak tiše vrní.
Lenka kolem prošla, zkontrolovala a mlčky jen kývla.
A v tu chvíli Aleš čekal aspoň jedno: Šikovný jsi.
***
Inzerát zahlédl na stožáru u metra. Opravy staré techniky, přístrojů, stojanů na plátna, aj. Kontakt na adrese… Byl tam adres a telefon. Jeho přehrávač, starý Tesly, už tři roky stál v předsíni nefunkční. Lenka nabízela vyhodit ho. Aleš říkal později a dál jej nechal stát.
Přehrávač si dost možná koupil ještě před svatbou. Otec přispěl. Tenkrát na něm poslouchal Kryla a Mertu, desky mu stály v řadě na parapetu. Když se s Lenkou sestěhovali, desky šly do krabice a ta do sklepa: Jen by se prášilo, proč je mít venku? Občas si je šel zkontrolovat, že jsou na místě.
Telefon nebral. Aleš se vydal na adresu. Stará činžovní vila na pražských Vinohradech, ošuntělé omítky, těžké dveře.
Našel byt ve třetím patře. Zazvonil. Dlouho nic. Pak kroky, něco spadlo a konečně zavrzaly dveře.
Na prahu stála žena asi jeho věku, v široké lněné zástěře, zamazané modrou a žlutou barvou. Vlasy nebývale rozcuchané, pramínky trčely. Na tváři měla zelenou skvrnu.
Dobrý den. Jdete kvůli inzerátu?
Ano. Prý tu opravujete
Pojďte dál, já jsem Běla. Jen Běla. Pozor, v chodbě mám stojan, ať do něj nekopnete.
Vešel. Na chvíli zůstal stát.
Tohle vypadalo jinak, než znal. Vlastně jako dávno na vejšce u sochařů všude plátna, některá čistá, jiná rozmalovaná, další tolik překrytá barvou, až ani nevěděl, co na nich vlastně je. Na parapetu sklenice se štětci, tuby barev, noviny na podlaze s otiskem boty. Na gauči ležel rezavý kocour a díval se na Aleše s naprostou samozřejmostí.
V bytě to vonělo olejovými barvami, lněným olejem, kafem a hlavně životem.
Omlouvám se za nepořádek, řekla Běla. Malovala jsem celý den.
V pořádku, vydechl Aleš. Sám vlastně překvapený, že to myslí vážně.
Tak co potřebujete opravit?
Přehrávač Tesla. Nekroutí se. Zkoušel jsem to, ale nejspíš motor.
Tesla znám! Kontroloval jste baterie v ovladači? Někdy se to stane.
Jo, je to hlubší.
Běla kývla a zamyslela se.
Přivezl jste ho?
Zatím ne, chtěl jsem zjistit, jestli to má cenu. Telefon mlčel.
Jé, telefon pořád někde ztratím naposledy byl pod stolem. Přivezte, mrknu na to. Ale když už tu jste pomůžete mi s něčím? Opravím vám pak přehrávač se slevou!
***
Stojan stál v obýváku u okna. Starý a poctivý kus, nohy trochu povolené. Uchycení plátna nedrželo a posouvalo se.
Tady kloub se vyviklal a šroubek je moc krátký, pořád padá.
Aleš si stoupl, prohlédl si to, poprosil o šroubovák. Běla mu jich donesla hned několik, zjevně nevěděla, který bude ten pravý. Vybral si, vzal s sebou trochu izolepy, smotal něj víc vrstev, natáhl zpět. Stojan držel.
To je jen provizorní ale koupíte si M6 šroub s matkou, v železářství mají.
M6 můžu si to zapsat?
Šáhla po štětci, namočila do černé a napsala velkými písmeny na noviny na zemi: M6 šroub s matkou!!
Aleš se rozesmál. Prostě tak. Najednou.
Až noviny uklidíte, zapomenete.
Ne, já je dám na ledničku. Pojďte na čaj! Mám včerejší šátečky s kapustou!
Chtěl říct, že musí domů. Že čekají povinnosti. Že Lenka…
Strašně rád, řekl.
***
Pili čaj v malé kuchyni s oknem vedoucím na dvorek. Na parapetu zelenina v rozličných květináčích. Šátečky byly na talíři prostě naházené, žádné ubrousky, jeden napůl spadl.
