Já se vdám, ale rozhodně ne za tohohle fešáka. Jasně, je úžasný kluk po všech stránkách. Ale není pro mě.
Zase máma dorazila s tím svým přítelem, tentokrát táhli ještě jednoho chlapíka. Očividně už měli něco upito. Jana se ztichla do kouta za komodu.
A není se kam schovat. Venku už sněží. Už mě to všechno unavuje. V létě dokončím devátou třídu, odjedu do města. Nastoupím na pedagogickou školu. I když je to do Prahy jen deset kilometrů, budu tam bydlet na internátu!
Máma s hosty si ustlali v kuchyni. Bylo slyšet cinkání, když nalévali kořalku do skleniček, vůně uzeniny se linula bytem. Dívce se nečekaně sevřel žaludek.
Počkej, ty! zahulákala máma.
Co se ofrňuješ? ozval se hlas.
Vždyť jste dva
A ty ses s dvěma nikdy nebála? ozval se hrubý hlas Milana, matčina přítele.
Ozvalo se rozbití nádobí, šustění, funění. Jana se vmáčkla ještě hlouběji do kouta, když zvuky najednou utichly.
Hele, Franto, ona už nejspíš spí, zabručel Milan.
Vždyť jsi říkal, že je to hezká holka něco mě na ní táhne.
Hele, vždyť ona má dceru
Jakou dceru?
Janu, už je velká. Určitě je u sebe v pokoji, schovaná.
Přitáhni ji sem, radostně zavýskl Franta.
Jano, kde jsi? Milan vešel do pokoje, a když Janu zahlédl, rozšklebl se. Pojď, sedni si s námi!
Já jsem radši tady.
Nebuď taková Milan se pokusil ji obejmout.
Jana popadla vázu ze stolu a udeřila s ní Milana do hlavy.
Sklo se roztříštilo s hlasitým zvukem. Jana se vymanila, prolítla chodbou.
Chyťte ji! zakřičel Milan.
Ale dívka už byla u vchodových dveří. Nebyl čas na boty. V ponožkách, starých šortkách a tričku vyběhla ven do sněhu.
Za ní se vylo dva chlapi. Vesnice byla v tu chvíli úplně pustá. Kam utíkat, když je všude sníh a noc? Zezadu se ozývaly výkřiky. Ve velkém domě, kolem kterého běžela, štěkal pes. Pak někdo zahřměl na psa.
Jana se rozběhla ke vratům, bušila na ně. Dveře otevřel muž kolem čtyřicítky.
Pomozte mi, špitla tiše, v očích prosbu.
Pojďte dál, sevřel jí ruku a zavřel za ní dveře.
Aleši, kdo to je? ozvala se žena v zástěře, když přišla ke dveřím.
Tady ta slečna, kývl Aleš. Nějaký chlapi ji honí.
Rychle do domu! řekla rázně, vzala Janu za ruku. Všechno nám povíš.
Jano, pojď dobrovolně! řval Milan za plotem.
Aleši, nepleť se do toho! zavolala hostitelka. Pojď sem!
Z venku se ozývaly výkřiky a štěkot psa.
Měli bychom zavolat policii, vytáhla žena telefon.
Poleno, počkej. Vyřídím to osobně. Znám je, jsou odsud.
Jak je chceš vyřešit?
Po dobrém. Zatím uklidni slečnu.
Aleš vzal igelitku, otevřel ledničku a hodil dovnitř láhev a pořádný kus šunky.
Na dvoře pohladil psa, vyšel ven. Milan na něj skočil:
Vrať mi Janu!
Tady máš a vypadněte.
Franta koukl do igelitky, v tváři potěšenou grimasu a kývl na parťáka. Jdeme, Milane.
***
Tak. Jmenuji se Polena Šteflová, žena postavila konvici na kamna. Sedni, pojď blíž. Povídej, kdo jsi a co se stalo?
Jsem Jana, začala dívka, zuby jí drkotaly zimou. Bydlím tady na kraji vesnice.
Jsi dcera Kláry?
Jo.
Jsme tu krátce, ale o tvé mámě jsme už slyšeli.
Jana sklopila hlavu a rozplakala se.
Tak už neplač.
