Zradila jsem památku svého otce.

Dobré zprávy

Zradila jsem otcovu paměť.

Libuše Zdenková se ploužila mezi paneláky, ač je to od domu do pekárny sotva pět minut, už šla přes hodinu. Ten podivný večer byl šedivý, rozpitý, studený, jakoby zamlžený v mléčné polívce. Nechtělo se jí zpět do svého bytu, kde na ni čekala jen stará konvice bez vody, nikdy důkladně nemytá podlaha a tlustý kocour Bóža, poslední roky její téměř jediný společník. Pokud se nepočítá ten věčně huhlající televizor, co jej zapínala už časně ráno a vypínala teprve těsně před spaním, aby v místnosti aspoň předstíraly hlasy skutečnou lidskou přítomnost.

Nohy ji brněly, v koleni jí zase bolest zalehla do snu. Počasí se usadilo v okolí jako těžký šedý závoj. Přesto Libuše odbočila na dětské hřiště, kde už všechny houpačky a lavičky zvlhla tichým nebeským mrholením, a posadila se na okraj lavičky pod rezavým hřibem, dlaně hluboko v kapsách svého těžkého kabátu, který sloužil už osmý rok. Nový nepotřebovala.

Kdysi, ještě když žil manžel, Vlastimil, byla její existence jiná hlučná, přeplněná až k prasknutí: v dvoupokojovém bytě vyrůstaly dvě děti, starší Radim a mladší Milada. Jenže Radim se usadil s manželkou a dvěma dětmi daleko ve Zlíně, Milada zase odjela do Brna, vdaná za jakéhosi slibného ajťáka. Děti se vypařily, vylétly z hnízda tak rychle a Tiše, že ani nestačila postřehnout tu chvíli. A Vlastimil ten už je patnáct zim hlubokou hlínou přikrytý.

Dřív si představovala, jak ji budou na stáří obklopovat vnoučata, jak se Radim i Milada budou vracet, volat každý večer, zažírat se do každodenních maličkostí. Skutečnost je vybledlejší: Radim zavolal jednou za měsíc, většinou mezi řečí o práci a dětech. Milada psala hlavně na svátky a posílala fotografie vnoučat, která vypadala cize, vzdáleně, jako obrázky z katalogu. Nikdy je k sobě na prázdniny neměla jejich svět byly jazykové tábory, Itálie, lekce z hudby a cizích jazyků.

Libuše sledovala mokrý asfalt, kde tlustá vrána cachtala v louži jako bláznivý duch. Nejvíc bolelo, že sny o rodinném stáří se proměnily v šedý koloběh: ráno vstát, zapnout televizi, nakrmit Bóžu, svařit si na plotně krupicovou kaši, pak zase televize, oběd, zase televizor, večer krátká obcházka dvorem a potom znova obrazovka, dokud se na ni nezavřou oči.

Někdy přidávala komentáře moderátorům, občas se nahlas pohádala s jejich zpravodajstvím. Bóža jen líně zavrněl, stočil se na křesle a zachumlal do klubíčka jak veliký, šedivý sen.

Ten večer se jí domů nechtělo vůbec. Seděla pod hřibem, do dlaní si foukala chlad, plést prsty v rukavicích, když v tom někde z boku zabzučel hlas:

Libuško? Je to možné, Libuše?

Lekla se a zvedla hlavu. Vedle lavičky stál vysoký shrbený muž v podsivělém trenčkotu a čepici, ze které čouhaly stříbrné spánky a bystré šedé oči. Poznala ho okamžitě pan Gustav Petr, soused z vedlejšího vchodu, co se taky potloukal po sídlišti s hůlkou. Sem tam se potkali ve výtahu, třeli si frázi o počasí, dál nic.

Gustav? užasla Libuše. Proč vy v tom dešti? Nachladíte se!

A vy? usmál se klidně a přisedl na kraj lavičky, jen co na mokro rozložil noviny. Dívám se z okna, jak tu už dlouho sedíte. Myslel jsem, že půjdete, ale vy pořád tu. Sestoupil jsem, kdyby vám bylo nevolno?

Ne, to ne, mávla rukou. Domů se mi nechce. Tíživé to je… Gustav, to byste nevěřil, jaká tíseň. Až děsivá.

Znám, kývl, vytahoval z kapsy placatku. Slivovička, abyste věděla, vysvětlil, když si všiml jejího pohledu. Na žal a stud. Nedáte si? Dočista lék, aspoň pár stupňů do duše.

Libuše chtěla odmítnout, ale najednou jí to bylo jedno. Kdo by ji soudil? Udělala malý doušek. Tvrdé, ale jak krásně v břiše zateplo!

Děkuju, vrátila mu placatku. A vy jste sám? Copak paní už není?

Už tři roky není, povzdechl Gustav. Synové jeden v Hradci, druhý v Olomouci. Svět práce, rodiny, co nadělám? Přijedou za čas, zavolají v neděli žiju si.