Aleš si jeden vzal. Byly z včerejška, trochu vlhké, ale výborné. Kapusta s vejcem a cibulkou, přesně jak dělávala jeho maminka.
Je to výborné, uznale řekl.
Fakt? Vážně peču mizerně. Dcera mě naučila, než odešla studovat do Brna historie umění. Dvacet dva let, vážná, dospělá, ne jako já.
Vy tu žijete dlouho?
Pětadvacet let v tomhle bytě. Dřív jsme byli s mužem, pak se rozvedli. Teď jsem s kocourem takhle sama. Jmenuje se Matěj.
Matěj sotva zvedl hlavu, když slyšel své jméno.
Bylo vám to líto?
Rozvodu? Zpočátku ano potom víte jak když dlouho chodíte v těsných botách, ani nevíte, že vás bolí, až když si je sundáte. Tak nějak.
Aleš koukal ven. Na dvoře stál vzrostlý strom, už skoro holý, jen pár žlutých listů.
Vy jste inženýr?
V ČKD Praha, dvacet dva let.
Zajímavé?
Práce jako práce. Doma mě bavilo vrtat se v mechanice, opravovat věci, sbírat, chodit na ryby.
Na ryby? Vyprávějte.
Aleš byl překvapený. Většinou když o rybách začal, Lenka hned změnila téma. Teď ho Běla poslouchala vážně.
V mládí jsme jezdili na ryby s tátou. Bylo ticho ráno u vody, slyšel jste šplounutí ryby o rákosí. S Karlem jsme pak jednou na Mácháči chytili obrovského línka, zpočátku jsme mysleli, že jsme zasekli větev.
Vyprávěl a když se podíval na hodiny, zjistil, že tu sedí přes dvě a půl hodiny. Bylo skoro devět večer.
Musím jít.
Děkuju vám za stojan. I za vyprávění. Mějte krásný večer.
Na metru přemýšlel: kdy ho kdo takhle poslouchal? Takhle upřímně?
***
Lenka seděla v kuchyni, když přišel domů. Na stole studená večeře pod talířem. V obličeji výraz, který předznamenával dlouhý rozhovor.
Kde ses zdržel?
Byl jsem u té opravářky, má ateliér, chtěla pomoct se stojanem, zdrželo se to.
Neřekl jsi, že to bude tak dlouho.
Nepočítal jsem s tím. Omlouvám se.
Čekala jsem tě v sedm. Karbanátky už jsou studené. Dvakrát jsem je ohřívala, teď už jsou vysušené.
Podíval se na talíř, pak na ni.
Omlouvám se.
Nejde jen o karbanátky! My máme pravidla. Když odcházíš, dáš mi vědět. To je základní respekt.
Máš pravdu. Nezvládl jsem to.
Nikdy nemyslíš dopředu. Pamatuješ minulé úterý, když jsi místo tvarohu 5 % tuku koupil 9%? Musela jsem ho vyhodit.
Svlékl si bundu, pověsil ji. Ruce klidné, uvnitř sevřené jako těsná pružina.
Jedl jsem tam. Nabídla mi šátečky.
Šátečky.
Ano.
Aleši, ty jsi šel kvůli gramofonu a vracíš se v devět večer s šátečky. Víš, jak to zní?
Jen jsem pomohl. Pili jsme čaj. Je to paní, výtvarnice, rozvedená. Nic víc.
Jak se jmenuje?
Běla. Padesát čtyři let, vede kroužek v kulturním centru, rok rozvedená.
To sis toho zjistil. O čem jste si tolik povídali?
Prostě jsme mluvili.
Lenka vstala, dala karbanátky do lednice. Pohyby měla přesné, rozčilené.
Ohřeješ si je sám. Jdu spát.
Odešla z kuchyně. Aleš seděl u stolu, potichu. Venku pršelo. A on si pomyslel, že déšť taky nejde podle tabulky.
***
Pak tam byl ještě párkrát. Dovezl přehrávač, Běla ho prohlédla, po dvou dnech dal vědět, že už hraje. Přinesl na oplátku tvarohový koláč z pekařství. Pak přišel jen tak. Říkal si, že kvůli šroubu na stojan. Ona koupila špatný místo M6 vzala M4. Smáli se tomu oba. On přinesl správný a připevnil ho.