Polena ji vzala do náruče. Tenhle jednoduchý dotek Janě připadal jako zázrak. Sevřela Polenu pevněji a rozbrečela se ještě víc.
Dobře, dobře. Teď si dáme čaj.
Aleš se vrátil domů:
Hotovo. Vyprovodil jsem je.
Co budeme dělat s touhle kráskou? zamrkala Polena na dívku, pak se usmála.
Myslím, že si o tom promluvíme ráno. Teď vypijeme čaj a vykoupáme ji.
Máš hlad? postavila jí hrnek horkého čaje. Podívala se, jak Jana hltavě pozoruje jídlo. Vidím, že jo.
Na stole se objevily obložené chleby a zbytek bábovky.
Jez, jez! pobídl i Aleš, s úsměvem sledoval, jak se Jana na jídlo vrhla.
Další otázky jí už nepokládali viděli, jak moc se stydí.
Po večeři ji Polena odvedla do koupelny:
Umyj se, tady máš župan.
***
Jana chtěla jen jedno: aby ji dnes nikdo nevyhodil. V horké vaně si uvědomovala, jak strašně je venku zima. Ale už bylo na čase jít domácí čekali.
Vyšla. Aleš s Polenou seděli na sedačce. Jana se nesměle usmála:
Děkuji.
Tak poslouchej, Jano, začala Polena vážně. Jak to vidím: nikdo tě tu asi hledat nebude. Domů zpátky nechceš.
Dívka sklonila pohled a neřekla ani slovo.
Zítra musíme odjet hned ráno
Rozumím, pohledla ještě níž.
Zůstaneš tu sama. Nikomu neotvírej! Pes Darek do dvora nikoho nepustí. Rozumíš?
Ano! vyhrkla Jana.
Můžeš nám uvařit guláš. Umíš to? usmál se Aleš.
Umím, vykoktala Jana, stále v obavách, že ji vyženou. Můžu taky pořádně uklidit.
Uklidíš dole, pokud chceš, přikývla Polena.
***
Probudila se s domácími. Ležela tiše, v koutku duše se bála, že ji vyhodí. Pak na dvoře zařměla auto a nakonec se všechno zklidnilo.
Vstala. Umyla se. V kuchyni konvice s horkou vodou, na stole chleba, salám, sýr. Na kuchyňské lince vepřová žebra.
Nasnídala se. Uklidila ze stolu. Otřela všechny povrchy. Umyla podlahu.
V předsíni zahlédla vysavač. Zapnula ho a pustila se do vysávání.
Když konečně skončila
Co to má znamenat? ozval se hlas za zády.
Jana se lekla. Otočila se. Stál tam vysoký kluk, asi osmnáct, se zvídavým pohledem hnědých očí.
Uklízím, zamumlala dívka. A vy jste kdo?
Tak to jsem zvědavý zakroutil hlavou a vytáhl telefon z kapsy.
Mami, jsem doma. A kdo je tohle?
Synu, ta dívka u nás teď zůstane pár dní.
Mně je to fuk.
Strčil telefon do kapsy. Prohodil Jana od hlavy k patě, zamířil do kuchyně.
Uvařit vám čaj? zeptala se Jana.
Sám si udělám.
Jana vysavač schovala. Začala otírat prach, napjatě naslouchala, co se děje v kuchyni.
Chlapec se nasnídal, pak odešel do koupelny. Vrátil se upravený, voňavý kolínskou.
Hej, kámo, dej ještě jednu lahvinku! ozval se křik z venku.
Co je to zase? nakoukl do okna.
Neotvírejte jim! vykřikla Jana vyděšeně.
Chlapec se na ni překvapeně podíval a s úsměvem zamířil ke dveřím.
Jana rozechvěle sledovala z okna, jak se Milan s Frantou dobývají přes plot. V žaludku jí hrklo.
Domácí syn vyšel ven. Oba chlapi se na něj vrhli. Ale pak… jakoby zakopli oba zároveň spadli rovnou do sněhu.
Chlapec se sklonil, něco jim řekl, zvedli se a s hlavou skloněnou odešli zpátky směrem k domu Jany.
Chlapec se vrátil, upřeně pohlédl na dívku.
Přistoupil:
Lekla ses?
Neovládla se, schoulila se mu do hrudi a rozplakala se.
Jak se jmenuješ? zeptal se jemně.
