Byl to šok navštívit kamarádku v nemocnici a vidět, jak se o ni stará můj manžel. Vybrala jsem všechny své peníze a oba je zablokovala.

Jaké to bylo překvapení přijít navštívit kamarádku do nemocnice a spatřit, jak se o ni stará můj manžel. Ihned jsem převedla veškeré prostředky a oba zablokovala.

MŮJ MANŽEL TVRDIL, ŽE JE NA SLUŽEBNÍ CESTĚ ALE V NEMOCNICI JSEM ZA OTEVŘENÝMI DVEŘMI USLYŠELA JEHO HLAS JAK KLIDNĚ PLÁNUJE MOJE ZNIČENÍ

Toho rána jsem upravila Lukášovi kravatu a políbila ho na rozloučenou pod křišťálovými světly naší vily na Hanspaulce. Byla jsem přesvědčená, že můj život je pohádka. Tvrdil, že jede na pracovní schůzku do Brna, aby mého otce přesvědčil, že dokáže uspět i bez naší rodinné firmy. Nezapochybovala jsem ani na vteřinu.

Jmenuji se Blaženadědička, která nenápadně sponzorovala jeho obleky na míru, audi, i jeho projekty, které nazýval svými. Věřila jsem mu naprosto.

Ten den jsem si naplánovala cestu do Plzně. Chtěla jsem překvapit svou nejbližší kamarádku Věru, která mi pár dní zpátky napsala, že je se silnou střevní chřipkou hospitalizovaná.

Dorazila jsem do soukromé nemocnice, ovoce v ruce, před pokojem číslo 305 se pro mne čas zastavil. Dveře byly pootevřené. Neozývaly se žádné nářkyjen smích.

Pak jsem ten hlas uslyšela.

Můj manžel.

Otevři pusinku, miláčku. Letí letadýlko.

Led mi přeběhl po zádech. Lukáš měl být na půli cesty k Brnu, stovky kilometrů daleko. Se sevřeným hrdlem jsem se přiblížila a nahlédla úzkou škvírou.

Věra nevypadala nemocněspíš zářila. Ležela pohodlně na bílých prostěradlech, Lukáš seděl vedle ní a s něhou jí dával do úst kousky jablka, jako by byl její partner.

Jenže zrada byla daleko horší než nevěra.

Věra si povzdechla, že je nesnáší skrývání, a když si mimoděk sáhla na břicho, bylo vše jasné. Byla těhotná. Lukáš se zasmál a s mrazivým klidem předestíral plán.

Buď trpělivá. Pomalu převádím peníze z Blaženiny firmy na své účty. Jakmile budeme mít dost na nový byt, vyhodím ji. Je důvěřivá, myslí si, že jsem oddaný. Opravdu je jen moje osobní banka.

Něco ve mně prasklo.

Ta křehká Blažena přestala ve vteřině existovat.

Nekonfrontovala jsem je. Nekřičela jsem.

Vytáhla jsem mobil a začala nahrávatkaždé slovo, každý dotyk, každé přiznání ke lži i zpronevěře.

Pak jsem se otočila a odešla.

Setřela jsem si slzy, zavolala šéfovi bezpečnosti a s nezvyklým klidem mu zadala pokyny.

Petře, okamžitě zablokuj všechny Lukášovy účty, zruš karty a kontaktuj právníky. A zítravyklidíme dům, kde bydlí ta jeho.

Lukáš si myslel, že mě má omotanou kolem prstu.

Netušil, že válčí se špatnou ženou.

***

To ráno byla Praha oslnivě šediváale mé myšlenky podivně jasné. Jsem Blažena a upravuji Lukášovi kravatu před zrcadlem v naší ložnici v rodinné vile na Hanspaulce. Pět let jsem si myslela, že žijeme šťastně. Než přišel ten osudný den.

Nechceš si vzít něco k jídlu na cestu? ptám se tiše a pohladím ho po rameni. Do Brna je to daleko.

Usměje sejeho úsměv vždy zahnal všechny mé obavy. Políbí mě na čelo.

Ne, lásko. Spěchám. Klient mě potřebuje už dneska večer. Ten projekt je klíčový, chci se ukázat před tvým otcem.