Lence nic moc o těchto návštěvách neříkal. Spíš obecně, že jde k té opravářce, bez detailů. Lenka se na ně ptala jen zpočátku, pak už možná nechtěla znát podrobnosti.
Jednou dorazil pozdě zas. S Bělou procházeli album s obrazy Kupky, vyprávěla mu o světle, které ten maloval. A Aleš si uvědomil, že nikdy dřív o světle v obrazech ani nepřemýšlel a že je to fascinující.
Lenka na něj čekala.
Karbanátky
Leni, poslouchej
Podívala se. Teď v očích nebyla zlost, ale starost.
Aleši, co se děje?
Nic zvláštního. Jen si povídáme. Nic víc.
Třicet let vedu domácnost, hlídám ti zdraví i peníze, chodím do práce. Všechno zvládám.
Vím, Leni.
Tak proč jdeš za nějakou paní?
Neměl odpověď. Nebo měl, ale nemohl ji říct, aniž by ji zranil.
***
Odešel v pátek večer. Zabalil věci: pár košil, holení, knížku, kterou chtěl přečíst. Lenka stála mezi dveřmi a dívala se.
Kam jdeš?
Potřebuju být sám. Přemýšlet.
To je hloupost.
Možná. Ale potřebuji to.
Jdeš za ní.
Jdu si ujasnit myšlenky.
Aleši!
Zavřel kufr. Otočil se k ní. Lenka měla ruce složené, župan pečlivě utažený, tvář nejistou, poprvé po letech.
Zavolám ti, řekl.
A vyšel.
***
Běla nic neřešila. Když ji zavolal, jestli může pár dnů přespat, řekla: Jasně, přijď, gauč je volný. Tečka.
Spal na pohovce mezi plátny. Matěj si k němu chodil lehnout v noci k nohám. Rána začínala kávou připravenou v malé konvičce, s kardamomem. Bavili se o všem možném o počasí, jestli bude zase pršet, o tom, že Matěj zase zničil kytku.
Lenka volala. Dřív každý druhý den, pak méně. Aleš někdy telefon zvedl, někdy ne. Když zvedl, slyšel její soustředěný hlas:
Užil sis prášky na tlak?
Jo, Leni.
Vzal sis teplou bundu? Má být zima.
Ano.
U lékaře jsi objednaný na čtvrtek ve čtyři. Napsala jsem si to v lednu.
Dobře.
Nemůžeš se už prostě vrátit domů? Co ti tam chybí?
Po chvilce zaváhání jen odpověděl: Zavolám ti.
Pak mu přišla zpráva od kamarádky Tamary: Aleši, proboha, Lenka je z toho zničená. Zavolal mu šéf z práce: Lenička říkala, že jsi zmizel. Co se děje, Aleši? Pak zpráva od Lenkina sestřenice, viděli se naposled na Vánoce.
Četl ty vzkazy a přemýšlel, jak to Lenka vždycky měla. Dokázala v krizové situaci povolat všechny síly a lidi. Jako kdyby teď byl jejím úkolem právě on.
Jak je ti? zeptala se jednou večer Běla.
Divně. Trochu strach. Jsem zvyklej na řád.
To chápu.
Ráno jsem popadl první košili, po dvaceti letech jsem si sám vybral. Modrou, ne šedou.
Vybírala ona?
Chystala mi věci večer. Jinak jsem prý sladěný špatně nebo nevhodně. Zvykl jsem si.
Běla mlčela.
Mám Lenku rád. Svým způsobem.
Věřím ti.
Ale se mnou zanikla má osobnost. Stal jsem se součástí programu.
***
Lenka přišla osobně v neděli. Adresu si zjistila z výpisu hovorů, byla vždy schopná najít, co chtěla. Aleš otevřel a chvíli na sebe jen hleděli.
Můžu dál?
Ustoupil.
Lenka se rozhlédla. Mírný záchvěv nelibosti přešel jejím obličejem, když viděla poházené boty, šálu s fleky, starou bundu s barvou. Z obýváku koukal roh malířského plátna.
Běla vešla z kuchyně. Pohlédly na sebe.
Dobrý den, řekla Lenka.
Dobrý den, odpověděla tiše Běla.