Děti jsou daleko, zkrátila to Libuše. A muž po smrti, no.

No jo, dva na blátě, dva osaměle, shrnul tiše Gustav.

Zmlkli a sledovali déšť dělající kroužky na kalušinách. Ale nebylo to mlčení prázdné spíš jakoby ten okamžik spojil obě jejich osamělosti v tichý souzvuk.

A víte, Libuško… já na Vás už dlouho tak nějak dávám pozor, svěřil se Gustav s rozpaky v hlase. Vždycky hezky oblečená, taková své a pořád sama. Chtěl jsem se dát do hovoru, jen jsem se styděl. Teď je to znak sedíte tu, jako socha pod hřibem. Osud, řekl bych.

Libuše překvapeně zamrkala.

Dával jste pozor? Ale proč?

Co já jiného, zamrkal Gustav, oknem koukám, jak jdete parkem. Máte svůj čas pokud dlouho nejdete, starám se o vás.

To ji divně zahřálo. Někdo se zajímá. Někdo čeká

A co kdybychom šli spolu? navrhl Gustav. Ve dvou je to snesitelnější. Bezpečnější i pro zdraví. A kdyžtak ubráním i před vránami.

I před vránami? Libuše se zasmála poprvé po dlouhé době. Tak domluveno.

A od toho dne se ve večerním snu paneláku začaly dít změny. Chodili spolu každý podvečer, pokud nebylo vysloveně psí počasí. Park za domem jim patřil. Gustav, bývalý konstruktér v továrně, vyprávěl, jak léta kreslil výkresy, a v penzi propadl historii, dokonce přispívá do místního plátku. Libuši, účetní v důchodu, bavilo ho poslouchat, i když dějiny jí byly cizí. Zato uměla naslouchat, klást otázky. Gustav zase rád poslouchal její vyprávění o dětech, o chatě, kterou s Vlastimilem stavěli, ale nakonec za pár korun prodali, protože mladí ji nechtěli.

Časem se parkem toulali dlouho do tmy. A když šla Libuše domů, přistihla se, že se usmívá. Teď vařila ráda i pro někoho jiného než pro sebe, a dokonce Bóža začal být mazlivější a občas spokojeně zamňoukal i na Gustava.

Jednou zůstal Gustav přes noc. Tak to prostě vyšlo: zapovídali se u čaje, najednou skoro jedna ráno.

Gustave, zůstaň. Mám rozkládací gauč, potáhneš ho.

Nebudu na obtíž? v jeho očích byla naděje.

Ale kdeže, copak nejsme lidé? mávla rukou. Místa dost.

Tak už to zůstalo: nejdřív jednou týdně, pak častěji, pak si Gustav donesl přezůvky, kartáček i starý kufr s věcmi. Ráno Libuše slyšela, jak štrachá v kuchyni, a život byl z ničeho nic snadný a veselejší. Televizi pouštěli už jen na zprávy nebo film, zbytek času si povídali. Bóža si zvykl a často ho šel zahřát ke gauči.

Gustave, co kdybychom si zítra udělali zelný závitky? zasmála se jednoho večera Libuše nad hrnkem čaje s medem. Miluju je, ale pro sebe je nedělám.

No to budu rád! Gustav pohotově. Já zajdu pro maso, ty dáš rýži.

A opravdu společně balili zelné závitky v úzké kuchyni a bylo jim tak krásně a klidně, až Libuše skoro nevěřila, že něco takového může potkat ještě důchodce z paneláku.

Jenže nad tím štěstím se vkrádal stín: Libuše dlouho nedokázala říct dětem o Gustavovi. Radim i Milada zbožňovali otce, Vlastimil byl pro ně vzorem, pořád ho v rozhovorech stavěli výš. Co by řekli, kdyby věděli, že máma už není sama? Že jejím mužem není vzpomínka?

Gustav to chápal:

Děti jsou tvoje věc, Libuško. Nesoudím, netlačím. Řekni, až sama budeš chtít.

Blížily se Libuščiny narozeniny. Děti napsaly, že přijedou i s rodinami oslavit její životní jubileum. Najednou byla v panice. Co dělat?

Gustave, děti přijedou na tři dny i s vnoučaty

Fajn, Gustav klidně zamíchal kaši, tak mě jim představ, od čeho se bát?

Nevím, bohdá mě odsoudí, Libuše byla rozpolcená. Mají tátu pořád za svatýho. Nechci jim hned předkládat nového chlapa Nezlob se, ale co kdybys na tu jejich návštěvu šel domů?

Gustav odložil příbor a zadíval se do talíře.

Libuše, jsem pro tebe co? Nějaký milenec, co se musí schovávat? Půl roku spolu žijeme a první problém a hned bokem?