Jsem na něj pyšná. Zvenčí byl pracovitý manžel i když peníze na jeho projekty, i to Audi Q7, i jeho značkový plášť pocházely z dividend mé firmy. Ale to jsem nikdy nevyčítala. V manželství je přece vše společné. Nebo ne?

Opatruj se, řeknu. Dej mi vědět, až dorazíš do hotelu.

Souhlasí, vezme si klíče a odchází. Sleduji, jak mizí za dveřmi, a cítím neklid. Přesvědčuji se, že je to jen nedočkavost, že si užiji pár dní sama doma.

Po práci, kdy jsem zvládla několik schůzek, se myšlenkami vracím k Věřenejlepší kamarádce od studií. Včera mi psala, že je se zánětem střev hospitalizovaná v Plzni. Vím, že v Plzni nikoho nemá, a víkendová chatka, kde přespává, je stejně můj majetek, kde bydlí zadarmo.

Chudák Věra, povzdechnu si. Musí být hrozně sama.

Podívám se na hodinkydvě odpoledne. Mám volno; proč ji nenavštívit? Plzeň není zas tak daleko, když není zácpa. Mohla bych ji potěšit jejím oblíbeným ovocem a štrúdlem.

Chci volat řidiči, ale vzpomenu si, že je nemocný. Tak si sednu do svého červeného Mercedesu a jedu sama, s myšlenkou, jakou bude mít radost. Plánuju i, že o tom večer řeknu Lukášovi, abych ho potěšila svou laskavostí.

V pět dorážím na parkoviště u privátní nemocnice v Plzni. Věra mi napsala, že je ve VIP pokoji 305. To mě zaskočínepracuje, jak si může dovolit luxusní pokoj? Ale rychle to zahánímpomůžu ráda, pokud bude potřeba.

Ovoce v ruce procházím voňavou, lesklou chodbou, kde křičí luxus každým detailem. Míjím výtah a vystupuji ve třetím patře. Pokoj 305, zapadlý na konci chodby. Dveře pootevřené.

Chci zaklepat ale ztuhnu.

Z pokoje se ozývá radostný smích.

A mužský hlasaž příliš povědomý.

Otevři pusinku, zlatíčko, přistává letadýlko

Studený pot mi stéká po zádech. Ten hlas Ráno mě s ním uspával. Ten samý hlas tvrdil, že jede do Brna.

Ne. To není možné.

Držím se kliky a nakouknu škvírou do pokoje.

Ten výjev mě zasáhl jako rána kladivem.

Věra sedí na lůžkuzdravá, jen v hedvábném pyžamu, ne v nemocničním úboru. Vedle ní, s něžností, kterou kdysi ukazoval jen mně, jí krmí Lukáš můj muž.

Oči má vlídnépřesně tak, jako když jsme byli čerstvě sezdaní.

Moje žena je rozmazlená, mumlá a stírá jí koutek pusy palcem.

Ta slova mě doslova podrazila.

V tu chvíli se mi podlomila kolena. Musela jsem se opřít o stěnu.

Pak se ozval Věřin hlasmazlivý, úpěnlivý a důvěrný.

Kdy už to povíš Blaženě? Jsem unavená ze skrývání. A už jsem několik týdnů těhotná. Chci, aby naše dítě bylo uznané.

Těhotná. Naše dítě.

Jako kdyby se ve mně všechno rozpadlo.

Lukáš položil misku a políbil Věře ruce, skoro jako by byla královna.

Buď trpělivá. Kdybych se teď rozvedl, přijdu o všechno. Blažena je chytrávšechno mají napsáno na ni. Auto, hodinky, peníze z firmy všude její jméno. Zasmál se nad mou naivitou. Ale neboj. Tajně jsme svoji už dva roky.

Věra se zamračila. Takže ji budeš pořád využívat? Neříkal jsi, že jsi hrdý chlap?

Lukáš se smál klidně a sebevědomě.

Právě proto. Potřebuji ještě nějaký kapitál. Postupně převádím peníze z její firmy na svůj účetpřes předražené zakázky, fiktivní projekty. Počkej si. Jakmile máme dost, pošlu ji k vodě. Už mě nebaví si na ni hrát. Je příliš kontrolující. Ty jsi lepší víš, kdy přiznat, kdo je pán.