Lenka se otočila na Aleše:
Jsi v pořádku?
Jsem.
Bereš prášky?
Lenko
Jen se ptám.
Do dveří kuchyně přišel Aleš právě krájel okurky, které nechával padat do misky kostrbatě a různě, což Lenku skoro rozčílilo. Okurky se mají krájet rovnoměrně.
Nemusela jsi chodit, řekl klidně.
Aleši, já ti věnovala celý život, zlomil se jí hlas. Třicet let jsem o tebe pečovala. Chápeš, že vše, co jsem dělala, bylo pro tebe?
Chápu.
Tak proč?
Běla tiše ze dveří:
Lenko, smím něco říct ne jako sokyně, ale zvenčí?
Řekněte, odpověděla Lenka, aniž by se otočila.
Péče je, když je tomu druhému s vámi dobře. Když může být sám sebou. Pokud s vámi nemůže dýchat, není to už péče. Nechala jste Alešovi málo prostoru.
Lenka dlouho mlčela.
Nevíte, co jsme spolu prožili, řekla nakonec.
Nevím, přikývla Běla.
Aleš vzal Lenku za ruku, ona ji nesundala.
Lenko, podávám žádost o rozvod. Není to proto, že tě nemiluji. Ale takhle už nemůžu.
Lenka se dívala na jejich ruce. Potom je pomalu rozpojila, vzala kabelku, záda rovná, krok přesný.
Nezapomeň na prášky, řekla už ve dveřích. Jsou v horním pravém šupleti, v modré krabičce.
Dveře se zavřely.
***
Rozvod trval půl roku. Byt zůstal Lence, Aleš neprotestoval. Pronajal pokoj blízko Vinohrad, v sousedním domě. Směšně a trochu trapně, ale tak to vyšlo.
Život si usazoval pomalu, jako starý dům, kde se renovuje místnost po místnosti.
První měsíce dělal podivné věci: kupoval chleba, jaký chtěl, někdy jedl ve stoje přímo z lednice. Chodil spát, kdy chtěl, klidně až po půlnoci, když v televizi dávali jeho oblíbený film. Cítil radost, skoro klukovskou.
S Bělou to šlo pomalu. Natolik pomalu, až to bylo důležité.
Na jaře jeli na ryby.
Aleš půjčil pruty, jeli autem Běly, starou škodovkou, až k rybníku za Berounem. Běla nikdy předtím nerybařila.
Seděli na břehu. Ráno bylo studené, tráva mokrá, Aleš zjistil, že nechal termosku doma.
Zapomněl jsem kafe.
Neva, dívej, jaká je mlha!
Podíval se mlha ležela nad vodou jako dech. První slunce, růžový svit po hladině.
Krásné, co? špitla Běla.
Moc.
Chytil okouna, malého. Běla se smála, když se ryba kroutila.
Pusť ho zpátky, je maličký!
Pustil.
Jeli domů bez úlovku, zapatlaní od bahna, protože Aleš podklouzl, stáhl Bělu s sebou a oba se váleli na břehu dlouho se smáli, až vyplašili všechny kachny.
Bundy špinavé.
To je fuk! smála se Běla. Hlavně, jak to ráno stálo za to!
Aleš si uvědomil: teď přece žije. Ne podle plánu, ale doopravdy. Špinavé bundy a růžová mlha.
***
Vzali se na podzim o rok a půl později. Svatba byla malá, pár přátel, Karel a Běliná kamarádka Irena jako fotografka, Matěj ležel na parapetu a tvářil se, že ho to nezajímá.
Život s Bělou byl skutečný a trochu trhlý. Uměla utratit půl rozpočtu za barvy a zapomenout koupit chléb. On si rozebíral staré rádio po celé kuchyni. Ztrácela klíče dvakrát týdně. On nechával nářadí tam, kde nepatřilo. Jednou našla jeho klíč v lednici. Nepamatoval si, jak se tam dostal.
Občas se hádali o peníze, o její poházené štětce, o jeho provizorní odkládání věcí. Jakmile přišel jeden do kuchyně a postavil čaj, znamenalo to: Dost, už nebudeme počítat chyby. Druhý přišel okamžitě taky a uvařili si spolu kafe.