To ne! Jen dva dny, pak zas přijdeš, já je připravím

Jak chceš, povídal smutně Gustav. Zabalím si. Jen, Libuše, já tě miluju, ale být skrývaný už nechci.

Druhý den Gustav odešel. Byt najednou ztichl, i Bóža mňoukal v chodbě a něco hledal. Děti přijely ráno: Radim s manželkou Lenkou a kluci, Milada s manželem Tomášem a malou Lucinkou. Celý byt byl najednou přehlcený hlasitostí a cizími parfémy. Libuše prostírala slavnostní ubrus a rozhlížela se na prázdné místo, kde ještě včera byly Gustávovy bačkory.

K večeru, když děti usnuly, si je zavolala do kuchyně.

Děti, potřebuji vám něco říct

Děje se něco, mami? Radim byl ve střehu. Jsi nemocná?

Nejsem, polkla. Poznala jsem někoho. Gustava Petra. Už spolu bydlíme.

Nastalo hrobové ticho. Radim s šálkem ztuhl, Milada zírala s manikúrou nataženou, jakoby v rozpacích.

Co to znamená bydlíte? Maminko, neměla bys už na takové blázniviny být stará? přerušila ledově Milada.

Je mi pětašedesát, špitla Libuše. Nejsem mrtvá.

Máme v tobě mít vzor a ty si sem vodíš starýho cizího pána? spustil Radim. Byt jste s tátou koupili, nás tu vychovali A ty si sem přitáhneš někoho dalšího

Není cizí, je to dobrý člověk, snažila se Libuše.

Taky mě to teda moc nezajímá, co byl zač, odsekl Radim. Podvedla jsi tátu! On by tohle

Buď tak laskav a nemluv o mém muži! vykřikla Libuše. Gustava neznáš!

A poznávat nechci! štěkl Radim. Je to jednoduchý buď my, nebo on. Pokud s ním jsi, nejsi naše máma.

Milada kývla: Prostě buďte spolu, ale s námi už nepočítej. My to neschvalujeme.

Libuše seděla, hlavu skloněnou, slzy kapaly na slavnostní ubrus. Nemohla nic říct.

Druhý den ráno všichni odjeli. Studený byt, schoulený kocour. Libuše si sedla do křesla a nevěděla, zda vůbec ještě dýchá.

Zvedla telefon a vytočila Gustava.

Gustave, řekla tiše už nechoď. Děti mě donutily Oni se mnou nebudou, pokud budeš u mě.

Libuše, oni tě vydírají. To není láska! bránil Gustav.

Vím, ale jsou to moje děti. Promiň mi, promiň

Položila telefon a sesunula se do ticha, Bóža ji objímal tlapou, jako by rozuměl lidské bolesti.

Doma bývalo čím dál tísnivěji, děti se už ani moc neozývaly, kontakty řídly a i obrázky vnoučat chodily méně často.

Jednou večer ji v panelákovém výtahu oslovila sousedka, paní Blanka, známá drbouška:

Libuško, už dlouho jsem neviděla Gustava. Copak jste se pohádali? Slyšela jsem, že je dost nemocný

On marodí? Libuši zabolelo srdce.

Špatně vypadá, moc zeslábl a chodí o hůlce. Syn tu byl, ale krátce.

Libuše stála na chodbě, hlavou jí běžely obrázky: Gustav, ztracený v bytě o samotě, zatímco ona se vzdala svého jediného štěstí kvůli dětem, které ji stejně opustily.

Bez váhání sáhla po mobilu, vyťukala Gustava.

Gustave, já promiň jdu za tebou. Budeš mě chtít? Prosím!

Libuše… vždyť ty jsi moje rodina, jeho hlas byl slabý.

Přijela k němu, objala ho, že se rozplývil ve dveřích, a dlouho držela. Připravila mu čaj, uvařila večeři, zůstala přes noc.

Druhý den ráno vzala telefon a volala Radimovi.

Radime, přestávám si od vás poroučet. Žiju s Gustavem Petrem, máme se rádi. Pokud budete chtít zůstat v kontaktu, ráda vás uvidím. Ale život žiju já.

V telefonu se ozvalo dlouhé ticho.

Za týden přišla od Milady SMS: Mámo, my s Radimem neodsouhlasíme, ale pokud ti to pomáhá navštiv vnoučata, až budeš chtít. Ale o Gustavovi už se nebav, nechceme to slyšet.

Libuše mobil odložila. Věděla, že úplné přijetí nikdy nepřijde ale kompromis to je. Konečně někdo seděl vedle, Bóža vrněl na Gustavově koleně, a televizor hučel jen potichu, protože nikomu už nechyběl hlas cizího komentátora.

Gustave, co kdybychom zítra dělali závitky? usmála se Libuše.

Rád, já koupím maso a ty připravíš rýži, usmíval se Gustav a jeho oči v tom podivném snu svítily jako letní lampiony.

Rate article
Add a comment