Věra chichotala.

A chata v Plzni? Však je na její jméno.

Je to bezpečné. Blažena je naivní. Myslí si, že tam nikdo nebydlí. Neví, že ta chudá kamarádka je pro mě všechno.

Smáli se nad mou hloupostí.

Tiskla jsem košík s ovocem tak silně, až mi ublížil do dlaně. Chtěla jsem tam vtrhnout, vykřičet jim pravdu do očí.

Ale v hlavě mi zněla slova mé babičky: Když tě zradí nepřítel, jednej rozumem, ne emocemi. Znič základ, pak padne celá stavba.

Ruka mi sama sáhla do kapsy pro mobil. Ztlumila jsem ho a zapnula nahrávání videa. Namířila jsem čočku dovnitř.

Nahrála jsem všeLukáš jak hladí Věřino břicho, jejich tajné manželství, přiznání ke zpronevěře mých peněz. Vše ostré a neúprosné.

Po pěti nekonečných minutách jsem vycouvala. Zadržovala vzlykání, které se mi dralo z hrdla. V čekárně jsem klesla na lavičku a zírala na uložený záznam.

Na chvilku jsem plakala.

Potom jsem slzy setřela.

Na takové nepatří slzy.

Tak celou tu dobu? zašeptala jsem, hlas plný nově nabytého chladu. Spala jsem ve své vlastní posteli s hadem.

Věramoje nejlepší kamarádkaparazitovala s úsměvem. Vzpomněla jsem si na její údajné dny o hladu, kdy jsem jí půjčovala peníze, i na Lukášovy nekonečné služebkyzřejmě trávené v mém domě s ženou, kterou jsem chránila.

Bolest se proměnila v led.

Otevřela jsem bankovní aplikaci. Měla jsem přístup ke všemuvčetně účtu, který spravoval Lukáš, protože jsem byla hlavní vlastník. Prsty mi létaly po displeji.

Kontrola stavu účtu.
800 000 Kč místo firemní zálohy.

Záznam pohybů.
Platby do butiků, klenotnictví, gynekologie v Plzni.

Jen si užívejte smích, zasyčela jsem. Dokud můžete.

Nechystala jsem se vtrhnout dovnitř. Příliš jednoduchéslzy, omluvy, snaha o vykoupení.

Ne.

Chtěla jsem, aby jejich bolest přesně odpovídala té mé.

Zvedla jsem hlavu, narovnala sako a pohlédla směrem na pokoj 305 jako na cíl.

Užijte si medové líbánky v nemocnici, zamumlala jsem. Zítra začíná vaše peklo.

V autě jsem ani nenastartovala a volala Petru, šéfovi IT a bezpečnosti.

Ahoj, Petře, řekla jsem klidným tónem, který už nepoznávali ani moji přátelé.

Paní Novotná? Je všechno v pořádku?

Potřebuji vaši pomoc. Důvěrně a ihned.

Samozřejmě, paní.

Za prvé: okamžitě zablokujte Lukášovu kreditní kartu. Za druhé: zmrazte investiční účetnahlaste interní kontrolu. Za třetí: informujte právníky, ať se pustí do vymáhání majetku.

Pár vteřin tichoPetr byl dost chytrý, aby nekladl otázky.

Rozumím. Kdy provedeme?

Hned. Chci, aby mu zůstal účet prázdný, až bude něco platit.

Zařídím to.

A ještě něco, dodala jsem. Najděte spolehlivého zámečníka a pár silných chlapů. V devět ráno vyrážíme do Plzně vyklidit chatu.

Rozkaz.

Ukázala jsem si v zrcátku v autě. Ta plačící žena z chodby byla pryč.

Zbyla jen Blaženaředitelka, která poznala cenu milosrdenství.

Cinkla sms. Lukáš.

Miláčku, dorazil jsem do Brna. Jsem úplně vyřízený, půjdu brzo spát. Mám tě rád.

Tiše jsem se zasmálaostře a bezradostně.

Napsala jsem zpět:

Dobře, lásko. Odpočiň sizítra tě čeká den, na který nezapomeneš. Mám tě ráda.

Odesláno.

A když displej potemněl, rty se mi zkroutily do studeného úsměvu.

Hra začala.

Rate article
Add a comment