***
Lenka se o svatbě dozvěděla od Tamary. Po Alešově odchodu první měsíce opravdu žila na setrvačnost. Byt čistý, večeře hotová, práce v pořádku, ale večer v bytě až příliš ticho. Často připravila dva hrnky čaje a až pak zjistila, co udělala, a druhý byl navíc. Ta bolest ji překvapila.
Vedoucí v práci si jí všimla.
Lenko, co je s vámi?
Všechno v pořádku.
Dva měsíce to tak není. Muž odešel?
Lenka ztuhla.
Jak to víte?
Vidím. Sama jsem to zažila. Dobře vám poradím začněte úklid u vlastních pocitů, ne v bytě. Promluvte si se specialistou.
Chtěla odmítnout, ale mlčela.
***
Psycholožku našla na internetu. Ze začátku skoro nemluvila, veškeré odpovědi krátké, měla pocit, jako by ji někdo nutil svléct se do naha na cizím místě.
Na čtvrté návštěvě psycholožka řekla:
Lenko, kdy jste měla největší strach? Ne o manžela, o sebe.
Dlouze přemýšlela.
Když balil kufr. Když jsem pochopila, že ho nezastavím. Že to nemám pod kontrolou.
Proč byla kontrola tak důležitá?
Venku začalo sněžit, ten drobný pražský sníh.
Protože když to nemám v rukou, všechno se rozpadne. Máma mi vždycky říkala: Lenko, musíš držet vše pevně, muži jinak utečou. Sama tak žila. Táta ji stejně opustil. Ale ona nikdy nenechala věci být.
Ticho ve vnitřní ordinaci bylo měkké.
Takže jste se celý život bála, že když povolíte, ztratíte?
Ano.
A jak jste zjistila, že to dopadlo?
Že když držíte příliš pevně, taky ztratíte.
Těžké to říct. Ale když to pronesla, zažila zvláštní úlevu.
***
Do Domu umění ji pozvala Tamara. Tam zrovna byla výstava akvarelistů. Lenka nikdy malbu neřešila, ale akvarely zaujaly svou průzračností, bělostí mezi barvami.
Stála u jednoho obrazu, u říčky, když vedle ní zastavil muž. Šedivé vlasy, teplé oči, mírně roztržitý pohled. Taky protočil hlavu k obrazu.
Zajímavé, zamumlal tak, že spíš mluvil k sobě, autor tady schválně nechal tenhle roh jen papírový. Dává to tomu obraz úplně jiný rozměr.
Lenka se zadívala na roh. Už to viděla taky.
Nevšimla jsem si.
To málokdo. Jmenuji se Antonín.
Lenka.
Byl rozpačitý, když vyšli ven, zachytil se kabátem o kliku dveří, zip se zaseknul, chvíli bojoval s kabátem. Pomohla mu.
Půjčte to, chytila zip, urovnala, zapnula.
Usmál se vděčně.
Bojuju s tím měsíc.
Chce to nový kabát.
Nenávidím nakupování, pořád to odkládám.
Pak ještě chvilku povídali před vchodem. Učil hru na kytaru v tom samém kulturním domě, vystavy navštěvoval skoro každou neděli.
Rád vás uvidím znovu, řekl. Příště přijďte taky.
Neslíbila. Ale příští neděli přišla.
***
S Antonínem to bylo zvláštní. Vdovec, žena mu zemřela před třemi lety. Sám, pil čaj, hrál večer na kytaru, neřešil dny v týdnu, dokázal mluvit hodinu o čemkoli třeba proč staré stromy v dvorech mají právě takové tvary.
Lenka měla potřebu napravovat. Navrhovala mu deník, stěžovala si na ledničku v chaosu, jednou začala přerovnávat sklenice v polici.
Chytil ji za ruku.
Lenko, v mé kuchyni mi to takhle vyhovuje. Vážně.
Podívala se na poličku, pak na jeho dlaň. Nedohadoval se, jen držel její ruku.
Promiň. Hloupý zvyk.
Není hloupý. Jen je to moje kuchyně.
Tvoje kuchyně, přitakala.
A nechala sklenice být.
Stalo se to malým, téměř nepostřehnutelným vítězstvím. Postupně se začala chytat, když cítila ruce, jak něco chtějí porovnat nebo řídit naučila se je zarazit. Ne vždycky. Ale stále častěji.