Jana.
Já jsem Tomáš. Neboj, už se neukážou.
***
Tomáš odešel nahoru do pokoje; do večera už nepřišel dolů. Jana uvařila guláš, pak si sedla ke kuchyňskému stolu, zamyšlená.
Chtěla by tu zůstat s těmi dobrými lidmi, ale moc dobře věděla, že jsou z jiné vrstvy.
Vrátili se domácí. Polena obhlédla pořádek, kroutila hlavou, Aleš ochutnal guláš a uznale přikývl.
Asi půjdu domů děkuji za všechno! řekla Jana smutně.
Jano, zůstaň u nás ještě pár dní!
Děkuji, Poleno, ale půjdu domů, zopakovala tiše.
Už stála mezi dveřmi a zaváhala. Celý den chodila v cizím županu, v domácích bačkorách.
Polena ji chytla za rameno a vedla do obýváku.
Otevřela skříň, chvíli hledala. Podala jí džíny, svetr a teplou bundu.
Oblékni se! Jsme skoro stejně vysoké.
To nemůžu
Nemůžeš se přece vracet v županu. Oblékni se, neboj. Už jsem se dožila, nezchudnu.
Oblékla se, letmo se podívala do zrcadla. Tak krásné oblečení nikdy nevlastnila.
V předsíni jí Polena ještě podala čepici a zimní boty.
Jano, nos to zdravě!
Děkuji, Poleno!
***
Život se pomalu vrátil do zaběhnutých kolejí, ale ne docela. Máma se chytila práce na farmě. Milan s Frantou zmizeli, nikdo neví kam.
Vyklubalo se jaro. Ten den seděla Jana doma a řešila úkoly. Někdo zaťukal na vrátka. Jana vykoukla z okna nemohla uvěřit vlastním očím. Za plotem stál Tomáš. Spatřil ji, kývl hlavou. Naznačil: pojď ven!
Nevyšla, vyběhla!
Ahoj! pousmál se Tomáš.
Zdravím.
Máma se tě na něco ptala.
***
A tak vstoupila do domu, kde před několika měsíci poznala ten šťastný den.
Ahoj, Jano! vítala ji ve dveřích Polena, objala ji.
Zdravím, Poleno!
Pojď dál! Uděláme si čaj! posadila ji, nalila čaj a usedla vedle.
Mám na tebe prosbu. S manželem letíme na měsíc do Turecka, v očích jí zablýskl sen. Synek tu moc nebude. Mohla bys tu zůstat starat se o barák, krmit Dareka i kocoura, zalévat květiny. Mám jich spoustu.
Jasně, ráda pomůžu, Poleno.
Polena vytáhla peněženku. Tady máš deset tisíc korun.
Proč? Poleno, to je moc.
Vem si je! Nebudeme chudší. Pojď, všechno ti ukážu.
Jana pečlivě sledovala, kde jsou květináče, kocourova miska, kde maso pro psa. Když byla s prohlídkou hotová, Polena zavolala:
Tomáši! Poznej Janu s Darekem!
Pojď, usmál se Tomáš a lehce ji chytil za rameno.
Šli spolu na zahradu, odvázali Dareka a šli se projít zasněženou ulicí.
Celou cestu Tomáš vyprávěl o studiu na VŠ, karate i podnikání s otcem.
Jana však stále myslela na něco jiného. Věděla, že mezi ní a Tomášem je stejná propast jako mezi její matkou a rodiči Tomáše. Jsou sice dobří, hodní lidé, ale život není žádná pohádka o Popelce.
Za pár měsíců složím přijímačky na pedagogickou školu, určitě to zvládnu. Budu studovat, pracovat, vynasnažím se a určím si vlastní cestu. Vdám se, ale určitě ne za tohohle fešáka. Je skvělý, ale nikdy nebude můj.
Jsem vděčná Poleně za oblečení i těch deset tisíc. Můžu si díky tomu začátek v Praze dovolit.
Jana už teď cítila, že právě skončilo její těžké dětství. Začalo dospělé, stále náročné období kdy všechno bude záviset jen na ní.
Došli ke krásnému domu. Jana pohladila Dareka po krku, pousmála se na Tomáše a zamířila domů. Zítra začíná její práce v tom domě. Jen práce a nic víc!