Psycholožka jednou řekla:
Lenko, nemůžete ovládat druhého. Jen sebe. A to je někdy i zajímavější.
Hodně na tím přemýšlela.
Začala zkoušet péct. Dřív vždy přesný postup, vážení, výsledek dokonalý. Tamara ji jednou naučila jablkový koláč: Dej skořici podle chuti. Podle chuti Lenka přemýšlela, kolik to vlastně má být, když to není v receptu.
Nasypala skořice dost. Koláč byl nahořklý, ale voněl úžasně. Snědla polovinu ještě horkou, u plotny.
Ty ses naučila péct? žasla Tamara.
Učím se. Ne vždy se povede. Ale baví mne to.
Tamara ji zkoumala.
Lenko, ty jsi se změnila.
Možná.
K lepšímu.
Lenka neodpověděla, ale když šla domů, přistihla se, že se culí sama pro sebe, do podzimní ulice.
***
Potkali se náhodou po dvou letech v parku Stromovka. Aleš s Bělou šli k potoku, Lenka seděla na lavičce s knížkou, čekala na Antonína, který zaběhl pro kávu.
Viděla ho první. Šel vpředu, v tmavomodré košili, kterou zahlédla kdysi dávno. Vedle Běla v dlouhém kabátu, něco mu vyprávěla, oba se smáli.
Lenka zavřela knihu.
Aleš ji zahlédl, na vteřinu ztuhl. Pak přišel blíž.
Lenko, ahoj.
Ahoj, Aleši.
Běla decentně ustoupila za strom. Lenka si toho všimla.
Vypadáš dobře, řekl Aleš upřímně. Skutečně jiná možná měkčí.
Ty taky.
Chvíli bylo ticho. Všude žloutlo listí, říjen zase zešeřel park.
Jak se máš? zeptala se.
Dobře. S Bělou jedeme za měsíc na výlet. Bez plánů, autem, přes malé vesnice.
Víš už kam?
Ne. A to se mi líbí.
Přikývla, podívala se směrem k Běle, která koukala na strom, jako by zkoumala jeho větve.
A co ty? zeptal se Aleš.
Dobře. Učím se péct koláče. Směšné, viď.
Vůbec ne.
Ne vždy to vyjde. Minule moc kypřícího prášku, koláč se zvedl i praskl, ale snědli jsme ho.
To je hlavní.
S Antonínem můj partner. Učí hru na kytaru, je roztržitý. Učím se neřídit všechno.
Aleš se na ni zadíval.
To pro tebe není lehké.
Ne ale je to zajímavé.
V dálce šel Antonín s kelímky kafe a papírovým sáčkem, z rohu vykukoval rohlík.
Lenko! V pekárně měli rohlíky s mákem i se skořicí, koupil jsem oba!
Rozesmála se. Tichounce, s lehkostí.
Aleš ji pozoroval.
Ty se usmíváš.
Usmívám, potvrdila, sama užaslá.
Běla přišla blíž.
My půjdeme, řekla jemně, nechceme rušit.
Je to v pořádku, ujistila ji Lenka. Byla to pravda.
Rozloučili se. Bez ukřivděnosti, klidně. On malinko kývl, ona lehce mávla. Běla udělala gesto, ve kterém nebyla závist ani vítězství.
Lenka je pozorovala, dokud nezmizeli za stromy. Spolu, oba se smáli.
Antonín jí nabídl oba rohlíky.
Vem si, zvol si.
Vzala si skořicový, zakousla. Byl teplý a rozpadal se.
Park šustil spadaným listím. Děti křičely někde v dálce. Na nebi líně plula mračna.
Lenka seděla na lavičce, jedla rohlík a pomyslela si: Mohla jsem nikdy nepoznat, jaké to jemilovat, ne řídit. A kdyby Aleš tehdy neodešel, nikdy bych to nezjistila.
Antonín se posadil, sáhl do sáčku a vytáhl si svůj rohlíks mákem, který neměl rád.
Dáš si? nabídnul.
Vzala si kousek.
Dám.
***
Můžeme plánovat a řídit, ale skutečný život je ten, který dovolíme prožít jak sobě, tak těm, které máme rádi. Možná je štěstí nakonec právě v tom, co neumíme předem naplánovat.